Manželství.

I. Pojem.
Manželství jest právem uznané, úplné a trvalé společenství života mezi dvěma osobami různého pohlaví. Základ manželství tvoří dle § 44 o. o. z. smlouva manželská. V této prohlašují dvě osoby různého pohlaví (ve formě zákonem předepsané) vůli v nerozdílném společenství žíti, dítky ploditi, je vychovávati a vzájemnou podporu si poskytovati. Smlouva manželská zakládá tudíž práva rodinná, na rozdíl od smluv svatebních, jimiž upravují se majetkoprávní poměry mezi manžely.
Pouhé faktické spolužití dvou osob různého pohlaví, právem neuznané, jež uzavřeno bylo bez šetření zákonem předepsaných formálností, označuje se obecně jako divoké manželství (konkubinát, viz tento článek). Od tohoto však sluší rozeznávati t. zv. manželství zdánlivé, t. j. takový poměr manželský, jenž byl uzavřen sice ve formě zákonné, jemuž však vadí překážka manželství. Takové manželství zdánlivé, byť i neplatné, jeví přece dle zákona určité účinky a to na dosažení dispense od překážky stávající (viz čl. Dispense překážek manželství), na opětování prohlášení konsensu manželského bez opakování ohlášek (§ 88 o. o. z.) a na práva dětí. Dle § 160 o. o. z. a dle cís. nař. ze dne 3. července 1858 č. 92 ř. z. pokládají se totiž dítky z manželství zdánlivého za děti manželské, jestliže překážka manželství potom odpadla, nebo jestliže alespoň jeden z manželů beze své viny o překážce té nevěděl (t. zv manželství putativní); ovšem v případě druhém zůstanou děti tyto vyloučeny z nabytí toho jmění, jež řády rodinnými zvlášt jest vyhrazeno potomkům manželským. O statu dítěte nemůže býti rozhodnuto v procesu o neplatnost manželství, nýbrž ve sporu zvláštním (roz. ze dne 13. listopadu 1883 č. 11896 sb. »Gl. U.« č. 9651).
Rozdílu mezi manželstvím stavu přiměřeným a nepřiměřeným (mesaliance) zákonodárství rakouské nezná; přece však uzavření manželství nerovného může míti za následek ztrátu jisté výhody, na př. odkazu, jenž byl komusi zanechán pod podmínkou, že nevejde v manželství s určitou Manželství.
osobou nebo s osobou určitého stavu (§ 700 o. o. z.), nebo ztrátu nároku zvláštního, na př. nároku na posloupnost v rodinné svěřenství.
Rovněž nemluví náš zákon o t. zv. manželství morganatickém (manž. k levé ruce), jež záleží v tom, že při něm smlouvou stanoví se jisté úchylky ohledně práv stavu nebo dědické posloupnosti od obecných právních účinků manželství, tak na př. že manželka nemá býti účastna stavovských práv svého manžela, že děti nemají býti oprávněny nésti jméno a šlechtictví otcovo, a že manželka i děti spokojí se s výživou, jaká se jim smlouvou uděluje.
Všechny úmluvy takové jsou právně neplatny, jelikož zákonné předpisy právo rodinné upravující jsou povahy donucovací (ius cogens) a tudíž úchylek nedopouštějí.
Také t. zv. manželství ze svědomitosti (jež uzavřeno bylo s jinými formálnostmi než zákonnými) jest neplatno (viz § 129 o. o. z.).
II. Překážky manželství.
Překážkou manželství sluje okolnost positivní nebo negativní, jež činí manželství neplatným; od těchto sluší rozeznávati pouhé zákazy manželství, jichž nešetření má sice za následek nedovolenost manželství a po případě i tresty pro účastníky, avšak nikoli neplatnost téhož. Překážky manželství dělí se různým způsobem, zejména:
a) v přirozené a positivní, dle toho, zdali plynou z povahy poměru manželského (choromyslnost, nemohoucnost a pod.), či zakládají-li se toliko v positivním předpisu zákona (na př. nešetření podstatných obřadností zákonem předepsaných při uzavření sňatku);
b) v absolutní a relativní dle toho, zdali vylučují manželství vůbec (na př. nedospělost), či toliko mezi určitými osobami (příbuzenství, švagrovství, cizoložství);
c) ve známé (notorické) a neznámé (tajné), kterýžto rozdíl má praktický význam ohledně dispense (§ 84 o. o. z.);
d) v takové, od nichž dispensovati lze a od nichž dispensovati nelze (tak zejména ohledně t. zv. přirozených překážek manželství);
e) ve veřejné, resp. překážky manželství veřejného práva (na př. již pozůstávající svazek manželský) a soukromé (na př. donucení, omyl) dle toho, zdali řízení o neplatnost manželství zavádí se z úřední povinnosti, či toliko k žádosti těch osob, jimž uzavřením manželství, jemuž překážka taková vadí, v právech jejich bylo ublíženo.
f) v předcházející a následující podle toho, zdali tu překážka manželství byla již při uzavření sňatku, či vzešla-li teprve potom. Rozdělení toto jest však potud nesprávné, že dle pojmu svého překážka tu musí býti již před neb alespoň při uzavření sňatku. Jestliže by okolnost taková teprve později vznikla, může býti nejvýše důvodem k rozvodu nebo rozloučení manželství (§§ 109 a 115 o. o. z.).
Náš obč. zák. rozeznává 3 hlavní prameny překážek manželství a to:
1. nedostatek svolení a sice opět a) nedostatek způsobilosti vůli míti (§§ 48—54),
b) nedostatek skutečného svolení (§§ 55—59);
2. nedostatek mohoucnosti k účelu a sice
a) fysické (§ 60) a
b) mravní (§§61—68);
3. nedostatek podstatných obřadností (§ 69—82). Manželství.
ad l. a) Z povahy manželství jakožto smluvního poměru plyne, že osoby, které vůbec smlouvou právně zavázati se nemohou, také manželství nemohou uzavříti; ze zvláštní povahy manželské smlouvy se strany druhé pak vysvítá, že tento nedostatek vůle smluvní nemůže súčastněním se osob třetích (zákonných zástupců) jako v jiných oborech právních býti nahrazen. Nemohou tudíž v platné manželství vstoupiti: šílení, choromyslní, blbí a nedospělí (§ 48 o. o. z.). Naproti tomu osoby, které mají způsobilost vůli míti, avšak právní samostatnosti postrádají, jako dospělí nezletilci nebo vůbec osoby jsoucí pod mocí opatrovnickou, mají zapotřebí k uzavření sňatku souhlasu svých zákonných zástupců a sice, je-li manželský otec na živě (a nepozbyl-li otcovské moci) svolení tohoto, jinak však svolení soudu vrchnoporučenského nebo vrchnoopatrovnického, jenž má prve slyšeti kuratora, resp. poručníka, aniž by však prohlášením téhož byl vázán. Bezdůvodné odepření souhlasu otcova může býti dle § 52 o. o. z. nahrazeno výrokem soudu, rovněž má nahrazení toto místo, jestliže pro nepřítomnost otce nebo z jiných důležitých příčin nemůže jeho souhlas býti opatřen (§ 51 o. o. z.). Osoby vojenské nebo k odvodu povinné potřebují ku svému sňatku svolení příslušných úřadů vojenských.
ad 1. b) Svolení k sňatku nemá právní platnosti, bylo-li vynuceno bázní individuelními poměry zdůvodněnou (§ 55 o. o. z.) nebo pochází-li od osoby unesené, jež svobody ještě nenabyla (§ 56 o. o. z., viz čl. Únos), zakládalo-li se v omylu týkajícím se osoby budoucího manžela (§ 57 o. o. z., viz čl. Omyl), rovněž jestliže manžel po sňatku shledal, že manželka byla někým jiným těhotnou učiněna (error virginitatis § 58 o. o. z.).
ad 2. a) Fysická nemohoucnost plniti povinnost manželskou jest dle § 60 o. o. z. platnosti manželství jen tehdy na překážku, byla-li tu již při uzavření manželství a je-li »trvalá« t. j. nezhojitelná; lhostejno jest, zdali tato nemohoucnost jest absolutní či relativní (ku př. pro disproporci), naproti tomu však nelze sem počítati stáří, jehož hranici by vůbec bylo lze těžko určiti, a rovněž není tím vyloučen sňatek na smrtelné posteli. Je-li možno impotenci ženinu lehkou operací odstraniti, jest manželství platno, i když manželka se zdráhá operaci se podrobiti (roz. ze dne 22. srpna 1851 č. 5210, časop. »Ger. Ztg.« r. 1852 č. 62, r. 1855 č. 113).
ad 2 b). Ustanovení § 61 o. o. z., dle něhož nemohl platné manželství uzavříti zločinec k těžkému žaláři odsouzený ode dne prohlášení rozsudku a po dobu trestu, bylo ohledně osob civilní pravomoci trestní podléhajících zrušeno zákonem ze dne 15. listopadu 1867 č. 131 ř. z. (§ 5). Předpis § 61 o. o. z. platí tudíž nyní jen pro zločince vojenským soudem trestním odsouzené, jelikož §§ 45 a 47 voj. tr. z. ze dne 15. ledna 1855 č. 19 ř. z. označují nezpůsobilost manželství uzavříti jako následek odsouzení k trestu smrti nebo těžkému žaláři. Avšak vyňaty jsou z tohoto ustanovení dle § 1 zák. ze dne 23. května 1871 č. 45 ř. z. osoby zemské obrany, které v době aktivní služby byly odsouzeny pro zločin nevojenský, rovněž pak dle § 10 zák. ze dne 26. února 1867 č. 19 ř. z. četnictvo.
