Privilegia

(výsady).
I. Pojem.
Právo výjimečné (ius singulare) protivou k právu obecnému (ius
commune) obsahuje jakési přednosti (výhody) korporací, jednotlivých tříd občanské společnosti nebo jednotlivých osob, pročež římské prameny právní označují ius singulare privilegium v širším slova smyslu. V užším smyslu vyrozumívá právo římské privilegiem zvláštní práva pro určité právní subjekty nebo právní objekty. Ve smyslu nynějších právních norem rozumí se privilegiemi ony akty a opatření státní moci, kterými udělují se jednotlivým osobám anebo jistému kruhu osob (zemím, městům, obcím, korporacím) oprávnění a práva, kteráž jeví se zvláštní výjimkou ze všeobecných předpisů zákonných. Středověké právo státní propůjčovalo velmi četná privilegia, jmenovitě byly to výhody udílené městům ku jich rozkvětu. Města obdržela četná privilegia co do samosprávy na poli zákonodárství, právosudí, četné výsady pro obchod a živnosti jakož i pro své příslušníky. Avšak neméně četnými privilegii obdařeny byly jednotlivé třídy občanské společnosti: šlechta, duchovenstvo a vojsko. Když pak
později stav měšťanský a selský započal proti tísnícímu panství těchto privilegovaných tříd, zvláště proti majitelům panství veliký boj o svou existenci a svá vrozená práva, byla moc zákonodárná přinucena tato zvláštní práva obmezovati nebo zcela zrušiti přihlédajíc k rozvoji státnímu a národohospodářskému.
II. Rozdělení privilegií
1. Privilegia onerosa (odiosa) a gratuita; ona spojena jsou se zvláštními břemeny, takže tato kategorie privilegií takto se označuje jen v nevlastním slova smyslu nesouc v sobě závazek ku vzájemnému plnění. Při privilegiích druhých jasně vystupuje povaha výhody, anať privilegia tato vykonávati se mohou bez jakékoli vzájemné povinnosti.
2. Privilegia smluvená a nesmluvená. Toto rozdělení rozhodným jest pro výklad aktu propůjčecího zvláště v tom směru, opírá-li se propůjčení privilegia o nějakou bližší úmluvu privilegované osoby s propůjčitelem privilegia, nebo o nějaké jiné právní tituly, zvláště o propůjčení zeměpána nebo moci zákonodárné.
3. Privilegia affirmativná a negativná; ona vykazují jisté výsady (přednosti) [právo odúmrti, patenty, monopoly], tato způsobují osvobození od jistých povinností (osvobození od daní, excepce z řádné příslušnosti soudní atd.).
4. Privilegia personalia a realia (causae); ona omezena jsou toliko na osobu oprávněného, kdežto tato spojena jsou s určitými poměry právními, zvláště s jistou kategorií pohledávek resp. s právem ku pohledávce samým, takže taková privilegia přenésti lze na jiné s právem pohledávky (privilegium exigendi).
III. Objem a podstata privilegií.
1. Privilegia vykonávají se způsobem tímtéž, jako jiná práva.
2. Důkaz právního vzniku nějakého privilegia nahražuje se dolíčením výkonu jeho od dob nepamětných.
3. Privilegium jakožto skutečné, mocí státní založené právo tvoří
protivu k jakémukoli jinému odvolatelnému oprávnění nebo koncesi.
4. Účinnost privilegia obmezena jest vždy na ony místní a časové meze, které buďto výslovně stanoveny byly při propůjčení, nebo kteréž vyplývají z podstaty privilegia. Objem oprávnění privilegia vždy nutno vykládati úzce, jelikož tvoří výjimku ze soustavy právní, a nesmí proto privilegia se rozšiřovati, nýbrž naopak omeziti na kruh práv s nimi spojených, k němuž se dle povahy své odnášejí.
5. Zvláštní práva spočívající na privilegiu zaniknouti mohou tímtéž způsobem jako jiná práva. Nelze prohlásiti samo o sobě za jakousi zvláštnost privilegií to, že mohou být odvolána zákonným aktem státním, ježto zákonodárství může i jiná nabytá práva s tímtéž účinkem zrušiti; jako ku př. v případě vyvlastnění. Jako zpravidla pokládá se za nepřípustné každé vsáhání do práv soukromých státní mocí ať už k tomu dohánějí převážné důvody obecného dobra, platí totéž i o privilegiích; zrušení privilegia zavazuje tedy stát ku odškodnění, ovšem však jen potud, pokud vzchází škoda odhadnutelná a majetkoprávní. Uděleno-li však privilegium do odvolání (ad beneplacitum), vyloučeno jest jakékoli odškodnění. Podobně má
se věc, pozbývá-li se dle dotyčných zákonů zemských privilegia zneužitím.
