Č. 6802.

Vojenské věci: K pojmu »přiměřeného občanského povolání« ve smyslu § 16 voj. zaopatř. zákona č. 76/22.
(Nález ze dne 17. října 1927 č. 21318.)
Prejudikatura: Boh. 5270/26 adm.
Věc: JUC. Karel N. v P. proti ministerstvu národní obrany o nárok na výslužné.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: St-l, narozený roku 1891, nastoupil voj. službu v býv. armádě rak. 3. září 1914 jako jednoroční dobrovolník a byl jako poručík v záloze dne 19. března 1915 zraněn na bojišti střelou z ručnice do levého lýtka. Při třetí superarbitraci, konané 8. června 1916, byl pro lehké omezení schopnosti napínati levou nohu a tím i schopnosti pochodování jako následku zranění onoho uznán k řadové službě neschopným, k místním službám v týlu schopným a přeložen dnem 1. září 1916 do výslužby s trvalým výslužným dle §u 6 zák. 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. a s přídavkem za zranění 400 K ročně. V kmenovém listě i v superarbitračních listinách byl st-l uváděn jako student resp. absolvovaný právník.
Při superarbitraci, nařízené vzhledem k ustanovení §§ 98, 16 a 26 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. a § 11, odst. 1 zák. z 22. prosince 1924 č. 288 Sb. a konané dne 8. září 1925 — při níž byl st-l opět uváděn jako právník — bylo mimo jiné závady zdravotní shledáno, že pohyby v levém kloubu hlezenním jsou po průstřelu lýtka nepatrně omezeny, i byl st-l klasifikován jako k veškerým službám nezpůsobilý se schopností k přiměřenému občanskému povolání sníženou o 20%, službou ve vojsku však pod 20%. Tato procenta byla však dodatečně před skončením superarbitrace změněna na plných 20% z důvodu, že z donesených dokladů je zjevno, že st-l byl operetním pěvcem, i navrženo přiznání nároku na výslužné a na přídavek za zranění. Zdrav. oddělení mno podalo 17. září 1925 posudek, dle něhož vada st-lova po zranění jest zcela lehkého stupně a nepodmiňuje sama o sobě snížení schopnosti k občanskému povolání o 20%, nýbrž nejvýše o 10%, kdežto počasný zánět ledvin, shledaný u st-le, že není v souvislosti s voj. službou.
Nař. rozhodnutím vyslovilo mno: »Podle superarbitrace, konané dne 8. září 1925, pozbyl jste vadou, jinak Váš nárok na voj. výslužné odůvodňující, méně než 20% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání a nemáte proto podle § 98 a 16 zák. č. 76/22, počínajíc dnem 1. ledna 1925, nároku na veškeré dosavadní požitky zaopatřovací, Vám přiznané výnosem z 15. července 1920, vyjímajíc trvalý přídavek za zranění 400 Kč ročně. Podle § 14 zák. č. 288/24 zvyšuje mno počínajíc dnem 1. ledna 1925 roční částku posléze uvedeného přídavku za zranění na 600 Kč ročně.«
Stížnost vytýká výroku, popírajícímu nárok na výslužné, nezákonnost z důvodu, že žal. úřad, nepřihlížeje k nálezu suprarbitrační komise, nepřiznal st-li plných 20% nezpůsobilosti k přiměřenému obč. povolání, ačkoli povoláním, jež poskytovalo st-li obživu, bylo umění pěvecké a taneční, jež st-l následkem svého zranění a nemoci nyní vykonávati nemůže.
Nss uvážil o stížnosti toto:
Nárok st-le jakožto voj. gážisty v záloze na voj. výslužné jest posuzovati ve smyslu § 98 zák. č. 76/22 podle § 16 téhož zák., jenž předpokládá vedle poruchy (poškození) zdraví též pozbytí aspoň 20% způsobilosti k přiměřenému obč. povolání. Nař. ze 6. října 1923 č. 186 Sb., provádějící zákon ten, stanovilo k § 16 v odst. 2 takto: »U gážistů v záloze, kteří již vykonávají nějaké občanské povolání, jest toto povolání považovati za »přiměřené«. Je-li však povolání, které tito gážisté vykonávali, méněcenné proti povolání vykonávanému před nastoupením činné služby voj., jest toto posléze zmíněné pokládati za přiměřené. Jinak jest přiměřeným obč. povoláním rozuměti povolání přiměřené stavu, vzdělání a schopnostem superarbitrovaného gážisty.« Mimo to stanovilo nař. k § 3. zákona, že podkladem pro přiznání nároku na voj. požitky zaopatř. a pro druh těchto požitků jest nález a návrh superarb. komise a že mno rozhodne o tomto návrhu a vyřídí-li jej kladně, přizná a vyměří zaopatřovací požitky.
