Č. 6851.
Vodní právo. — Administrativní řízení: I. O jakých nárocích a námitkách rozhoduje ve vodoprávním řízení úřad správní sám a které nároky a námitky má úřad správní odkázati na pořad práva? — II. Vodní zákon rozeznává tři důvody, zakládající povinnost strany hraditi útraty vodoprávního řízení: žádost, zavinění a společný zájem stran.
Řízení před nss-em: III. Nss posuzuje stížnost in toto, nikoliv jen podle formulace návrhů stižných a neklade váhy na přesnost jejich formulace, lze-li z ostatního obsahu stížnosti stižné body s dostatečnou určitostí poznati.
(Nález ze dne 2. listopadu 1927 č. 22493).
Věc: Vodní družstvo v D. (adv. Dr. Frant. Bazínek z Čes. Třebové) proti ministerstvu zemědělství (za zúč. Josefa B. v D. adv. Zdeněk Hruška z Vys. Mýta) stran sporu vodoprávního.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud ukládá okr. správě politické, aby rozhodla o náhradě škody vzniklé podmáčením pozemku č. 560, zrušuje se pro vady řízení, pokud st-lce ukládá povinnost k náhradě výloh komisionelního šetření, pro nezákonnost. V ostatním zamítá se stížnost jako bezdůvodná. Útraty řízení před nss-em se nepřisuzují.
Důvody: Nál. býv. okr. hejtmanství v L. z 2. března 1911 bylo vodnímu družstvu v D. ve smyslu § 86 vod. zák. uděleno vodoprávní povolení k provedení projektu meliorace pozemků v obvodu kat. obce D. a zároveň bylo uděleno družstvu podle ustanovení §§ 28, 32 a 49 vod. zák. právo ke zřízení služebností, nutných k provedení projektovaných prací. Výměrem z téhož dne byla pak zúčastněné straně Josefu B. v D. dle § 54 vod. zák. uložena povinnost, trpěti služebnost zřízení odpadu v délce 40 m na jeho poli. Dle situačního plánu jde o zřízení odpadu z drenážní skupiny č. 5.
Odvolání, které Josef B. proti výměru tomu podal, nebylo rozhodnutím býv. místodržitelství v Praze z 24. června 1911 vyhověno s tím připomenutím, že vodní družstvo jest povinno zříditi přes projektovaný odpad přejezd a že také jest jeho povinností nahraditi veškeré zabrané pozemky a způsobené škody. K obavám Josefa B., že v případě zanešení odpadu anebo porušení trativodu by voda vnikala na jeho pozemek, dále že délka odpadu 40 m nestačí ani, aby odvedla polovici vody, následkem čehož by pozemek zúčastněné strany byl poškozen, podotklo místodržitelství, že obavy ty jsou neodůvodněny, poněvadž při malé rozloze drenážní skupiny č. 5 přijde do odpadu jenom nepatrné množství vody, které škody způsobiti nemůže a které také na zanesení odpadu při jeho hloubce 57 cm ve dně vlivu míti nemůže.
Několika podáními, zejména pak podáním z 10. února 1920, 24. března 1920 a 21. června 1920 domáhal se Josef B. mimo jiné toho, 1) aby vodní družstvo v D. zřídilo řádný přejezd (rourový propustek) přes odpadní příkop z drenážní skupiny č. 5 a namítal, že zřízení dlážděného přejezdu, jak při vodoprávním recte kolaudačním řízení r. 1914 bylo předepsáno, prý již není možné, ježto odpad jest hluboko promletý a nebylo by možno po dlážděném přejezdu přejížděti, 2) aby zavedeno bylo řízení o odškodnění Josefa B. za zřízení vodních děl a uložení služebnosti na jeho pozemku, a 3) aby mu poskytnuto bylo odškodnění za podmáčení jeho pozemku v důsledku toho, že voda odpadním příkopem jest odváděna.
Osp v L. provedši dne 23. srpna 1920 místní šetření komisionelní rozhodnutím z 9. února 1921 nároky Josefa B. na odškodnění za zřízení vodních děl na jeho pozemku a za trpění služebnosti svádění vody odkázala na pořad práva, jinak návrhy B-ovy zamítla, odsoudivši jej současně k náhradě výloh řízení komisionelního.