Ad 2 b). Sem náleží překážka
α) již stávajícího svazku manželského (§ 62 o. o. z.),
β) vyšších svěcení a slavných slibů bezženství (§63 o. o. z.). Překážka tato vyskytá se toliko při katolících a nesjednocenných Řecích. Za »slavný slib« sluší pokládati dle rozhodnutí Bonifáce VIII. z r. 1298 Manželství.
slib takový, jenž byl projeven ve formě přijetí svátého posvěcení nebo složením slibu řeholního (professí) v řádu papežem schváleném. Nepatří sem tudíž prostý slib čistoty, slib v nějaký řád budoucně vstoupiti atd. Vystoupila-li osoba řeholní ze svého stavu zrušením řádu, ústavu nebo kláštera, sluší dle analogie § 573 o. o. z., jenž nehledě k slibu chudoby přiznává jí způsobilost o svém jmění pořizovati, pokládati ji také za způsobilou k manželství, naproti tomu však nemůže asi překážku tuto odstraniti svémocné vystoupení z řádu aniž samo odpadnutí od víry katolické (Stubenrauch, Commentar r. 1896 sv. I. str. 160; viz také roz. ze dne 27. prosince 1853 časop. »Ger. Z.« č. 70. z r. 1854, ze dne 9. listopadu 1875, sb. »GI. U.« č. 5964, ze dne 16. května 1816 »Gl. U.« č. 6141, 8. června 1881 č. 3303 sb. »Gl. U.« č. 8417, ze dne 19. února 1884 č. 821 časop. »Jur. Bl.« r. 1884 č. 14, pl. roz. ze dne 7. dubna 1891 č. 2790 sb. »Gl. U.« č. 13701).
γ) různost náboženství (§ 64 o. o. z.); překážka tato platí pouze mezi křesťany a nekřesťany. Jest tudíž manželství mezi katolíky a nekatolickými křesťany, mezi příslušníky vyznání nekřesťanských (mohamedány a židy), jakož i mezi bezvěrci a nekřesťany uzavřené platné. Rovněž nemůže křesťan s bezvěrcem v platné manželství vejíti (roz. nej. s. dv. ze dne 22. listopadu 1892 č. 13593 sb. »Links« č. 2941). Za křesťana pokládá se ve smyslu zákona ten, kdo v době, kdy sňatek má býti uzavřen, jest příslušníkem některého křesťanského vyznání.
δ) příbuzenství (§ 65 o. o. z.) a švagrovství (§ 66 o. o. z.) (viz tyto články),
ε) cizoložství (§ 67 o. o. z., viz čl. Cizoložství),
ζ) zavraždění manžela (§ 68 o. o. z.).
O překážce této lze mluviti pouze, jsou-li tu tyto náležitosti:
αα) předpokládá se vzájemný slib manželství uzavříti;
ßß) útok musil směřovati proti životu manžela samého, při čemž stačí pokus vraždy ve smyslu tr. z.;
γγ) útočník musil jednati v úmyslu, aby sobě umožnil sňatek manželský s manželem pozůstalým.
Ad 3. Dle § 69 o. o. z. žádají se ku platnosti manželství též ohlášky (viz odst. III.) a »slavnostní prohlášení svolení« (viz odst. IV.), a tvoří tudíž nešetření těchto obřadností překážku manželství.
Únos, svazek manželský, svěcení a slib řeholní, příbuzenství a švagrovství, cizoložství a zavraždění manžela, nedostatek slavnostního prohlášení svolení jsou překážkami veřejnoprávními (zavádí se tudíž o nich řízení z úřední povinnosti) ostatní překážky shora uvedené jsou překážkami soukromoprávními (§ 94 o. o. z.).
Mimo rámec zákonného rozdělení stanoví § 119 o. o. z. překážku manželství, jež dle § 94 rovněž za veřejnou se prohlašuje. Bylo-li totiž manželství rozloučeno, nemůže rozloučený manžel uzavříti manželství s těmi osobami, které dle »důkazů při rozloučení provedených« cizoložstvím, podněcováním nebo jiným trestným způsobem k rozloučení manželství podnět zavdaly. Tato překážka má tedy s překážkou cizoložství ten moment společný, že před uzavřením manželství musí býti prokázána.
Vysvětlením k § 119 o. o. z. byla dv. dekretem ze dne 26. srpna 1814 č. 1099 zavedena překážka manželství, která se označuje jako překážka katolicismu a zakládá se na zásadě nerozlučitelnosti svazku Manželství.
katolického manželství za života obou manželů. Překážka tato pozůstává v tom, že rozloučený akatolický manžel za života druhého manžela s osobou katolickou v manželství vejíti nemůže. Rovněž dle dv. d. ze dne 4. srpna 1814 sb. zák. pol. sv. 42 str. 94 a d. dv. kanc. ze dne 17. července 1835 sb. z. pol. sv. 63 str. 298, sb. z. s. č. 61, jestliže ze dvou manželů původně akatolických jeden přestoupil na víru katolickou, nemůže tento v druhé manželství platně vejíti, pokud druhý manžel žije, byť i tento zatím opět v manželství vstoupil. Překážka katolicismu platí také pro cizince v Rakousku usazené (roz. ze dne 13. července 1886 č. 6034 sb. »G1.-U.« č. 11110).
Bylo-li manželství za neplatné prohlášeno, rozloučeno nebo smrtí mužovou zrušeno, nemůže manželka, je-li těhotnou, před slehnutím a vznikne-li pochybnost o těhotenství jejím, před uplynutím 6 měsíců v nové manželství vstoupiti; jestliže však dle okolností nebo dle výroku znalců není pravděpodobno, že by byla těhotná, může po uplynutí 3 měsíců politický úřad okresní a v městech s vlastním statutem magistrát dispens uděliti (zák. ze dne 4. července 1872, č. 111 ř. z., § 1). Nezachování tohoto předpisu nemá sice za následek neplatnost manželství, avšak manželka pozbývá všeho, čeho se jí dostalo od předešlého manžela na základě svatebních smluv, dědické smlouvy, posledního pořízení nebo úmluvy při rozloučení manželství uzavřené; nynější pak její manžel ztrácí právo platnosti manželství odporovati jinak dle § 58 o. o. z. jemu příslušející a mimo to oba manželé podle okolností podléhají přiměřenému trestu.
III. Ohlášky manželství.
Ohláškami zove se veřejné ohlášení zamýšleného sňatku manželského.
Dle platného práva sluší rozeznávati:
1. Ohlášky církevní. Tyto předsebéřou orgány církevní za tím účelem, aby zjištěno bylo, že zamýšlenému manželství nebrání žádná překážka. Ohlášky záležejí v tom, že se oznámí zamýšlený sňatek obou snoubenců s udáním jich jména křestního i rodového, místa rodného, stavu a bydliště s podotknutím, že každý, jemuž by nějaká překážka tohoto manželství známa byla, má ji oznámiti (§ 70, 74 o. o. z.). Ohlášky vykonati se mají v neděli nebo ve svátek a sice v obvyklých shromážděních věřících (§ 71 o. o. z.) správcem duchovním (farářem, pastorem, rabínem) (§ 70 a 74 o. o. z.) toho okresu farního, v němž snoubenci v čase předsevzetí ohlášek mají své bydliště. Bydlí-li snoubenci v různých farních okresích, jest předsevzíti ohlášky v obou těchto okresích (§ 71, 72 a 74 o. o. z). Tu se však předpokládá, že snoubenci v dotyčném místě již aspoň 6 neděl se zdržují, jinak vykonati se musejí ohlášky též v místě předešlého jich pobytu, v němž snoubenci aspoň 6 neděl pobyli, nebo musí se tito nejméně 6 neděl zdržeti v témž místě, aby ohlášky zde předsevzaté platnosti nepozbyly.
Ku platnosti manželství stačí jediná ohláška (§ 74 o. o. z.) ve farním okresu každého snoubence předsevzatá. Z pravidla jest však každý zamýšlený sňatek třikráte ohlásiti (§ 71 o. o. z.). Neuzavrou-li snoubenci manželství během 6 měsíců ode dne poslední ohlášky nebo udělení dispense počítaje, pozbudou ohlášky platnosti (§ 73 o. o. z.). Oznámení překážky jest učiniti správci duchovnímu, který předsevzíti má sňatek nebo který vykonal ohlášky. Manželství.
