Č. 6623.

Vojenské věci: 1. O nároku poddůstojníků z povolání na odbytné při odchodu z akt. služby vojenské. — 2. Jaké byly tak zv. likvidační služby vojenské po převratu?
(Nález ze dne 9. června 1927 č. 12534). Prejudikatura: Boh. 2530/23 a 3877/24 adm.
Věc: Václav L. v P., Klaudius P. v T., Ludvík H. v B. a František P. ve V. (adv. Dr. Jan Zavadil z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. m. taj. Dr. Gustav Villany) o odbytné poddůstojníků z povolání.
Výrok: I. Nař. rozhodnutí z 20. ledna 1925, z 26. ledna 1925, 31. ledna 1925 a z 27. ledna 1925 se zrušují pro nezákonnost.
II. Stížnost do rozhodnutí z 26. dubna 1926 a ze 13. září 1926 se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: 1. St-lé sloužili v býv. armádě rak. -uh. jako poddůstojníci z povolání a pokračovali v této službě také v armádě čsl. Když z akt. služby voj. vystoupili, zažádali za odbytné, uvádějíce, že žádají pouze odbytné příslušející jim za dobu až do 31. prosince 1919 (Václav L. za dobu do 31. července 1920) a že dle jejich náhledu nelze na žádané odbytné použíti zák. č. 76/1922 a jeho § 103, poněvadž jejich nároky na odbytné jakožto mimořádný požitek zaopatřovací vznikly jejich def. odchodem z činné služby voj., tedy vesměs až po světové válce. Ludvík H. pak uvedl v žádosti, že jeho dřívější žádost za přiznání odbytného byla zamítnuta a dovolal se na podporu své nynější žádosti — stejně jako ostatní st-lé — nál. Boh. 2530/23 adm.
Nař. rozhodnutími uvedenými sub I. zamítlo mno žádosti st-lů o výplatu odbytného podle služební knihy B - 14 z důvodu, že nálezem Boh. 2530/23 adm. uznal nss sice právem, že služební kniha B - 14 má povahu platného zákona, že však zároveň vyslovil právní názor, že odbytné řadí se svojí podstatou k požitkům zaopatřovacím a že nálezem Boh. 3877/24 adm. rozhodl nss, že podle zák. č. 76/1922 končí nárok na tyto požitky (odbytné) dnem 30. dubna 1920, takže podle tohoto rozhodnutí nemají st-lé nároku na odbytné, poněvadž jejich def. odchod ze služby presenční nastal teprve dnem 1. srpna 1920, resp. 28. dubna 1921, 10. prosince 1921 a 1. července 1920, tedy po lhůtě stanovené zákonem.
Ve stížnostech do těchto rozhodnutí k nss podaných namítají st-lé: 1. že žal. úřad, vykládaje si mylně obsah obou nál. v nař. rozhodnutí citovaných, porušuje jak zák. č. 76/1922 tak i služ. knihu B - 14, jež má povahu platného zákona a 2. že žal. úřad nerespektuje práva na odbytné, nabytá ze služ. knihy B - 14 a ze smlouvy s voj. správou.
Nss uvážil o stížnostech takto:
Nař. rozhodnutí dovolávají se nál. Boh. 2530/23 a 3877/24. V nálezech těchto, vydaných ve věci obdobné, vyslovil nss právní názory, že odbytné ve smyslu rak.-uh. služ. knihy B - 14 řadí se vzhledem k tomu, že nárok na ně vzniká teprve odchodem z presenční služby, svojí podstatou k požitkům zaopatřovacím, že zákon ze 17. února 1922 č. 76 Sb. o zaopatř. požitcích vojenských, jenž tohoto odbytného nezná, vyslovil v § 114, že dnem 1. ledna 1920 pozbývají platnosti dosavadní zaopatřovací zákony a veškerá ustanovení tyto zákony doplňující, pokud tento zákon jinak nestanoví, že však takové odchylné ustanovení jest obsaženo v § 103, podle něhož pro osoby ze stavu mužstva, jejichž nárok na voj. požitky zaopatřovací povstal za světové války, končí nárok na tyto požitky podle dosavadních voj. předpisů koncem dubna 1920, t, j. že se nároky ty nemohou po 30. dubnu 1920 více státi likvidními, že však nároky před tímto dnem již po právu existující nezanikly. Na těchto svých názorech trvá nss i nyní.
