Č. 12259.

Elektrisace: I. * Podle § 7 zákona č. 438/1919 Sb. nemá všeužitečný elektrický podnik ani za odškodné právní nárok na užívání železničních, silničních, cestních a vodních pozemků ve správě obce k jiným účelům nežli pro elektrická vedení průchodní, pro vedeni k účelům státním, nebo k účelům veřejné dopravy. — II. * Elektrické vedení, z něhož je v teritoriu obce dodáván proud konsumentu, pozbývá tím na celém území této obce povahy vedeni průchodního ve smyslu § 7 lit. b) zák. č. 438/19 Sb., byť i v trati obecní komunikace, k níž se jeho projektant domáhá užívacího práva podle tohoto ustanovení, procházel tímto vedením takový proud, jenž k bezprostřední dodávce konsumentu není vůbec způsobilý. — III. * Nejsou-li dány zákonné podmínky pro výkon užívacího práva podle § 7 zák. č. 438/19 Sb., jehož je k provedení projektu nezbytně třeba, nemá všeužitečná elektrárna nárok na úřední schválení projektu.
(Nález z 15. ledna 1936 č. 10088/36.)
Věc: Západomoravské elektrárny, akciová společnost v Brně (adv. Dr. František Šráček z Brna) proti rozh. min. veř. práci z 24. ledna 1933 o užívacích právech na cestních pozemcích města Třebíče.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: K žádosti Západomoravských elektráren o povolení ke zřízení přípojky 22 k V a počítacího zařízení pro připojení továrny firmy Baťa v Třebíči konalo se 17. listopadu 1931 ve smyslu § 18 zák. č. 438/1919 místní jednání. Při jednání podali zástupci města Třebíče písemné prohlášení, ve kterém vznesli námitky proti udělení povolení. Mezi jinými námitkami, jež v daném sporu nepřicházejí v úvahu, uvedli, že jde o elektrické vedení napájecí k účelům soukromým, které má používati veřejných pozemků města Třebíče. Město však povolení k užívání veřejných svých pozemků odpírá uděliti. Bez výslovného souhlasu obce nesmí pak úřad projektantce žádané povolení vůbec uděliti. Výměrem zem. úřadu v Brně z 28. června 1932 uděleno bylo Západomoravským elektrárnám povolení ke stavbě zamýšleného elektrického díla za určitých podmínek, mimo jiné za té podmínky, že stavba elektrické přípojky 22 k V může býti uskutečněna teprve tenkráte, až se žadatelka dohodne s městem Třebíčí o1 užívání v úvahu přicházejících cestních pozemků v kat. území města Třebíče, a zamítnuta byla současně žádost Západomoravských elektráren za zřízení užívacích práv na těchto cestních pozemcích.
Odvolání st-lky bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
Soud řídil se při jednání o stížnosti podané na toto rozhodnutí těmito úvahami:
Nejzávažnější otázkou, ba vlastně jádrem celého sporu jest otázka, zda všeužitečný elektrický podnik může cestních pozemků ve správě obce užívati podle § 7 lit. b) zák. č. 438/1919 Sb. o státní podpoře při zahájení soustavné elektrisace pouze pro elektrické vedení průchodní, a to bezplatně, či má-li možnost pro jiná nežli průchodní vedení dosáhnouti užívání zmíněných pozemků aspoň za odškodné.
Stížnosti, jež se snaží obhájiti toto širší oprávnění všeužitečného podniku, nemohl dáti soud za pravdu.
Zákon č. 438/1919 Sb. přiznává všeužitečným elektrickým podnikům v § 7 určité právní výhody pro jejich elektrická díla. Je to především právo užívací k pozemkům železničním, silničním, cestním a vodocestným, jež jsou ve správě státní, to bezplatně nebo za uznávací činži. Dále právo bezplatného užívání týchž pozemků (kromě vodocestných), jež jsou ve správě jiných veřejnoprávních korporací nebo soukromých společností, avšak jen pro vedení průchodní, pro vedení k účelům státním, anebo k účelům veřejné dopravy.