2. Ohlášky občanské předsebéře úřad politický,
a) běží-li o uzavření manželství občanského z nouze teprve tehdy
α) odepřel-li příslušný správce duchovní výkon ohlášek a to
β) z důvodu, který zákonodárství státní neuznává. Jest tedy potřebí, aby strany dříve řádného správce duchovního za předsevzetí ohlášek požádaly (§ 1 zák. ze dne 25. května 1868 č. 47 ř. z.). Příslušným orgánem jest politický úřad I. stolice (okresní hejtmanství, ve městech s vlastním statutem magistrát), v jehož okresu správce duchovní výkon ohlášek odepřevší má své úřední sídlo. Žádost za předsevzetí ohlášek mohou strany úřadu podati buď písemně neb do protokolu; okolnost, že správce duchovní ohlášení sňatku odepřel, třeba prokázati, buď vysvědčením tohoto nebo výpovědí dvou svéprávných svědků v okresu úřadu dotyčného bydlících. Nemají-li strany těchto průvodů, vyzve politický úřad správce duchovního, aby ohlášky buď předsevzal nebo písemně oznámil, jaké překážky jsou tu v cestě. Neuzná-li úřad politický důvod odepření správcem jemu oznámený za zákonný nebo neodpoví-li správce během 8 dnů, tedy předsevezme sám ohlášku. To stane se tím způsobem, že se písemná ohláška vyvěsí na vyhlašovací desce úřední, jak při okresním úřadě politickém tak i při obecním úřadě bydliště každého snoubence. Vyhláška tato zůstane vyvěšena po 3 týdny, ač nebyla-li doba tato dispensí zkrácena. Bylo-li předsevzetí ohlášky úřadem odepřeno, má každé chvíle místo stížnost ku politické správě zemské a odtud k ministerstvu vnitra a to i tehdá, rozhodly-li obě stolice souhlasně (§ 4 zák. ze dne 25. května 1868 č. 47 ř. z.). Proti rozhodnutí ministerstva lze sobě během 60 dnů stěžovati ku správnímu soudnímu dvoru.
b) Při obligatorním občanském manželství (viz čl. Manželství občanské) předsevezme světský úřad ohlášku, jakmile je zjištěno, že není tu zákonné překážky manželství. Příslušným jest politický úřad I. stolice bydliště stran (zák. ze dne 9. dubna 1870 č. 51 ř. z.). Je-li jedna strana věřící, musí tato dříve žádati svého správce duchovního za předsevzetí ohlášek.
IV. Manželský sňatek.
1. Pojem.
Sňatek manželský jest akt, při kterém snoubenci u přítomnosti dvou svědků prohlašují, že spolu v manželství chtějí vejíti a při kterém prohlášení toto intervenující příslušný duchovní správce nebo politické úřední orgány přijímají. Starší církevní právo žádalo ku vzejití manželství z pravidla toliko konsensu snoubencův a nepředpisovalo žádných zvláštních obřadností. Jelikož z tohoto neformálného uzavírání sňatků vznikaly značné nepořádky, nařídil tridentský koncil (Sess. XXIV. de ref. matr. cap. 1.) slavnostní prohlášení konsensu před farářem bydliště snoubenců nebo před farářem delegovaným a 2 nebo 3 svědky a to pod neplatností manželství. Církev protestantská žádá rovněž slavnostní prohlášení konsensu před příslušným duchovním správcem, avšak manželství jest platným, i když sňatek byl předsevzat před duchovním nepříslušným.
Rakouské právo žádá intervenci duchovního správce (§ 75 o. o. z.), při občanském sňatku intervenci politického úřadu resp. úřední osoby k tomu ustanovené. Z toho jde na jevo, jak již dv. d. ze dne 8. prosince 1829 naznačuje, že výrazem »sňatek« dlužno rozuměti toliko prohlášení slavnostního svolení k manželství se strany snoubenců a přijetí tohoto svolení se strany intervenujícího duchovního správce nebo úředního Manželství.
orgánu, kdežto kněžské požehnání a jiné církevní obřady toliko v širším smyslu slova k sňatku náležejí. Opominutí církevního požehnání nebo jiných církevních obřadů nemá dle obč. zák. na jinak platně uzavřené manželství žádného vlivu.
2. Příslušnost.
Pro příslušnost ve příčině sňatku jest rozhodno bydliště. Příslušným duchovním správcem jest tudíž ten, v jehož správním obvodu jeden nebo druhý snoubenec má svoje řádné bydliště. Toto zakládá se dle anal. § 72 o. o. z. tím, že jeden ze snoubenců nejméně po 6 neděl bydlí ve farním obvodu, v němž manželství uzavřeno býti má. Při osobách vojenských k militia vaga náležejících jest příslušným duchovním správcem polní kaplan nebo polní superior (vojenský farář, kurát, kaplan, kazatel); není-li jich jest civilní duchovní povinen subsidiárně duchovní úkony jurisdikční předsevzíti (d. dv. kanc. ze dne 19. března 1808 sb. z. pol. sv. 30); totéž platí také o dovolencích (reskr. ze dne 31. července 1841 č. 2823). Okolnost, že občanskému duchovnímu správci nedostávalo se potřebného zmocnění ku předsevzetí sňatku, platnosti manželství však nevadí, ač bylo-li jen ostatních zákonných předpisů šetřeno (d. dv. kanc. ze dne 3. dubna 1846 č. 954 sb. z. c.). Sňatek osob vojenské duchovní jurisdikci podléhajících, ať náležejí k mužstvu, důstojnictvu nebo k vojenským úředníkům, smí civilní duchovní jen tenkráte předsevzíti, jestliže se jmenované osoby vykáží ohlašovacím listem od příslušného svého vojenského duchovního správce řádně vyhotoveným (výn. min. vn. ze dne 8. června 1881 č. 18197). (Ohledně delegace duchovního správce viz čl. Delegace ve věcech manželských.)
3. Přítomnost dvou svědků.
Tito nemusí nutně býti mužského pohlaví. Nejv. roz. ze dne 6 listopadu 1822 (Pratobevera, Mat. sv. 7, str. 371) poznamenává, že obecný zvyk mužské svědky přibírati důležitosti aktu ovšem spíše odpovídá, z čehož plyne, že i přivzetí ženských svědků jest přípustno. Tato okolnost vysvítá také z čes. gub. nař. ze dne 1. května 1794, kteréž vytýká, »že mnozí duchovní správci ku spolupodpisu v oddavacím rejstříku přibírají toliko družby nebo družičky, kteréžto osoby jsouce po většině mladé k svědectví nejsou způsobily«.
4. Slavnostní svolení musí z pravidla osobně býti prohlášeno; může však se státi též zmocněncem, k čemuž pak jest potřebí zláštní na uzavření manželství znějící plné moci, ve kteréž osoba, se kterou sňatek uzavřen býti má, musí určitě býti jmenována (§§ 76 a 1008 o. o. z.). Rovněž nesmí plná moc v čas uzavření sňatku ještě býti odvolána. Úřední svolení ku zřízení zmocněnce požaduje se proto, aby případy takové, s nimiž vždy jisté nebezpečí zneužití jest spojeno, se příliš často nevyskytovaly. Sporno jest, zdali nedostatek takového úředního povolení má za následek neplatnost manželství zmocněncem uzavřeného. Stubenrauch a rovněž Pachmann tvrdí, že nikoliv a to z té příčiny, poněvadž § 76 o. o. z. prohlašuje za překážku manželství toliko nedostatek vlastností plné moci zákonem předepsaných a poněvadž § 76 toliko praví, »že manželství bez zvláštní plné moci uzavřené jest neplatné«.
5. Potřebné listiny.
Při sňatku mají snoubenci příslušnému duchovnímu správci a při civilním manželství příslušnému politickému úřadu předložiti Manželství.
a) vysvědčení o vykonaných ohláškách a
b) křestní resp. rodný list.
Předložení křestního resp. rodného listu může z pravidla prominouti jenom zemská vláda a toliko v případě hrozícího nebezpečí smrti vrchnost místní. Toto prominutí má býti uděleno jen tenkráte, je-li nemožno vůbec nebo alespoň v době, přes kterou uzavření manželství nemůže býti odloženo, křestní list předložiti, a jestliže úřady jiným způsobem nabyly spolehlivé vědomosti o okolnostech, které křestním listem mají býti prokázány, zejména o národnosti, stáří, náboženství atd. (dv. d. ze dne 22. února 1817 č. 1319 sb. z. s.). O tom, zdali v případě potvrzeného blízkého nebezpečí smrti může se sňatek předsevzíti bez listu křestního nebo rodného, rozhodují v I. stolici politické úřady okresní resp. v městech, které mají vlastní obecní statut, obecní úřady, jimž jest svěřeno vedení správy politické (zák. ze dne 4. července 1872 č. 111 ř. z. § 1). Osobám vojenským uděluje toto prominutí zemské generální velitelství.
c) Nezletilci mají se vykázati svolením svého otce, resp, není-li tento již na živu, prohlášením řádného zástupce a svolením příslušného vrchnoporučenského úřadu (§§ 49 a 78 o. o. z.) (viz odst. V.).
d) Branci mají předložiti dle § 50 brann. zák. ze dne 11. dubna 1889 č. 41 ř. z. povolení min. z. obrany a
e) osoby vojenské zákonem předepsané dovolení svých představených (§ 54).
Duchovní, jenž předsevezme sňatek bez naznačených dokladů, podléhá trestům.
6. K účelu trvalého důkazu o uzavření manželství má příslušný duchovní správce resp. úřední orgán vykonaný sňatek zapsati do knihy resp. rejstříku oddávacího (viz čl. Matriky).
