Č. 6795.

Učitelstvo:* Učitel národní školy, který byl řádně jmenován definitivním učitelem ad personam při určité škole podle § 17. osnovy učitelské z r. 1913 a později přikázán na jinou školu, není za splnění ostatních podmínek čl. X, odst. I. zák. č. 251/1922 zbaven nároku na substituční přídavek již proto, že se na škole, při které definitivy ad personam dosáhl, stal zrušením třídy přebytečným.
(Nález ze dne 14. října 1927 č. 20999). Prejudikatura: Boh. 5195/25, 5698/26, 4033/24, 4062/24 adm.
Věc: Zemský správní výbor v Praze proti ministerstvu školství a národní osvěty (za zúč. Adolfa D. adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) stran substitučního přídavku učitele Adolfa D.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Adolf D. byl výnosem zšr-y v Praze z 15. května 1923 jmenován podle § 17 osnovy z r. 1913 definitivním učitelem ad personam při obecné škole v Dr.; od 1. listopadu 1921 byl službou přikázán různým občanským školám, posléz v D. a používal za to podle čl. X. zák. č. 251/1922 substitučního přídavku 100 Kč měsíčně. Když byla 1. září 1923 zatímní třída v Dr., při níž D. dosáhl definitivy ad personam, zrušena, rozhodl ošv v K. usnesením z 31. ledna 1924, že se D. tím stal přespočetným a že mu již nenáleží substituční přídavek.
Rekus D. byl zšr-ou rozhodnutím z 10. listopadu 1924 zamítnut, poněvadž substituční přídavek přísluší podle čl. X. odst. 1 zák. č. 251/ 22 výslovně jen učitelům, kteří, zastávajíce na základě definitivního nebo zatímního ustanovení služební místo při určité škole, byli z tohoto místa povolání, aby zastupovali dočasně jiného učitele, který pro nemoc nebo z jiné příčiny nemůže dočasně konati služby školní, t. j. učitelům, kteří konají službu substituční na místech obsazených; poněvadž D. zrušením zatímní pobočky při obecné škole chlapecké v Dr., na které byl ustanoven definitivně ad personam, není již ustanoven na určitém služ. místě při této škole a poněvadž jmenovaný dále byl povolán k zastupování na def. místo uprázdněné, nekonal tedy dočasně substituční službu na místě obsazeném, nejsou v daném případě dány předpoklady pro přiznání subst. přídavku ve smyslu čl. X. cit. zák. a jednal tudíž ošv podle zákona, když jmenovanému zastavil subst. přídavek dnem 31. srpna 1923.
K dalšímu odvolání D-ovu bylo uvedené rozhod, zšr-y nař. rozhodnutím zrušeno pro nezákonnost, ježto Adolf D. nebyl dosud ustanoven zatímním odborným učitelem při chlap. škole měšťanské v D. a patří mu proto jako výpomocnému substituční přídavek dle 1. odstavce článku VIII. a dle 1. odst. 1. věty čl. X. zák. č. 251/22.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost zsv-u v Praze, která vytýká, že nárok na subst. přídavek nepřísluší učitelům, kteří jsou ustanoveni sice definitivně, ale nikoli na určité škole (tedy učitelům definitivním bez určení místa služebního podle zák. č. 306/20), jestliže nebyli před tímto definitivním jmenováním ustanoveni na určitém místě zatímně nebo jestliže byli sice takto ustanoveni, ale jejich systemisační vztah k onomu místu byl zrušen dříve, než byli povoláni k substituci. Učitelem posledního z uvedených druhů je prý také Adolf D., neboť učitelé, kterým se dostalo jmenování definitivními ad personam podle § 17 osnovy byli sice takto ustanoveni »při škole« (podle znění onoho §), ježto však tu jde o definitivu toliko osobní, nelze tvrditi, že by se tím jejich systemisační vztah byl změnil, takže zůstali v takovémto vztahu i nadále jen k zatímnímu místu, na němž 5letá služba způsobila jejich jmenování definitivním ad personam. Poněvadž pak tento vztah u A. D. byl zrušen zrušením místa, k němuž jej pojil, pozbyla také definitiva ad personam svého podkladu a proměnila se v definitivu bez určení místa služebního. Nebyl tedy Adolf D. od 1. září 1923 učitelem, ustanoveným definitivně nebo zatímně na určitém místě, pročež nebyl pro něho od onoho dne odůvodněn ani subst. přídavek.
Nss neshledal stížnost důvodnou:
Je pravda, že podle právního názoru vysloveného nss-em v nál. Boh. 5698/26 adm. (srovnej též nál. Boh. 5195/25 adm.) podmínkou nároku učitele na subst. přídavek je mimo jiné, že učitel musí býti definitivně nebo zatímně ustanoven na určité škole, ze které je povolán k substituci na školu jinou a že ustanovením lze tu rozuměti jen takový akt, kterým vstupuje učitel k oné prvé škole v systemisační vztah. Nss však právě shledal, že tato podmínka u Adolfa D. je dána.
Podle vylíčeného děje byl Adolf D. výnosem zšr-y z 15. května 1923 podle § 17 osnovy zákona o platech učitelských z roku 1913 jmenován »definitivním učitelem ad personam na obecné škole v Dr.«; podle odst. 6 cit. § »ustanoví zšr po pětileté nepřetržité a dle povinnosti vykonané službě řádně dosazenou zatímní učitelskou osobu definitivně ad personam na oné škole, na které v době uplynutí pětiletí působí.«
Třebas ovšem podle právního názoru vysloveného v nál. Boh. 4033/ 24 a 4062/24 adm. zmíněná osnova zákona — ani po vydání zák. č. 274/1919 (čl. III. odst. 3) nezakládá pro osoby učitelské žádného právního nároku, nemůže přec býti pochybnosti o tom, že učitel, jemuž jednotlivým aktem příslušného úřadu určitá výhoda podle osnovy oné byla udělena, má nabyté právo na onu výhodu a na právní situaci z toho se podávající.
Když tedy Adolf D. — byv dříve 5 roků zatímně dosazen na škole v Dr. — nabyl uvedeným dekretem zšr-y postavení definitivního učitele ad personam na této škole, nabyl tím původně zatímního a pak »definitivního ad personam« systemisačního vztahu ke škole v Dr., kterého nemohl býti zbaven leč jmenováním nebo přeložením na jinou škola a nikoliv již pouhým zrušením třídy na škole v Dr.
Pro opačný názor stížnosti, resp. pro názor její, že se »definitiva ad personam« Adolfa D. na škole v Dr. ipso facto změnila v »definitivu bez určení služ. místa« po rozumu zák. č. 306/20, neposkytují školské zákony opory. Ostatně by Adolf D. ani, kdyby se jako zatímní učitel školy v Dr. byl stal definitivním učitelem bez určení služ. místa, nemusil již touto pouhou skutečností býti zbaven systemisačního vztahu ke škole dr-cké a tím podmínky nároku na subst. přídavek podle čl. X. zák. č. 251/22 (srovnej cit. již nál. Boh. 5195/25 adm.)
Stanovisko stížnosti nelze tudíž shledati správným; poněvadž pak stížnost ani netvrdí, že by Adolf D. snad z jiného některého důvodu byl nároku na subst. přídavek zbaven, bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 6795. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 315-317.