Nss vyložil toto posléze cit. ustan. v nál. Boh. 5270/26 adm. v ten smysl, že za jeho platnosti může mno — na rozdíl od ustanovení § 35, odst. 1 rak. služ. knihy A-42 — přivoditi změnu lék. nálezu, vysloveného superarb. komisí, jedině novým nálezem, vydaným po osobním vyšetření gážisty zvláštní komisí, o které mluví § 35, odst. 3 řečené služ. knihy A-42.
Nař. rozhodnutí, vydané před vyhlášením vl. nař. z 21. října 1926 č. 199 Sb., jímž bylo toto ustanovení vlád. nař. č. 186/1923 změněno, jest tedy posouditi podle uvedeného původního znění.
V daném případě superarbitrační komise, považujíc zprvu za st-lovo skutečné povolání občanské (před zraněním i po zranění) studium práv, vyslovila, že voj. službou, t. j. následky zranění byla st-lova způsobilost k přiměřenému obč. povolání snížena o méně než 20%, ale zjistivši dodatečně z dokladů st-lem předložených, že před zraněním byl st-l operetním pěvcem, změnila tento úsudek na plných 20% nezpůsobilosti. Žal. úřad přidržel se posudku komisí opuštěného, při čemž hájí v odv. spise tento postup s hlediska formálního tím, že tu jde o lék. posudek superarbitrační komise, který není nálezem, nýbrž klasifikačním návrhem, k jehož změně jest mno ovšem oprávněno i bez provedení nové superarbitrace.
Tento názor není správný, neboť § 31, odst. 5 cit. služ. knihy A-42 výslovně předepsal, že superarb. komise má stupeň oné způsobilosti či nezpůsobilosti k přiměřenému výdělečnému povolání, která jest důsledkem zranění či poruchy zdraví, uvésti v superarb. nálezu a nikoli tedy v klasifikačním návrhu. Stejně jako v případu, o němž jedná nál. Boh. 5270/26 adm., jde i v případě daném právě o posudek takový, i trvá nss i nyní na právním názoru vysloveném v nálezu onom.
Než přes to neshledal nss, že pro změnu, kterou žal. úřad předsevzal na nálezu superarbitračním, bylo v daném případu ve smyslu tohoto právního názoru zapotřebí s formálního hlediska nové superarbitrace, když úřad převzal posudek superarb. komisí již vyslovený, třeba byl jí pro dodatečně zjištěné skutkové okolnosti opuštěn. Věcně správným byl by však postup tento jen tehdy, kdyby byl žal. úřad zjistil a v nař. rozhodnutí uvedl, že skutkové okolnosti, zjištěné dodatečně superarb. komisí ohledně obč. povolání st-lova, neodpovídají skutečnosti, anebo že i komise nesprávně vyložila ustanovení cit. prov. nař. k § 16 zák.
Žal. úřad, nepopíraje v nař. rozhodnutí, že st-l měl před svým zraněním obživu v umění pěveckém a tanečním, volil tedy, jak jde ostatně i z odv. spisu, tuto cestu druhou a vycházel při tom z právního názoru, že přiměřeným obč. povoláním jest u st-le povolání právnické, poněvadž povolání to jest cennější než povolání pěvce a tanečníka — že tedy přiměřeným obč. povoláním ve smyslu § 16 zák. jest v každém případu ono povolání, které superarbitrovaný v době superarbitrace skutečně má, třeba v něm svoji obživu nenalézá, jen když je cennějším než jeho povolání dřívější.
Tento právní názor jest mylný.
Občanským povoláním ve smyslu § 16 zák. i ve smyslu shora uvedeného ustanovení prov. nař. k němu jest vzhledem k účelu, který zákon sleduje, zřejmě jen povolání, které poskytuje záložnímu gážistovi obživu. Tímto povoláním jest dle cit. prov. nař. buď ono výdělečné zaměstnání, které gážista takový má v době superarbitrace, anebo ono, jež dříve měl a jehož se pro zranění musil vzdáti, směrodatným pak jest povolání ono, které z nich obou jest cennější. Pouze pro případ, že gážista ani nemá, ani před zraněním neměl žádného výdělečného povolání, jest směrodatným ono povolání, které jest přiměřeným jeho stavu, vzdělání a schopnostem.
Byl-li st-l již dříve a jest dosud pouze studujícím práv a povolání právnického jako zaměstnání výdělečného ani dříve neměl ani nyní nemá, nelze za přiměřené obč. povolání jeho pokládati povolání toto, nýbrž pouze výdělečné povolání, které před svým zraněním, jak nepopřeno, skutečně měl a jehož se musil pro zranění vzdáti, t. j. povolání pěvecké a taneční a bylo by možno přihlížeti u něho k povolání právnickému ve smyslu jiných ustanovení zák. č. 76/1922 (§§ 98 a 24) teprve tehdy, až by je jako povolání výdělečné skutečně provozoval.
Nemá tedy nař. rozhodnutí opory v zákoně.

Citace:

č. 6802. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 328-330.