Jde-li o jiné pozemky veřejné či soukromé, nežli ty, o nichž byla právě řeč, má elektrický podnik právo jich užívati za odškodné, jak tomu nasvědčuje § 7 lit. c) zákona svým odkazem na § 14, který jedná právě o náhradě škody neb odškodném za užívání. Konečně má elektrický podnik nárok na vyvlastnění nemovitostí a práv, po případě nárok na zřízení služebností.
Z tohoto výpočtu je patrné, že zákon přesně rozlišuje mezi jednotlivými právy, která elektrickým podnikům přiznává (právo na užívání, právo na vyvlastnění, právo na zřízení služebností), právě tak jako uvnitř užívacího práva mezi různými druhy pozemků, jichž se užívání má týkati, a subjektů, které tyto pozemky spravují. Užívací právo ke kvalifikovaným (železničním, silničním atd.) pozemkům veřejnoprávních korporací nestátních a společností soukromých přiznává pak zákon elektrickému podniku sice bezplatně, avšak jen tehdy, jde-l1 o elektrické vedení určitým způsobem determinované. Při tomto jasném znění zákona není možno rekurovati k celkovému účelu zákona a jeho tendenci, neboť není možno se přenésti přes slovní text zákona, který nevzbuzuje žádných pochybností. Nejde-li tedy o elektrické vedení průchodní a o vedení k účelům státním nebo veřejné dopravy, nemá elektrický podnik právo pozemků veřejnoprávních korporací a soukromých společností užívati bezplatně. Ježto pak užívací právo ze odškodné přiznává zákon jedině pro pozemky jiné nežli železniční, čestní a vodní, plyne z toho nutně důsledek, že pro jiná vedení nežli průchodní, k účelům státním nebo veřejné dopravy nemůže proti vůli příslušné veřejnoprávní korporace nebo soukromé společnosti elektrický podnik vůbec užívacího práva nabýti.
Slovní text zákona mluví tedy zřetelně proti stanovisku st-lčinu. Avšak přes jasné znění příslušného právního předpisu bylo by nutno hledati systematickým výkladem celého zákona jiný jeho smysl, kdyby slovní interpretace zmíněného právního předpisu vedla ve svých důsledcích k nějaké absurdnosti, za jakou by bylo jistě také možno uznati zmaření vlastního účelu zákona, kterým je nepochybně všestranná podpora soustavné elektrisace. V tomto směru nesou se také jednotlivé výtky stížnosti. Soud však je toho názoru, že zákon č. 438/1919 Sb. obsahuje taková ustanovení, z nichž vyplývá, že slovní výklad § 7 zákona nemůže býti nijak podstatnou překážkou pro rozvoj soustavné elektrisace. Zákon totiž postaral se o umožnění soustavné elektrisace, zejména elektrických vedení a jejich příslušenství, v krajním případě tím, že poskytl všeužitečným elektrickým podnikům pro jejich zařízení, právě tak jako to právní řád činí i u jiných zařízení v zájmu veškerenstva (§ 365 obč. zák.), právo vyvlastňovací. Tam, kde veřejný zájem toho nezbytně vyžaduje — ať již proto, že s prostým právem užívacím podle § 7 vystačiti nelze, nebo proto, že výkon tohoto užívacího práva je vůbec nepřípustný —, mohou býti překážky soustavné elektrisace odstraněny — nelze-li je překonati jinak — cestou vyvlastnění (§ 12 zák.). Není tudíž užívacího práva, jež zákon elektrickým podnikům dává k disposici, nezbytně zapotřebí k tomu, aby byla zmíněná elektrisace, resp. jednotlivá zařízení všeužitečného elektrického podniku, umožněna. Z toho arci plyne, že užívací práva, jakožto zvláštní výhody, mají sloužiti jen k snažšímu uskutečnění elektrických zařízení, takže je nutno přijímati je pouze v tom rozsahu, jak se podávají ze slovního znění zákona, a nikoli se pokoušeti o jejich rozšíření přes rámec, daný zákonným textem.
