Č. 6636

.
Státní zaměstnanci: * Byly-li státnímu zaměstnanci disciplinárním nálezem sníženy odpočivné požitky, má vdova po něm pozůstalá podle § 5 zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920 nárok na vdovskou pensi podle této snížené pense manželovy.
(Nález ze dne 13. června 1927 č. 22038/26).
Věc: Anna R. v P. proti ministerstvu spravedlnosti stran vdovské pense.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem vrch. zem. soudu v Praze jako soudu disc. pro úředníky soudcovské z 10. října 1914 byl Alois R., okr. soudce, uznán ve smyslu § 2 zák. z 21. května 1868 č. 46 ř. z. vinným a uložen mu disc. trest přeložení na odpočinek na dobu neurčitou s normálním výslužným o jednu třetinu zmenšeným. Na základě tohoto disc. nálezu byly Aloisu R. přiznány ke dni 1. prosince 1914 po dobu pensionování pensijní požitky v obnosu 3351 Kč 04 h; požitky byly vypočteny vzhledem k započitatelné služ. době více než 33 let 95,2% posledního služ. platu, zmenšené o jednu třetinu.
Po úmrtí Aloise R. byla vdově, dnešní st-lce, presidiem vrch. zem. soudu v Praze vyměřena dle § 5 zák. č. 74 ř. z. ex 1896 vdovská pense v obnosu 1800 Kč; ve smyslu zák. č. 3/20 byly jí pak zvýšeny zaopatřovací požitky od 1. září 1919 a sice pense vdovská na ročních 3240 Kč. Výnosem téhož úřadu z 10. srpna 1922 byly upraveny zaopatř. požitky st-lčiny ve smyslu zák. č. 99/21 od 1. ledna 1921 takto: Pens. základna manželova dle 4. stupně VIII. hodn. tř. činila ve smyslu zák. č. 541/19: služné 7308 Kč, poloviční místní přídavek pražský 1830 Kč, celkem ročně 9138 Kč; vzhledem na započítatelnou dobu okrouhle 33 let činí 95,2% pens. základny té ročně 8699 Kč 38 h. Ideální tato pense manželova se vzhledem na kárný nález a ustanovení čl. 1. § 5 zák. č. 2 ex 1920 snižuje o jednu třetinu na ročních 5799 Kč 59 h a pense vdovská vyměřuje se dvěma třetinami této vypočtené pense manželovy penízem ročních 3866 Kč 59 h, drah. přídavek 1896 Kč, mimořádná výpomoc 1368 Kč a nouzová výpomoc 1368 Kč.
Rekurs st-lky brojící proti tomu, že za základ výměry vdovské pense byla vzata pense manželova o jednu třetinu zmenšená, byl nař. rozhodnutím zamítnut.
O stížnosti uvážil nss:
Stížnost vytýká uvedenému rozhodnutí nezákonnost, poněvadž prý především jím byla porušená nabytá práva, ježto po smrti manželově byly st-lce dekretem z 11. dubna 1916 přiznány pens. požitky bez ohledu na zmenšení pense manžela v důsledku disc. nálezu stejně jako každé jiné vdově a nelze bez výslovného zákonného ustanovení upustiti od zásady v tomto přiznání pensijních požitků vyslovené.
Této námitce nebylo lze dáti za pravdu, neboť uvedeným dekretem byla vdovská pense vyměřena na základě § 5 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z., který stanovil vdovskou pensi pevným obnosem odpovídajícím hodn. třídě, v níž se zemřelý manžel nacházel, tudíž samostatně bez ohledu na výši pense jím pobírané. Následkem toho nemohla okolnost, že pense manželem pobíraná byla v důsledku disc. nálezu zmenšena pod normální výměru, vůbec jeviti žádného účinku a nelze proto mluviti o nabytém právu, když otázka zde na spor vznesená a dle dřívějšího zákonného stavu irelevantní nebyla ještě předmětem rozhodování. Pojem nabytého práva však předpokládá judikátní vyřešení uplatněného nároku nebo přiznání takového práva autoritativním výrokem kompetentního úřadu, což však v uvedené pens. dekretu spatřovati nelze.
Zákonem ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920 byl uvedený § 5 zák. č. 74 ř. z. z r. 1896 nahrazen novým ustanovením, toho znění, že vdovám po státních úřednících patří pense v této výměře: 1. Neměl-li manžel ještě nároku na pensi a zemřel-li za trvání služ. poměru, ve výši 40% pens. základu, 2. jinak ve výši 2/3 pense, jíž požíval manžel, anebo na kterou by měl právo. Tím opustil zákonodárce zásadu v dřívějším zákoně projevenou, že totiž vdovská pense se určuje pevným obnosem dle hodn. třídy manžela a stanovil v bodě 2 cit. § výměru vdovské pense v poměru k pensi, jíž manžel požíval. Článkem 1. § 1, odst. 1 až 3 zák. ze 3. března 1921 č. 99 Sb. byla platnost zák. č. 2/20 rozšířena na pozůstalé státních úředníků, jestliže jim již podle dosavadních předpisů náležely zaopatř. požitky. Z toho vyplývá, že i výměru vdovské pense st-lčiny nutno posuzovati dle těchto předpisů a zejména též podle čl. 1. § 5 zák. č. 2/20, z čehož ostatně i stížnost sama vychází.
