Č. 6652.

Školství: 1. * Přijímání dětí do školy během školního roku podle § 22. odst. 2. zák. ze 14. května 1869 č. 62 ř. z. je dáno do volné úvahy příslušného školského úřadu. — 2. * Předpis § 1. odst. 2. zák. čís. 189/19 není v Čechách na překážku tomu, aby menšinovou školu mohlo navštěvovati také dítě, jehož mateřský jazyk není totožný s vyučovací řečí školy.
(Nález ze dne 18. června 1927 č. 13315).
Věc: Místní školní rada v P. proti ministerstvu školství a národní osvěty o přestup dětí za trvání školního roku do jiné školy. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyhovělo žal. min., řídíc se svým výnosem ze dne 28. září 1923 č. 92710-I žádosti rodičů, aby žáci Josef a Karel A. mohli přestoupiti ihned — během školního roku — ze škol s vyučovacím jazykem německým v P. do státní školy menšinové s vyučovacím jazykem českým tamtéž.
Rozhoduje o této stížnosti, řídil se nss těmito úvahami: Pokud stížnost, přihlížejíc k tvrzené německé mateřské řeči obou dětí, namítá, že nař. výrok porušuje normu druhého odstavce § 1 zák. ze 3. dubna 1919 č. 189 Sb., podle níž musí vyučovací řeč menšinové školy souhlasiti s mateřskou řečí školních dětí, pokládá ji nss za bezdůvodnou na základě úvahy následující: Norma, jíž se stížnost v tomto bodu dovolává, praví sice, že vyučovací jazyk menšinové školy (srovnej též § 2 zák. č. 292/ 20) musí býti totožným s mateřským jazykem dětí, »o něž jde«, avšak relaci pro rčení »o něž jde« třeba hledati v prvém odstavci § 1 zák. 189/1919, jenž stanoví, že t. zv. menšinová škola národní může býti zřízena v každé obci, ve které podle tříletého průměru jest nejméně 40 dětí školou povinných, když ve školní obci není veř. školy s jazykem vyučovacím, který jest řečí mateřskou těchto dětí. V této souvislosti oba odstavce cit. § 1 obsahují jen a jedině podmínky a modality zřizování t. zv. škol menšinových i není předpisem druhého odstavce § 1 stanoveno nic jiného, než že pro určitou menšinu může býti zřízena jen menšinová škola s vyučovacím jazykem, odpovídajícím národnosti příslušníků oné menšiny, tedy nemůže býti zřízena menšinová škola s vyučovací řečí jinou. Nedotýká se tedy předpis druhého odstavce cit. § 1 právní otázky, lze-li či nelze-li po právu posílati do menšinové školy určitého jazyka dítě jiného jazyka, kterážto možnost jest v Čechách u nestátních škol národních zcela nepochybně dána.
Po stránce posléze zmíněné není pro oblast Čech vůbec omezující normy a norma § 20 zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 mor. z. ex 1906 (druhý odstavec), že do škol národních smějí zpravidla býti přijímány toliko děti, jež jsou mocny vyučovací řeči, což podle konstantní judikatury nss-u značí, že musí národnost těchto dětí odpovídati vyučovací řeči školy, platí jen pro území Moravy. Stížnost nemůže se s účinkem dovolávati práv. názoru, vyslov, nss-em v nál. Boh. 1397/22 adm., že děti školou povinné náleží zásadně do školy místně příslušné atd, odpovídající vyučovacím jazykem jejich národnosti, neboť tento právní názor byl vysloven jen pro obor platnosti cit. mor. zák.
Stížnost posléze namítá, že nař. výrok jest v rozporu s výnosem min. škol. č. 92710/1923, upravujícím přijímání žáků do škol národních během škol. roku, neboť prý nejde o případ výjimkou náležitě odůvodněný a nebylo konáno šetření slyšením správců obou zúčastněných škol, jak výnos požaduje. Avšak podle názoru nss-u jest bezdůvodnou i v tomto bodu. Podle § 22 zák. ze 14. května 1869 č. 62 ř. z. přijímají se žáci do národních škol (v Čech., na Mor. a ve Slez.) jen na začátku školního roku, lež že by se rodiče někam přestěhovali. Výjimkou může okresní dozorstvo a v případnostech pilných místní dozorstvo školní povoliti, aby některé dítko bylo mezi školním rokem přijato. Podle § 2, odst. 1, bodu 3 zák. č. 292/20 toto výjimečné povolování spadá při státních školách menšinových do kompetence min. škol. Stran použití takového výjimečného opatření zákon příslušný úřad na nijaké předpoklady neváže. Stížnost také v posléze uvedeném svém bodu nenamítá, že by nař. povolením byl porušen býval zákon. Namítá toliko, že nař. výrok jest v rozporu se zásadami výnosu min. škol. z 28. září 1923 č. 92710-I (věstn. 5. ročník č. 124, str. 537), vytyčujícími předpoklady pro použití svrchu uvedené výjimky. Ježto však pouhý výnos min. podle ústavního řádu Čsl. republiky nemá povahu všeobecně závazné normy právní, nelze v tom, kdyby se byl úřad jím neřídil, spatřovati porušení zákona.

Citace:

č. 6652. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 64-66.