Č. 6669.

Pozemková reforma: 1. * Svěřenský majetek, jenž připadl podle § 3 zák. z 3. července 1924 č. 179 držiteli svěřenství do vlastnictví omezeného svěřenským nástupnictvím ve prospěch prvního čekatele, tvoří za předpokladů § 4 záb. zák. s jeho alodním majetkem nový soubor státem zabraný. — 2. * I nemovitosti vlastníku podle § 11 záb. zák. ze záboru již propuštěné mohou za předpokladů § 4 záb. zák. tvořiti součást nového souboru státem zabraného. — 3. * Když se soustředí více souborů majetkových, z nichž každý sám o sobě byl již zabrán, podle § 4 záb. zák. v nový soubor jediný, musí stpú přes to rozhodnouti o nárocích dle §11 záb. zák., jež byly již u majetků původně zabraných uplatněny, a tím dáti vlastníku možnost, aby — nedá-li přednost novému vyřešení nároků svých z celého nového souboru — mohl si na vrub tohoto svého nároku zvoliti jeden z celků z původních souborů ze záboru propuštěných.
(Nález ze dne 24. června 1927 č. 8109).
Prejudikatura: Boh. 900/21, 1311/22, 5996/26 adm.
Věc: Jan Sch. v H. (adv. Dr. Emil Hartmann z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (odb. r. Dr. Boh. Zamouřil) stran propuštění nemovitostí ze záboru dle § 11 zák. záb.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 12. listopadu 1924 k zem. soudu civ. v Praze, jež došlo stpú-u dne 28. listopadu 1924, uplatnilo sch-ské prvorozenské svěřenství nárok dle § 11 záb. zák. u nemovitostí, jichž zamýšlené převzetí bylo mu oznámeno. Nař. výměrem zamítl stpú žádost za propuštění svěřenských nemovitostí.
Uvažuje o stížnosti, musel nss především zkoumati otázku, zda býv. svěřenský majetek, který zákonem z 3. července 1924 č. 179 Sb. stal se po 14. listopadu 1924 majetkem volným, avšak omezeným fideikomisární substitucí pro prvního svěřenského čekatele, jest i nadále majetkovou podstatou rozdílnou od ostatního (alodního) majetku dosavadního svěřenského držitele.
Dle § 1 zák. z 3. července 1924 č. 179 Sb. zrušují se dnem účinnosti zákona, t. j. dnem 14. listopadu 1924 svěřenství všeho druhu. Jmění svěřenského svazku zbaveného, pokud jeho poměry vlastnické nebyly upraveny dohodou (§ 2), nabude dle § 3 odst. 1 dosavadní držitel svěřenství jako přední dědic (fiduciář), a bude omezen svěřenským nástupnictvím (fideikomisární substitucí) ve prospěch prvního čekatele v 1. odst. § 3 blíže označeného. Další eventuality, uvedené v § 3, odst. 2 a 3, a v § 4 nepřicházejí v daném případě v úvahu). V tomto případě dle § 7 vysloví příslušný soud, že svěřenské jmění se odevzdá dosavadnímu držiteli do vlastnictví a pokud jde o nemovité jmění, že jemu má býti knihovně připsáno. Stává se tedy podle zákona dočasný držitel svěřenského majetku rodinného jeho vlastníkem, ovšem vlastníkem omezeným fideikomisární substitucí, a má podle jasného znění zákona po zrušení svěřenství postavení v podstatě shodné s postavením fiduciáře podle §§ 608 a násl. o. z. o., neboť i tu jest fiduciář vlastníkem, ovšem omezeným (§ 613 o. z. o.).
Shora uvedené předpisy zák. č. 179/24 vyvracejí názor stížnosti, že svěřenství, byť i bylo zákonem zrušeno, trvá vlastně se všemi svými omezeními dále, a že pomíjí teprve smrtí dosavadního držitele svěřenství tím, že napadne prvnímu čekateli.
Stížnost má ovšem také za to, že zákonem o zrušení svěřenství nic se nezměnilo na právním a majetkovém postavení dosavadního držitele svěřenství, ježto prý fiduciář má také jen práva a povinnosti poživatele, jako držitel svěřenství, a brojíc proti fikci děleného vlastnictví podle § 629 o. z. o., spatřuje rozdíl mezi fideikomisární substitucí a svazkem svěřenským jedině v časovém omezení závazku nástupnického. Tyto vývody stížnosti mohly by snad padati na váhu při posuzování sporné právní povahy svěřenství, kde nss z důvodů, jež uvedl v nál. Boh. 900/21 adm., přiklonil se k názoru, že majetek svěřenský jest majetkem rodinným, od alodního majetku dočasného držitele svěřenství různým. Z toho nelze však nic vyvozovati pro právní postavení fiduciáře, jehož právní posice jest v zák. č. 179/24 zcela jasně a nesporně stanovena. K praktickým důsledkům názoru, jinak zákonu odpovídajícího, nemůže nss, vázán jsa předpisem § 2 zák. o ss, přihlížeti.
