Pořízení poslední.

(Vůle poslední.)
I. Pojem.
Pořízením posledním rozumíme odvolatelné nařízení, jímž zůstavitel své jmění neb čásť jeho jedné nebo více osobám pro případ smrti zanechává (§ 552 o. o. z.). Obsahuje-li poslední pořízení, ustanovení dědice sluje závěť (testament), obsahuje-li však jen jiná opatření, sluje dovětek (kodicil) (§ 553 o. o. z.). Toto rozdělení posledních pořízení v testamenty a kodicily pochází z práva římského. Slovo »testamentum« pochází od »testari«, které znamená nejen někomu něco dosvědčiti (Theophil, ad pr. Inst. II 10), nýbrž i vyzvati někoho k svědectví v nějaké věci (Gell. Noct. Att. lib. XV. cap. 13 in fine). Týž smysl má i slovo »contestari«, proto též Ulpián (I 20 § 2 D 28, I) nazývá jednání testamentární »suprema contestatio«. Tento poslední smysl jest základem testamentu, poněvadž zůstavitel při »nuncupatio« při »testamentům per aes et libram« obvyklé svědky výslovně za svědectví žádal a toto vyzvání výslovně »testatio« se nazývá (Ulpian Fragm. tit. XX, 9). Testamentum značí dále ještě listinu obsahující poslední vůli zemřelého a druhdy i dědictví testamentem nabízené (Briss. de v. s. Test. n. 2).
Z pojmu obsaženého v § 553 o. o. z. ve spojení s § 552 o. o. z. plyne:
1. Testament musí obsahovati pořízení o jmění zůstavitelově buďsi o celém buďsi o části, nechať tato jest vzhledem k celku určena čili nic (§ 532, 535 o. o. z.).
2. Pořízení testamentární stane se účinným smrtí zůstavitelovou.
3. Testament jest jednostranný projev vůle.
4. Testament jest odvolatelný projev poslední vůle zůstavitelovy (§ 552 ve spojení s § 553 o. o. z.).
II. Způsobilosť k pořizování.
Způsobilost’ testament zříditi (t. zv. testamenti factio activa), která zde musí býti v době zřízení testamentu, přísluší dle o. o. z. zásadně každému. Každý kdo dokonal 18. rok (§ 569 o. o. z.), může testament učiniti. Příčiny nezpůsobilosti k pořizování jsou dle o. o. z.:
1. Nedostatek příčetnosti:
Nezpůsobilými jsou tudíž osoby nezpůsobilé míti svou vlastní vůli neb osoby vůle nemající:
a) Prokáželi se, že stalo se poslední pořízení ve stavu zuřivosti, šílenosti, blbosti neb opilství jest neplatným (§ 566 o. o. z.).
Kdo má opatrovníka ne proto, že je blbým, nýbrž že je nezpůsobilým obstarávati své záležitosti, může poslední pořízení učiniti (roz. sb. »Gl. U.« č. 419). Dle analogie § 567 o. o. z. lze příčetnost dokázati i jinými průvodními prostředky než znalci (roz. sb. »Gl. U.« 334, časop. »Ger, Z.« z r. 1852 č. 98, časop. »Ger. Z.« z r. 1854 č. 65).
b) Tvrdí-li se, že zůstavitel, který rozumu pozbyl, v době posledního pořízení byl zcela příčetným, třeba toto tvrzení náležitě prokázati a sice buď znalci neb osobami vrchnostenskými, jež náležitě prozkoumaly duševní stav zůstavitelův neb jinými spolehlivými důkazy (§ 567 o. o. z). Světlé okamžiky (lucida intervalla) lze prokázati i spolehlivými svědky (roz. sb. »G1. U.« č. 334). (Viz čl. Okamžiky světlé.)
2. Prohlášení za marnotratníka:
Kdo byl soudně za marnotratníka prohlášen, může jen o polovici svého jmění poslední pořízení učiniti; druhá polovice připadne zákonným jeho dědicům (§ 568 o. o. z.).
3. Fysicky zletilí, nad nimiž bylo poručenství prodlouženo, jsou úplné způsobilí testament učiniti (roz. sb. »G1. U. « č. 575; srv. též. rozh. sb. »G1. U.« č. 419 již pod č. 1 citované).
4. Nedostatečný věk:
Nedospělci platně pořizovati nemohou. Nezletilci, kteří nedosáhli ještě 18. roku, mohou jen ústně před soudem poslední pořízení učiniti. Soud nechť se přiměřeným způsobem přesvědčí, zda se děje prohlášení poslední vůle svobodně a s rozvahou (§ 569 o. o. z.). Osoby mladší 18 let mohou poslední pořízení i před notářem učiniti, při čemž notář zachovati se má dle předpisů § 569 o. o. z. (§ 70 not. ř.) K formální platnosti takového testamentu stačí udání v protokolu, že zůstavitel projevil vůli svou, jsa úplně příčetným a prost donucení, podvodu a omylu (roz sb. »Gl. U.« č. 5895, 6699). Aby byl přibrán zákonný zástupce nezletilcův, zákon nežádá.
