Č. 6670.

Obecní zaměstnanci: 1. Obec je oprávněna stanoviti určitou jazykovou kvalifikaci pro svoje zaměstnance a určiti, jakým způsobem mají zaměstnanci její svou jazykovou způsobilost prokázati. — 2. Novou úpravou pensijních předpisů — mimo meze zákonem stanovené — nemůže se obec dotknouti pensijních nároků, které zaměstnancům obecním podle dřívějších předpisů vznikly.
(Nález ze dne 24. června 1927 č. 8740.)
Prejudikatura: Boh. 3206/24, 5989/26 adm.
Věc: Ing. Ignác F., Vilém B., Emil G. a František K. v M. (adv. Dr. Ludvík Brixel z Mor. Ostravy) proti moravskému zemskému výboru stran přeložení do výslužby a stanovení odpočivných požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v M. učinilo dne 5. listopadu 1918 usnesení, aby v § 9 pens. předpisů, platných pro úředníky a zřízence města M., bylo vsunuto ustanovení, že kdyby nastala změna dosavadní úřední a jednací řeči, nemá býti neznalost nové úřední, resp. jednací řeči ani změna služby s tím spojená za žádných okolností důvodem k propuštění nebo pensionování obecních zaměstnanců. Kdyby však přece došlo z tohoto nebo podobného titulu k pensionování trvale ustanoveného zaměstnance, pak smí pensionování býti provedeno jen s plnými pens. požitky, které by podle pens. předpisů zaměstnanci příslušely po 35leté služ. době.
Ve schůzi měst. správní komise pro M., konané dne 14. února 1922, bylo usneseno doplniti § 13 organisačního statutu pro úředníky města M. ze 7. června 1912 ustanovením, že k dosažení def. místa úřednického nebo zřízeneckého se požaduje znalost českého jazyka ve slově i písmě, a že úředníci a zřízenci definitivně ustanovení neb již sloužící, českého jazyka dosud neznalí, musejí znalost tohoto jazyka prokázati zkouškou, kterou obecní výbor nařídí. Zároveň zrušen svrchu uvedený dodatek k § 9 pens. předpisů a nahrazen ustanovením, že ob. zastupitelstvo se může usnésti na pensionování def. úředníka neb zřízence ze služ. důvodů, neprokázal-li znalost jazyka při zkoušce ob. zastupitelstvem nařízené. V tom případě stanoví se pense podle počtu služ. let ve službách obecních ztrávených neb do služby započtených, které zaměstnanec v den pensionování vykazuje. Současně zrušeno též usnesení měst. správní komise v M. z 5. března 1920, jímž uznána pravoplatnost změny §u 9 pens. předpisů, provedené usnesením obecního výboru dne 5. listopadu 1918 s výhradou, že změna úřední řeči obce nemá o sobě vlivu na služ. poměr ob. zaměstnanců, že však odepření ať aktivní neb pasivní naučiti se změněné služební řeči jest disc. přestupkem.
Ve schůzi správní komise města M. dne 27. prosince 1922 usneseno, aby měst. stav. správce inž. Ignác F., zvěrolékař Vilém B., tržní komisař Emil G. a dozorce tržního úřadu František K. byli podle § 9 měst. pens. statutu ze 14. února 1922 dáni do trvalé výslužby dnem 31. prosince 1922, poněvadž při jazykových zkouškách, konaných podle usnesení měst. správ. komise z 20. ledna 1919, znalosti českého jazyka jakožto úředního jazyka obce M. neprokázali a nemají tudíž potřebné kvalifikace podle § 13 org. statutu ze 14. února 1922; v příčině pens. požitků usneseno stanoviti je podle platného pens. statutu. — Nař. rozhodnutím bylo usnesení toto v cestě instanční potvrzeno.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Žal. úřad stojí na stanovisku, že obec jest oprávněna ve vlastní působnosti upraviti v mezích zákonů jazykovou stránku svého úřadování, podle toho stanoviti jazykovou kvalifikaci svých zaměstnanců a naříditi také zaměstnancům již ustanoveným, aby si znalost určité řeči pro úřadování jejich potřebné, pokud jí nemají, osvojili. Stanovisko to je správné. Oprava jazykové stránky úřadování obecních orgánů spadá docela nepochybně pod ustanovení odst. 1 § 27 mor. ob. zř. Oprávnění obce pak, stanoviti v mezích zákonů kvalifikaci pro ustanovení ve službě obecní, jakož i naříditi zaměstnancům již ustanoveným osvojení si určité řeči, je výronem její organisační a služební moci, která jí nad jejími zaměstnanci plyne z ustanovení § 31 ob. zř. a zák. z 23. července 1919 č. 443 Sb. a dává jí oprávnění, aby jejich schopnostmi a pracovní silou podle potřeb své služby disponovala. Obci přísluší posléze v základě uvedených norem také oprávnění stanoviti, jakým způsobem její zaměstnanci svou jazykovou způsobilost mají prokázati (srv. nál. Boh. 5989/26 adm.).