IV. Dřevní privilegované postavení jednotlivých činitelů ve státě náleží nyní již historii; byla to:
1. města. Městská privilegia vymizela z převážné části z platných práv majíce nyní toliko význam historický. Nicméně sluší se přece zmíniti o těchto privilegiích, která kdysi zaujímala ve státním celku vynikající postavení a která mají dalekosáhlý význam na rozvoj práva, ba dokonce jeví se být prameny právními v eminentním slova smyslu. Kdežto během
století zatlačena byla s vítězstvím feudální a patrimoniální myšlénky svobodná ústava obecní právem lenním a panským, vyšinula se zvláště ve středověku ve městech intensivnější svoboda obecní, neboť města byla sídlem průmyslu, obchodu a živých styků, činnosti výrobní v umění a vědách. Města byla článkem v organisaci státní, zřídly bohatství národního přispívajíce vynikající měrou k zachování a obhájení své země; proto obdarovali zeměpánové města četnými privilegii. Především bylo to Německo, kdež kvetla města již v 10. stol. obohacována jsouce zvláštními právy co do správy a právosudí; tak povstala četná práva městská, která ujala se pak v rak. zemích dědičných, zvláště v Čechách, ve Slezsku, v Horních a Dolních Rakousích. Přehmaty měst s jedné strany a neutuchající snaha zeměpánů po utvrzení moci a po utlačení práv zvláštních vedly k tomu, že stará privilegia měst byla odstraněna a že všecky funkce veřejné,
zvláště právosudí soustředěny byly v nedílné vrchnostenské moci státní. V moci měst spatřovalo se nebezpečí pro úplnost a životní sílu myšlénky státní. Kdežto klestěna byla cesta osobnímu a věcnému osvobození lidu v zemi — zvláště stavu selského, vyrvána byla městům jich vlastní pravomoc, volba jich úřadů, samospráva jich jmění; jmění městské prohlášeno za statek státní, na místo staré rady městské, ochranitelky městské autonomie, nastoupily magistráty státem jmenované; celá snaha nesla se
k tomu, aby zahlazen byl každý zbytek municipálního zvláštního života.
Tak byla i v rak. zemích dědičných v letech 1783 — 1786 vydána
četná nařízení »o regulování magistrátů«; nicméně podržela stará privilegia měst jistý vliv, ježto ústavy obecní stále přihlédaly ku starému původu. Města snažila se uhájiti poslední zbytky privilegií svých, a tak se stalo, že jednotlivé větší obce, jako Praha a Vídeň přiváděla i v novější době ku platnosti někdejší své právo ku přisvojení si odúmrtí zvláště se opírajíce o min. výnos ze dne 6. června 1853 č. 9451, na jehož základě ráčilo Jeho Veličenství schváliti, výnos Min. X. č. 9451 (06.06.1853) výnos Min. X. č. 9451 (06.06.1853) Dle tohoto jasného doslovu tohoto ministeriálního výnosu ponecháno jest více méně volnému uvážení dotyčného ministeria, má-li se v tom či onom případu uznati na trvání privilegia k platnosti přiváděného čili nic. Tak bylo ku př. vždycky odepřeno opět a opět ku platnosti přiváděné privilegium ohledně práva odúmrti k pozůstalosti bezdědické.
Jako poslední zbytek někdejších privilegií městských jeví se — ač
smí li se takto označovati — vlastní obecní statuty větších rakouských měst spojené se samosprávnými magistráty, kteréž povolány jsou ku správě agendy politické, kteráž jinak náleží v obor působnosti okresních hejtmanství. Ovšem pochybno jest, lze-li tuto zvláštní výsadu, která spojena jest pro tato větší města jen se značnými finančními břemeny, dnes ještě pokládati za jakýsi zbytek oněch dávných privilegií (viz čl. Magistráty a Odúmrť).