5. Podstatný omyl zůstavitelův činí poslední pořízení neplatným. Omyl je podstatným, když se zůstavitel mýlil v osobě, kterou obmysliti aneb v předmětu, který odkázati chtěl (§ 570 o. o. z.). Je-li patrno, že obmyšlená osoba neb odkázaná věc jen nesprávně byla označena nebo popsána, jest nařízení platným (§ 571 o. o. z.). I když se sezná, že pohnutka zůstavitelem udaná je mylnou, zůstává nařízení platným, leč že by se dokázalo, že vůle zůstavitelova spočívala výhradně na této mylné pohnutce (§ 572 o. o. z.). Důkaz, že mylná pohnutka byla jedinou, přísluší tomu, kdo testament v odpor béře (roz. sb. »Gl. U.« č. 9845). (Viz čl. Omyl v právu občanském.)
6. Sliby řádové: Řeholníci jsou zpravidla nezpůsobilí činiti poslední pořízení. Výjimky nastávají, když řád zvláštní výhody požívá, že jeho členové poslední pořízení činiti mohou, neb když řeholníci následkem zrušení kláštera, ústavu neb řádu posavadního stavu pozbyli aneb když takového postavení dosáhnou, že je ve smyslu politických nařízení za příslušníky řádu, ústavu nebo kláštera více pokládati nelze, nýbrž že úplné vlastnictví nabývati mohou. V těchto případech mohou tudíž o svém jmění na případ smrti pořizovati (§ 573 o. o. z.) (viz čl. Kláštery).
7. Deserce: Deserteři jsou nezpůsobilí pořizovati ode dne útěku až do dne dobrovolného návratu neb dodání. Ano i poslední pořízení dříve učiněné jest neplatné ohledně jmění v tuzemsku se nacházejícího (dv. dek. ze dne 24. února 1842 č. 589 sb. z. s. a § 208 lit. a) a b) voj. tr. z.).
III. Forma a druhy posledních pořízení.
O. o. z. užívá v marginální rubrice k § 577 výrazu »Vnější forma prohlášení poslední vůle«, naproti tomu mluví se v marginální rubrice k § 553 o vnitřní formě, čímž patrně míněn jest obsah posledních pořízení. Forma testamentu v starořímském právu byla slavnostní »legare patris familias lege speciali« před shromážděním národa (in comitiis calatis, testament míru) za jeho schválení aneb byl li zůstavitel vojín (miles) v kruhu vojska (in procicitu, test. válečný). Pojmenování »testamentum, testari« t. j. »coram testibus legare« vzniklo teprve, když shromáždění národa 5 občany co svědky spolupůsobící úřadové libripendem a familiae emptorem« byli zastoupeni a jednání před všemi těmito »mancipatione familiae« (trh na oko per aes et libram) zůstavitelem bylo předsevzato. Z testamentu »in procinctu« vyvinul se znenáhla bezforemní testament vojenský a testament mancipační stal se civilním testamentem soukromým. Záhy ale vešlo v obyčej sdělati o tomto ústním jednání listinu průvodní (tabulae), která byla pečeťmi a jmény (obsignatio, superscriptio) 5 svědků a ostatních 2 spolupůsobících osob opatřena. Na základě této listiny poskytl pak praetor jmenovanému v ní »heredi« prozatímní bonorum possessio (secundum tabulas). Brzy byla tato listina průvodní sama za testament pokládána a symbolická forma mancipationis familiae vždy více z obyčeje vycházela. Tak povstal vedle nesymbolického civilního neb ústního testamentu testament praetorský nebo písemný. Když pak obživlo v pozdější době císařské veřejné zřizování (však v novějším smyslu instrumenti publici) byly nařízeny pro zvláštní okolnosti a osoby dílem volnější dílem tužší formy.
Vzhledem k náležitostem, jichž při zřizování různých testamentů dlužno šetřiti, lišíme:
1. testamenty soukromé neb mimosoudní. Mimosoudní testament lze opět ústně neb písemně zříditi (§ 577 o. o z.).
a) Písemná mimosoudní poslední pořízení: α) Chce-li zůstavitel písemně pořizovati beze svědků, musí testament vlastnoručně psáti a podepsati (t. holographum). Připojení dne, roku a místa, kde byla poslední vůle učiněna, třeba sice není, avšak je radno k uvarování sporů (§ 578 o. o. z.). Povaha a vnější forma látky listiny testamentární je nerozhodna (roz. sb. »Gl. U.« č. 274). Poslední pořízení psané na více nesvázaných listech, z nichž jen poslední je datován a podepsán, jest platným, pokud pravost a souvislost obsahu je nepochybná (rozh. sb. »Gl. U.« č. 793, 9523), je-li jen první stránka podepsána, následující nařízení neplatí (roz. sb. »Gl. U. « č. 563).