Proti tomuto opatření obce nemohou se st-lé dovolávati nějakých nabytých práv. Jdeť tu především o určitou úpravu úřadování obecních orgánů, tedy o opatření na poli, kde obecní úředník vůbec nevystupuje jako samostatný subjekt, nýbrž toliko jako orgán obce. O nějakém právu úředníka na to, aby úřadování obce bylo určitým způsobem upraveno, resp. aby úprava jednou zavedená nebyla měněna, nemůže býti řeči. Úředník musí se úpravě obcí usnesené přizpůsobiti, a nechce-li nebo nemůže-li tak učiniti, musí nésti důsledky, jaké pro takové případy plynou z úpravy jeho služ. poměru.
Z vylíčeného právního stavu plyne důsledek, že úředníka, který nemá a podle nařízení obcí daných si neosvojil znalost jazyka, obcí požadovaného, dlužno pokládati za neschopného ke službě. Neboť za neschopného ke službě sluší zásadně pokládati každého úředníka, který fakticky není mocen službu tak, jak jest upravena, řádně konati, bez rozdílu, zda nemožnost ta přivoděna byla změnami v jeho osobě, nebo změnami v úpravě služby; a záleží toliko na positivních předpisech, zda právní důsledky neschopnosti pro obojí případ normují stejně, či zda neschopnost způsobenou příčinami objektivními posuzují mírněji nežli neschopnost způsobenou změnami v osobních kvalitách úředníka.
Obec byla tedy — jak prokázáno — oprávněna stanoviti pro své úředníky požadavek znalosti českého jazyka, kterou mají prokázati zvláštní zkouškou. St-le slušelo by proto pokládati za neschopné k službě, jestliže by dodatečnou znalost českého jazyka neprokázali. Je nyní otázkou, jaké důsledky tato neschopnost může míti pro jejich služ. poměr, a podle jakých norem důsledky ty bylo by posuzovati.
Žal. úřad shodně s obcí posuzují důsledky ty podle usnesení měst. správ. komise ze 14. února 1922, jimiž dosavadní pens. předpisy v § 9 byly změněny. Žal. úřad vychází při tom z právního názoru, že obec jest oprávněna — pokud tu není nějaké překážky zákonné — ustanovení, jimiž služ. poměry svých zaměstnanců upravila, jednostranně měniti. S tímto názorem nelze však souhlasiti. Obec jest arciť v základě své organisační a služební moci svrchu dolíčené oprávněna v mezích všeobecných předpisů právních upravovati jednostranně služební poměry svých zaměstnanců s účinkem pro ně závazným; poněvadž však zásah do nabytých práv v právním státě jest zásadně vyhrazen jen zákonu, nemůže obec při tom dotýkat se práv vzniklých zaměstnancům z úprav dřívějších, leda že by výhrada při těchto dřívějších úpravách učiněná nebo nějaká norma zákonná ji k takovému zásahu opravňovala (srv. nál. Boh. 3206/24 adm.). Žal. úřad — zdá se — cítí sám slabinu svého právě vytčeného stanoviska, neboť zkoumá, zda zmíněná změna pens. předpisů neodporuje kolektivní smlouvě, uzavřené mezi obcí a úřednictvem v roce 1920. Avšak instituce kolektivních smluv je úřednickému právu obecnímu neznáma. Pro právní postavení úředníka a pro rozsah i obsah jeho práv a povinností jsou směrodatný jednak předpisy zákonů a v mezích jejich generelní předpisy vydané z organisační a služební moci obce, jednak konkrétní akty, jimiž obec na základě této své moci služební poměr svého úředníka upravila individuelně. Jaký obsah má tedy t. zv. kolektivní smlouva z roku 1920, jest o sobě zcela irelevantní a netřeba tedy zkoumati, zda ustanovení její mají skutečně ten smysl, který jim žal. úřad v bodě dnes sporném dává; význam má smlouva ona jenom potud, pokud se vtělila v služ. dekrety st-lů. Tyto dekrety mají pro posouzení sporné otázky v prvé řadě význam; v druhé řadě jsou to v zákonných mezích předpisy obce, upravující služ. poměr úřednictva generelně, a konečně subsidierně předpisy zák. č. 443/1919, pro nějž st-lé podle spisů optovali.