Svoji námitku prvou rozvádějí st-lé takto: Odbytné dle B - 14 není žádným ze zaopatř. požitků, o jakých zák. č. 76/1922 striktně pojednává, nýbrž příspěvkem na civilní ošacení a náhradou za civ. prádlo a šatstvo, odevzdané při presentaci, tedy v podstatě jednak náhradou škody, jednak požitkem samostatným a zvláštním, jehož likvidnost a splatnost jest závislá na def. odchodu z činné služby voj., který nastává zpravidla ještě za plné služ. schopnosti, kdežto zák. č. 76/1922 předpokládá při zaopatř. požitcích neschopnost ke službě, resp. určitý věk a upravuje vůbec jen požitky v něm uvedené, nikoli však odbytné upravené služ. knihou B - 14, tedy specielním zákonem, který také dříve platil vedle norem zaopatřovacích. Ustanovení služ. knihy B - 14 nebyla dosud zrušena, ani se jich zák. č. 76/1922 přímo nedotýká. Lze tedy odbytné dle B - 14 nejvýše jen všeobecně řaditi k požitkům zaopatřovacím, i jest pochybno, zdali se ustanovení §§ 114 a 103 zák. č. 76/1922 dotýkají tohoto odbytného, nejvýše by bylo možno připustiti, že se ho tato ustanovení dotýkají nepřímo v ten rozum, že dnem 30. dubna 1920 se končí čili staví další vzrůst nároku na odbytné, ale na st-le se ustanovení § 103 ani v tomto smyslu nevztahuje, poněvadž st-lé požadují odbytné odstupňované dle jejich služ. doby pouze do dne 31. prosince 1919 jdoucí; ostatně, pokládá-li se teprve den odchodu ze služby za den vzniku nároku, pak nemohl žádný déle sloužící poddůstojník nároku toho dle § 103 nabýti za světové války, poněvadž za války nesměl voj. službu dobrovolně opustiti.
Pokud st-lé namítají, že na odbytné dle B - 14 nelze použíti §§ 114 a § 103 zák. č. 76/1922, poněvadž toto odbytné není zaopatř. požitkem ani ve smyslu tohoto zák. ani ve smyslu dřívějších zaopatř. zákonů, nepostihují tím správnost výkladu obou shora uvedených nálezů, obsaženého v nař. rozhodnutích, jež uvedené právní názory z nich převzala, nýbrž popírají tím správnost nálezů oněch.
Nss však neshledal, že by tyto vývody stížností byly s to, aby řečený právní názor jeho zvrátily.
Odbytné dle služ. knihy B - 14 přísluší poddůstojníku z povolání pravidelně až po službě šestileté při jeho definitivním odchodu z činné služby voj., což jest právě znakem společným všem požitkům zaopatřovacím a přísluší mu, ať tento odchod nastal z důvodu jakéhokoli, tedy i z důvodu jeho neschopnosti ke službě. Že by toto odbytné bylo náhradou za odevzdané civ. šatstvo a prádlo nebo příspěvkem na opatření civ. šatstva a prádla, nelze ze služ. knihy oné vyčísti. Nebylo-li toto odbytné normováno voj. zaopatřovacím zákonem z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z., nýbrž později vydaným specielním předpisem řečené služ. knihy, jest předpis ten ustanovením, jímž se zaopatř. zákony doplňují a dle výslovného ustanovení § 114 zák. č. 76/1922 pozbyly právě dnem 1. ledna 1920 platnosti nejen dosavadní zaopatř. zákon, nýbrž i veškerá ustanovení tyto zákony doplňující, pokud tento zákon jinak nestanoví. Pokud tedy vznikl poddůstojníkovi z povolání nárok na řečené odbytné z titulu jeho čsl. činné služby (s event. započtením služby v armádě býv. ve smyslu § 96 zák. č. 76/1922), trvá vzhledem k ustanovení § 114 po právu jen v tom případě, vznikl-li def. odchodem z činné služby nastalým do dne 1. ledna 1920 a pokud vznikl za světové války a tedy pouze proti býv. státu rak.-uh., skončil dle ustanovení § 103 dnem 1. dubna 1920, t. j. nemůže se více po tomto dni státi likvidním.