β) Poslední vůle psaná osobou třetí musí býti od zůstavitele vlastnoručně podepsána a musí zůstavitel spis ten třem způsobilým svědkům, z nichž aspoň dva současně přítomni býti musí, jako své poslední pořízení označiti. Konečně nechť se svědkové podepíší buď uvnitř nebo zevně, vždy však na listině samé ne snad na obálce, co svědkové poslední vůle (t. allographum). Obsah testamentu svědek znáti nemusí (§ 579 o. o. z). Byla-li zůstaviteli při podpisu ruka vedena, zůstává pořízení nicméně platným (roz. sb. »Gl. U.« č. 4162). Při písemních testamentech nemusí svědci znáti zůstavitele osobně (roz. sb. »Gl. U.« č. 1604). Poslední pořízení zřízené před notářem a 2 svědky je co písemní soukromě poslední pořízení vždy platným (rozh, sb. »Gl. U.« č. 1084). Podpis »co (dožádaný) svědek« stačí; dodatek »co svědek poslední vůle« není nezbytným (rozh. sb. »Gl. U.« č. 2097, 3419, 4148, 7546). I jinými, než testamentárními svědky lze dokázati, že šetřeno bylo náležitostí § 579 o. o. z. roz. sb. »Gl. U.« č. 281). Prohlášení svědka, že jeho podpis je nepravý, může testamentu účinnost odníti (rozh. sb. »Gl. U.« č. 701). Neumí-li zůstavitel psáti, musí šetřiti nejen náležitosti v § 579 o. o. z. předepsané, nýbrž musí na místo svého podpisu vlastnoručně připojiti též znamení ruky a sice u přítomnosti všech 3 svědků. Opatrnost radí k tomu, by jeden ze svědků jméno zůstavitelovo připojil, aby byl tím usnadněn důkaz, kdo je zůstavitelem (§ 580 o. o. z.). § 580 o. o. z. nežádá, by spis byl zůstaviteli přečten (roz. sb. »Gl. U.« č. 1327). Připojení znamení ruky osobou písma znalou se nepřipouští (rozh. sb. »Gl. U.« č. 6337), leč že by pro nemoc osoba ta psáti nemohla (rozh. sb. »Gl. U.« č. 549). Podpisy písmem hebrejským neb židovským, pokud se nacházejí na listině soukromé v tuzemsku v některé v zemi obvyklé řeči zřízené, pokládají se jen za znamení ruky, sluší tudíž v podobných případech šetřiti předpisů daných o listinách znamením ruky vydatelovy opatřených (dv. dek. ze dne 19. února 1846 č. 938 sb. z. s.).
δ) Nemůže-li pořizovatel čisti, budiž mu spis jedním svědkem u přítomnosti ostatních dvou svědků, kteří do obsahu nahlédli, přečten a zůstavitel potvrď, že spis jeho vůli odpovídá. Pisatel poslední vůle může býti ve všech případech zároveň svědkem (§ 581 o. o. z.). Nebylo-li předpisu, že svědkové mají nahlédnouti v obsah spisu, náležitě šetřeno, nemá to v zápětí neplatnost, když se pravost nepopírá (rozh. sb. »Gl. U.« č. 968, 3277, 7536).
ε) Poukáže-li zůstavitel na lístek nebo spis, je to jen tehdá účinným, když takový spis vykazuje všechny náležitosti platného posledního pořízení. Jinak slouží podobné písemné poznámky zůstavitelovy jen k vysvětlení jeho vůle (§ 582 o. o. z.).
b) Mimosoudní ústní poslední pořízení:
α) Zůstavitel, který nechce nebo nemůže zachovati náležitosti testamentu písemného, může ústní pořízení učiniti (§ 584 o. o. z.). Neformální písemní pořízení může platiti co ústní (roz. sb. >G1. U.« č. 44, 367, 1627, 3147, 6287, 7079).
β) Kdo ústně pořizuje, musí svou poslední vůli vážně projeviti před třemi způsobilými svědky, kteří současně přítomni býti musí a zároveň potvrditi mohou, že se v osobě zůstavitelovč nesběhl ani podvod ani omyl (t. nuncupativum). Není sice nutno, avšak radno, by svědkové buď všichni společně aneb každý pro sebe prohlášení zůstavitelovo buď sami si napsali aneb pokud možná brzo napsati dali (§ 585 o. o. z. ; t. nuncupativum in scripturam redactum). Nežádá se, by svědkové testamentární byli zůstavitelem samým povoláni (rozh. sb. »Gl. U.« č. 2371, 6846), neb aby byli povoláni výslovně co svědkové poslední vůle (rozh. sb. »Gl. U.« č. 6621), ovšem ale musí jim býti oznámeno, že se jedná o ústní pořízení (roz. sb. »G1. U « č. 4583). Potvrdí-li se spis co poslední pořízení, není to ústním pořízením (roz. sb. »Gl. U.« č. 1600, 3277). γ) Má-li býti ústní poslední pořízení právoplatným, musí býti potvrzeno k žádosti každého, kdo zájem v tom má, srovnalou výpovědí 3 svědků aneb aspoň dvou, pokud by jeden z nich již vyslechnut býti nemohl (§ 586 o. o. z. a §§ 65 — 67 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208 ř. z.).