Zůstalo tedy stížností nevyvráceno, že dočasný držitel svěřenství, který podle § 3 zák. nabyl jmění zabraného svěřenského statku jako přední dědic (fidiciář), stává se jeho — ovšem omezeným — vlastníkem.
Podle usnesení zem. soudu civ. v Praze z 26. září 1925 odevzdal tento soud podle §§ 3 a 7 cit. zák. 179/24 jmění býv. rodinného svěřenství sch-gské primogenitury H.-T. atd., jehož poměry dohodou účastníků ve smyslu § 2 cit. zák. nebyly upraveny, st-li, dosavadnímu držiteli svěřenství, jako přednímu dědici (fiduciáři), omezenému svěřenským nástupnictvím (fideikomisární substitucí) ve prospěch prvního čekatele. Podle toho, co uvedeno, stal se st-l vlastníkem uvolněného svěřenství, ovšem vlastníkem omezeným svěřenským nástupnictvím.
Dále třeba zkoumati, lze-li alodní majetek sčítati v jediný soubor zabraný s majetkem téhož vlastníka, omezeného fideikomisární substitucí. Ježto případ ten nastal po vyhlášení záb. zák., může tu jíti o soustředění majetku v mezích § 4 záb. zák. Podle § 4 záb. zák. stává se zabraným soubor majetku, který se po vyhlášení záb. zák. soustředí ze svobodného majetku pozemkového ve vlastnictví jediné osoby nebo jiných osob tam uvedených. Stížnost tvrdí, že předpisu cit. § 4 nelze v daném případě vůbec použíti, ježto § 4 má na mysli toliko soustředění majetku pozemkového na základě soukromoprávního jednání, nikoliv na základě zákona. Názor ten vyvrací jasný předpis § 4 záb. zák., který nerozeznává mezi důvody, proč soustředění nastalo, nýbrž klade váhu jen na fakt, že majetek se soustředil (arg.: »jestliže se soustředí«), a nevylučuje proto ani soustředění majetku nastalého po zákonu.
Stížnost namítá také, že soustředění podle § 4 záb. zák. brání okolnost, že vlastnictví st-lova alodního majetku není nijak omezeno, kdežto st-lovo vlastnictví majetku zrušeného svěřenství jest omezeno svěřenským nástupnictvím.
V nál. Boh. č. 1311/22 adm. vyslovil nss, že není požadavkem § 2 záb. zák., aby vlastnické právo držitele zabraných nemovitostí mělo ohledně všech nemovitostí jeho týž obsah, nýbrž že jde jen o to, zda dotyčné nemovitosti náležejí vlastnicky témuž subjektu. Na názoru tom setrval nss i v tomto případě. Je-li st-l jako přednostní dědic vlastníkem substituční podstaty, a nezáleží-li na tom, aby vlastnické právo držitele zabraných nemovitostí ohledně všech nemovitostí mělo týž obsah, pak možno obojí majetek pokládati za majetek jednoho a téhož vlastnického subjektu, tvořícího podle §§ 2 a 4 záb. zák. jeden soubor velkého majetku pozemkového státem zabraného, čehož důsledkem pak jest, že vlastníku z celého tohoto majetku přísluší pak jen jediný nárok dle § 11 záb. zák. Hledíc k dalšímu obsahu stížnosti nutno také zkoumati, jaký vliv má okolnost, že došlo dle § 4 záb. zák. k soustředění majetků před tím již státem zabraných v nový záborový soubor, na osud žádosti za propuštění půdy ze záboru podle § 11 záb. zák., vznesené u jednoho z majetků před tím, než ono soustředění majetků nastalo.
Dle názoru nss-u je ustanovení § 4 záb. zák. použíti i tam, kde ve vlastnictví osoby, na jejímž velkém majetku pozemkovém poz. reforma byla již provedena a které z majetku jejího půda dle § 11 záb. zák. byla již propuštěna, případně nerozvedeného jejího manžela, jejích rodičů neb dětí prvého stupně soustředí se nový soubor, t. j. přibude-li k propuštěné půdě půda nová. I soubor takto vzniklý stává se dle § 4 záb. zák. souborem zabraným. Že tomu tak, plyne jednak ze znění § 4 záb. zák., které vznik takových souborů nijak nevyjímá, a z toho, že po účinnosti záb. zákona, jehož účelem je i upraviti vlastnické poměry k nemovitému majetku tak, aby pro velká latifundia nebylo místa, není přípustno, aby soustředěním oněch výměr, jež vlastníku byly dle § 11 ponechány, v rukou osob v § 4 uvedených snad nová latifundia vznikala. Ovšem nelze ustanovení § 4 zák. záb. vykládati tak, že — jakmile by k výměře vlastníku stpú-em propouštěné z jakéhokoliv důvodu další půda připadla a nastalo ono § 4 uvedené soustředění, — by byl stpú oprávněn na novém souboru celou poz. reformu bez ohledu na dřívější svá rozhodnutí znovu prováděti a pak vlastníku nového souboru byl povinen propustiti na př. jen 250 ha, ačkoli před tím shledav, že to neodporuje intencím zákona záb., mu dle § 11 záb. zák. z původního jeho majetku propustil na příklad 500 ha. Nemůžeť právní posice vlastníka, jíž nabyl tím, že poz. reforma na jeho poz. majetku byla vyřešena a určitá výměra jeho poz. vlastnictví byla uznána za půdu svobodnou, záborového nexu prostou, býti zhoršena proti jeho vůli tím, že z jakéhokoli důvodu pak on neb osoby v § 4 uvedené nějaké další půdy nabyli.
