Č. 6660.

Církevní věci. — Administrativní řízení: O rozsahu dozorčího práva státní správy kultové ve věci náboženské daně ve prospěch židovských obcí náboženských a o postavení příslušníka náboženské obce vůči dozorčímu zákroku státního úřadu.
(Nález ze dne 21. června 1927 č. 13596.)
Věc: Richard H. ve Vídni (adv. Dr. Bedř. Glaessner z Litoměřic) proti ministerstvu školství a národní osvěty (vrch. fin. rada v. v. Dr. B. Pick) o náboženskou daň.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Židovská náboženská obec v L. vyměřila výměrem z l0.dubna 1924 st-li za rok 1924 náboženskou daň 1800 Kč. St-l se odvolal k představenstvu žid. nábož. obce, uváděje, že nemá své trvalé bydliště v L., nýbrž ve Vídni, kde do tamnější nábož. obce daň platí. Představenstvo nábož. obce žid. v L. 14. července 1924 tomuto rekursu nevyhovělo, poněvadž námitky st-lovy jsou nesprávné, jelikož st-l jest hlášen v L. ke stálému pobytu a proto daňové povinnosti podléhá.
Podáním z 12. srpna 1924 žádal st-l osp-ou v L., aby tato ve smyslu § 30 a 21 zák. z 21. března 1890 č. 57 ř. z. poučila orgány náboženské obce, že překročily svoji působnost, a aby usnesení z 9. května 1924, resp. ze 4. července 1924 zrušila.
Rozhodnutím z 5. prosince 1924 vyhověla osp v L. st-lovu odvolání a rozhodla ve smyslu § 21 cit. zák., že není povinen platiti daň nábož. 1800 Kč za rok 1924 a to z těchto důvodů: Dle § 2 cit. zák. náleží každý israelita k oné nábož. obci, v jejímž okrsku má své stálé bydliště. Na základě výtahu přihlašovacího úřadu policejního řiditelství ve Vídni ze 17. září 1924 je Richard H. přihlášen k řádnému pobytu ve Vídni, naproti tomu v L. pouze k přechodnému pobytu dle přihlašovacího listu purkmistrovského úřadu v L. z 1. září 1923. Poněvadž řádným přihlášením ve Vídni odůvodněn je řádný pobyt jmenovaného ve Vídni, nemůže býti pokládán za řádného člena nábož. obce v L. ve smyslu cit. zák. a § 2 statutu této obce a dle § 87 cit. stanov není povinen odváděti israelitské obci v L. náboženskou daň. Současně zrušuje se ve smyslu § 30 cit. zák. učiněné usnesení představenstva obce náboženské v L. ze 14. července 1924 jako protizákonné.
Proti tomuto rozhodnutí podala žid. nábož. obec v L. rekurs, načež zsp v Praze rozhodnutím ze 13. března 1925 zrušila rozhodnutí osp-é v L. z úřední povinnosti pro vadné řízení, ježto žid. nábož. obec v L. před vydáním tohoto rozhodnutí za exekuční vymáhání předepsaných příspěvků nežádala a osp tudíž neměla náležitého právního podkladu k tomu, aby zkoušela statutární předpoklady tohoto předpisu ve smyslu § 22 zák. č. 57/1890 a aby o zákonitosti jeho rozhodovala.
Proti tomuto rozhodnutí podal opět st-l rekurs, uváděje, že podle § 30 zák. č. 57/1890 jest úřad oprávněn bez ohledu na to, zda bylo žádáno o politickou exekuci nebo ne, zakročiti k tomu konci, aby nezákonná usnesení orgánů nábož. obce byla odstraněna a že podle § 21 cit. zák. jest dokonce oprávněn k opatřením trestním. Rozhodnutí osp-é se stalo tedy zcela po právu.