Zrušil-li však do této míry nároky na odbytné zákon, jest lichou i druhá námitka, že úřad jest povinen respektovati práva nabytá.
Leč z úvah právě uvedených podává se zároveň, že žal. úřad, odepřev st-lům odbytné z důvodu, že odešli z voj. činné služby definitivně až po lhůtě stanovené zákonem, t. j. až po 1. lednu 1920, resp. po 30. dubnu 1920, jednal ve shodě se zákonem jen potud, pokud rozhodl o nároku na odbytné z titulu čsl. činné služby (§ 114), nejednal však ve shodě se zákonem, pokud rozhodl o nároku na odbytné z titulu činné služby konané v býv. armádě rak.-uh. (§ 103), neboť zanikla-li ve smyslu čsl. zákonodárství rak.-uh. monarchie a tím i její armáda dnem 28. října 1918, nastal tímto dnem def. odchod st-lův z činné služby, konané v této armádě i vznikl jim ve smyslu § 103 proti čsl. státu nárok na odbytné jakožto nárok povstalý za světové války, pokud ovšem byly u st-lů v den 28. října 1918 i ostatní podmínky nároku toho ve smyslu služ. knihy B - 14 splněny.
Bylo tedy nař. rozhodnutí, označená shora pod č. 1., zrušiti dle § 7 zák. o ss.
2. Stěžovatel František P. žádal přihláškou bez data a podáním z 30. září 1925 a st-l Klaudius P. přihláškou ze 3. října 1925 a podáním z 5. ledna 1926 o přiznání odbytného dle služ. knihy B - 14, dovolávajíce se výn. mno z 10. září 1925 a z 30. listopadu 1925, uveřejněného ve věcném věstníku z 5. prosince 1925 č. 60 čl. 690.
Výnosy těmi byla, jak se v nich praví, vzhledem k stanovisku nss-u v dohodě s min. fin. znovu upravena otázka odbytného býv. poddůstojníků z povolání podle služ. knihy B - 14 a sice bylo stanoveno: »Nárok na odbytné mají: 1. Všichni bývalí poddůstojníci, kteří ke dni 31. prosince 1919 měli nejméně šestiletou nepřetržitou voj. službu a vystoupili definitivně z poměru déle sloužících poddůstojníků, resp. ze sboru rotmistrů z povolání, do něho byli převzati v době po převratu, resp. ještě odejdou do konce roku 1925. 2. Před dovršením šestileté služby náleží odbytné, pokud jde o odchod v uvedené době, když poddůstojník: a) odešel po superarbitraci pro neschopnost ke službě, b) byl propuštěn jako choromyslný, c) zemřel. Nárok na odbytné nemají: 1. Poddůstojníci, kteří sloužili po 31. prosinci 1918 bez souhlasu čsl. státu v některé z cizích armád, u kterých mělo jim býti při odchodu vyplaceno odbytné. Ze stejného důvodu nelze přiznati nárok bývalým poddůstojníkům, kteří definitivně odešli z činné služby již před převratem. 2. Poddůstojníci, kterým mohlo býv. min. války (zeměbrany) výjimečně povoliti odbytné i po kratší než šestileté služební době. 3. Poddůstojníci, kteří se reorganisací poddůstojnického sboru stali rotmistry z povolání a zůstali jako rotmistři z povolání v činné službě, neboť reorganisaci celého sboru nelze pokládati za jmenování poddůstojníka gážistou podle služební knihy B - 14, § 12, A, lit. a)).« Ustanovení další se nedotýkají sporných případů. Ve svém podání shora zmíněném a ve vyjádření z 20. února 1926 uvedl st-l František P., že po převratu byl od 2. listopadu 1918 až do 31. prosince 1919 zařazen k pol. dělostřeleckému pluku č. .... v A. v Rakousích, kdež konal práce likvidační, t. j. vedl v evidenci movitosti i zadržené požitky čsl. příslušníků pluku a vydával je oprávněným, že byl pro tuto službu určen posádkovým velitelstvím ve Víd. Nov. Městě a že v této službě setrval, poněvadž v rozkaze vídeňského voj. velitelství z jara 1919 bylo uveřejněno, že voj. osoby čsl. národnosti, které se nalézají na likvidačních místech, mohou na nich až do ukončení likvidace setrvati, a dodal, že toto povolení pocházelo od plnomocníka čsl. republiky Tusara, resp. jemu přiděleného kapitána Richtrmoce, že se dne 10. září 1919 u voj. komise řečeného čsl. plnomocníka do evidence přihlásil, že však průkazu o povolení čsl. státu ke konání služby v rak. armádě nemá.