Na sporu jest jedině otázka, zda základnu pro vyměření vdovské pense tvoří pense, které manžel skutečně požíval, tedy pense zmenšená na základě disc. trestu o jednu třetinu, nebo pense, na kterou by bez tohoto disc. trestu měl nárok. Stížnost vychází z toho, že zákon v tomto směru vykazuje mezeru, resp. je nejasný, pročež jej nutno dle zásady logické interpretace doplniti, po případě vyložiti, a to z úmyslu zákonodárce, který se zřejmě nese ke zlepšení pensijních požitků.
Nss neuznal tuto námitku důvodnou, neboť není příčiny, aby svrchu uvedený předpis zákonný, že totiž vdovská pense se vyměřuje dle pense, jíž manžel požíval, vykládán byl ve smyslu jiném, než odpovídá doslovnému jeho znění a než v souvislosti s ním učinil úřad. Zákonodárce zcela všeobecně vyslovuje zásadu, že podkladem pro vyměření vdovské pense tvoří pense požívaná manželem a pojí tudíž výměru její na faktický obnos pense manželem pobírané. Nelze tudíž vzhledem k jasnému a každý případ postihujícímu znění tohoto ustanovení tvrditi, že by zde byla nějaká mezera v zákoně a také o jasném úmyslu zákonodárce nemůže býti při tak striktní dikci pochybnosti; výklad, jaký žal. úřad dal tomuto ustanovení a který zcela odpovídá pravidlům interpretace v § 6 o. z. o. uvedeným, nepříčí se také tendenci zákonodárcově, nesoucí se ke zvýšení odpočivných požitků, neboť stížnost sama netvrdí, že by vdovská pense takto vyměřená nebyla vyšší než vdovská pense dle dřívějších zákonných ustanovení st-lce přiznaná.
Stížnost ovšem poukazuje k okolnosti, že tímto postupem se trestá nevinná vdova za přečin manželem spáchaný, což prý se příčí principu spravedlnosti, a vytýká dále, že naříkané rozhodnutí jest i v rozporu s disciplinárním nálezem, který se týkal jen požitků manžela; výkon trestu disciplinárního zanikl také smrtí odsouzeného a to tím spíše, když byl vysloven jen na neurčitý čas.
Ani tyto námitky neshledal nss důvodnými. Disc. trest, jímž bylo vysloveno zmenšení ať již akt. nebo pens. požitků státního zaměstnance, bude vždy míti i reflex na materielní postavení manželky jeho, aniž se tím stává trestem vysloveným proti manželce, která stojí zcela mimo poměr stát. zaměstnance vůči státu a nepodléhá vůbec disc. moci úřadu. Zmenšením odpočivných požitků manžela jest jeho manželka materielně spolupostižena nejenom v době, dokud tento jest na živu, ale i po smrti jeho, pokud zákon stanoví jako základ pro vyměření vdovské pense pensijní požitky manželem de facto pobírané a nestanoví v tomto směru výjimku ze všeobecné zásady. Že tomu tak v daném případě není, plyne z jasného znění shora cit. zákonného předpisu; k důvodům ekvity však nss, který přezkoumává pouze zákonitost nař. rozhodnutí, přihlížeti nemůže. Bezdůvodnou jest i konečná námitka stížnosti, že výkon trestu disc. zanikl smrtí manžela st- lčina, neboť zde nejde o žádný výkon trestu vůči st-lce, nýbrž o vyvodění důsledků z faktického stavu nastalého disc. odsouzením manžela st-lčina, který dle shora uvedeného pro výměru vdovské pense jedině jest rozhodným. Má-li snad stížnost za to, že úmrtím disciplinovaného státního zaměstnance nastane opět ten stav, jaký tu byl před vynesením disc. trestu, podává se nepřijatelnost tohoto názoru již z pouhé úvahy, že by pak na úředníka, který byl disc. nálezem ze služby propuštěn, bylo po jeho smrti pohlížeti jako by byl ještě v akt. službě a vdova po něm by mohla uplatňovati nárok na pensi. Že pak manželu st-lčinu byl uložen trest přeložení na odpočinek na dobu neurčitou, jest zcela irelevantní, když manžel na odpočinku zemřel a stížnost netvrdí a ani tvrditi nemůže, že by se na tomto poměru bylo něco změnilo, okolnost pak, že úmrtím bylo jeho event. reaktivování znemožněno a tím se disc. výrokem vytvořený provisorní stav stal definitivním, nemá vlivu na vyřešení dnešní sporné otázky, pro níž jest, jak již uvedeno, rozhodným jen faktický stav v době úmrtí manžela.

Citace:

č. 6636. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 36-39.