Utrhání na cti.
I. Pojem.
Utrhání na cti jest zločinem, jehož se dopouští ten, kdo učiní úřadu oznámení, jímž obviňuje někoho z vymyšleného zločinu tak, že toto obvinění by mohlo dáti podnět k vrchnostenskému vyšetřování neb aspoň pátrání po obviněném (§ 209 tr. z.). Z tohoto výměru zákonného vyvoditi lze tyto znaky naznačeného deliktu:
1. Musilo se oznámiti neb obviniti ze zločinu ať ve smyslu trestního zákona občanského nebo vojenského; i podléhá předpisu § 209 tr. zák. i ten, kdo vymýšlí si na nějakou osobu podléhající vojenské pravomoci takový skutek, který voj. trestním zákonem za zločin prohlášen jest (nál. ze dne 18. října 1877 č. 6154 a nál. ze dne 29. září 1882 č. 3189).
2. Zločin musí být vymyšlen t. j. dotyčná osoba musí být obviňována ze zločinu, který vůbec spáchán nebyl neb aspoň nebyl od ní (t. j. od osoby obviněné) spáchán. Trestnějším jest ovšem případ druhý, ježto skutkový podklad onoho zločinu existuje a tím daleko větší nebezpečí vzchází pro křivě obviněného, že bude vyšetřování déle trvati a snad dokonce že i nespravedlivě bude odsouzen, než když zmíněný zločin ve skutečnosti spáchán nebyl a právě proto v brzku se bezdůvodnost obvinění zjistí. Zákon na mysli má nepochybně oba tyto případy, ježto místo výrazu ve dřívějším trestním zákonu užitého »erdichteten« (značícího, že zločin nemusí objektivně tu býti) položeno do nynějšího zákonného textu slovo »angedichtet« a zřejmě vysloveno, že nutným jen jest, aby zločin onen obviněným spáchán nebyl (t. j. tedy subjektivně neexistoval), a tudíž jemu byl »přibájen« neboli na něho, o něm vymyšlen. Ku skutkovému podkladu zločinu utrhání na cti vyhledává se tudíž vědomí toho, že udání vrchnosti učiněné neb obvinění nezakládá se na pravdě (roz. ze dne 18. října 1886 č. 7936). Obvinění musilo býti učiněno proti lepšímu přesvědčení a u vědomí možného dosahu jeho ; avšak při tom nerozhodno, k jakému cíli vůbec pachatel směřoval. Utrhání na cti.
3. Obviněním vyrozumívá § 209 tr. z. každé úmyslné udání nebo předvedení okolností takových, že uvésti se dá zločin skutečný nebo vymyšlený s určitou osobou, která se tohoto zločinu nedopustila, v takové spojení, že může z toho vzejíti dostatečné podezření k vyšetřování nebo ku pátrání proti této osobě vedoucí (roz. ze dne 8. října 1886 č. 4835).
4. Obvinění musí se dále týkati určitého zločinu; nenáleží sem tudíž ony případy, kde někdo zcela všeobecně jiného obviňuje, neopíraje tvrzení své skutečnostmi konkrétními.
5. Udání neb obvinění musilo být učiněno u některého úřadu (vrchnosti). Vrchností rozuměti jest nejen soud trestní, nýbrž každou veřejnou autoritu přímo nebo nepřímo státní mocí dosazenou, jejíž úkolem jest pečovati o udržení pokoje, pořádku a bezpečnosti; vrchnostmi jsou i státní zastupitelstva, úřady bezpečnosti všeho druhu a jmenovitě i obecní představenstva a pod.
6. Obvinění musí býti takového rázu, že může dáti podnět k vyšetřování nebo ku pátrání proti obviněnému. Podmínka tato splněna jest, jakmile by mohlo obvinění vésti třeba jen ku přípravnému vyhledávání zmíněnému v § 88 ob. zák. trest. (roz. ze dne 5. ledna 1880 č. 11 707). Nežádá tedy zákon, aby obvinění mohlo vésti ku potrestání obviněného.
7. Co se týká zlého úmyslu, žádá se, aby pachatel úmyslně a jsa vědom si možných následků vymyšleného zločinu obvinil z něho kohosi třetího. Jestliže tedy z objektivných důvodů podezřelosti někdo byl o vině obviněného přesvědčen, nebo jestli udal někoho mylně pojímaje určitý čin nebo jestli někdo v rozmluvě sdělil s jinými osobami věc podobnou nemaje v úmyslu, aby se to doneslo ku vědomí vrchnosti a pak následkem tohoto sdělení dán podnět ku dalšímu vyšetřování nebo pátrání: není tu zločinu utrhání na cti.
8. Jestliže se obviněný skutečně dopustil zločinu, kterýž na něho dle domnění jen vymyšlen byl, nebyl zločin utrhání na cti ani dokonán ani pokus jeho se nestal. Naproti tomu ovšem jest tu zločin utrhání na cti, jestliže dopustil se obviněný zločinu jiného, než který mu byl přibájen, neboť vedle § 4 ob. tr. zák. lze spáchati zločin i na zločincích, a zákon nečiní rozdílu v té příčině mezi různými druhy a způsoby zločinů.
II. Nepravé udání sebe sama.
Kdo sám se u vrchnosti falešně obviní z určitého zločinu, nelze mu přičítati zločinu utrhání na cti, ježto § 209 výrazem »kdo někoho obviní« výslovně naznačuje, že obvinění směřovati musí proti určité třetí osobě; udání takovéto může býti dle okolností buďto podvodem nebo zločinem nadržování nebo zatajování (§ 214 tr. z.), jestliže směřoval tu úmysl udatele k tomu, aby udáním vlastním překazil nebo znesnadnil pátrající vrchnosti odkrýti skutečného pachatele.
III. Zločinu utrhání na cti příbuzná jest křivá soudní výpověď, která dotýká se jiné osoby a jí připisuje nějaký trestný čin; takováto falešná soudní výpověď trestná jest předkem ve smyslu trestních předpisů § 197 podle § 199 lit. a) jakožto zločin podvodu; měla-li však vésti ku trestnímu stihání obviněného, může býti zároveň stihána jakožto zločin utrhání na cti, tedy jako delikt konkurující.
IV. Tresty.
Zločin utrhání na cti podléhá pravidelně trestu těžkého žaláře odi jednoho roku do 5 let; trest těžší nastupuje však, jestliže: Utvrzení práv a závazkův. — Uvážení volné.
375
1. utrhač na cti jednal se zvláštní potměšilostí, chtěje tím obvinění dodati věrohodnosti,
2. jestliže obviněný vydán byl tím dosti značnému nebezpečí, nebo
3. je-li utrhač na cti služebníkem, příslušníkem domácnosti nebo poddaným toho, jemuž na cti utrháno bylo,
4. dopustil-li se zločinu utrhání na cti nějaký úředník v úřadě svém.
Tyto důvody přitěžující uvedené v § 210 tr. z. se navzájem nevylučují. Vyšší sazba trestu má průchod, je-li třeba jen jediný z důvodů těchto (roz. ze dne 22. září 1876 č. 7777).
V. Obviní-li někdo někoho křivě ze zločinu určitého, aniž by toto obvinění dostoupilo vlastností podmíněných dle § 209 tr. z. ke čločinu utrhání na cti, neb obviní-li kdo jiného z přečinu nebo přestupku; dopouští se přestupku nebo přečinu urážky cti (§ 487 tr. z.). (Viz čl. Urážka cti.)