Pojistná povinnost domáckých dělníků. Jestliže zákon o nemoc. pojištěni z 15. V. 1919, č. 268 Sb. z. a n., v § 1, odst. 2. váže poj. povinnost domáckých dělníků na předpoklad, že osoba, o jejíž pojistnou povinnost běží, koná živnostenské práce pravidelně a nikoliv příležitostně, vysvítá z protikladu tohoto, že jest požadavkem zákona, aby konání dotyčné práce nebylo se zřetelem k obvyklému zaměstnání zjevem toliko nahodilým, ojedinělým, nýbrž trvalým, a tvořilo tak řádný zdroj příjmů osoby pracující. Nerozhoduje však při tom, že koná se práce v tak malém množství, že tato nemůže býti jediným pramenem výživy; neboť výše výdělku pro posouzení otázky, zdali jde o zaměstnání pravidelné anebo toliko příležitostné, sama o sobě rozhodného významu nemá, řídí se podle něho pouze zařadění do mzdových tříd (§ 7 n. z.). (Nález nejv. správ. soudu z 15. pros. 1924, č. 15819/24.)