c) Privilegovaná (výsadná) pořízení. Za jistých okolností dopouštějí se úchylky z pravidelných forem testamentárních. Sem náleží:
α) poslední pořízení učiněná za plavby neb v čas moru neb jiné nakažlivé nemoce. Platnými svědky jsou zde i řeholníci, ženy neb mladíci 14. rok dokonavší (§ 597 o. o. z.). Stačí pak svědkové dva, z nichž jeden může testament psáti. Je-li nebezpečí nákazy, není třeba současné přítomnosti obou (§ 598 o. o. z.). Poslední pořízení osob, jež onemocněly v ústavech kontumačních, nemá potřebí žádné formy (pokud to zemské zákony připouštějí) (§ 71 kontumačního řádu publik. dekr. dv. kanc. ze dne 30. června 1837 sv. 65 sb. z. pol. a nař. ze dne 8. června 1837 B. 2254). Výsadné tyto testamenty pozbývají platnosti v 6 měsících po skončené plavbě, pokud se týče po zániku epidemie (§ 599 o. o. z.).
β) Poslední pořízení vojínů (viz tento čl.).
2. Veřejná poslední pořízení. Poslední pořízení mohou býti zřizována též za spolupůsobení veřejné autority a jsou dle toho:
a) Soudní poslední pořízení. Zůstavitel může před soudem písemně neb ústně pořizovati (t. judiciale):
α) Písemné pořízení musí zůstavitel vlastnoručně podepsati a soudu osobně odevzdati (t. judici oblatum).
β) Soud upozorniž zůstavitele na to, že musí býti připojen jeho vlastnoruční podpis, na to spis soudně zapečetí a na obálce poznamená, čí poslední vůli obsahuje. O tom sepíše se protokol (t. apud acta conditum) a spis se soudně uschová, když bylo potvrzení o jeho přijetí vydáno (§ 587 o. o. z.). Poslední pořízení může každý okresní soud bez ohledu na příslušnost přijati (§ 121 jur. nor.). Nebyl-li zapečetěn soudní testament, nemá to v zápětí jeho neplatnost (roz. sb. »Gl. U.« č. 6699).
γ) Chce-li zůstavitel svou vůli ústně projeviti, sepíše se o tom protokol, který se pak podobně jako spis zapečetí a uschová (§ 588 o. o. z.).
δ) Soud, který přijímá písemní neb ústní pořízení, sestává nejméně ze 2 přísežných osob soudních, z nichž jedné přísluší pravomoc v místě, kde se pořízení děje. Druhou osobu soudní, mimo soudce, mohou též dva jiní svědkové nahraditi (§ 589 o. o. z.). V pádu potřeby mohou se osoby soudní odebrati do obydlí zůstavitelova, jeho poslední vůli vyšetřiti a pak o jednání protokol sepsati připojivše den, rok a místo zřízení (§ 590 o. o. z.).
ε) Předpisy o nepředpojatosti a způsobilosti svědků o zjištění osoby zůstavitelovy platí též při soudním testamentu, i o osobách soudních (§ 596 o. o. z.).
b) Notářská poslední pořízení.
α) Poslední pořízení, která byla před 2 notáři nebo před notářem a 2 svědky ústně zřízena nebo písemně odevzdána jsou na roveň postavena soudním posledním pořízením, předpokládajíc, že bylo šetřeno všeobecných předpisů daných o úřadování notářů a že zároveň byly zachovány jednak předpisy o soudních posledních pořízeních v §§ 569, 587 až 592, 594 až 596 o. o. z. obsažené, jednak i náležitosti §§ 72 a 73 not. ř. předepsané (§ 70 not. ř.).
β) Pokud jde o ústní poslední pořízení, pouč notář přiměřeným způsobem zůstavitele, jestliže tento něco nejasného neb dvojznačného ustanoviti (naříditi) chce, co by snadno ke sporu vésti mohlo aneb čím účinek zůstavitelem zamýšlený vyjádřen není. Trvá-li zůstavitel přes to na svém, sepíše sice notář poslední vůli, avšak výslovně podotkne, že na nesrovnalosti ty upozornil (§ 71 not. ř.).
γ) Je-li zůstavitel slepým, hluchým, němým neb hluchoněmým, třeba se zachovati dle předpisů § 59—61 not. ř. Nastane-li pro neznalost řeči některý z případů v § 62 — 64 not. ř. zmíněných, sluší zachovati předpisy tamtéž uvedené (§72 not. ř.). O úředním jednání sepíše se protokol za šetření předpisů § 68 not. ř.