V. Svolení k sňatku.
1. Nezletilci, jakož i zletilí, kteří z jakýchkoli příčin nejsou svéprávnými, nemohou beze svolení svého manželského otce v platné manželství vejíti (§ 49 o. o. z.). Toto svolení musí otec na farním úřadě (resp. v úřadě k předsevzetí sňatku povolaném) u přítomnosti dvou svědků prohlásiti, nebo musí býti prokázáno listinou ověřenou dvěma svědky spolupodepsanou, která při spisech oddávacích se ponechá (dv. d. ze dne 17. července 1813, sb. z. s. 1065). Rovněž jest třeba svolení židovského otce k sňatku dítěte nezletilého přes to, že přestoupilo na víru katolickou (dv. d. ze dne 21. října 1814, sb. z. s. 1105). Bylo-li povolení k manželství odepřeno, lze se dovolati pomoci řádného soudce (osobního soudu otcova; § 52 o. o. z.), jenž rozhodne o stížnosti té v řízení oficiosním (roz. za dne 12. února 1884 č. 1258, sb. »Gl.-U.« č. 9882).
Není-li otec již na živu nebo není-li způsobilý k zastupování, nebo jde-li o nezletilce nemanželského, jest potřebí ku platnosti manželství kromě prohlášení rádného zákonného zástupce též svolení soudu (vrchnoporučenského nebo vrchnoopatrovnického; §§ 49, 50 o. o. z.). Soud po náležitém objasnění poměrů majetkových, a osobních vlastností a poměrů budoucího manžela a po splnění ostatních formálností (vyšetření majetkových poměrů a slyšení nezletilce beze svědků, § 190 říz. v. v. nesp.) svolení řádně vyhotoveným výměrem po případě s výhradou odst. 3 § 191 říz. v. v. nesp. udělí, resp. jsou-li tu řádné důvody (nedostatek nutných příjmů, obecně známé špatné Manželství.
mravy, nakažlivé nemoci, vady účelu manželství v cestě stojící, § 53 o. o. z.), svolení odepře. Proti výměru svolení udělujícímu nebo odepírajícímu přísluší účastníkům opravné prostředky v řízení nesporném připuštěné, totiž představení resp. apelační a revisní rekurs k vyšší instanci. Svolení k manželství soudem udělené má se připojiti k oddavacím spisům (dv. d. ze dne 17. července 1813 sb. z. s. 1065). Cizímu nezletilému snoubenci ustanoví soud zástupce, jenž o zamýšleném sňatku se prohlásí, další řízení pak jest totéž jako u tuzemců (§ 51 o. o. z.).
Předpisy o odporu proti svémocně uzavřeným sňatkům nezletilců obsahuje dv. d. ze dne 29. září 1821 sb. z. s. 1802. Na svolení soudem vrchnoporučenským daném k uzavření sňatku nezletilcem jest ovšem otázka udělení samostátné správy jmění nezávislá (roz. ze dne 5. dubna 1870 č. 3655).
2. Politický konsens k sňatku.
Od soudního svolení k manželství nezletilcovu se liší a jest na témž naprosto nezávislý konsens politický, jehož v dřívějších dobách k uzavření sňatku měly zapotřebí osoby služebné, tovaryši a dělníci, jenž však nyní toliko v Tyrolsku a Vorarlbersku dle dv. d. ze dne 12. května 1820 pozůstává (min. nař. ze dne 3. prosince 1873 č. 17415 a ze dne 6. prosince 1884 č. 16078). Ve většině zemí rakouských bylo toto omezení v letech 1867 a 1868 zrušeno. V Solnohradsku zdá se, že dotyčný předpis zákonný nikdy neplatil (nál. správ. s. dv. ze dne 12. dubna 1883 č. 841 sb. 1729). Ustanovení § 124 o. o. z., dle něhož židovští а k židovskému náboženství se přiznávající snoubenci museli si vymoci politické svolení, bylo zrušeno nař. ze dne 29. listopadu 1859 č. 217 ř. z. Konsens politický uděluje úřad okresní slyšev prve obecní představenstvo (nař. ze dne 19. ledna 1853 č. 10 ř. z. A. § 33); ohledně Tyrol nařizuje ještě míst. nař. ze dne 15. října 1866 č. 121556 č. 75 z. z., že k vyřízení žádostí za udělení konsensu k manželství má si dokonce vyžádali usnesení zastupitelstva obecního.
VI. Vysvědčení o způsobilosti k manželství jsou úřední osvědčení, jež se vydávají tuzemcům, kteří v cizině v manželství chtějí vejíti, o osobní jich způsobilosti k uzavření manželství (§ 4 o. o. z.); vysvědčení taková však musí předložiti též cizinci (i příslušníci koruny uherské), kteří v tuzemsku v manželství chtějí vstoupiti.
1. Tuzemci.
Rakouští občané státní, kteří uzavírají v cizině manželství, jsou vzhledem k osobní své způsobilosti vázáni toliko zákony rakouskými; forma sňatku řídí se však dle zákonů místa, kde sňatek se uzavírá (§§ 4, 34 o. o. z.; výn. min. kultu ze dne 22. července 1852 č. 1954). Žádá-li cizozemský úřad vysvědčení osobní způsobilosti tuzemce k uzavření sňatku, jsou k vydávání takových vysvědčení povolány zeměpanské nebo obecní úřady bydliště snoubencova politickou správu obstarávající (výn. min. vn. ze dne 27. dubna 1873 č. 13505). Politické úřady, k vydávání dotčených vysvědčení povolané, mají je opatřiti doložkou, že rakouský státní příslušník, jenž dle rakouských zákonů potřebnou způsobilost osobní má, také v cizině v platné manželství vstoupiti může a že k platnosti takového v cizině uzavřeného manželství dle rakouského práva stačí zachování formy sňatku cizozemským právem předepsané, že vyšetření a rozhodnutí otázky, zda v konkrétním případě uzavřené manželství jest platné, jakmile otázka tato v Rakousku Manželství.
se vyskytne, přísluší výhradně příslušnému rakouskému soudu světskému a rovněž že se nedosvědčuje, že by tu žádné překážky manželství nebylo, a ani předem že toho dosvědčiti nelze (výn. min. vn. ze dne 28. října 1879 č. 11409). Zvláštní nařízení zejména jest vydáno pro manželství celních a železničních zřízenců v saském území usazených (nař. ze dne 15. dubna 1879 č. 57 ř. z.).
2. Cizozemci.
Cizozemec, jenž v tuzemsku v manželství vejíti chce, má svou osobní způsobilost ku platnému manželství při sňatku náležitě vykázati (dv. d. ze dne 22. prosince 1814, č. 1118 sb. z. s.). Ohledně bavorských státních příslušníků obsahuje dv. d. ze dne 31. března 1842 č. 5680 bližší ustanovení; pro švýcarské příslušníky ustanovuje výn. min. vn. ze dne 20. listopadu 1882 č. 15878, č. 37 tyrolsk. z. z., že za účelem jich sňatku v Rakousku civilní úředník jich domovského místa má jim vystaviti vysvědčení o osobní způsobilosti k uzavření sňatku dle tamních zákonů, jakož i že má dosvědčiti udělení nebo zbytečnost zvláštního domovského povolení k sňatku. Angličtí státní příslušníci a občané Spojených států severoamerických, kteří v Rakousku v manželství vstoupiti zamýšlí, nejsou povinni vykázati se svolením svého občanského úřadu domovského a sňatky jejich v cizině uzavřené jsou platny, pokud jen dle zákonů cizího státu byly uzavřeny. Rovněž příslušníci království Italského nepotřebují svolení svého úřadu domácího; toliko musí katolíci šetřiti při uzavření sňatku předpisů církve katolické. Co se tkne příslušníků Belgie, Brasilie, Dánska, Francie, Ženevy, Nizozemí, Portugalska, Řecka, Švédská a Norvéžska, a Neuchatelu, nemají tito k sňatku rovněž zapotřebí svolení. Duchovní má však před sňatkem cizince zjednati si přesvědčení, že týž dle zákonů své vlasti manželství v cizině uzavříti jest oprávněn, nebo že snad dle těchto zákonů potřebného svolení dosáhl; bude tudíž povinností duchovního, jenž při uzavření sňatku cizincova má spolupůsobiti, zevrubně vyšetřiti, do které země přísluší, jakož i vyžádati si od něho dostatečně ověřené vysvědčení příslušného úřadu domovské jeho obce, jímž naznačené oprávnění nebo svolení k uzavření manželství se dosvědčuje (min. výn. ze dne 22. listopadu 1859 č. 17602).
3. Příslušníci koruny uherské.
a) Uherští občané státní, kteří v této polovici říše v manželství chtějí vejíti bez rozdílu, zdali jsou zletilí či nezletilí, mají předložiti vysvědčení uherského ministerstva kultu a vyučování o osobní způsobilosti k uzavření manželství.
b) Duchovní nebo jiní orgánové při sňatku súčastnění nesmí vůbec zkoušeti, zdali tu jsou právní a skutkové podmínky těchto vysvědčení, zejména též ne oproti snoubencům nezletilým, byť i tito neměli rodičů, jelikož uherské ministerstvo kultu a vyučování vysvědčení takové vydá jen tehda, jestliže i se stanoviska uherského civilního práva není žádné překážky.
c) Orgánům při sňatku spolupůsobícím jest zůstaveno, nejsou-li uherského jazyka znalé, přidržeti snoubence ku předložení ověřených překladů vysvědčení a ostatních listin tímto jazykem vydaných (výn. min. kultu a vyuč. ze dne 22. prosince 1880 č. 19878, věst. r. 1881 č. 20).