Zdánlivě bylo by lze arci shledati rozpor mezi stanoviskem právě zaujatým a ustanovením § 10 B č. 2 a 4 zákona, jehož se stížnost také výslovně dovolává. Avšak ze systematiky zákona vyplývá, že výhody právní, elektrickému podniku přiznávané, jsou vymezeny v § 7 zákona. Další zákonná ustanovení pak obsahují podrobné předpisy pro jednotlivé výhody. O užívacím právu jednají §§ 8—11 zákona. Již z tohoto zákonného uspořádání nutno dospěti k závěru, že těžisko věci spočívá v § 7 a nikoliv v § 10. Min. veř. prací je v § 10 B zákona povoláno rozhodovati o přípustnosti a podmínkách užívání pozemků silničních, cestních, vodních a vodocestných tenkráte, je-li zásadně vůbec užívací právo zákonem elektrickému podniku přiznáno. Jde tu tedy — jak uvádí i nař. rozhodnutí — o to, aby užívání, jež je v zákoně přiznáno, nedělo se způsobem, který by mařil účel, jemuž pozemky jinak mají sloužiti. Není však možno v cit. předpise shledávati normu, která by rozšiřovala obsah práv, zásadně elektrickému podniku v § 7 zákona přiznaných.
K jednotlivým výtkám stížnosti, jež brojí proti názoru žal. úřadu, který tento soud uznává správným, sluší pak odpověděti toto:
Je předem nerozhodné, že — jak stížnost tvrdí — je nesprávné, jestliže nař. rozhodnutí spatřuje důvod zákonného předpisu, o jehož výklad jde, v účelu ochrany obce jako majitelky elektrárny, kdyžtě zájmy obce Třebíče nemohou býti prý přípojkou projektovanou vůbec poškozeny, neboť — i kdyby se přistoupilo na stanovisko stížnosti — znamenalo by to pouze tolik, že žal. úřad pochopil nesprávně účel zákonného předpisu, nikoli však, že zákonný předpis nesprávně aplikoval. Lze ovšem připustiti, že zájem, který je sledován zákonem o soustavné elektrisaci, je zájmem veřejným, avšak tam, kde zákon si přál, aby jiné zájmy veřejné ustoupily zájmu jím sledovanému, vyjádřil to výslovně sám. Dokladem toho je právě § 7 zákona. Vyvozovati však z toho, že zákon v určitých relacích dává přednost zájmu, jím sledovanému, před jinými zájmy veřejnými, generelně vyšší stupeň veřejného zájmu soustavné elektrisace, nikterak nelze.
Není také možno z okolnosti, že zákon přiznává elektrickému podniku k pozemkům zmíněným v § 7 lit. b) za určitých předpokladů užívací právo bezplatně, činiti a contrario úsudek, že v případech, kdy nejsou tyto předpoklady splněny, kdy nejde tedy o vedení průchodní, k účelům státním nebo k účelům veřejné dopravy, by mohl elektrický podnik uplatňovati nárok na užívání za odškodné, když zákon přesně rozlišuje, k jakým pozemkům užívací právo přísluší a zda bezplatně či za odškodné. Domnělý nesoulad v zákonu, který stížnost shledává v tom, že k pozemkům státním přiznává zákon užívací právo vždy bezplatně nebo za uznávací činži na rozdíl od pozemků veřejnoprávních korporací nebo soukromých společností, lze dobře pochopiti. Veřejný zájem sledovaný zákonem o soustavné elektrisaci, je nepochybně zájmem státním. Tomuto zájmu podřídil v určitých mezích zákon jinaké státní zájmy. Naproti tomu tam, kde zájem státní střetne se se zájmem, který sledovati náleží jinému subjektu, bylo třeba pečovati o vzájemné vyrovnání zájmů různého druhu. Výsledkem tohoto vyrovnávání je právě odchylná zákonná úprava užívacího práva k pozemkům ve správě státní a k pozemkům ve správě jiných subjektů.
Pokud pak v této souvislosti stížnost na konec namítá, že by se takto umožňovalo obcím zřizovati faktický monopol (patrně pro vlastní elektrárny), což zákon nepochybně nezamýšlel, postačí, bude-li odkázáno na výklady dřívější, z nichž vysvítá, že k podobnému, zákonem nezamýšlenému, monopolu dojiti nemůže.
