Č. 6822.

Rodinné právo (Slovensko): * Neodporuje platnému právnímu řádu na Slov., odepře-li min. sprav. schváliti adopční smlouvu mezi dědem a vnukem z důvodu, že je zde již příbuzenský poměr v přímé linii.
(Nález ze dne 22. října 1927 č. 21473.)
Věc: Dr. Samuel S. v B. proti ministerstvu spravedlnosti o nepotvrzení adopční smlouvy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l lékař v B. dne 1. dubna 1868 narozený, do B. příslušný, uzavřel dne 2. září 1923 s výhradou schválení sirotčího úřadu a min. sprav. se svým zetěm Ludvíkem St., obchodníkem s dřívím, a se svojí dcerou Alžbětou St., bydlícími a příslušnými do K. v Rumunsku, smlouvu, kterou adoptoval jejich nezletilého syna a svého vnuka Petra St., dne 26. října 1918 v B. Bystřici narozeného a do K. v Rumunsku příslušného. Za důvod adopce uvedly strany, že otec dítěte jest celkem nemajetný muž, který není s to, aby dítě řádně vychoval a že adoptant jest člověk zámožný, má dítě téměř od narození u sebe ve výživě a ve vychování, že mateřskou řečí dítěte jest slovenčina a že by bylo pro dítě spojeno s obtíží, kdyby musilo nyní navštěvovati školu rumunskou.
Smlouva ta byla příslušným sirotčím úřadem v K. v Rumunsku dne 25. srpna 1924 schválena. — Poručenský úřad I. stolice v B. předložil 20. října 1925 dotčenou smlouvu min.-u sprav. k potvrzení s návrhem na schválení. Žal. úřad nař. rozhodnutím adopci nepotvrdil, z důvodu, že smlouva ta příčí se povaze adopce proto, že osvojenec je vnukem osvojitelovým a že příbuzenství v přímé linii je považovati za překážku adopce, jejíž podstatou a přirozeným cílem jest, aby nahrazen byl poměr mezi vlastními rodiči a dětmi, následkem čehož adopce nemá místa tam, kde existuje již přímý pokrevní svazek mezi adoptantem a adoptovaným.
Stížnost namítá předem, že adopční smlouvu jest posuzovati podle zák. čl. XX : 1877 (§§ 3 a 113) a vytýká nař. rozhodnutí nezákonitost, kterou spatřuje v tom, že důvod uvedený žal. úřadem pro odepření souhlasu k adopční smlouvě porušuje prý »starý zákon uherský«, za jehož platnosti nebylo prý schválení adopce z důvodu žal. úřadem použitého nikdy odepřeno.
Nss v této námitce neshledal dostatečného podkladu pro závěr, že by nař. rozhodnutí bylo postiženo nezákonitostí, kdyžtě cit. zák. článek neobsahuje vůbec předpisů, jež by se vztahovaly k věcné úpravě této právní instituce, a zejména nelze úpravy té spatřovati v §ech st-lem dovolaných, z nichž § 3 týká se věci naprosto jiné, že totiž nezletilci dokonavší 14. rok svého věku mohou samostatně nakládati s tím, čeho svou službou nebo prací nabyli, pečují-li sami o svou výživu, § 113 pak nevztahuje se k adopci po jiné stránce, než že ukládá nezletilcovu poručníku a opatrovníku povinnost vyžádati si schválení sirotčího úřadu zejména i v případě, že jde adopci. Námitka, že nař. rozhodnutím porušen byl tento zák. čl. XX : 1877, postrádá tudíž jakéhokoli právního základu.
Pokud pak by v námitce té bylo spatřovati výtku, že žal. úřad zaujal svým výrokem stanovisko příčící se vůbec právnímu řádu platnému na slov. území, uvážil nss takto:
V systému uher. práva není vůbec zákonné normy, jež by instituci adopce upravovala a bylo by tedy zkoumati, v jakém poměru je nař. rozhodnutí k dalšímu pramenu práva, uznávanému na slov. území, totiž k právu obyčejovému (§ 19 zák. čl. IV : 1869 o výkonu moci soudcovské a § 6 zák. čl. XXVI : 1896 o uher. správ. soudu), zejména jak vyvinulo se praxí min. sprav., jemuž náleželo otázkami těmi se zabývati, (Dr. Márkus Dezső: Magyar Jogi Lexikon z roku 1904 díl V. str. 755 a Raffay: A magyar magánjogi kézikőnyve z roku 1909 díl I. str. 266 a násl.).