VII. Manželský spor sluje procesní řízení ve věcech manželských, které se od ostatních způsobů rozepří liší podstatnými předpisy výjimečnými, Manželství.
a jež má místo ve všech sporech, při nichž se jedná o neplatnost,
rozloučení a rozvod manželství od stolu a lože.
Řízení ve věcech manželských mimo několik procesualních ustanovení ob. obč. z. (§§ 107, 115, 94, 97 a j.) upraveno jest dv. d. ze dne 23. srpna 1819 č. 1595 sb. z. s., kterýž i pro budoucnost uvoz. zák. k novému soudnímu řádu z r. 1895 (čl. I., odst. 2) v platnosti byl zachován; toliko o příslušnosti ustanovuje § 14 lit. a cís. pat. ze dne 20. listopadu 1852 č. 251 ř. z., že ony právní záležitosti, v nichž se jedná o prohlášení manželství za neplatné nebo zrušení jeho nebo nedobrovolný rozvod od stolu a lože, přísluší před sborový soud I. stolice, v jehož obvodu manželé měli svoje poslední společné bydliště. Avšak i při dobrovolném rozvodu nastupuje příslušnost sborového soudu I. stolice, jestliže manželé měli v jeho sídle poslední bydliště; jinak však jest pro dobrovolný rozvod příslušným okresní soud, v jehož obvodu manželé naposled společně bydleli. Dle cit. ustanovení mohou žádosti za předběžné povolení odděleného bydliště pro stranu ohroženou a za příkaz k zapravování slušné výživy býti podány u sborového soudu I. stolice ku projednání ve věci hlavní příslušného neb u osobního soudu manželů. Od uvedeného předpisu kompetenčního stanovil min. výn. ze dne 16. dubna 1863 č. 38 ř. z. výjimku ohledně oněch železničních zřízenců, kteří jsou zaměstnáni na nádražích v Podmokli a Žitavě a na pohraničních tratích k nim náležejících. Jestliže však manželé měli svoje poslední společné bydliště v cizině, jest příslušným k rozhodování o sporech manželských onen sborový soud I. stolice, v jehož obvodu má řádné bydliště manžel v tuzemsku bydlící (roz. ze dne 24. července 1872, sb. »Gl. U.« č. 4664). Cizinci však, kteří toliko na čas v tuzemsku se zdržují, nemohou spory o rozloučení manželství na rakouské soudy vznášeli a i tehdy, když tu mají trvalé bydliště, sluší posuzovati platnost manželství dle zákonů země, ve které toto bylo uzavřeno (dv. d. ze dne 23. října 1801 č. 542 sb. z. s.).
Řízení ve sporech manželských rozpadá se dle podstaty své ve tři části, a sice v řízení nesporné (při dobrovolném rozvodu a dobrovolném rozloučení manželství), sporné (při rozvodu a rozloučení manželství nedobrovolném) a vyhledávací (inkvisiční, při prohlášení manželství za neplatné pro překážku veřejnoprávní).
Řízení při dobrovolném rozvodu jest upraveno předpisy §§ 103 — 106 o. o. z. a § 8 dv. d. ze dne 23. srpna 1819 č. 1595 sb. z. s. a pozůstává prostě v tom, že při předběžném vyřízení společně podané žádosti za rozvod má soud oba manžele předvolati a, pokud k žádosti není připojeno vysvědčení řádného jejich duchovního správce (zák. ze dne 31. prosince 1868 č. 3 ř. z. z r. 1869) má se při třech různých stáních, mezi nimiž pokaždé 8 dni uplynouti má, pokusiti o smír; zůstanou-li tyto smiřovací pokusy bez výsledku a bylo-li docíleno dohodnutí nejen o rozvodu samém, nýbrž i o všech otázkách majetkových, povolí se rozvod bez dalšího a poznamená se v soudních spisech. Vede-li se toto ústní řízení před sborovým soudem I. stolice, má k němu vedle referenta býti přibrán ještě druhý rada (§ 188 soud. instr.); opominutí toho však nemá za následek zmatečnost řízení (roz. ze dne 23. dubna 1872 sb. »Gl. U.« č. 4584).
Jedná-li se o dobrovolné rozloučení manželství mezi nekatolíky pro nepřemožitelnou vzájemnou nechuť, nekonají se sice zvláštní pokusy Manželství.
smiřovací, soudce jest však i v tomto případě povinen o to se přičiniti, aby spor smírným narovnáním byl odbyt (§§ 2 a 13 cit. dv. d. z r. 1819). Kromě toho k hájení platnosti manželství musí býti zřízen obhájce svazku manželského, jehož povinnosti zvlášť jsou stanoveny (viz čl. Defensor matrimonii). Manželé musí k stání osobně býti předvoláni a shledá-li soud, že odkladem snad bylo by lze smíru docíliti, nemusí ihned prohlásiti rozloučení manželství, nýbrž může prozatímně třebas i vícekráte připustiti toliko rozvod od stolu a lože (§ 115 o. o. z.). Vlastní řízení procesní má místo toliko tehdy, jestliže bez srozumění obou manželů jeden z nich žádá a žalobou se domáhá rozvodu od stolu a lože nebo rozloučení manželství. I tu podstatně liší se od sebe oba způsoby řízení, ačkoli v obou případech má soudce z úřední povinnosti nad vedením procesu bdíti. Žalobce v obou případech jest povinen osobně se dostaviti, poněvadž by jinak další řízení bylo zastaveno, a i žalovaný má vhodnými donucovacími prostředky býti přidržován k osobnímu dostavení se. Kdežto však v procesu o rozvod právo disposiční stran do jisté míry jest zachováno, pokud by totiž účelné a důvodné vyšetřování nebylo ohrožováno a také doznání jako průvodní prostředek se připouští, jest ve sporu o rozloučení manželství disposiční právo stran značně obmezeno jednak tím, že k doznání vůbec hleděti nelze a jednak tím, že ku straně žalované jako rovnocenná strana procesní přistupuje defensor matrimonii.
Totéž řízení má místo, když platnost manželství byla vzata v odpor pro překážku soukromoprávní. Jde-li však o překážku veřejnoprávní, nastupuje, jelikož našemu civilnímu právu instituce veřejného žalobce jest neznáma, v pravém slova smyslu řízení inkvisiční, v němž soudce z úřední povinnosti má pátrati po průvodech platnosti i neplatnosti manželství nasvědčujících a dle toho slyšev prve defensora matrimonii má dle práva rozhodnouti.
Každý nález ve sporech manželských podléhá pořadu instancí a defensor matrimonii jest přímo povinen odvolati se k vyšší instanci z rozsudku, jenž dopadl v neprospěch trvání manželství.
Řízení při rozloučení židovských manželství při vzájemném dohodnutí manželů jest rovněž nesporné a obmezuje se na odevzdání listu zapuzovacího (Scheidebrief) před soudem, jež však, je-li naděje na smír, má se na jeden nebo dva měsíce odložiti. Jinak může manželství býti rozloučeno toliko k žalobě mužově pro cizoložství a má tu pak místo řádné řízení soudní (§§ 133—136 o. o. z.). Při pouhém rozvodu dlužno šetřiti řízení svrchu uvedeného (§ 132 o. o. z.). Viz čl. Manželství židovská.
Nový soudní řád.
Předpisy dv. d. ze dne 23. srpna 1819 č. 1595 sb. z. s. byly i pro příště v platnosti zachovány (čl. I. odst. 2 úv. z. k novému s. ř. ze dne 1. srpna 1895 č. 112 ř. z.), rovněž i ustanovení § 99 o. o. z. (čl. VI. úv. zák. k nov. s. ř.). Dle cit. čl. nemůže překážka manželství býti prokázána přísežným výslechem stran jako svědků dle § 371 a násl. nov. s. ř.
Spory o nedobrovolný rozvod, o rozloučení a neplatnost manželství přísluší dle § 50 č. 2 nové jur. nor. (zák. ze dne 1. srpna 1895 č. 111 ř. z.) výhradně před sborový soud I. stolice (jemuž ani prorogaci odňaty býti nemohou, § 104 cit. jur. nor.) a to před onen krajský, resp. zemský soud, v jehož obvodu měli manželé poslední společné bydliště (§ 76 nové jur. nor.); Manželství.
jestliže však vůbec v tuzemsku neměli společného bydliště nebo nelze-li je zjistiti, dlužno žaloby tyto proti rakouskému příslušníku vznésti u obecného sborového soudu žalobcova a nebylo-li by ani toho, u zemského soudu ve Vídni (§ 100 nové jur. nor.). Ve sporech těchto přes to, že vedou se u soudů sborových, není třeba zastoupení advokátem, jinak v řízení před sborovými soudy obligatórně předepsané; osvobození od zastoupení advokátem vztahuje se však toliko na řízení v I. stolici (§ 27 nov. s. ř.). V řízení odvolacím a dovolacím musí strany nutně býti advokáty zastoupeny (§ 463, 2. odst. a § 513 nov. s. ř.).