Stížnost ovšem vedle hlavní své námitky, právě vyřešené, také vytýká, že je nezákonné, jestliže nař. rozhodnutí kvalifikuje elektrické vedení, o něž v daném případě jde, za neprůchodní proto, že elektrický proud tímto vedením přiváděný má býti odběrateli dodáván v území, ve kterém se vedení nalézá, při čemž spatřuje i vadnost řízení v tom, že žal. úřad nezjistil znaleckým posudkem veškeré předpoklady skutkové pro otázku, zda v daném případě jde o vedení průchodní. K této námitce je třeba předem konstatovati, že je bezdůvodnou výtka vadnosti řízení výše reprodukovaná, neboť žal. úřad vycházel ze stejného skutkového předpokladu jako st-lka, že totiž v daném případě jde o vedení pro elektrický proud, který má býti teprve před dodáním odběratelům v transformační stanici přeměněn na proud o jiném napětí. Vzhledem k tomu nebylo třeba prováděti žádná další zjištění a zejména nikoli znalecký důkaz. Vyklad pojmu »průchodní vedení« je pak zajisté otázkou právní, pro jejíž řešení úřad znalce ani volatí nemůže.
Pokud jde však o meritum námitky právě projednávané, musel soud uznati, že stanovisko žal. úřadu je ve shodě se zákonem. Průchodnost vedení nelze především vykládati v relaci ke komunikaci, jak to činil právní zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení, nýbrž jedině v relaci ke správci komunikace. V této relaci však stížnost vykládá pojem průchodního vedení tak, že průchodním »ve smyslu elektrisačního zákona« rozumí se elektrické vedení jen tehdy, jestliže přivádí elektrickou energii ke spotřebě nezpůsobilou, která musí býti teprve napřed transformována, aby se ke konsumu stala způsobilou. Než soud musel vžiti v úvahu, že zákon sám pojem průchodního vedení nijak blíže nedefinuje. Musí býti tedy tento pojem vykládán v obvyklém slova smyslu. Průchodním je pak vedení v obvyklém slova smyslu tehdy, jestliže prochází určitým územím, aniž je určeno k tomu, aby v témž území proud také komukoli dodávalo. Užívací právo pro průchodní vedení náleží elektrickému podniku k pozemkům (železničním, silničním, cestním a vodním), které jsou ve správě veřejných korporací — kromě státu — nebo soukromých společností. Průchodním je tedy vedeni, jež pouze prochází územím některé veřejnoprávní korporace nebo soukromé společnosti. U veřejnoprávní korporace teritoriální je jejím územím zajisté místní obvod, při čemž lze stranou ponechati otázku, zda půjde u obce o obvod obce katastrální či politické, neboť tato věc je v daném sporu nerozhodná, kdežto u veřejnoprávních korporací jiných a u soukromých společností pozemková plocha, ke které jí přísluší vlastnické právo. Zdánlivý rozpor mezi územím teritoriální veřejné korporace na jedné straně a územím jiných veřejnoprávních korporací jakož i soukromých společností na druhé straně, na který poukazuje také stížnost, mizí, uváží-li se účel zákonného předpisu. Jde-li o elektrické vedení, které určitým územím pouze prochází, aniž se z něho proud odběratelům v tomto území dodává, nemůže býti žádného rozumného důvodu, aby majitel nebo správce pozemků se bránili proti užívání těchto pozemků k účelu elektrisace, jehož dosažení zákonodárce vzhledem k jeho významu pro národní hospodářství nejrůznějším způsobem favorisuje. Naproti tomu tam, kde jde o elektrické vedení, z něhož má býti dodáván proud v určitém území, ustupuje tento celostátní zájem zájmu příslušných činitelů místních. Tu pak nelze popříti, že u teritoriální veřejné korporace vztahuje se její zájem na celé území, jež tvoří její místní obvod, kdežto u jiných veřejnoprávních korporací a u soukromých společností, jimž není právním řádem svěřena pravomoc v určitém územním obvodu, zúžuje se jejich zájem jedině na pozemkovou plochu, jež je v jejich vlastnické sféře. Maje na zřeteli tento speciální zájem zmíněných činitelů, neposkytuje pak zákon elektrickému podniku užívací právo k oněm pozemkům ve správě těchto činitelů, které zásadně jsou určeny k jiným účelům veřejným. Při tom jest okolnost, zda elektrické vedení slouží pro přivádění proudu již způsobilého pro konsum, podřadná, neboť záleží jedině na tom, zda jde o vedení, z něhož má býti proud v určitém území odbírán či ne, ať již je pak třeba ještě transformace proudu na proud o jiném napětí či nikoli.