Nař. rozhodnutím zrušilo min. škol. rozhodnutí zsp-é jakožto zákonu odporující, ježto předpoklad, který podložila zsp svému rozhodnutí, že totiž řízení v 1. stolici bylo vadné, když žid. nábož. obec v L. nežádala o exekuční vymáhání nábož. daně st-li uložené, takže nebylo tu důvodu ke zkoumání statutární správnosti daňového předpisu podle § 22 zák. z 21. března 1890 č. 57 ř. z., nemá opory v zákoně, ježto § 21 cit. zák. umožňuje docela všeobecně a to docela i před zakročením o polit. exekuci státní správě zkoumání, zda postup nábož. obce při předpisu nábož. daně nebyl protizákonný nebo protistatutární a ježto i v tomto předexekučním stadiu zřetelem k tomu, že § 21 cit. zák. se dovolává § 30 cit. zák., mohou býti zákonům nebo stanovám odporující usnesení a opatření orgánů nábož. obce státní správou zrušena. Hlavním obsahem § 22 cit. zák. je něco jiného, totiž stanovení výhody polit. exekuce na vymáhání kultových příspěvků, pro něž se zřetelem k souvislosti s § 21 cit. zák. arciť vyžaduje, aby byly statutárně předepsány. Dovolávání se statutárního předpisu nábož. daně v § 22 cit. zák., jehož hlavní obsah je — jak již výše řečeno, stanovení výhody polit. exekuce, nemůže býti na újmu obecného předpisu § 21, jenž obírá se předpisováním a vybíráním kultových příspěvků vůbec a nečiní zásah státních úřadů závislým ještě na nějaké zvláštní skutečnosti mimo obecnou skutkovou podstatu §em 21. vyslovenou. Z těchto důvodů mělo min. škol. za nutno nález zsp-é zrušiti.
Dále však rozhodlo jmenované min. ve věci, jak následuje. Nelze-li vadnost řízení 1. stolice shledávati tam, kde ji hledala zsp, spočívá vadnost řízení 1. stolice v tom, že 1. stolice obírala se meritem a nikoli dříve formální stránkou věci v tom směru, že strana si stěžovala do rozhodnutí představenstva žid. nábož. obce ve věci nábož. daně, kteréžto představenstvo nebylo podle stanov nábož. obce, o niž jde, povoláno rozhodovati o rekursu strany proti rozhodnutí daňové komise. Ježto k rozhodnutí podobných rekursů je podle § 114 státně schválených stanov nábož. obce žid. v L. povolána zvláštní odvolací komise, kterážto komise rozhoduje podle § 118 s platností konečnou (arciť v rámci nábož. obce) a ježto ve věci nábož. daně v případě st-lově rozhodlo představenstvo nábož. obce, tedy orgán v tomto směru nepříslušný, neměla se 1. stolice pouštěti do merita, nýbrž měla rozhodnutí představenstva nábož. obce pro porušení stanov prostě zrušiti a stranu odkázati, aby vyčkala rozhodnutí odvolací komise podle § 114 stanov žid. nábož .obce v L. Z těchto důvodů zrušilo min. škol. i rozhodnutí 1. stolice a dále mocí §§ 21 a 30 cit. zák. i usnesení představenstva žid. nábož. obce v L., jímž bylo rozhodnuto o rekursu st-lově proti předpisu nábož. daně daňovou komisí z 9. dubna 1924.
