Č. 6632

.
Známky: Známkový úřad — zkoumaje distinktivitu známky — není povinen za všech okolností konati z moci úřední šetření o tom, zdali značka, sama o sobě nedistinktivní, je pokládána ve zúčastněných kruzích obchodních za značku zboží z podniku majitele známky; úřad není však také oprávněn, aby, tvrdí-li majitel známky, že se vžila, průkaz o tom ukládal výhradně jemu.
(Nález ze dne 13. června 1927 č. 20432/25).
Prejudikatura: Boh. 1313/22 adm.
Věc: Firma H. a Co ve F. proti ministerstvu obchodu o ochrannou známku.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušují pro vady řízení.
Důvody: Výnosem ze 14. února 1925 sdělilo min. obch. stěžující si firmě, že odnímá ochranu jejím známkám zapsaným dne 13. prosince 1924 pod č. 39407 a 39408 u mezinárodního úřadu v Bernu z důvodu, že známky ty tvoří výlučně vyobrazení kusu tkanin a že jsou proto nedistinktivní a tedy ze zápisu vyloučeny podle čl. 6 č. 2 pařížské smlouvy z 20. března 1883, resp. § 1 známk. zák. ze 6. ledna 1890 č. 19 ř. z., neprokáže-li st-lka, že známky takové jsou v příslušných kruzích obchodních všeobecně považovány za značky jejího podniku podle čl. 1 zák. ze 17. března 1913 č. 65 ř. z. Současně dána st-lce lhůta k vyjádření do 1. června 1925. Podáním z 28. a 30. května 1925 předložila st-lka k požadovanému účelu celkem 18 dokladů s podotknutím, že nestačí-li žal. úřadu, že jest ochotna předložiti doklady další. Podáním ze 17. června 1925 předložila pak st-lka ještě 41 dokladů.
Nař. rozhodnutím z 2. června 1925 konstatoval žal. úřad, že z 18 dokladů st-lkou předložených podáními z 28. a 30. května 1925 jest jen 7 dopisů jiných firem z posledních dvou let, kdežto ostatní že jsou vlastní doklady st-lčiny, a vyslovil, že tyto doklady nestačí k důkazu, že známky, o něž jde, se vžily. Z tohoto důvodu pak známky úvodem zmíněné s odvoláním se na čl. 6 shora cit. pařížské úmluvy a § 1 známk. zák. vyloučil z ochrany pro území čsl. státu. Toto rozhodnutí bylo podle správních spisů vypraveno dne 3. července 1925 a bylo doručeno zástupci st-lky dne 9. července 1925.
Dne 11. července 1925 vydal pak žal. úřad rozhodnutí další, v němž vyřídil podání st-lky ze 17. června 1925 v ten smysl, že nemohl vzíti k němu zřetel, ježto došlo až po projití lhůty dané výnosem ze 14. února 1925 do 1. června 1925 a poněvadž ve věci již dne 2. června rozhodl.
Stížnost podanou proti oběma těmto rozhodnutím uznal nss důvodnou na podkladě těchto úvah:
Jak nss, zabývaje se výkladem odst. 2. § 1 známk. zák. opětně vyslovil (srov. na př. nál. Boh. 1313/22 adm.) není sice úřad, zkoumaje distinktivitu známky, povinen za všech okolností konati z moci úřední šetření o tom, zdali značka, sama o sobě nedistinktivní, pokládána jest v zúčastněných kruzích obchodních za značku zboží z podniku majitele známky, není však s druhé strany úřad ani oprávněn, aby, tvrdí-li majitel známky, že se vžila, průkaz o tom ukládal výhradně jemu.
V daném případě pojal žal. úřad pochybnosti o distinktivitě známek stěžující si firmy, oznámil to výnosem ze 14. února 1925 st-lce a určil jí současně lhůtu, ve které jí bylo volno prokázati, že známky ty jsou v příslušných kruzích obchodních všeobecně považovány za značky podniku chranitelčina. St-lka podáními z 28. a 30. května 1925 tvrdila, že její známky se vžily, předložila na podporu tohoto svého tvrzení určité doklady a nabídla se pro případ, že je žal. úřad neuzná dostačujícími, podati ještě důkazy další. St-lka tedy ve lhůtě úřadem jí stanovené domáhala se uznání způsobilosti svých známek k ochraně ve smyslu 2. odst. § 1. známk zák., předložila v této lhůtě i některé doklady, že známky ty se v příslušných kruzích vžily, a nabídla i doklady další.
Se zřetelem k tomu bylo věcí žal. úřadu, pokládal-li předložené doklady za nedostatečné, aby straně oznámil, z jakých důvodů se s těmito doklady nespokojuje, v kterých směrech by bylo třeba doklady doplniti, a aby jí tak poskytl příležitost, aby své údaje o době a rozsahu užívání známek oněch doplnila a event. důkazy o tom připojila. Když to úřad neučinil, nýbrž bez dalšího řízení odňal známkám st-lčiným ochranu, porušil všeobecné zásady procesní, platné pro řízení správní a zavinil, že skutková podstata nebyla úplně zjištěna, což zakládá podstatnou vadu řízení ve smyslu 2. odst. § 6 zák. o ss.
K dokladům, jež st-lka po vydání nař. rozhodnutí z 2. června 1925, avšak dávno před jeho dáním na poštu za účelem doručení, předložila o názorech obchodních kruhů svědčících pro distinktivnost těchto známek, žal. úřad dle dalšího svého rovněž nař. rozhodnutí z 11. července 1925 nepřihlédnul. Byl-li však úřad, jak bylo dovozeno, povinen neúplnou skutkovou podstatu, na níž jest rozhodnutí z 2. června 1925 založeno, za účasti st-lky doplniti, pak ovšem nebyl oprávněn doklady předložené podáním de praes. 17. června 1925 bez dalšího odmítnouti, nýbrž byl povinen zkoumati, zda doklady ty nejsou způsobilé přivoditi změnu jeho rozhodnutí z 2. června 1925. Této povinnosti nemohlo úřad zbaviti, že doklady ty byly předloženy teprve po uplynutí lhůty, kterou úřad st-lce k předložení průkazu o distinktivnosti jejich známek poskytl, neboť lhůta ta neměla povahy a účinků lhůty preklusivní. Tuto povahu by měla pouze tenkráte, kdyby lhůta k předložení průkazů o distinktivnosti známek byla zákonem za preklusivní prohlášena. Takové ustanovení však v zákoně obsaženo není. Bylo-li však povinností úřadu přihlédnouti k dokladům předloženým podáním de praes. 17. června 1925, pak dlužno spatřovati podstatnou vadu řízení v tom, že se tak nestalo, ač úřad k tomu před doručením rozhodnutí z 2. června 1927, jímž bylo o věci vydáno meritorní rozhodnutí, příležitost měl.
Za tohoto stavu věcí nezbylo, než obě nař. rozhodnutí zrušiti dle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 6632. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 28-30.