Ježto v daném případě není mezi stranami sporu o tom, že přípojka 22 k V, o jejíž zřízení šlo, má sloužiti k dodávání elektrického proudu v území, které tvoří obvod teritoriální veřejnoprávní korporace — obce Třebíče —, je patrné, že není možno mluviti o vedení průchodním ve smyslu § 7 lit. b) zák. č. 438/1919 Sb. a příslušná námitka stížnosti je tudíž bezdůvodná.
Konečně namítá stížnost, že žal. úřad nevypořádal se s odvoláním st-lky, ve kterém bylo uplatňováno, že schvalovací úřad nebyl oprávněn stanoviti, že stavba elektrického díla může býti uskutečněna teprve tehdy, až se st-lka dohodne se zúčastněnou stranou o užívání cestních pozemků, a že měl obranu zúčastněné strany, jakožto soukromoprávní námitku odkázati na pořad práva.
Ani tuto námitku nemohl soud uznati důvodnou. Je ovšem pravda, že žal. úřad se s příslušnou výtkou odvolání výslovně nezabýval. Avšak z toho, že podle úvodu nař. rozhodnutí nebylo odvolání vyhověno, je patrné, že úřad pokládal dotyčnou výtku odvolání za neodůvodněnou a že ji tudíž implicite zamítl. To pak učinil právem.
Podle § 19 č. 2 zák. č. 438/1919 Sb. má býti v rozhodnutí, jež vydá příslušný úřad o žádosti za schválení projektovaného díla všeužitečného elektrického podniku, jakým jest i podnik st-lčin, mimo jiné stanoven předmět a rozsah práv na užívání. Stejný předpis má i § 10 odst. 1 lit. c) nařízení č. 612/1920 Sb., obsahující bližší ustanovení podle § 19 č. 3 zákona. Účelem řízení o schválení projektovaného díla je zjistiti jeho proveditelnost jak s hlediska veřejných zájmů, tak i s hlediska zájmů subjektů projektem dotčených, kteří musí proto býti také podle předpisu § 18 č. 4 zákona k řízení pozváni. Jestliže všeužitečný podnik elektrický žádá o zřízení užívacího práva pro své projektované dílo, které nelze bez zřízení užívacího práva uskutečniti, pak ovšem nemůže býti ani projekt díla schválen, jestliže požadované užívací právo nemůže býti zřízeno. Nezbývá tudíž příslušnému úřadu v takovém případě nic jiného, nežli aby žádost za schválení díla zamítl. Obrana účastníka řízení, že požadované užívací právo je nepřípustné, nemůže býti pokládána za námitku z důvodu soukromoprávního, jak má tyto námitky na mysli nař. č. 612/1920 Sb. v § 10 odst. 1 lit. e), neboř zmíněná obrana míří proti použití právní výhody, o níž rozhodovati náleží příslušnému schvalovacímu úřadu. Jestliže tedy v daném případě úřad na místo — jak byl oprávněn —, aby žádost o schválení díla, jež bez žádaného užívacího práva není proveditelné, zamítl, schválení neodepřel, ale vázal je na podmínku, že st-lka jiným způsobem nežli zřízením užívacího práva postará se o proveditelnost díla, pak ji nemohl v jejích subjektivních právech poškoditi, neboť poskytl jí více, nežli nač za daného stavu měla nárok. Nebylo-li však výrokem nižšiho správního úřadu do práv st-lčiných zasaženo, pak nemohlo se tak státi ani tím, že příslušná námitka st-lčina odvolání byla bez odůvodnění nař. rozhodnutím zamítnuta.

Citace:

Č. 12259. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 182-187.