Rozhodnutím mno z 26. dubna 1926, jež st-l František P. ve své další stížnosti naříká, bylo vysloveno, že st-l nemá nároku na odbytné dle ustanovení věstníku z r. 1925 č. 60 čl. 690, jelikož po 1. lednu 1919 konal službu v cizí armádě bez písemného svolení mno.
Stížnost vytýká jako vadu řízení, že žal. úřad nezjistil řádně pravou příčinu st-lova setrvání ve službách rak. armády po převratu a jako nezákonnost, že úřad mylně pokládá tuto st-lovu likvid. službu jednak za službu v cizí armádě, — ačkoli byla konána v zájmu čsl. státu, — jednak za službu konanou bez svolení mno, neboť není žádného platného ustanovení, jež by nárok na odbytné podmiňovalo svolením mno ke službě v cizí armádě, a poněvadž st-l konal likvidační službu na základě úředního vyzvání plnomocníka čsl. republiky ve Vídni.
St-l Klaudius P. uvedl v podání z 5. ledna 1926, že sloužil v jihoslovanské armádě již od 30. listopadu 1918, ale nikoliv dobrovolně, neboť nechtěl přísahati a marně žádal jak své velitelství, aby byl propuštěn do čsl. republiky, tak i čsl. vyslanectví, aby mu byl vydán k tomu cíli cestovní pas, neboť mu bylo na vyslanectví řečeno, že by musil dříve přinésti vojenskou propustku, že pak neomocněl a že teprve po několikaměsíčním léčení mu byl pas vydán. Dále tvrdí ve stížnosti, že potvrzení o tom, že byl v armádě SHS zdržen nucené a bez jakéhokoliv svého zavinění, odevzdal 1. srpna 1919 u intendance zem. voj. velitelství v Brně, která jeho doklady odeslala k dělostřeleckému pluku č. .... k němuž byl st-l zařazen. Na dotaz sdělila jak řečená intendance, tak i velitelství řečeného pluku, že se podobné doklady u nich nenacházejí, resp. že není tam o nich ničeho známo.
Výnosem intendance 6. pěší divise v Brně ze 14. května 1926 bylo vysloveno, že st-l nemá nároku na odbytné dle ustanovení věstníku z r. 1925 č. 60 čl. 690, jelikož nemůže dokázati, že jeho pobyt v armádě SHS po převratu byl jím nezaviněný. St-lovo odvolání bylo rozhodnutím mno ze 13. září 1926, jež st-l svou další stížností napadá — zamítnuto z důvodu, že podle věcného věstníku č. 60 z r. 1925 čl. 690 nemají poddůstojníci, kteří po 31. prosince 1918 bez souhlasu čsl. státu sloužiti v cizí armádě, nároku na odbytné a že tuto skutečnost nemohly vyvrátiti důvody uvedené v rekursu, nehledě k tomu, že nedostačují ani k průkazu o nezaviněném pobytu v cizím státu po státním převratě. Stížnost namítá jako vadu řízení, že úřad nevzal zřetele k dokladům, jež st-l předložil 1. srpna 1919 intendanci zem. voj. velitelství v Brně a že nezjistiv nesprávnost st-lova tvrzení, že mu bylo nemožno vrátiti se ihned po převratu do vlasti, ocitl se v rozporu se spisy, neboť odepřelo-li čsl. vyslanectví v Lublani vydání cestovního pasu, dokud st-l neobdrží propustku z vojenské služby, pak se stalo zdržení st-le ve voj. službě jihoslovanské nejen s vědomím, ale i z vůle čsl. vyslanectví. Mimo to vytýká, že důvod, čerpaný z domnělé služby v cizí armádě, jest opožděný a nepřípustný, poněvadž nebyl v rozhodnutí o st-lově dřívější žádosti uplatněn. Jako nezákonost vytýká, že armáda SHS jest označována jako armáda cizí, ačkoli je to armáda spojenecká, dále že výnos mno z 30. listopadu 1925 (věstník 1925 čl. 690), o nějž se nař. rozhodnutí opírá, jest nezákonný, neboť činí přiznání nároku na odbytné závislým na podmínce ohledně služeb v cizí armádě, kteréž ani zákon č. 60 z r. 1872 ani služ. kniha B - 14 nezná a konečně že bylo porušeno st-lovo právo na odbytné nabyté ze služ. knihy B - 14 a ze zák. č. 60/1872 a uznané výslovně zákonem č. 250/1919.
