Zákon o osmihodinové době pracovní.

Rozsudkem slovenského oddělení ministerstva sociální péče při ministerstvu s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 6. března 1923, č. 865/1923 v pořadí instancí správních vyneseným, potvrzen byl rozsudek župana župy bratislavské ze dne 11. prosince 1922. č. 46213/1922, jímž byl potvrzen rozsudek městského policejního úřadu v Trnavě ze dne 21. září 1922, č. 1224/1922, kterým byl František Kammann uznán vinným přestupkem § 1 zákona ze dne 19. prosince 1918, č. 91 Sb. z. a n., jehož se dopustil tím, že dal v továrně Coburgových podniků, horní a hutní společnosti v Trnavě bez zvláštního povolení pracovati více než 8 hodin denně a odsouzen k peněžité pokutě 2000 Kč, v případě nedobytnosti do vězení na dobu 3 měsíců na vlastní útraty.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí pro nezákonnost a vady řízení podané vycházel nejvyšší správní soud z těchto úvah:
Ze skutkového zjištění, na kterém žalovaný úřad výrok svůj založil, vychází najevo, že žalovaný úřad shledal skutkovou povahu přestupku § 13 zák. z 19. prosince 1918, č. 91 Sb. z. a n. v tom, že stěžovatel porušit předpis § 1 č. 1 cit. zákona, který stanoví, že v podnicích živnostenskému řádu podrobených nebo po živnostenskú provozovaných nesmí skutečná pracovní doba zaměstnanců trvati zásadně déle než 8 hodin ve 24 hodinách a nejvýše 48 hodin týdně.
Stížnost opírá se v podstatě o jedinou námitku, že skutková povaha uvedeného přestupku není zde dána, ježto se jednalo, jak již stěžovatel v odvolání svém tvrdil a svědky dokázati se nabízel, o práci přes čas, přípustnou ve smyslu § 6 odst. 4. cit. zákona bez úředního povolení.
§ 6 cit. zákona stanoví v odstavci 4., že není třeba úředního povolení pro práce nutné, zejména opravné přes čas konané, když hrozí nebezpečí pro život, zdraví a veřejný zájem, avšak pouze pro dobu přechodnou, z technických důvodů nevyhnutelně nutnou, a není-li je možno vykonati v obvyklé době pracovní. Stěžovatel mohl by se s úspěchem dovolávali posléz uvedeného předpisu, kdyby byl odůvodňoval nutnost prací přes čas konkrétními skutečnostmi, z nichž by plynulo, že hrozilo nebezpečí pro život, zdraví a veřejný zájem a že při tom dány byly i další podmínky v zákoně předepsané. Stěžovatel se však v tomto smyslu v řízení správním nehájil, nýbrž tvrdil pouze, a to ve svém odvolání řízeném na žalovaný úřad, že příčinou toho, že v jednotlivých případech v závodech Coburgových pracovalo se více než 8 hodin denně byly okolnosti, že v neděli, když se šichty měnily, jakož i během týdne, když náhodou bylo nutno provésti nějakou rychlou opravu, byl dán příkaz aby někteří dělníci pracovali přes 8 hodin. Z těchto tvrzení, rázu všeobecného, nevychází nijak najevo, že práce, o které se v tomto případě jedná, byly nutné k odvrácení nebezpečí pro život, zdraví a veřejný zájem, nejde zde tedy o případ stěžovatelem dovolávaného odst. 4. § 6.
Když tudíž žalovaný úřad důkazy nabídnuté o těchto okolnostech, pro posouzení viny stěžovatelovy nerozhodných, nepřipustil a přes tato tvrzení stěžovatelova shledal v okolnostech stěžovatelem přiznaných, že totiž stěžovatel připustil, aby se v Coburgových závodech někdy pracovalo více než 8 hodin, denně, aniž by k tomu bylo dáno od kompetentních úřadů povolení — skutkovou povahu přestupku § 13 cit. zákona, nelze v tom shledávati ani nezákonnost, ani vadu řízení.
Stížnost byla proto jako bezdůvodná zamítnuta.
(Nález nejv. správního soudu v Praze ze dne 9. září 1924, č. j. 15384/24.)
143

Citace:

Zákon o osmihodinové době pracovní. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1925, svazek/ročník 6, s. 155-155.