Má proto nss za, to, že nastalo-li ono v § 4 záb. zák. uvedené soustředění po tom, když vlastníku půda z původního mu patřícího souboru již byla dle § 11 záb. zák., resp. § 20 příd. zák. propuštěna, je tento oprávněn žádati, aby poz. reforma byla prováděna jen na oné části jeho nemovitého majetku, která k propuštěné mu půdě přibyla, nedá-li ovšem přednost tomu, aby prováděna byla na celém majetku, aby si pak z celého majetku půdu dle 1. věty § 11 volil, čímž ovšem by se nabytých již práv sám zřekl. Není ovšem vyloučena ani možnost, že dle § 4 zák. záb. soustředí se dvě jednotky, stpú-em býv. vlastníkům propuštěné. Pak může ovšem vlastník, resp. ti, v jichž rukou soustředění nastalo, rozhodnouti se pro jednu z obou jednotek, nedají-li přednost tomu, aby poz. reforma byla na celém znovu vzniklém, soustředěném velkém majetku prováděna znovu.
V daném případě byl st-l v době vydání záb. zák. vlastníkem alodního jmění, jež záboru podléhá. Stran tohoto jmění byl nárok dle § 11 záb. zák. z části již vyřešen. Důsledkem zák. o zrušení fideikomisů, když poměry fideikomisů dohodou účastníků dle § 2 cit. zák. upraveny nebyly, odevzdáno bylo jmění býv. svěřenství sch-ské primogenitury st-li jako přednímu dědici (fiduciáři). Jak svrchu již vyloženo, stal se tedy jeho vlastníkem a nastalo soustředění tohoto jmění s původním jměním alodním. Jak jmění alodní, tak jmění býv. fideikomisů je státem zabráno. Stran obojího byly již žádosti dle § 11 záb. zák. podány, stran alodního byla žádost z části již vyřešena. Opíraje se o toto faktum, zamítl žal. úřad žádost o řešení § 11 záb. zák. stran býv. majetku fideikomisního, vycházeje zřejmě z právního názoru, že netřeba o žádosti té jednati, když z části vyřešen již nárok ohledně alodu. Leč názor ten shledal nss mylným.
Jak již svrchu uvedeno, může vlastník, resp. ti, v jichž rukou nastalo soustředění dvou již ze záboru propuštěných jednotek, žádati, aby jedna z nich byla mu ponechána. Jestliže již před soustředěním dvou záboru podléhajících jednotek žádali býv. vlastníci o propuštění půdy dle § 11 záb. zák., a trvá-li vlastník soustředěného nyní majetku na vyřešení žádostí těch, je k tomu oprávněn, ježto jen tím způsobem lze mu zachovati právo volby, aby volil buď jednu neb druhou jednotku ze záboru dle § 11 zák. záb. propuštěnou, po případě, aby půda z alodního majetku a z majetku býv. fideikomisů dle § 11 záb. zák. propuštěná byla jako nový soubor dle § 4 zák. záb. podrobena novému rozhodování dle § 11 záb. zák. a on vykonal právo volby na tomto soustředěném souboru majetkovém. Vždyť vzhledem na lhůtu stanovenou v § 3 zák. náhr. nemůže měniti neb upravovati volbu již vykonanou ohledně souborů, jež byly soustředěny a utvořily novou záborovou jednotku způsobem, jak by toho event. nová úprava vlastnictví dle názoru jeho vyžadovala. Proto je nutno o žádostech dle § 11 zák. záb. před soustředěním podaných rozhodnouti a vlastníku soustředěného majetku poskytnouti příležitost, aby buď volil si jednu z propuštěných jednotek neb aby pak z nich jako nového dle § 4 záb. zák. soustředěného souboru vykonal volbu mu příslušející.
Nař. rozhodnutí, stojící na opačném stanovisku, bylo proto zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 6669. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 98-102.