Na odvolání Josefa B. zrušila zsp v Praze rozhodnutím ze 7. července 1922 rozhodnutí prvé stolice jako nezákonné a rozhodla — ponechávajíc v platnosti jenom onu část nař. rozhodnutí, ve které se nároky na náhradu škody Josefem B. utrpěné podmáčením pozemků a znemožněním přejezdu přes odpad poukazují na pořad práva soukromého — o žádosti Josefa B. z 21. června 1920 takto: 1. Osp-ě v L. se ukládá, aby na základě protokolu z 8. dubna 1914 o vodoprávní kolaudaci podniku vodního družstva v D. vydala dosud scházející příslušný nález a aby při této příležitosti na základě spisů a po předchozím jednání s vodním družstvem a Josefem B. vyřídila též záležitost přejezdu přes vyústění drenážní skupiny č. 5 na jeho pozemky. 2. Osp jest dále vzhledem na ustanovení §§ 38 a 87 vod. zák. rozhodnouti o nárocích Josefa B. na odškodnění za použitou část jeho pozemku ke zřízení odpadu z drenážní skupiny č. 5. 3. Vodní družstvo v D. uznává se dle § 99 vod. zák. povinným nahraditi Josefu B. jím zálohou zaplacené výlohy komisionelního šetření konaného dne 23. srpna 1920. Žádost Josefa B. za přisouzení útrat jeho právního zastoupení se zamítá. 4. Návrh Josefa B., aby zastavena byla výplata zbytku státní a zemské podpory vodnímu družstvu v D. se sděluje příslušným úřadům k dalšímu vlastnímu opatření.
Proti rozhodnutí tomuto odvolalo se jak vodní družstvo, tak Josef B. a konečně Ant. D.
Nař. rozhodnutím žal. úřad jednak na odvolání Josefa B. zrušil rozhodnutí zsp-é o útratách právního zastoupení Josefa B. a uložil jí, aby o tomto nároku, jakož i o jeho nároku na náhradu výloh jeho odvolání znovu rozhodla, jednak odvolání vodního družstva v D. zamítl, jednak prohlásil, že rozhodování o odvolání Ant. D. odpadlo, poněvadž tento dle 18. února 1925 u osp-é v L. prohlásil, že na svém min. odvolání netrvá.
Maje zkoumati nař. rozhodnutí musil si nss především zjistiti jeho dispositivní obsah a pak zjistiti, co z tohoto obsahu jest stížností bráno v odpor, ježto ani obsah nař. rozhodnutí ani obsah stížnosti není evidentní.
Žal. ministerstvo zachovalo nejprve v platnosti rozhodnutí druhé stolice s výjimkou otázky útrat právního zastoupení zúčastněné strany, uloživši druhé stolici, aby o tomto nároku znovu rozhodla a aby zároveň také rozhodla o nároku zúčastněné strany na náhradu útrat opravných prostředků. Žal. úřad změnil tedy, pokud šlo o útraty zúčastněné strany, rozhodnutí druhé stolice.
Jinak však bylo žal. úřadem rozhodnutí druhé stolice potvrzeno. Byly tedy v platnosti zachovány tyto výroky: 1. Osp-é se ukládá, aby na základě kolaudačního protokolu z 8. dubna 1914 vydala nález kolaudační a aby vyřídila otázku přejezdu přes odpad u drenážní skupiny č. 5 družstevního melioračního díla na pozemky B-ovy, 2. osp-é se ukládá, aby rozhodla o nároku B-ově na odškodnění za část pozemku č. parc. 560 použitou na zřízení odpadu z řečené drenážní skupiny, 3. spor o nárok Josefa B. na náhradu škody, vzešlé z promáčení půdy v okolí odpadu a ze znemožnění přejezdu přes tento odpad, odkazuje se na pořad práva. K tomuto bodu dlužno podotknouti: Žal. úřad ve svých vývodech — jichž nelze vzhledem k neformální povaze říz. správního od enunciátu přesně odděliti, nýbrž sluší, pokud mají obsah dispositivní, považovati je za součástku vlastního rozhodnutí — vyslovil, že o otázce náhrady škody způsobené podmáčením pozemku B-ova v okolí odpadu náleží rozhodnouti osp-é, poněvadž jde o odškodnění za zřízení služebnosti odpadu; konečně 4. potvrzen byl výrok druhé stolice, jímž se družstvu ukládá hraditi komisionelní útraty z důvodu zavinění ve smyslu § 99 vod. zák.
Tento jest dispositivní obsah nař. rozhodnutí.
Stížnost družstva formuluje sice v závěrečném odstavci několik stižných návrhů. Než tyto návrhy stižné se nekryjí úplně s ostatním obsahem stížnosti. Podle ustálené praxe posuzuje však nss stížnost in toto, nikoli jen dle formulace návrhů stižných, a neklade váhy na nepřesnost formulace, lze-li z ostatního obsahu stížnosti stižné body (§ 18 zák. o ss) s dostatečnou určitostí poznati.