δ) Nemůže-li strana připojiti ani znamení ruky, budiž překážka tato výslovně uvedena a svědky aktu potvrzena. Bylo-li poslední pořízení písemně odevzdáno, může strana k uzavření obálky, do které se poslední pořízení uschová, vlastní pečeť přitisknouti. Stalo-li se tak, budiž to v protokole vytčeno (§73 not. ř.). Bylo-li opomenuto notářský testament zapečetiti aneb nebyl-li sepsán protokol o notářském posledním pořízení, nemá to v zápětí neplatnost pořízení (rozh. sb. »Gl. U.« č. 6699, 7694). Ohledně svědků při notářských testamentech platí předpisy §§ 591, 592, 594, 595 a 596 o. o. z. (§ 70 not. ř.).
с) Pro testamenty zřízené před úředníky konsulátu platí zákonné předpisy o testamentech soudních.
IV. Společná poslední pořízení.
1. Testament obsahuje z pravidla jen poslední vůli jednoho zůstavitele (§ 583 o. o. z.). Testamenty, které se od více osob společně týmž spisem zřizují (t. zv. testamenty společné, test, simultanea), připouští se jen mezi manžely. Manželé pak buď se navzájem za dědice ustanovují (t. zv. vzájemné testamenty, test, reciprocum s. mutuum) aneb jiné osoby k dědictví povolávají (t. zv. test, mere simultaneum) (§ 1248 o o. z.).
2. Společný testament obsahuje dvě poslední pořízení pozůstalosti jednoho každého manžela; přes tuto vnitřní dvojitost je tu však jen jeden testament a musí tudíž býti zřízen v takové formě, jež by oba projevy vůle zahrnula.
3. Ježto společné testamenty jen mezi manžely se připouštějí a o. o. z. o nich také v kapitole o smlouvách svatebních jedná (§§ 1217, 1248 o. o. z.), předpokládají arciť pravoplatné manželství (§ 1265 o. o. z.). Dle rozhodnutí nejv. soudu ze dne 2. července 1878 č. 3887 (rozh. sb. »G1. U.« č. 7049 a rep. nál. 99) nepatří však vzájemné testamenty k smlouvám svatebním a není tudíž třeba notářské formy. Lze je i ústně zříditi.
4. V pochybnosti předpokládá se vzájemný testament a ne smlouva dědická; okolnost, že vzájemné ustanovení za dědice obsaženo jest ve smlouvě manželské, nerozhoduje (roz. sb. »Gl. U.« č. 311, 1662, 2627, 8887).
5. Byli-li ve vzájemném testamentu povoláni dědicové ku pozůstalosti manžela přežilého, není tím vyloučena disposice tohoto nad jeho jměním, pokud je od druhého manžela nezdědil (roz. sb. »Gl. U.« č. 4977).
V. Svědkové posledního pořízení
1. Svědkové testamentární, k nimž může náležeti i pisatel testamentu (§§ 581 a 598 o. o. z.), musí býti v době zřízení testamentu způsobilí, k testamentárnímu svědectví požádáni a ku svědectví ochotni (§§ 579 a 585 o.o.z.).
2. Naprosto nezpůsobilými k svědectví jsou:
a) členové duchovních řádů (§ 501 o. o. z); byl-li řád sekularisován, jsou členové jeho způsobilými svědky (dv. dek. ze dne 20. května 1785 č. 433 sb. z. s.); b) mladíci mladší 18 roků (§ 591 o. o. z.);
c) ženy (§ 591 o. o. z.);
d) smyslů zbavení, slepci, hluší neb němí a ti, kdo nerozumí řeči zůstavitelově (§ 591 o. o. z.);
e) osoby odsouzené pro zločin podvodu neb jiný zločin ze ziskuchtivosti spáchaný; nezpůsobilost’ svědků nepomíjí s pominutím trestních následků novely ze dne 15. listopadu 1867 č. 131 ř. z. (roz. sb. »Gl. U.« č. 3764, 5390, 10024).
2. Relativně nezpůsobilými a sice jen ohledně dílu jim zanechaného:
a) dědic neb odkazovník ohledně podílu mu zanechaného jeho manžel, rodiče, děti, bratří a sestry neb osoby v témž stupni sešvagřené;
b) placené osoby domácí; služebníci dědicovi, kteří bydlí v dílně dědicově ne však v jeho domě, nenáleží k osobám domácím ve smyslu § 594 o. o. z. (roz. sb. »Gl U.« č. 4453). Aby bylo pořízení ve prospěch osob v § 594 a 595 jmenovaných platným, postačí, když 3 svědkové různí od osob těchto poslední vůli dle § 579 o. o. z. podepíší; aby slyšeli, že zůstavitel ústně potvrdil obsah pořízení, se nežádá (kn. jud. 55);
c) pisatel poslední vůle, když zůstavitel jemu aneb jeho manželu, dětem, rodičům, bratřím a sestrám aneb osobám v témž stupni sešvakřeným něco zanechal; takové nařízení musí býti prokázáno způsobem v § 594 o. o. z. vytčeným (§ 595 o. o. z.).