Pro dobrovolný rozvod a rozloučení manželství dle § 133 o. o. z., jež konají se v řízení nesporném k žádosti obou manželů, jest příslušným okresní soud, při němž má manžel svůj obecný soud, tedy z pravidla okresní soud bydliště jeho (§ 114 nové jur. nor. 1. odst., § 66 jur. n.).
Oznámení o opětném spojení rozvedených manželů může býti podáno buď u soudu, jenž rozvod k žádosti obou manželů povolil, aneb u onoho okresního soudu, v jehož obvodu se nachází společné bydliště manželů v době, kdy oznámení se stalo. Zároveň v tomto poslednějším případě má býti naznačen soud, jenž rozvod povolil, aby o opětném spojení manželů mohl býti zpraven (§ 114 nové jur. nor., 2. odst.).
VIII. Rozvod manželství od stolu a lože (separatio a thoro et mensa).
1. Pojem. Rozvod jest zrušení manželského společenství od stolu a lože (§ 103 o. o. z.).
a) Církevní právo připouští toliko zrušení manželského spolužití a sice po předchozím řízení procesním provedeném před soudem církevním. Rozvod může se státi dle církevního práva na určitý nebo neurčitý čas nebo na vždy. Rozvod na určitý čas se připouští vůbec všude, kde soudce jej pokládá za přiměřený, tudíž ku př. při zlém nakládání, svádění k nemravným skutkům a zločinům, při zneucťujících trestech, pro nenávist nebo nevůli, delší nemoc a pod.; rozvod na vždy toliko při cizoložství, jemuž na roveň se klade též sodomie a úklady o život a pod, a pro zlomyslné opuštění. Poněvadž však i při trvalém rozvodu přece quoad vinculum manželství trvá, jsou dle církevního práva obě strany vždy povinny, povinnosti manželské plniti a souložení s jinými osobami se zdržeti; nevinná strana jest oprávněna stranu druhou opět v manželské společenství přijati ano k tomu dokonce zavázána, jestliže později sama povinnost manželskou porušila. Nálezem rozvod vyslovujícím nabývá práva na rozvod toliko strana nevinná, nikoli však strana vinná; tato tedy musí vždy k žádosti prvé manželské společenství s ni obnoviti. Církevní soudce měl též při separatio perpetua upraviti rozdělení majetku a při seperatio temporaria vydati příslušné příkazy ve příčině alimentace a pod.
b) Církev protestantská zavrhla tyto zásady kanonického práva a přijala hned ve šmalkaldských článcích za zásadu rozlučitelnost manželství; přípustnost jednotlivých důvodů rozloučení má se však posuzovati dle Nového Zákona. Avšak i separatio temporaria katolického práva církevního vyskytá se v evangelické církvi a sice jako prostředek zjišťovací pro dobu trvání sporu o rozloučení manželství a jako opatření samostatné, není-li tu dostatečného důvodu k rozloučení, avšak je-li tu příčina, pro kterou se společné žití jednoho manžela s druhým jeví býti nesnesitelným. Manželství,
с) Rakouské právo v souhlasu se zásadami církve katolické a koncilu Tridentského (XXIV. sess. 8 de matrim.) dovoluje katolickým manželům za soudní intervence a pod určitými podmínkami zrušení manželského společenství, ačkoli svazek manželský trvá dále, kdežto nekatolickým křesťanským církvím, jakož i vůbec všem jiným náboženským společnostem mimo rozvod dovoluje z důležitých příčin též rozloučení manželství dle jejich zásad náboženských (§ 115 o. o. z.). Ohledně rozvodu vytkl obč. z. rozdíl, zdali k němu má dojíti na základě společného dorozumění manželů či ku žádosti jednoho manžela. Svémocně rušiti manželské společenství, byť i oba manželé na tom se shodli, se nedovoluje (§ 93 o. o. z.). Svémocné zrušení společenství manželského, ať stalo se se souhlasem obou manželů či bez něho, má za následek toliko faktický stav, jenž však na soudní ochranu nemá nároku; naopak, když by jedna strana nešetříc úmluvy takové naléhala na plnění manželských povinností, musel by soud o žádosti takové dle zákona rozhodnouti bez ohledu na případné úmluvy, jež mezi manžely vzhledem ku svémocnému zrušení manželského společenství byly uzavřeny. Nemůže však soud ani při takovém svémocném rozvodu z úřední povinnosti zakročiti a naříditi obnovení manželského společenství, jelikož zákon nic takového nestanovil, nýbrž platí tu zásada »kde není žalobce, není ani soudce«. Rakouské právo nepřijalo rozdílu církevního práva mezi dočasným a trvalým rozvodem, nýbrž ponechává rozvedeným manželům volnost kdykoli opět se spojiti a žádá toliko, aby opětné spojení řádnému soudu bylo oznámeno (srv. § 114 nové jur. nor.); povoluje manželům nehledíc k novému spojení opět rozvod, jsou-li tu důvody zákonem uznané, nebo žádají-li za to manželé ve společném srozumění.
2. Podmínky dobrovolného rozvodu.
Aby rozvodu nebylo zneužíváno, aby vážnost a důstojnost manželství neutrpěla, a vůbec též aby stát před škodlivými následky byl uchráněn, jest rozvod vázán celou řadou zákonných předpisů. K dobrovolnému rozvodu se vyžaduje:
a) Svolení obou manželů; ku svolení takovému nemá ani nezletilec potřebí souhlasu zákonného zástupce nebo soudu (§ 106 o. o. z.).
b) Manželé musí se shodnouti o podmínkách, za kterých rozvod nastati má. Jsou to hlavně podmínky povahy majetkoprávní, jako alimentace manželů a dětí, rozdělení majetku, zrušení smluv svatebních.
c) Žádost u příslušného soudu podaná, k němuž pak oba manželé osobně se mají dostaviti.
d) Smiřovací pokusy, kteréž má po třikráte předsevzíti buď řádný duchovní správce, nebo sám soud. Rekvisice cizího soudu ku předsevzetí smiřovacích pokusů se připouští (roz. ze dne 18. listopadu 1880 č. 13154, sb. 8188). Při každém smiřovacím pokusu musí však oba manželé zároveň býti přítomni (roz. ze dne 13. května 1884 č. 10034).
e) Jestliže jeden z manželů jest nezletilý, musí úmluva ohledně jmění jejich, ohledně trvání nebo změny manželských smluv a výživy dětí býti schválena zákonným zástupcem a soudem. Nechtí-li však manželé žádné úmluvy o svém majetku uzavříti, není vůbec k rozvodu svolení zákonných zástupců potřebí (§ 106 o. o. z.), ovšem dle § 5 cit. dv. d. z r. 1819 mají k soudnímu řízení zákonní zástupcové nezletilého manžela byli přibráni. Manželství.
f) Jsou-li tu děti, má soud z úřední povinnosti o to pečovati, aby na právech svých žádné újmy neutrpěly (§ 105 o. o. z.), zejména má se soud postarati o zaopatření a vychování dítek, aniž by však o tom spor připustil (§ 142 o. o. z.).
3. Rozvod beze srozumění t. j. rozvod, při kterém jedna strana k rozvodu nesvoluje, avšak druhá strana z důvodu právem uznaného na rozvod naléhá. K rozvodu tomuto dojde, jestliže a) jest tu příčina k rozvodu (§ 107 o. o. z.). Příčiny takové jsou: Jestliže žalovaný byl prohlášen vinným cizoložstvím nebo nějakým zločinem; jestliže žalujícího manžela zlomyslně opustil nebo vedl nepořádný život, čímž značná část jmění žalujícího manžela nebo dobrá pověst rodiny byla ohrožena, dále úklady životu nebo zdraví nebezpečné, těžké, zlé nakládání nebo dle okolností opětovaná zranění; trvalé s nebezpečím nákazy spojené vady tělesné (§ 109 o. o. z.). Důvody v § 109 o. o. z. uvedeny jsou jen demonstrativně (rozh. ze dne 14. června 1878 č. 5225 sb. 7031). Připouští se tudíž rozvod též z příčin jiných, tak ku př. pro nemohoucnost, jež vznikla teprve po uzavření sňatku, nebo pro trvalé odepírání manželských povinností; lehkomyslné vzdání se živnosti (roz. ze dne 27. února 1878 č. 68 sb. 6855), rovněž vášnivá hra na burse nebo v karty (roz. ze dne 1. března 1871 č. 2288 str. 4077); krádež spáchaná na jmění ženině (roz. ze dne 17. července 1884 č. 8018, sb. 10109). Pro rozvod od stolu a lože platí i ohledně židovských manželů předpisy všeobecné (§ 132 a cit. zák. ze dne 31. listopadu 1868).
b) Také při nedobrovolném rozvodu musí býti smiřovací pokusy zákonným způsobem předsevzaty.
c) Žádost za rozvod podává ve formě žaloby strana o rozvod usilující; soud o žádosti této rozhoduje rozsudkem (§ 107 o. o. z.).
d) Spory o oddělení majetku, o výživu dětí a jiné otázky majetkoprávní dlužno rozhodnouti zvlášť (§ 108, 117 o. o. z.).