2. Privilegia šlechty: Okruh moci šlechtické byl až do roku 1848 velmi značný; šlechta měla státoprávní, církevní a soukromoprávná privilegia značného rozsahu tvoříc první a nejvyšší stav v zemi a jsouc dle dřevních ústav stavovských nejznamenitějším činitelem na poli zákonodárství a správy zemské. S klerem tvořila šlechta stavy zemské, v nichž měl stav městský a selský zastoupení jen praskrovné. Šlechta požívala privilegia zvláštního soudu, svobody berní, celní a vojenské, výsady ku jistým úřadům a práva dodati každé listině přitisknutím šlechtické pečeti účinnosti veřejné listiny. Šlechtě příslušela pravomoc patrimoniální, osvobození od církevních ohlášek, úplná autonomie, zvláště právo stanoviti normy pro posloupnost dědickou, pro majetkové poměry mezi manžely, dále normy závazné netoliko pro vlastní potomky a dědice, nýbrž i pro osoby třetí, kteréžto normy uchylovaly se od obyčejných zákonů. Posléze přináleželo šlechtě výlučné právo na jméno rodové a rodový znak, právo na zvláštní zevní čestné odznaky, nárok na nejvyšší dvorské úřady atd. Právní poměry šlechty a její privilegované postavení doznalo znenáhla mnohých obměn. Epochální boje stavu měšťanského a selského, osvobození
sedláků, vyvážení půdy a pozemků, povlovné zatlačení šlechty a rovnost její s ostatními třídami občanské společnosti, zavedení konstitučních ústavních poměrů: učinilo konec výsadnému postavení šlechty a jeho rozmanitým privilegiím. I zvláštní privilegia říšské bezprostřední šlechty redukována byla povlovně na minimum jisté v jednotlivých státech, zvláště v Rakousku. Německé spolkové akty ze dne 8. června 1815 vzpomněly ve
čl. 14 dřevních říšských stavů. Pro říšské stavy někdejší v červnu 1806 a od té doby nepřímo říši podřízené a pro příslušníky říše měl býti zaveden ve všech spolkových státech rovnotvárný trvalý stav právní, a knížata spolková usnesla se pak na tom, X, X. Německé spolkové akty (1815), čl. 14 K těmto právům náleží zvláště neobmezená svoboda zdržovati se v každém státu patřícím ku spolku nebo s ním v pokoj žijícím; zachovávání smluv rodinných a zajištěné právo činiti závazná opatření o statcích a rodinných poměrech, kteráž však předložiti se musí vladaři ku schválení a o nichž třeba podati zprávu nejvyšším úřadům zemským; privilegované forum a osvobození od veškeré povinnosti vojenské pro ně a jich rodiny; vykonávání občanského a trestního pravosudí. Ve čl. 63 vídeňských konečných aktů z r. 1820 bylo stanoveno, že shromáždění spolkovému připadá povinnost dbáti o přesné a dokonalé splnění dotyčných ustanovení aktů spolkových z r. 1815.
Co pak se týče privilegií šlechty bezprostředně říši podrobené,
pozbylo privilegium volného stěhování jakožto všeobecné státoobčanské právo svého významu. Co do zachování smluv rodinných určuje dv. dek. ze dne 19. září 1836 č. 156 sb. zák. s., že mají plnou platnost rodinné smlouvy rodin v Rakousku bydlících, dříve říši bezprostředně podřízených jednající o jich statcích a poměrech rodinných, ať byly zřízeny před uzavřením spolkových aktů nebo později, jen tehdy, dostalo-li se jim zeměpanského schválení. Dále byla vydána výnosem minist. ze dne 30. července 1859 č. 145 ř. z. ustanovení o císařském stvrzení domácích zákonů knížat Thurn-Taxisů a zákon ze dne 30. dubna 1873 č. 95 ř. z. má ustanovení o pozůstalosti každého náčelníka vévodské rodiny nassavské. Podle zákona ze dne 13. června 1868 č. 61 ř. z. může býti uděleno povolení ku zřízení fideikomisu jen říšským zákonem. Osvobození od povinnosti vojenské přiznané v Rakousku spoluúdům rodin někdejší říše německé bylo zrušeno již rekrutním patentem ze dne 5. prosince 1848 č. 6 ř. z., a zrušení toto bylo uznáno čl. 2 stát. zákl. zákona ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ve shodě s ústavou a státními základními zákony (nález říš. soudu ze dne 1. května 1874 č. 64, Hye č. 55). Podle cit. stát. zákl. zákona platí pro všecky příslušníky království a zemí na říšské radě zastoupených všeobecné rakouské právo státoobčanské. Před zákonem jsou si všichni občané státní rovni. Veřejné úřady jsou všem občanům státním stejně přístupny. Zaniklo tedy dle těchto jasných ustanovení privilegované postavení šlechty, jakož i všecka privilegia prýštící ze svazku poddanského a z přikázanosti. Také každý závazek nebo plnění váznoucí na usedlostech z titulu děleného vlastnictví jest odlučitelným, a nesmí býti pro příště žádná usedlost obtížena podobnou neodlučitelnou dávkou.