VI. Obsah posledního pořízení.
1. Podstatný obsah testamentu tvoří ustanovení dědice (§ 553 o. o. z.).
To záleží v jmenování určité osoby dědicem.
a) Označení dědice může státi se nejen udáním jeho jména, nýbrž každým jiným způsobem, z něhož dědice bezpečně lze seznati. Zůstavitel musí však dědice sám sobě jmenovati, nemůže jmenování jeho někomu třetímu zůstaviti (§ 564 o. o. z.). Aby ustanovení dědice bylo platným, třeba, by dědic byl způsobilým býti za dědice ustanovenu (§ 538 o. o. z.).
b) Zůstavitel může tolik dědiců jmenovati, kolik chce.
α) Jmenoval-li zůstavitel jediného dědice, neobmeziv jej na určitý podíl pozůstalosti, obdrží tento celou pozůstalost (dědic universální). Byl-li však mu vyměřen jen určitý díl, dostanou zbytek dědicové zákonní (§ 554 o. o. z.). Neplatí totiž v obč. zák. zásada římská: neque enim idem ex parte testatus et ex parte intestatus decedere potest (§ 5 Inst, de her. inst. 2, 14), nýbrž mohou konkurovati všecky 3 důvody delační (smlouva dědická, testament, posloupnost zákonná).
β) Bylo-li více dědiců povoláno bez určení podílu, dělí se o pozůstalost rovným dílem (§ 555 o. o. z.).
γ) Bylo-li více dědiců a sice všichni s vykázáním podílů, jmenováno a nevyčerpávají-li podíly celek, připadne zbytek dědicům zákonným. Povolal-li však zůstavitel dědice k celé pozůstalosti, nepřísluší zákonným dědicům žádný nárok, třebas zůstavitel při vypočtení obnosů aneb při výpočtu předmětů pozůstalostních něco přehlédl (§ 556 o. o. z.).
δ) Jsou-li z více dědiců ustanoveni někteří s určitým dílem (na př. třetinou, šestinou) jiní však bez určitého dílu, rozdělí se tito o zbytek pozůstalosti rovným dílem (§ 557 o. o. z.). Nezbude li ničeho, srazí se ze všech určitých dílů pro dědice bez určitého dílu jmenovaného tolik, kolik obdržel dědic nejméně obmyšlený. ε) Jsou-li podíly dědiců stejně veliké, vydá se dědici bez určitého dílu ustanovenému tolik, aby se mu dostalo dílu stejného s ostatními. Ve všech ostatních případech, kde se zůstavitel přepočetl, budiž dělení tak předsevzato, by pokud možná splněna byla vůle zůstavitelova dle poměrů ohledně celku stanovených § 558 o. o. z.
ζ) Jsou-li mezi povolanými dědici takové osoby, z nichž některé při zákonné posloupnosti sluší naproti ostatním pokládati za osobu jednu (na př. děti bratrovy proti bratru zůstavitelovu), pokládají se za osobu jednu i při dědění z testamentu. Spolek, obec, shromáždění (na př. chudí) pokládají se vždy za jednu osobu (§ 559 o. o. z.). Byl-li otec povolán k jedné a »ostatní příbuzní« ke druhé polovici, dědí tito dle linií (roz. sb. »Gl. U.« č. 741), rovněž zanechal li někdo své jmění svým dědicům (roz. sb. »Gl. U.« č. 2884). Povolal li zůstavitel své bratry a sestry, ač ví, že jsou v době zřízení testamentu již mrtvi, povolává tím jich potomky a sice dle kmenů.
η) Jsou li všichni dědicové bez určení podílů, aneb jsou-li vůbec slovy »rovným dílem« k dědictví povoláni a nemůže-li neb nechce-li některý z nich děditi, přirůstá uprázdněný podíl ostatním povolaným dědicům (§ 560 o. o. z.). To platí i tehdá, když některý z povolaných dědiců zemře před zůstavitelem (roz. sb. »Gl. U.« č. 820). Akrescence má místo, zdráhá-li se některý dědic se přihlásiti (roz. sb. »Gl. U. 403); je-li povolán jeden neb více dědiců s určitým podílem, ostatní pak bez určení podílu jsou jmenováni (§ 561 o. o. z.). Dědici s určitým podílem povolanému právo na přírost nepřísluší. Není-li tu tudíž dědice bez určitého podílu povolaného, nepřirůstá uprázdněný podíl ostatním dědicům s určitým podílem ustanoveným, nýbrž dědicům zákonným (§ 562 o. o. z.). Kdo přijme podíl uprázdněný, přijímá tím i břemena s ním spojená, pokud nejsou obmezena na osobní jednání dědice povolaného (§ 563 o. o. z.).