4. Právní účinky rozvodu:
a) Povinnost k manželskému obcování pomíjí (odtud název »rozvod od lože«). Naproti tomu mohou manželé ještě vždy spolu obcovati, aniž by nastaly následky mimomanželského souložení, a rovněž trvá vzájemná povinnost k zachovávání manželské věrnosti.
b) Domácí spolužití, jakož i společná domácnost se rozvodem ruší (rozvod od stolu), avšak teprve, když nález nabyl právní moci, jímž rozvodu bylo dáno místo. Avšak již během sporu o rozvod může soud povoliti ohrožené straně oddělené bydliště (§ 107 o. o. z.), ovšem nikoli před podáním žaloby o rozvod (roz. ze dne 10. prosince 1873 č. 11926, sb. 5166). Bylo-li oddělené bydliště povoleno, má se přiřknouti také prozatímní alimentace (roz. ze dne 8. března 1876 č. 2789, časop. »Ger. Z.« r. 1876 č. 88). Manželka pak již není povinna muži v domácnosti a živnosti dle sil svých pomáhati; rovněž již nemusí ho do jeho bydliště následovati.
c) Naproti tomu podrží manželka jméno a přednosti stavu svého muže.
d) Rovněž potrvá zákonné dědické právo manželů, avšak manžel svou vinou rozvedený nemá nároku ani na dědictví ani na dědický podíl po druhém manželovi (§ 759 o. o. z.).
e) Jestliže manželé se smluvili, že budou žíti odděleně, mají zároveň ustanoviti, zdali jejich svatební smlouvy mají dále trvati či jakým způsobem mají býti změněny (§ 1263 o. o. z.). Manželství.
f) Manžel svou vinou rozvedený nemá práva žádati z dědictví nedostávající se jemu slušné výživy, jež jinak jemu dle § 796 o. o. z. přísluší.
g) Jestliže rozvod zavinili oba manželé, nepřísluší sice z pravidla manželce nárok na slušnou výživu, avšak soudce může od případu k případu maje zření ke všem poměrům z důvodů slušnosti výjimečně k žádosti její manželu uložiti, aby jí slušnou výživu poskytoval (dv. d. ze dne 4. května 1841 č. 531 sb. z. s.).
h) Pokud obvěnění bylo již ve prospěch manželky vynaloženo, může manžel žádati, aby mu bylo vráceno (roz. ze dne 5. června 1860 č. 6372, sb. 1145).
i) Manželka nevinná může žádati mimo zrušení manželských smluv (vydání věna) dle § 91 o. o. z. též výživu (§ 1264 o. o. z. posl. věta); avšak i po přiřknutí alimentace v procesu o rozvod může vznésti nárok na zrušení manželských smluv (roz. ze dne 28. února 1882 č. 1270, sb. 8901 srv. čl. Alimentace).
5. Příslušnost.
K povolení dobrovolného rozvodu jest povolán onen okresní soud, jemuž manžel jest podroben (§ 114 nové jur. nor.). Opětné spojení manželů sluší ohlásiti u soudu, který rozvod povolil resp. rozvod prohlásil (§ 87 staré jur. nor.; dle § 114 nové jur. nor. může se toto ohlášení státi též u okresního soudu, v jehož obvodu manželé opět spojení mají společné bydliště). O nedobrovolném rozvodu rozhoduje sborový soud I. stolice z pravidla ten, v jehož obvodu měli manželé poslední společné bydliště (§§ 50 č. 2, 76 a 100 nové jur. nor.). Žádosť za prozatímní povolení odděleného bydliště nebo alimentace lze vznésti buď u soudu sborového I. stolice k jednání ve věci hlavní příslušného neb u osobního soudu manželů (§ 14 a staré jur. nor., §§ 382 č. 8 a 387 nov. exek. ř. ze dne 27. května 1896 č. 78 ř. z.).
IX. Rozloučení manželství jest zrušení svazku platného manželství. Od něho dlužno rozeznávati pouhý rozvod (viz odst. VIII.) a zdánlivé zrušení manželského společenství prohlášením původní neplatnosti manželství následkem překážky v cestě mu stojící (§ 94 o. o. z.). Manželství rozlučuje se přirozeně smrtí jednoho manžela resp. prohlášením jeho za mrtva. Ohledně rozlučitelnosti manželství za života manželů sluší rozeznávati:
1. Svazek platného manželství mezi katolickými osobami může býti rozloučen toliko smrtí (resp. prohlášením za mrtva) jednoho z manželů. Rovněž jest svazek manželský nezrušitelný, jestliže třebas jen jedna strana již v čas uzavření sňatku katolického náboženství byla (§ 111 o. o. z.). Ustanovení toto platí též pro příslušníky sjednocené církve řecké (roz. ze dne 23. července 1873 č. 7022, sb. »Gl. U.« č. 5047). Nerozlučitelno jest rovněž manželství, jestliže oba manželé po uzavření jeho ke katolickému náboženství přestoupili, avšak jen potud, pokud oba k tomuto náboženství náležejí.
2. Nekatolickým křesťanům dovoluje zákon »dle jejich zásad náboženských« z důležitých důvodů žádati za rozloučení manželství. Takovými důvody jsou: Jestliže manžel se dopustil cizoložství nebo nějakého zločinu, pro který byl odsouzen nejméně ku pětiletému těžkému žaláři; jestliže manžel druhého manžela zlomyslně opustil a je-li pobyt jeho neznám, když k veřejnému soudnímu vyzvání do roka se nepřihlásil; úklady životu nebo Manželství.
zdraví nebezpečné; opětované těžké zlé nakládání; nepřemožitelná nechuť, pro kterou oba manželé zrušení manželství žádají (»nepřemožitelná nechuť« manžely tvrzená musí býti dokázána; roz. ze dne 20. října 1887 č. 10232, sb. »Gl. U.« č. 11793; § 115 o. o. z.). Přestoupila-li některá strana ke katolickému náboženství, může toliko nekatolický manžel z uvedených důvodů rozloučení manželství žádati (§ 116 o. o. z.). Komentátoři shodují se v tom, že vypočtení důvodů rozlučovacích v § 115 o. o. z. jest taxativní. Různost mínění jeví se toliko v tom směru, že někteří tvrdí, že ne všichni nekatoličtí křesťané mohou žádati za rozloučení manželství z každého důvodu v § 115 o. o. z. uvedeného, nýbrž že v konkrétním případě dlužno především vyšetřiti, zda udaný důvod rozloučení odpovídá náboženským zásadám oné nekatolické církve, k níž se manželé přiznávají (tak ku př. Pachmann), kdežto jiní jsou toho mínění, že soudce vůbec nemá se starati o to, jaké zásady v jednotlivých nekatolických církvích ohledně důvodů rozloučení panují, nýbrž že vždy má hleděti prostě k tomu, zdali tu jest důvod rozloučení v zákoně uvedený (tak Dollinar, Stubenrauch a j.). K nekatolickým vyznáním křesťanským dlužno vedle evangelíků (augsburského a helvetského vyznání) dle d. dv. kanc. ze dne 20. listopadu 1820 (ve sb. hal. zák. provinc. sv. 2., str. 325) počítati též nesjednocené Řeky.
3. Nekatolickým křesťanům na roveň postaveni jsou dle § 2. zák. ze dne 9. dubna 1870 č. 51 ř. z. též bezvěrci t. j. osoby, kteréž nenáležejí k žádné zákonem uznané církvi nebo náboženské společnosti (viz čl. Bezvěrci). Bezvěrec má tudíž právo žádati dle § 115 o. o. z. rozloučení manželství, byť i druhá strana byla vyznání židovského (roz. ze dne 26. října 1881 č. 9488, sb. »Gl. U.« č. 8536, ze dne 16. února 1881 č. 861, sb. »G1. U.« č. 8292). Rozloučení manželství mezi židy a osobami bez vyznání se připouští i při návratu manželů ku dřívějšímu jejich vyznání (roz. ze dne 26. listopadu 1884 č. 11989, sb. »Gl. U.« č. 10273).
4. Platně uzavřené manželství židů může býti rozloučeno toliko ve dvou případech, a sice
a) za vzájemného souhlasu obou manželů (§ 133 o. o. z.);
b) bez něho jen tehda, jestliže se manželka dopustila cizoložství a bylo-li toto dokázáno (§ 135 o. o. z.). Přestoupením židovského manžela k náboženství křesťanskému se manželství nezrušuje, může však i pak rozloučeno býti z příčin zákonem pro židovská manželství stanovených (t. j. na základě dorozumění nebo pro cizoložství manželky; § 136 o. o. z.). Jestliže osoby israelitského vyznání uzavřely manželství podle předpisů pro vyznavače víry této platících, avšak obě potom přestoupily k náboženství křesťanskému, posuzuje se otázka rozloučení manželství nebo rozvodu od stolu a lože dle předpisů platících pro ono vyznání náboženské, k němuž přestoupily (min. výn. ze dne 8. srpna 1853 č. 160 ř. z.). Překážka katolicismu (viz odst. II.) na israelity, kteří ke katolickému náboženství přestoupili a od manžela, jenž setrval při israelitském náboženství, listem zapuzovacím dle předpisů obč. zák. byli rozloučeni, se nevztahuje (d. dv. kanc. ze dne 4. února 1837 č. 168 sb. z. s.).