Posuzuje-li se pak věc s tohoto hlediska, jeví se tento stav:
Kdežto podle starého obyčejového práva, kodifikovaného ve Verbőczyho Tripartitu připouštěla se nejen adopce za dítě (adoptio filialis), nýbrž též adopce za sourozence (adoptio fraternalis) — část I. titul 8 a 66..., při čemž však podstata adopce toho i onoho druhu byla toliko jmenováním dědíce (őrőkősnevezés), a to při adopci za sourozence jmenování dědice navzájem, aniž by moment rodinného státu byl institucí tou vůbec dotčen, doznal stav ten vývojem obyčejového práva změny potud, že v popředí vystoupil právě moment spočívající v rodinném státu a že význačnou známkou adopce se stalo, že měla sloužiti k tomu, aby jí byl nahrazen poměr rodinný, pokrevního příbuzenství, čehož následkem bylo pak, že adopce připouští se nadále toliko v případech, kde poměru toho dosud není, jakož i pouze tam, kde poměr ten podle přirozenosti věci byl by možným.
Stanovisko to došlo výrazu v zásadách obyčejovým právem všeobecně uznaných, že totiž adoptio fraternalis se již nepřipouští, že otec nemůže adoptovati své manželské dítě, kdežto proti adopci nemanželského dítěte otcem není překážek, (pokud jen adopční, smlouva neobsahuje zároveň uznání otcovství nebo onen poměr není z ní jinak viděti), že naproti tomu dítě nemůže býti osvojeno nemanželskou matkou, jakož i že pozdější legitimací nemanželského dítěte otcem předchozí adopce pozbývá účinnosti.
Pokud jde o otázku v daném sporu jedině rozhodnou, zda adopce připouští se též mezi dědem a vnukem, jest však stav jiný. Kdežto totiž Márkus na citovaném již místě uznává, že podle platného obyčejového práva i adopce tohoto druhu je možná, a týž názor zastává i Raffay ve zmíněném již svrchu díle, vylučuje Almássy v Systému soukromého práva uherského (vydání z roku 1922 str. 227, I. dílu) dovolávaje se výnosů býv. uher. min. sprav. č. 19405/87 a 1033/90, adopci ve všech případech, kde mezi adoptantem a adoptovaným je přímý pokrevní příbuzenský poměr, tudíž důsledně i poměr děda a vnuka.
Ale pak nelze, pokud jde o tuto otázku, mluviti o principu obyčejového práva, který by právě svou ustáleností a jednotností měl moc zákona — a tőrvényerejü szokás —, když spíše byl zde stav ten, že vývoj tohoto, pro instituci adopce jediného právního pramene, totiž práva obyčejového, nedospěl posud tak daleko, aby bylo lze čerpati z něho pevnou, vykrystalisovanou normu stran otázky, o kterou jde, ať již proto, že obyčejové právo se v tomto směru na jediné právní zásadě neustálilo, ať proto, že budujíc dále na tomto právním útvaru, opustilo stanovisko ve směru tom snad drahdy zaujaté a vycházejíc ze zmíněného právního nazírání na adopci jakožto na instituci nikoli práva dědického, ale na prostředek sloužící k založení rodinného nebo quasi rodinného státu, připouští ji nyní již nejen za podmínky, že poměr ten by byl za daných osobních okolností obou účastníků podle přirozeného běhu věci možný, nýbrž též, že opatření toho, adopce, je v konkrétním případě třeba, aby nahrazen byl pokrevní příbuzenský poměr, jehož zde dosud není.
Když tedy žal. úřad, hledě k nesporné okolnosti, že mezi adoptantem a adoptovaným krevní příbuzenský poměr — děda ke vnuku — zde již jest, odepřel právě z tohoto důvodu schváliti zamýšlenou adopci, nelze jeho postupu právem vytýkati nezákonitost ani proto, že by se tím byl ocitl v rozporu s nějakou normou platného právního řádu, ani pak proto, že by jeho stanovisko odporovalo právní povaze instituce, o kterou jde, jali onen právní řád na instituci tu pozírá, a bylo tedy zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 6822. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 360-362.