Podle tvrzení st-lů, žal. úřadem nepopřeného, bylo st-lům v jejich služeb, dekretech z roku 1920 výslovně zaručeno, že mají pro sebe a své příslušníky nárok na pens. požitky podle pens. statutu z 5. listopadu 1918. Pens. statut z 5. listopadu 1918 v § 9 odst. 4 připouští, aby ob. zaměstnanec dán byl usnesením ob. zastupitelstva ná odpočinek, dovršil-li 35 započítatelných služ. let, dále je-li následkem nemoci trvale neschopen své služ. místo řádně zastávati a posléze dovršil-li 60. rok svého života. Další odst. 5 připouští dále, aby ob. zastupitelstvo dalo zaměstnance z úřední moci na odpočinek také, stal-li se z jiného důvodu nežli pro nemoc k službě neschopným, v tomto případě však pouze na základě disc. řízení, které se provede podle norem, platných toho kterého času pro zaměstnance státní. Následující odst. 6. § 9 jedná v této souvislosti o změně úřední řeči, a stanoví, že — změní-li se dosavadní úřední resp. jednací řeč, — nemůže neznalost její v žádném případě býti důvodem pro propouštění úředníka nebo dání jeho na odpočinek. Přes toto znění nelze však zákaz tu vyslovený pojímati absolutně. Neboť následující odstavec přece připouští, že i z tohoto titulu může pensionování úředníka býti vysloveno, arciť jenom s tím omezením, že se mu musí odpočivné vyměřiti plnou výměrou, jaká by mu příslušela po 35leté službě.
Vykládají-li se tyto předpisy v jejich souvislosti, je z nich patrno, že i pens. statut sám před změnou jeho § 9 usnesením ob. zastupitelstva ze 14. února 1922 zaměstnance neznalého úředního jazyka obce pokládá za neschopného ke službě, a že připouští, aby byl z úřední moci dán na odpočinek. Poněvadž však jde o neschopnost z důvodu jiného, nežli pro nemoc, může se pensionování podle odst. 5. státi toliko cestou disc., a podle odst. 7. jenom s tím dalším omezením, že se odpočivné požitky vyměří podle plné 35leté služby.
Tím, že st-lům v jejich služ. dekretech z roku 1920 zaručen byl nárok na pens. požitky podle cit. právě statutu, stal se obsah tohoto statutu součástí individuelní úpravy jejich služ. poměru. St-lé nabyli tím nároku na to, aby poměr jejich byl posuzován podle tohoto statutu, a obec — jak shora dovoděno — nebyla oprávněna, do práv st-lům z tohoto statutu ve spojení s jejich služeb, dekrety vzešlých svým usnesením ze 14. února 1922 zasahovati. Nař. rozhodnutí, které spočívá na odchylném názoru právním, jeví se tedy nezákonným.
Za tohoto stavu odpadá potřeba zabývati se ostatními námitkami stížnosti, zejména také otázkou ve stížnosti i v odv. spise žal. úřadu ventilovanou, je-li nař. opatření odůvodněno předpisy zák. č. 443/19. Neboť, jestliže obec služebními dekrety st-lům vydanými »výhodu«, aby byli posuzováni podle pens. statutu z 5. listopadu 1918, výslovně jim přiznala, a odvolati tuto výhodu nebyla již oprávněna, netřeba zkoumati, zda na zachování této výhody měli nárok dle § 41 cit. zák. Zda a event. jaký vliv na právní situaci st-lů v bodu dnes sporném měly zák. č. 495/1921 a 394/1922, nemohl nss zkoumati, neboť touto otázkou teprve v odv. spise nadhozenou žalovaný úřad v nař. rozhodnutí se nezabýval.

Citace:

č. 6673. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 109-111.