St-l podává proti nař. rozhodnutí stížnost, pokud zrušuje též rozhodnutí 1. stolice, ponechávaje nař. rozhodnutí — pokud zrušuje rozhodnutí 2. stolice — nenaříkaným. O stížnosti nss uvážil:
Nař. rozhodnutí obsahuje dvojí výrok: a) jednak ruší jím žal. úřad k rekursu st-lovu rozhodnutí zsp-é z 13 března 1925, kterým opět zrušeno bylo z moci úřední rozhodnutí osp-é z 5. prosince 1924, takže touto částí nař. rozhodnutí v podstatě byla restituována platnost rozhodnutí osp-é; tím bylo tedy st-lovu rekursu plně vyhověno a stížnost proti tomuto výroku také nebrojí; b) mimo to ruší však žal. úřad v nař. rozhodnutí sám rozhodnutí osp-é, dovolávaje se výslovně §§ 21 a 30 zák. o úpravě zevních poměrů nábož. společnosti žid.; tato část nař. rozhodnutí není tudíž vydána k rekursu st-lovu, nýbrž má povahu rozhodnutí vydaného mocí práva dozorčího. Jedině proti této části nař. rozhodnutí je stížnost namířena. Rozhoduje o ní musil si nss nejprve zodpověděti otázku, zda uvedeným výrokem mohlo vůbec býti dotčeno subj. právo st-lovo ve smyslu § 2 zák. o ss; nss dospěl tu k zápornému výsledku z těchto úvah:
Rozhodnutí osp-é z 5. prosince 1924 je vydáno na základě § 21 a 30 cit. zák. Podle § 21 zák. mají státní úřady »stihati nezákonný nebo stanovám odporující postup při vypisování a vybírání kultových dávek«; podle § 30 má státní úřad »dbáti toho, aby orgány nábož. obce nepřekročily obor své působnosti a aby plnily předpisy zákona ...«; k tomu konci »mohou úřady nezákonné nebo stanovám odporující usnesení nebo opatření orgánů nábož. obcí zrušiti ...«. Uvedenými předpisy je tedy založeno rozsáhlé dozorčí právo státních úřadů vůči orgánům nábož. obcí. Na výkon tohoto dozorčího práva vyhrazeného státním úřadům v zájmu veřejném, nikoliv na ochranu práv jednotlivcových, nedává zákon nikomu právního nároku, právě tak, jako — podle konstantní judikatury nss-u — vůbec není právního nároku na to, aby úřad dozorčího práva jemu příslušejícího vůbec anebo v určitém směru použil.
Rozhodnutí osp-é z 5. prosince 1924 má tedy povahu dozorčího opatření, jehož podstatným obsahem je toliko zákrok proti nábož. obci žid. v L., nikoliv však upravení právní sféry st-lovy. Tímto rozhodnutím osp-é bylo tedy zasaženo jenom do práv nábož. obce, nebylo jím však založeno žádné právo pro st-le, který vůči tomuto rozhodnutí má postavení pouhého oznamovatele a faktického interesenta, nikoliv strany procesní. Na tom nemění nic ta okolnost, že ono rozhodnutí bylo vydáno na popud st-lův, poněvadž tím, že dozorčí výrok je učiněn na popud osoby třetí, nestává se tato ještě v právním smyslu stranou v řízení.
Jak již řečeno, směřovalo ono rozhodnutí osp-é toliko vůči nábož. obci v L., upravujíc právní situaci jen této nábož. obce, nikoliv právní situaci st-lovu; z rozhodnutí toho mohla vzniknouti práva, resp. povinnosti jenom nábož. obci, nikoliv st-li, třebas ovšem v ohledu faktickém rozhodnutí to jeví svůj reflex také na st-le. Dle toho nevzniklo z rozhodnutí osp-é pro st-le žádné subj. právo; proto nemohlo však také býti dotčeno žádné subj. právo st-lovo tím, že žal. úřad ono rozhodnutí osp-é (z moci úřední) zrušil, a není tu vůbec dán v úvodě uvedený předpoklad přípustnosti stížnosti podle § 2 zák. o ss.
Na tom nemění se nic tím, že nař. část rozhodnutí žal. úřadu jeví faktické reflexy na posici st-lovu. Tím, že žal. úřad z dozorčí moci zrušil rozhodnutí osp-é, byla věc vrácena toliko do stavu, v jakém byla před vydáním onoho rozhodnutí osp-é; stejně jako st-l neměl právního nároku na to, aby osp dozorčí zákrok vůči nábož. obci učinila, a stejně jako by st-l nemohl důvodně tvrditi porušení svého práva, kdyby osp byla žádaný dozorčí zákrok odepřela, právě tak nelze mluviti o porušení st-lova práva, jestliže nyní žal. úřad onen dozorčí zákrok osp-é odstranil.
Z těchto úvah bylo stížnost odmítnouti, aniž mohl nss zkoumati, zda žal. úřad k onomu dozorčímu zákroku byl vůbec oprávněn a zda zákrok ten je i materielně správný.

Citace:

č. 6660. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 80-83.