VII. Obmezení poslední vůle.
Zůstavitel má právo připojiti ku svému poslednímu pořízení jednotlivá vedlejší ustanovení, která mají vliv na nabytí a držení toho, co poslední vůlí bylo zůstaveno. Těmito vedlejšími ustanoveními dozná poslední pořízení jistých obmezení. 12. hlava o. o. z. pojednává v §§ 695-712 o rozmanitých obmezeních poslední vůle. § 695 hlásá zásadu, že pořizovatel může poslední své pořízení omeziti výminkou, doložením času, příkazem nebo projeveným úmyslem. Ježto zvolil § 695 všeobecný výraz »pořízení«, dlužno pod ním vyrozumívati jak testament (závěť) tak i kodicil (dovětek) a všeliká obmezení vztahují se tudíž jak na podíly dědické tak i na odkazy. § 695 má jenom taková obmezení na mysli, která zůstavitel sám jest oprávněn činiti, nikoli však taková, jimiž by jmění zůstavitelovo anebo část jeho zcela nezávisle na jeho vůli následkem ustanovení třetí osoby na jiné přejíti mělo, jak na př. při fide komisární substituci, při fideikomisech atd. Posléze nemá pořizovatel právo, taková obmezení připojiti, jimiž by se porušovalo nepominutelné právo dědiců na podíl povinný. Takováto obmezení jeví se právně bezúčinnými (§ 774 o. o. z.).
Obmezení poslední vůle může nastati :
1. Výminkami (viz tento čl.).
2. Doložením času (dies), to jest připojením času neb událostí, které dle vůle pořizovatelovy, když nastanou, mají v zápěti vznik nebo zánik práva zůstaveného. Jest tudíž toto obmezení časovým obmezením působnosti práva a liší se od výminky tím, že při doložení času dotyčná doba jednou přijití musí, a že tudíž není nejistá. Zůstavitel jest oprávněn nabytí nebo trvání práva poslední vůlí zůstaveného, učiniti závislým buďto na jistém čase tak, že nabytí má teprve nastati nastoupením určitého času (dies a quo), nebo může také zůstavitel naříditi, že držení a požívání dědictví neb odkazu má se ponechati dědici resp. odkazovníkovi až po určitou dobu (dies ad quem); v posledním případě nabude dědic neb odkazovník ihned držení a požívání zůstaveného; vznikne však takovým časovým obmezením fideikomisární substituce (§ 708 o. o. z.). Ve příčině času, jenž tedy může míti odkládací nebo rozvazovací účinek, jsou tyto případy možný:
a) Jest nejisto, dostaví-li se čas, na nějž pořizovatel zůstavený dědický podíl nebo odkaz obmezil. V tomto případě jest dotyčné obmezení jen zdánlivým doložením času, vskutku však jest výminkou a jako výminka budiž posuzováno (§ 704 o. o. z.). Tak na př. jest poskytnutí dědického podílu neb odkazu s obmezením »po dosažení zletilosti« jako výminečné považovati, ježto jest ovšem nejisto, zda tato doba se dostaví (roz. ze dne 25. srpna 1874 č. 55225 sb. 5454). Totéž platí o nařízené výplatě odkazu při vstoupení v manželství (rozh. z 16. ledna 1883 č. 15262, sb. 9261), nikoliv však, když pouze vydání odkázaného obnosu pošine se až do zletilosti, zůstavená věc sama se však nezletilému dědici ihned odevzdá (rozh. z 20. října 1858 č. 10636 sb. 2049). Totéž platí, odkázal-li pořizovatel sumu osobě s doložením, že jí má býti vyplacena, až bude míti toho zapotřebí. Odkázaná suma má se pak odkazovníkovi bez přesného důkazu o nastoupení takové okolnosti vyplatiti (rozh. z 22. února 1872 č. 13738 sb. 4486).
b) Jest jisto, že doba přijíti musí. V tom případě nabude dědic neb odkazovník (legatář) poskytnutého práva jako každého jiného práva bezvýminečného a toliko odevzdání pošine se až k dotyčnému mezníku časovému (§ 705 o. o. z.). Dalším důsledkem toho jest, že, nedožije-li se sice dědic dědického nápadu, avšak dočká-li se posledním pořízením určené doby nabytí pozůstalosti, lze poskytnuté právo neb věc přenésti na dědice jeho.
c) Je-li však zřejmo, že v posledním pořízení stanovený čas nikdy se nedostaví, posuzuje se takové ustanovení jako výminka nemožná. Zde dlužno dva případy rozeznávati:
α) Má-li dotyčné ustanovení času míti odkladací účinek, jest nařízení právně neúčinno;
β) je-li však dies ad quem, tudíž doba s účinkem rozvazovacím připojena, budiž toto časové obmezení pokládáno za nedoložené (§ 698 o. o. z.).
d) Zmýlil-li se zůstavitel patrně v počítání času toliko, určí se čas dle pravděpodobné vůle zůstavitelovy (§ 706 o. o. z.); neboť zásadně poslední pořízení mají, pokud možno, zůstati v platnosti a na vyplnění jich má se co možná naléhati.
