Č. 6893.
Honební právo (Morava): * »Dědicem« ve smyslu § 30 mor. hon. zák. není, kdo se v pozůstalostním řízení svého dědického práva vzdal.
(Nález ze dne 19. listopadu 1927 č. 20742).
Věc: Jan K. v N. proti zemské správě politické v Brně stran výkonu práva myslivosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podle schválené smlouvy nájemní z 19. listopadu 1923 byla společenská obecní honitba v N. pronajata na dobu od 1. ledna 1924 do 31. prosince 1929 Františku K. Nájemce honitby dne 24. ledna 1926 zemřel. Podáním ze 3. února 1926 oznámila vdova jeho, že chce jako dědička podle § 30 mor. hon. zák. v uvedeném poměru pachtovním do konce období honebního pokračovati. I st-l Jan K. podáním z 18. dubna 1926 učinil stejné prohlášení. Oboje oznámení vzala osp Brno-venkov na vědomí. Proti výměru z 27. dubna 1926, jímž osp vzala na vědomí oznámení Jana K., stěžoval si ob. hon. výbor z důvodu, že se Jan K. dědictví po svém bratru vzdal ve prospěch svého syna Jana K. ml., a že není tudíž u něho dán předpoklad § 30 hon. zák. k pokračování v honitbě.
Zsp v Brně, slyševši mor. zv. nař. výměrem stížnosti té vyhověla a zrušila výměr osp-é z těchto důvodů: »Dle § 30 mor. hon. zák. pomíjí pronájem ob. honitby, kterou ob. hon. výbor po zákonu tomto zadal, umřel-li nájemce a neoznámí-li dědicové do tří měsíců, že v nájemním poměru chtějí setrvati. Oznámení učiněné ve smyslu tom Marií K., dědičkou po zemřelém Františku K., bylo výměrem z 25. února 1926, jenž nabyl právní moci, vzato na vědomí, a stala se tudíž jmenovaná nájemkyní obecní honitby na zbývající nájemné období. Dle odevzdací listiny okr. soudu v I. dlužno za dědice po zemřelém Františku K. považovati jeho manželku Amalii K. a Jana K. ml., syna Jana K. st., jenž se dědictví vzdal, a tudíž dědicem se nestal. Z důvodu toho nemohl tedy uplatniti nárok na setrvání v poměru nájemném a nebyla osp oprávněna oznámení jeho vzíti na vědomí. Jelikož spoludědic Jan K. ml. prohlášení ve smyslu § 30 hon. zák. neučinil, jest Amalie K. jedinou nájemkyní obecní honitby.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Mezi stranami jest sporný výklad pojmu slova »dědicové«, jehož užívá § 30 hon. zák. mor. Žal. úřad má za to, že »dědicem« rozuměti jest toho, kdo nejen práva dědického nabyl, nýbrž i práva toho použil, nevzdav se dědictví, kdežto st-l chápe pojem »dědice« ve smyslu § 532 o. z. o. tvrdě, že právo učiniti prohlášení v § 30 uvedené má každý, komu náleží právo dědické, aniž dále třeba, aby tohoto svého práva skutečně také použil.
Nss nedal stížnosti za pravdu.
Slovo »dědicové«, použité v § 30 hon. zák., nutno vykládali způsobem odpovídajícím zásadám práva dědického. Podle platného práva dědického nápad práva dědického sám o sobě nemá za následek přechod práv a závazků zůstavitelových na osobu třetí, a jest tento přechod vyloučen tím, že osoba, jíž náleží dědické právo, a již § 532 o. z. o. jmenuje »dědicem«, tohoto svého práva neužila a dědictví se vzdala (§ 538 a násl. o. z. o.). I hon. smlouva nájemní jest částí zůstavitelovy pozůstalosti jako souhrnu práv a závazků jeho, nezakládajících se na poměrech pouze osobních. Brání proto fakt, že se někdo dědického práva vzdal, aby mohl býti pokládán za »dědice« ve smyslu § 30 mor. hon. zák., a aby mu byl nárok tam uvedený přiznán.
Názor ten podporuje i úvaha, že § 30 mor. hon. zák. obsahuje zřejmě předpis v mezích původního znění § 918 o. z. o. v době vydání mor. hon. zák. ještě plativšího, který stanovil zásadu, že práva i závazky ze smluv vzcházející, pokud zákon sám nevylučuje, přecházejí na dědice, tedy zřejmě opět na osoby, které svého práva dědického se nevzdaly.
Mezi stranami není sporu o tom, že st-l jako bratr zůstavitelův nabyl práva ujmouti se části pozůstalosti nájemce honitby, že však práva toho nepouživ, vzdal se ho ve prospěch svého syna. Nestal se tedy st-l »dědicem« zůstavitelovým ve smyslu shora uvedeném a není proto nezákonné, když žal. úřad, neuznav jej dědicem zůstavitelovým, odepřel mu právo prohlásiti, že chce v zůstavitelově nájemní smlouvě honební pokračovati.
Otázkou, jakých dalších náležitostí jest třeba, aby bylo lze osobu podle § 532 o. z. o. povolanou k dědictví pokládati za »dědice« ve smyslu cit. § 30, nemusil se ovšem nss zabývati, když již nesporná okolnost, že se st-l práva dědického vzdal, vylučuje nárok dle § 30 mor. zák.