Ohledně rozloučení již od počátku smíšeného manželství mezi židy a jinými nekřesťany nemá zákon žádného ustanovení. Zdá se, že v takovém případě každá strana podrobena jest omezením z náboženského jejího vyznání plynoucím: židovský manžel může tudíž žádati rozloučení manželství Manželství.
jedině pro cizoložství manželky; druhá nežidovská strana může však všechny důvody rozloučení ku platnosti přivésti, kterých by vůbec dovolávati se mohla (roz. ze dne 6. února 1861, časop. »Jur. Bl.« č. 18 z r. 1861. Viz čl. Manželství židovská).
X. Neplatnosť manželství.
Manželství jest neplatné, jestliže schází podstatná podmínka k jeho uzavření, tedy jestliže mu stojí v cestě překážka (nikoli pouhý zákaz) manželství. Dle toho, jaké povahy překážka tato jest, zavádí se řízení o neplatnosť manželství
1. z úřední povinnosti, nebo
2. k žádosti těch, jimž tím, že bylo manželství s touto překážkou uzavřeno, v právech jejich bylo ublíženo (§ 94 o. o. z.).
ad 1. Řízení z povinnosti úřední má místo, vadí-li platnosti manželství překážka veřejnoprávní (únos § 56, cizoložství § 67, zavraždění manžela § 68, účastenství na příčině rozloučení § 119, svazek manželský § 62, vyšší svěcení a slavné sliby § 63, různost náboženství § 64, příbuzenství a švakrovství §§ 65—66, nedostatek slavnostního prohlášení svolení § 75 a překážka katolicismu) (dv. d. ze dne 25. srpna 1814 č. 1099 sb. z.) Řízení zavádí se z úřední povinnosti, aniž by při tom bylo třeba (dle dv. d. ze dne 25. listopadu 1839) ustanovení vlastního žalobce, jakmile dotyčný úřad z určité pověsti, věrohodným udáním nebo konečně vlastním šetřením nabude vědomosti o existenci některé z naznačených veřejnoprávních překážek. Rovněž samy strany mohou ohledně překážek veřejnoprávních svého práva odporu použíti. Ve všech ostatních případech nutno vyčkati žádosti těch, kterým uzavřením dotyčného manželství v jejich právech bylo ublíženo. Zdánlivá výjimka z tohoto pravidla jeví se v tom případě, jestliže manželství vadí překážka soukromoprávní a manžel, aniž by prve vyčkal prohlášení prvního manželství neplatným, vstoupí v manželství nové, takže nastane pak řízení o neplatnosti tohoto druhého manželství pro existenci prvního svazku manželského; v tomto případě musí se toto vyšetřování i z úřední povinnosti rozšířiti na existenci soukromé překážky. Avšak výjimka tato jest toliko zdánlivá, jelikož platnost nebo neplatnost prvního manželství jest nutně prejudicialní pro rozhodnutí o existenci manželství druhého. Řízení o neplatnosti manželství z úřední povinnosti zahájené mezitimním odpadnutím překážky zpravidla se nezastavuje (ku př. při překážce různosti náboženství dle § 64 o. o. z., jestliže nekřesťanský manžel mezitím k náboženství křesťanskému přestoupil.) D. dv. kanc. ze dne 13. července 1837 (sb. zák. pol. sv. 65 str. 417) však ustanovil, že byl-li manželský svazek, jemuž stála v cestě překážka veřejnoprávní, smrtí jednoho neb obou manželů zrušen, řízení o platnosti tohoto manželství nezavádí se již z úřední povinnosti, nýbrž jen tenkráte, jestliže za dotyčné šetření a rozhodnutí bylo žádáno oprávněnými účastníky za účelem provedení soukromoprávních nároků (ku př. vzhledem ku svatebním smlouvám, dědickému právu, manželskému zrození děcka) nebo trestním soudcem za účelem řízení úředního (§ 5 tr. ř) nebo konečně úřadem správním v zájmu státní správy (ku př. pro nároky na pensi). I v tomto případě však se zavádí řízení z úřední povinnosti úřadem jinak »k tomu povolaným«, kdež pak interesenti jsou oprávněni při řízení ku provedení, jakož i vůbec ku zachování svých nároků soukromoprávních zakročiti, soudu případnou pomoc a průvodní prostředky poskytnouti a proti rozhodnutí, Manželství.
jimiž se pokládají za zkráceny, cestou apelace nebo rekursu pomoci vyššího soudu se dovolati.
2. Za prohlášení neplatnosti manželství s překážkou soukromoprávní uzavřeného mohou žádati toliko:
a) bezvinný manžel (§§ 95, 96 o. o. z.) a
b) třetí osoby, které uzavřením manželství v právech svých byly zkráceny (§ 94 o. o. z., posl. věta).
Bezvinným jest ten manžel, jemuž žádné viny nelze přičítati, že neplatné manželství bylo uzavřeno. Je-li toliko jedna strana bez viny, má toliko ona právo odporu; jsou-li obě strany bez viny, přísluší právo toto oběma, není-li žádná strana bez viny, nepřísluší žádné z nich; praktický účinek toho jest, že platnosti manželství takového odporovati nelze. Třetím osobám přísluší právo odporu, byly-li ve svých právech zkráceny, t. j. jestliže bylo třeba jejich souhlasu k uzavření sňatku a souhlasu toho si nebylo vyžádáno. Kromě manžela jest především manželský otec oprávněn, platnosti manželství odporovati, bylo-li toto nezletilým dítětem uzavřeno svémocně t. j. bez jeho svolení nebo beze svolení úředního cestou stížnosti snad dosaženého (§ 52 o. o. z.) a sice pro překážku nezletilosti. Naproti tomu se zdá, jestliže k manželství svého dítěte svolil, že mu nepřísluší právo manželství tomu pro jinou soukromoprávní překážku odporovati, poněvadž v tomto případě nelze říci, že byl uzavřením sňatku ve svém právu zkrácen, pročež také § 96 o. o. z. mluví toliko o odporu proti manželství svémocně uzavřenému.
Manželství zákonného chráněnce bez opatření prohlášení poručníka nebo kuratora, resp. beze svolení úřadu vrchnoporučenského nebo vrchnoopatrovnického svémocně uzavřené může v odpor vzíti jak poručník resp. opatrovník, tak i představený úřad vrchnoporučenský nebo vrchnoopatrovnický. Někteří spisovatelé, opírajíce se o dv. d. ze dne 17. června 1825 č. 2112 (jejž však první mínění pokládá za pouhé omezení dv. d. ze dne 22. září 1821 č. 1802 sb. z., kterýmž úřadu dotčenému právo odporu beze vší pochybnosti bylo přiznáno) tvrdí, že úřad vrchnoporučenský resp. vrchnoopatrovnický platnosti manželství pro soukromoprávní překážku odporovati nemůže, avšak i dle jejich názoru může ovšem poručníku resp. opatrovníku naříditi, by on tak učinil.
Právo odporu zaniká
a) vzdáním se výslovným, nebo
b) mlčky učiněným, t. j. konkludentními činy, zejména pokračováním v manželství i po nabyté vědomosti o překážce (§ 96 o. o. z.), čímž asi sluší rozuměti toliko pokračování v manželském obcování, jelikož pouhé pokračování v domácím společenství před prohlášením neplatnosti § 93 o. o. z. manželům přímo za povinnost ukládá.
c) Právo otce, poručníka neb opatrovníka manželství v odpor vzíti, zaniká dle § 96 o. o z. pominutím moci otcovské, poručnické nebo opatrovnické, čímž však dlužno rozuměti zánik ve smyslu absolutním, tak že při pouhé změně v osobě poručníkové neb opatrovníkově, nebo jestliže při zániku otcovské moci byl nezletilci zřízen poručník, může také nástupce práva odporu s účinkem užiti. Poručníku zřízenému teprve po sňatku osobě nezletilé, která v čas uzavření sňatku neměla žádného poručníka, právo to z jeho osoby nepřísluší (roz. ze dne 15. března 1887 č. 2366, sb. »Gl. U.« č. 11501). Manželství občanské.
d) Právo manželů manželství odporovati zaniká také jejich smrtí, neboť oprávnění toto zakládá se toliko v poměrech ryze osobních a tudíž dle § 531 o. o. z. k pozůstalosti nenáleží a rovněž dle § 918 o. o. z. na dědice nepřechází. Výjimkou přísluší interessentům právo odporu i po smrti manželů, závisí-li od existence nebo non existence manželství soukromá práva osob třetích (roz. ze dne 1. března 1882 č. 798 sb. »Gl. U.« č. 8903).
e) Promlčením zaniká žalobní právo ve 30 letech, což však není nepopřeno, jelikož někteří vzhledem k § 1481 o. o. z. tvrdí, že právo toto jest nepromlčitelné.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Manželství. Všeobecný slovník právní. Díl druhý. Kabel - Otcovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1897, svazek/ročník 2, s. 311-330.