Uvažuje o těchto stížnostech, musil se nss především zabývati námitkou uplatňovanou v obou stížnostech, že výnos z 30. listopadu 1925 (věstník 1925 čl. 690), jest v rozporu se zákonem co do ustanovení o svolení ke službě v cizí armádě. Námitka tato není důvodná.
Podle služ. knihy B - 14 jest podmínkou nároku na odbytné poddůstoj. z povolání nepřetržitá služba voj. určitého trvání. St-lé domáhali se na základě řečeného výnosu odbytného z důvodu, že vystoupili z čsl. činné služby voj. dne 28. dubna 1921, resp. 1. července 1920, tedy z titulu čsl. služby vojenské. Výnos, o který jde, má také na zřeteli právě čsl. službu vojenskou (srovnej č. 1 odstavce »Nárok na odbytné mají:«). Předpis B - 14, aplikován ve státu čsl. předpokládá nepřetržitou službu v čsl. armádě. Z toho učinil zákon č. 76/22 v § 96 výjimku, připustiv, aby do časové základny, jež jest podkladem nároku toho, byla započtena služba ztrávená před zřízením čsl. státu ve vojště dohodových spojenců nebo v rak.-uh. armádě, dále ve službách dvorních, jakož i — z doby po zřízení čsl. státu — doba služby u úřadů likvidačních býv. rak.-uh. vlády až do 31. ledna 1920.
Z těchto ustanovení vychází zřejmě i výnos č. 10453/44, o který jde, a přiznal-li pod č. 1 odstavce »Nároku na odbytné« a contr. nárok těm, kteří po 31. prosinci 1918 sloužili se souhlasem čsl. státu v některé z cizích armád, v nichž předpis B - 14 také platil, připustil tím další výjimku ze zásady nepřetržitosti ve prospěch poddůstojníků z povolání, tedy výjimku, která jejich subj. práva neporušuje, nýbrž rozšiřuje.
V dalším uvážil nss o stížnosti Františka P. toto:
Odepřel-li žal. úřad st-li odbytné z důvodu, že po 1. lednu 1919 konal službu v cizí armádě bez písemného svolení mno, je v tom obsaženo, že úřad nepovažuje st-lovu službu v rak. republice za službu konanou u likvidačních úřadů býv. rak.-uh. vlády. V tom jest dáti úřadu za pravdu, neboť § 96 cit. zák. č. 76/1922 stanovil, že zvláštním nařízením se určí, které úřady jest míti za úřady likvidační podle tohoto zákona a vl. nařízení ze 6. října 1923 č. 186 Sb., provádějíc toto ustanovení a určujíc, které úřady jsou úřady likvidačními, nepojalo mezi ně dělostřelecké pluky. Pak tedy nejde u st-le, jenž po převratu sloužil v republice rak. dále u dělostřeleckého pluku, o službu likvidační ve smyslu zákona, nýbrž jen o službu v cizí armádě a není rozhodno, měly-li služby, které tam st-1 konal, povahu služeb likvidačních či nikoli.