3. Privilegovaná stavovská práva kleru. Aby povznesena byla důstojnost a stav duchovního, propůjčuje jemu kanonické právo jisté výhody, které se označují jakožto privilegia cleri. Tato privilegia jsou právními následky stavu nezávislá na nějakém úřadu. Jako práv stavovských nemůže se rovněž privilegií kleru jednotlivec ani vzdáti ani jich býti zbaven, leč by jich pozbyl dle zákonných ustanovení. Právo kanonické vykazuje tato privilegia:
a) privilegium canonis, podle něhož skutkové ublížení klerikovi nebo mnichovi má v zápětí exkomunikaci; toto privilegium má podnes svou platnost, jelikož tu jde o následky čistě církevní;
b) privilegium fori pozůstává ve výlučné příslušnosti duchovních před církevního soudce ve všech civilních a trestních věcech. Toto privilegium bylo v Rakousku až do dob císaře Josefa II. V konkordátu (čl. 13 a 14) byl klerus v občanských i trestních věcech podroben světské pravomoci. Dle § 29 zákona ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z. o vnějších právních poměrech katolické církve má soud zpraviti představeného povolaného ku vykonávání discipliny nad duchovním o tom, že vzat byl duchovní onen do vyšetřování pro zločin, přečin nebo přestupek, jakož i bez průtahů sděliti s ním vynesený rozsudek s důvody rozhodovacími. Při zatčení katolických duchovních šetřiti jest oněch ohledů, kterých vyžaduje vážnost jich stavu příslušející. Zrušeno bylo ustanovení konkordátu, dle něhož duchovní mají i trest žaláře vždy odpykati si na místě odděleném od laiků a byli-li odsouzeni pro přečin nebo přestupek, že mají býti zavřeni do
kláštera nebo do jiného duchovního domu.
c) Privilegium immunitatis, podle něhož mají býti duchovní osvobozeni od všech osobních břemen (ruční, přípřežní služby, vojenské povinnosti, berní povinnosti, ubytování, poručenství a j.). Toto privilegium nemá v platném právu rakouském až na malé výjimky více průchodu.
α) Duchovní jsou podrobeni povinnosti berní a poplatkové; toliko mešní stipendia nelze podříditi dani z příjmů. Dále osvobozeny jsou od ekvivalentu poplatkového věci movité k službám božím určené, jakož i majitelé oněch beneficií, jichž příjmy nepřesahují ročních 500 r. m.
β) Co do ubytovacího břemene nesmí býti užito k ubytování vojska místností správců duchovních, které nezbytny jsou pro úřední a duchovní funkce (§ 10 zák. ze dne 11. června 1879 č. 93 ř. z.).
δ) Povinnost branná. Kandidáti stavu duchovního zařadí se ku své žádosti do náhradní zálohy; sproštěni jsou za účelem pokračování ve studiích bohosloveckých za míru i války od služby praesenční, výcviku vojenského, od periodických cvičení a od kontrolních shromáždění. Jakmile obdrží svěcení kněžské, pokud se týká, jakmile ustanoveni jsou ve službě duchovní, přeloženi jsou ze stavu náhradní zálohy do evidence (§ 31 zák. branného). Katoličtí kněží mají svou povinost domobraneckou plniti jakožto polní kaplani.
ɛ) Další výhody zákonné:
αα) osvobození od úřadu porotčího (§ 3 zák. ze dne 23. května 1873 č. 121 ř. z.);
ββ) tajemství zpovědní: Duchovní nemá býti vyslýchán jako svědek o tom, co mu bylo ve zpovědi nebo pod pečetí duchovní mlčenlivosti svěřeno (tr. ř. ze dne 23. května 1873, § 151 a § 320 nov. civ. ř. s. ze dne 1. srpna 1895).
γγ) právo odmítnouti volbu do zastupitelstva obecního;
δδ) duchovní nemohou býti přidržáni ku převzetí poručenství (§§ 195 a 181 o. o z.).
d) Privilegium neboli benefícium competentiae, kteréž
dopouští odsouzení nebo exekuci klerika jen potud, pokud mu potřebná výživa zbývá. V té příčině platí dle rak. práva zákon ze dne 21. dubna 1882 č. 123 ř. z., podle něhož příjmy duchovních správců a duchovních obročníků podléhají soudní exekuci jen do jedné třetiny a to pokud tato třetina 800 zl. přesahuje, a z výslužného rovněž třetina a to pokud neobnáší přes 500 zl.