Prozkoumav takto obsah stížnosti, shledal nss, že brání se především vodní družstvo proti výroku, jímž se osp-é ukládá, aby vydala nález kolaudační. Jediná námitka proti tomuto výroku, kterou lze ze stížnosti vyčísti, je ta, že kolaudačního nálezu není zapotřebí, ježto se družstvu nálezu kolaudačního ve skutečnosti již dostalo. Námitka tato však odporuje spisům. Neboť zapůjčení protokolu kolaudačního, které jedině dle stavu spisů lze zjistiti, není možno uznati za vyhotovení a doručení kolaudačního nálezu, byť i snad v protokole byla skutečně obsažena osnova nálezu i s poučením o opravných prostředcích, což stížnost sice uvádí, obsah správních spisů však nepotvrzuje. Jest tedy námitka, že družstvu kolaudační nález byl již vydán, bezdůvodná.
Družstvo brání se dále proti výroku, jímž se osp-é ukládá, aby vyřídila i záležitost přejezdu přes odpad z drenážní skupiny č. 5. Stížnost proti tomu namítá, že družstvu zřízení přejezdu nařízeno nebylo. Námitka tato jest však v rozporu s obsahem instančního rozhodnutí býv. místodržitelství z 24. června 1911, jímž vodoprávní konsens byl doplněn nebo autoritativním způsobem vyložen v ten smysl, že družstvo je povinno přejezd přes odpad zříditi. Rozhodnutí toto nabylo právní moci a nelze tedy povinnost družstva, přejezd zříditi, co do zásady bráti v pochybnost. Pokud pak stížnost se snaží dokázati, že družstvo není povinno zříditi přejezd určitým způsobem, jak Josef B. žádá, je námitka stížnosti předčasná, ježto nař. rozhodnutí má jen povahu opatření procesního. Vše, co stížnost ve věci samé relevuje, sluší řešiti v řízení, které osp teprve má provésti. Že pak řečené opatření procesní jest věcně odůvodněno, je mimo pochybnost, neboť směřuje k tomu, aby byly stanoveny podrobnější modality pravoplatného vodoprávního konsensu, o nichž dosud nebylo rozhodnuto, ježto způsob zřízení přejezdu nebyl dosud ani vodoprávním konsensem ani pozdějším aktem úředním určen, což ostatně družstvo ve své stížnosti samo připouští. I kdyby tedy řečené procesní opatření bylo snad již samo o sobě způsobilé zkrátiti stěžující si družstvo v jeho právech, nelze stížnost, pokud proti němu čelí, uznati důvodnou.
Stížnost obrací se dále i proti výroku, kterým se ukládá osp-é, aby rozhodla o odškodnění za použití části pozemku č. parc. 560 ke zřízení odpadu. Výrok tento souvisí s dalším v platnosti zachovaným výrokem, jímž se spor o nárok Josefa B. na náhradu škody způsobené podmáčením jeho půdy odkazuje na pořad práva.
Rozhodnutí druhé stolice rozeznává jednak rozhodnutí o odškodnění za zřízení služebnosti odpadu, tedy případ § 28 lit. b) a § 38 vod. zák., — kde náleží rozhodovati o odškodnění úřadům politickým, ovšem pokud jde o výši jeho, s výhradou pořadu práva — jednak rozhodnutí o náhradě škody vzniklé podmáčením (mimo rámec služebnosti), tedy případ § 89 vod. zák. Žal. min. zachovavši rozhodnutí druhé stolice v tomto bodu v platnosti současně vyslovilo, že o nároku na náhradu škody podmáčením vzniklé náleží rozhodovati úřadům politickým v rámci §§ 28 a 38 vod. zák. a pojalo tedy nárok tento jako nárok na odškodnění za zřízení služebnosti. Nehledě k tomu, že žal. min. vyloživši rozkaz druhou stolicí osp-é daný takovýmto způsobem, ocitlo se v rozporu s výrokem zároveň potvrzeným, jímž se spor o náhradě právě této škody dokazuje na pořad práva, jest rozhodnutí žal. úřadu v tomto bodě i v rozporu se spisy, neboť obsah služebnosti ve prospěch družstva na pozemku č. parc. 560 uložené záleží jak podle vodoprávního konsensu tak i podle instančního rozhodnutí z r. 1911 jedině v tom, že majitel pozemku č. parc. 560 je povinen trpěti zřízení odpadu, nikoli však také, že je povinen trpěti podmáčení svého pozemku č. 560. Nárok na náhradu škody způsobené podmáčením půdy je tedy obsahově jiný než nárok na odškodnění za zřízení služebnosti, který vyříditi sluší v řízení vyvlastňovacím. Po případě lze v něm vzhledem k jeho formulaci viděti i nárok podle § 89 vod. zák., t. j. nárok, aby byly odčiněny nepříznivé účinky vodního díla vodoprávně povoleného, o kterémžto nároku nenáleží rozhodovati úřadům politickým, nýbrž řádným soudům.