St-l uvedl v řízení správním o této službě, že ji konal od 2. listopadu 1918, byv k ní určen posádk. velitelstvím ve Víd. Novém Městě a že v ní setrval až do 30. listopadu 1919 proto, poněvadž v rozkaze vídeňského voj. velitelství z jara 1919 bylo uveřejněno, že voj. osoby čsl. národnosti, které se nalézají na likvidačních místech, mohou na nich až do ukončení likvidace setrvati. Neshledal-li žal. úřad v podobném sdělení vídeňského voj. velitelství, ať bylo sdělení to učiněno k podnětu plnomocníka čsl. státu čili nic, svolení mno recte souhlas čsl. státu, aby st-l vstoupil do armády republiky rak., nelze právem tvrditi, že by tento úsudek byl jakkoli vadný, zejména že by nebyl logický. Není tedy stížnost Františka P. důvodná.
K stejnému úsudku dospěl nss i při stížnosti Klaudia P. Dokladů o nemožnosti návratu do vlasti, jichž se dovolává stížnost, dovolal se st-l již v řízení správním a bylo konaným šetřením zjištěno, že podobných dokladů není. Nerelevuje-li nař. rozhodnutí tuto okolnost, znamená to, že žal. úřad nepovažuje potvrzení vyslanectví, že nemohlo vydati st-li cestovní pas, dokud nepředloží vojenské propustky, za souhlas téhož vyslanectví a tedy za souhlas čsl. státu, aby st-l konal službu v jihoslovanské armádě. Také tento úsudek není vadný a nelogický, neboť není-li vyslanectví možno, aby vydalo čsl. příslušníkovi cestovní pas proto, že dosud fakticky v cizí armádě slouží, nelze z toho ještě usuzovati, že tím dává příslušníkovi tomu souhlas, aby v této cizí armádě sloužil.
Vytýká-li stížnost dále, že důvod čerpaný z domnělé služby v cizí armádě, jest opožděný a nepřípustný, poněvadž nebyl uplatněn v rozhodnutí o st-lově dřívější žádosti (srovnej prvou část tohoto nál.), přehlíží, že právní normy a zásady jednající o eventuelní nepřípustnosti novot, platí v řízení správním pouze pro skutkové nebo právní novoty, uplatňované stranami, a nikoli pro důvody, o něž svá rozhodnutí opírá správní úřad, nehledě ani k tomu, že mno své rozhodnutí z 26. ledna 1925, nař. st-lovou stížností prvou, opíralo pouze o předpisy služ. knihy B - 14, a o zákon č. 76/1922, kdežto rozhodnutí ze 13. září 1926, naříkané přítomnou stížností druhou, opírá důvod v něm uplatněný o výnos z 30. listopadu 1925 (věstník 1925 čl. 690), jenž byl, pokud připouští z titulu čsl. voj. služby nárok na odbytné poddůstojníkům z povolání, kteří z čsl. činné služby vystoupili až po 1. lednu 1920, vydán ku prospěchu stran mimo rámec zákona — tedy o předpis, na jehož základě st-l novou žádost za odbytné vznesl a který jest předpisem jiným, než předpis, o který se opíralo rozhodnutí dřívější.
Námitku, že úřad neprávem považuje armádu státu spojeneckého za armádu cizí, není při této její formulaci ani zapotřebí vyvraceti.
O námitce posléz uvedené, že nař. rozhodnutím bylo porušeno st-lovo právo, nabyté z titulu služby konané v čsl. armádě služ. předpisem B - 14, platí totéž, co bylo uvedeno v prvé části tohoto nálezu. Zákonem pak z 19. dubna 1872 č. 60 ř. z. nemohlo býti založeno subj. právo na odbytné, poněvadž tento zákon o odbytném vůbec žádných předpisů neobsahuje a zák. ze 13. května 1919 č. 250 Sb. jedná pouze o tomto zákonu č. 60/1872 a nikoliv o služ. předpisu B - 14, jenž jedině nárok na odbytné pro poddůstojníky z povolání založil.
Bylo tedy obě posléz projednávané stížnosti zamítnouti jako bezdůvodné.

Citace:

č. 6623. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 8-15.