4. Výhody vojínů:
a) O privilegovaných posledních pořízeních vojenských viz tento čl.
b) Beneficium competentiae. Zde platí totéž, co bylo uvedeno v odst. 2 ad d). Příbytečné osob vojenských může býti zajmuto jen ohledně nájemného. Zmenšeny býti nesmí ani příjmy mužstva ani příjmy spojené s medailí udatnosti a to ani v řízení soudním ani správním (zák. ze dne 21. dubna 1882 č. 123 ř. z. a nař. min. sprav. ze dne 20. března 1886 č. 4540). Podle § 251 č. 5 exekučního řádu ze dne 27. května 1896 č. 29 ř. z. vyňaty jsou z exekuce předměty určené k opatřování služby nebo povolání. Vojenské osoby v činné službě nemohou býti přidržány, aby proti své vůli přijaly poručenství nebo opatrovnictví, pokud se týká, aby dále obstarávaly již dříve přejaté úřady tyto (§§ 195, 281, 257 o. o. z.).
5. Privilegia a výsady v rozličných oborech zákonných:
a) Ob. obč. zákonník určuje v § 13, že posuzovati dlužno jako jiná práva privilegia a osvobození propůjčená jednotlivým osobám anebo i korporacím, pokud politická nařízení nevykazují o tom zvláštního ustanovení. Oprávnění vyplývající z nějakého privilegia jsou právy v eminentním slova smyslu, pročež i norma § 13 úplně shoduje se se všeobecnými zásadami o objemu a rozsahu práv; mají tedy pro privilegia průchod tatáž ustanovení, která platí o výkonu, ochraně a zachování práv soukromých, jakož i o nabytí a zániku privilegií. Leč občanský zákoník připouští — odchýlkou od předpisu § 13 — vymožení specielních výhod, kteréž jsou podobné povahy jako privilegia; tak ku př. zřízení fideikomisů, výhoda od zeměpána ve smyslu § 162, dle níž legitimované dítky k žádosti rodičů účastnými se stávají stejně jako dítky manželské předností stavovských a práva ku dědičnému jmění a j. v.
b) Živnostenský řád stanoví ve VIII. čl. patentu vyhlašovacího, že na dále v platnosti zůstávají všechny doposud v některých zemích stávající předpisy o právech propinačních a mlýnských a dále o výhodách regálních.
c) Horní zákon stanoví ve čl. III. vyhlaš. patentu, že nedotknuta jsou všechna práva nabytá dle dřívějších zákonů horních co do provozování hornictví. Přechodní ustanovení připojená k zákonu hornímu stanoví, jak sluší uvésti v soulad oprávnění horní nabytá dle starších zákonů s nařízeními nového zákona horního, a jak sluší na příště předsejíti při užití nového zákona na ona již stávající práva. Mezi staršími privilegovanými právy horními jsou v zákonu horním práva z dřívějších propůjčování dědičných štol. § 286 hor. z. stanoví: hor. zák., § 286
d) Honební zákon ze dne 7. března 1849 č. 154 ř. z. stanoví, že zrušeny jsou roboty honební a jiné dávky pro účely honební bez náhrady, že však právo honební v platnosti zůstává v uzavřených ohradách v tom způsobu, jak doposud příslušelo, ať pozemky v uzavřeném okresu honebním náleží vlastníku nebo třetím osobám. Honební zákon v Čechách stanoví v § 50, že reservátní právo honební koruny zachováno jest v okolí Prahy.
e) I v právu vodním byly druhdy vody jednotlivým soukromníkům přikázány od zeměpána neb od orgánů státní moci na základě starších privilegií a listů propůjčecích. Peyrer (viz jeho »Wasserrecht« str. 130)
podotýká k tomu toto: Peyrer, X. Wasserrecht (X), s. 130 Avšak i v oněch případech, kde staršími listy propůjčecími zeměpánů byly vody propůjčovány nebo označovány jako příslušenství určitých statků, přimlouvá se domněnka za to, že jen určitá práva, ve starších dobách zvláště právo vodní pravomoci, právo vybírati cla, požívací práva vodní, ku př. mlýnská práva, rybniční práva atd., právo k rybaření nebo jinaká práva požívací chtěla se propůjčiti, nikoli však vlastnictví vod, zvláště ve starší době při vládě principů regálních pravidlem bylo propůjčování určitých práv užitkových nebo propůjčování práva k tomu, aby se zase jinému ona užitková práva propůjčiti mohla (viz čl. Patenty).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Privilegia. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 741-748.