Nař. rozhodnutí nemá tedy v této části opory ve spisech, a bylo je proto v tomto bodě zrušiti již dle § 6 zák. o ss.
Zbývá posléze výrok o útratách, pokud jest stížností naříkán, t. j. pokud bylo jím vodnímu družstvu uloženo, aby hradilo komisionelní výlohy z důvodu zavinění. St-l snaží se dokázati, že není dán případ jeho zavinění, nýbrž mnohem spíše zavinění zúčastněné strany.
Zkoumaje nař. rozhodnutí po této stránce musil si nss nejprve položiti otázku, jakým způsobem jest břímě útrat komisionelních zákonem upraveno.
V § 99 vod. zák. jest ustanoveno, že útraty komisionelního šetření a jednání ve věcech stran — (a o takové útraty nesporně běží) — nese ona strana, která za zahájení řízení požádala, nebo k němu svým zaviněním a zvláště svévolnými námitkami podnět dala. Na tom však zákon nepřestává. Stanovíť dále, že úřad má rozhodnouti, jak tyto útraty při společném zájmu mají býti na strany přiměřeně rozvrženy. Rozeznává tedy zákon nikoli jen dva, nýbrž tři důvody povinnost k hražení útrat zakládající: žádost, zavinění a mimo to společný zájem stran. Jestliže komisionelní šetření a jednání konáno bylo v obapolném zájmu stran, a pokud bylo konáno v jejich obapolném zájmu, ustupují ostatní dva důvody, t. j. žádost a zavinění do pozadí, neboť není myslitelno, že by tyto zavazovací důvody v této relaci konkurovaly.
Použije-li se této zásady na sporný případ, sluší především uvážiti, zdali je vůbec možno mluviti o společném zájmu stran, jestliže Josef B. vyvolal řízení žádostí, aby družstvu bylo uloženo, by přejezd zřídilo. S druhé strany je třeba zkoumati, zda lze o společném zájmu stran mluviti, jestliže řízení bylo konáno bez ohledu na žádost B-ovu z toho důvodu, že družstvo z vlastního podnětu nepostaralo se o to, čeho je ke zřízení přejezdu třeba, čili jinými slovy, jestliže šlo o řízení konané z úředního podnětu proto, aby byl podrobně stanoven způsob přejezdu, který dle své povahy jeví se jako součástka konsentovaného díla vodního.
Konečně však je třeba uvážiti význam té okolnosti, že Josef B. domáhal se zřízení přejezdu zcela určitým způsobem (betonový propustek), neboť okolnost tato vnucuje otázku, zdali B. nedomáhal se této zcela určité úpravy ve vlastním zájmu.
Za této situace není vyloučeno, že řízení konalo se sice za tím účelem, aby povinnost družstvu ve vodoprávním konsensu jen zásadně uložená byla náležitým způsobem konkretisována, že však konalo se zároveň i za tím účelem, aby bylo rozhodnuto o konkrétním návrhu určení této povinnosti, kterýž Josef B. ve svém zájmu učinil. Bylo proto povinností žal. úřadu, aby zkoumal, zdali není dán případ rozvrhu útrat komisionelních následkem společného zájmu stran. Žal. úřad však přehlédl, že i společný zájem stran jest vedle žádosti a vedle zavinění důvodem zavazujícím, kterému může za okolností náležeti přednost před oběma zákonnými důvody ostatními, a následkem nesprávného výkladu zákona v tomto směru otázku útrat nezkoumal. Poněvadž pak v námitkách stížnosti proti výroku o útratách jako minus in maiori i námitka tato je obsažena, a poněvadž nss, jemuž nepřísluší skutkové okolnosti zamostatně zjišťovati, nemůže posouditi zákonitost nař. rozhodnutí, dokud skutkové momenty pro rozřešení sporné otázky právní významné nejsou úřadem správním zjištěny, musilo nař. rozhodnutí v tomto bodě býti zrušeno podle § 7 zák. o ss.
Následkem toho nebylo důvodu zkoumati, zdali žal. úřad právem uznal na zavinění družstva, neboť otázka tato stala by se teprve tehdy praktickou, kdyby bylo jisto, že o společný zájem obou stran vůbec nejde.