3. Příkazem (účelný příkaz, modus), to jest vedlejším ustanovením, jímžto tomu, komu se něco poslední vůlí poskytuje, jisté předsevzetí jednání za povinnost se ukládá a to zůstavitelem. Právem zoveme také příkaz takový příkazem účelným, protože tu zůstavitel ve svém posledním pořízení příkazem nařizuje jistý účel, jemuž má se věnovati poskytnutý prospěch. Právní účinky příkazu jsou:
a) příkaz nemá ani odkládacího ani rozvazovacího účinku a tím liší se příkaz od výminky.
b) Však stejnou měrou jako doložení času obsahuje také příkaz výminku, resp. jeví se ve své podstatě jako výminka; tomu tak jest, poskytuje-li zůstavitel někomu pozůstalost s tím dalším nařízením, že má obdařený pozbýti pozůstalosti nesplně příkazu. V tom případu jeví se příkaz rozvazovací výminkou. I nastanou tu právní následky § 696 o. o. z. Obmyšlený nabude tu obmezeného práva vlastnického na tom, co mu poskytnuto, kteréžto po té promění se ve vlastnictví neobmezené, jakmile příkaz je splněn, a kteréhožto nesplněním pozbude
c) Nastoupí-li případ, že zůstavitel omezí své poslední pořízení příkazem, jejž nelze přesně splniti, tu musí se obmyšlený vynasnažiti, by úmyslům pořizovatelovým co možná dostál a příkaz dle možnosti splnil (§ 710 o. o. z.). Obsahuje-li posléze příkaz něco nemožného, pokládán budiž za nedoložený a obdařený obdrží pozůstalost.
Z toho stává dvé výjimek:
α) nevyplývá-li z vůle zůstavitelovy snad opak, t. j. jestliže přesně a zřejmě prohlásil, že s nesplněním příkazu, byť by i toto nastalo jako následek přihodivší se nemožnosti, jest spojena ztráta poskytnuté pozůstalosti a
β) má-li obdařený sám vinu, že nemůže příkaz spiniti, nebo, jak zákon dí, »učinil-li sebe sama nezpůsobilým« (§ 710 o. o. z.). V té případnosti nechť sobě přičte následky svého jednání.
d) Ve shodě se všeobecnou zásadou, že vše, co je nedovoleno a nemožno, jest také právně bezúčinno a že ani mezi živými, ani na případ smrti nemůže býti nedovolené ani předmětem právního poměru ani nezaslouží povšimnutí v právním obchodu, obsahuje § 712 o. o. z. ustanovení, že každé nařízení, kterým zůstavitel svému dědici uloží nemožné nebo nedovolené jednání s tím doložením, že, pokud se nebude říditi příkazem, třetímu má odkaz plniti, jest neplatným.
4. Poslední vůli může pořizovatel také projeveným úmyslem obmeziti (§ 711 o. o. z.). Toto zákonné ustanovení připouští dva případy.
a) Jestliže zůstavitel tento úmysl pronesl takovým způsobem, že povinnost obmyšleného na venek beze vší pochyby vysvítá, že musí úmysl zůstavitelův splniti, jinak že přijde o poskytnuté, pak nejeví se v tomto případě úmysl zůstavitelův ničím jiným, než příkazem ve smyslu § 709 o. o. z.
b) Je-li však projevený úmysl zůstavitelův vyjádřen toliko ve formě rady nebo přání, jest zůstaveno na vůli dědici neb odkazníkovi, aby se touto radou nebo tímto přáním řídil nebo ho docela si nevšímal, aniž by tím právní účinek zůstaveného majetku nějak se změnil. Stanovením výminky nastanou mezi zákonnými a ustanovenými dědici a při doložení času mezi dědici a odkazovníky ve příčině prozatímného držení a požívání pozůstalosti nebo odkazu táž práva a tytéž závazky jako při fideikomisární substituci (§ 707 o. o. z.).
Je-li však posledním pořízením pečováno o mezičasí, nepoužije se § 707 o. o. z., nýbrž platí patrně to, co zůstavitel výslovně pro toto mezičasí nařídil (rozh. ze 7. května 1872 č. 4769, sb. 4601). Právní poměr fideikomisární substituce nastane i v tom případě, je-li dědictví nebo odkaz poskytnut pod zápornou nebo rozvazovací výminkou nebo na určitý čas (§ 708 o. o. z.).
VIII. Substituce viz čl. Poddědic.
IX. Neplatnosť a bezúčinnosť posledních pořízení.
1. Původní neplatnosť: Testament, který jest neplatným neb stane se neplatným, je již proto bezúčinným. Avšak i platný testament může za jistých okolností státi se bezúčinným.
a) Testament je od počátku neplatným, když mu schází některá podstatná náležitost jeho zřízení (t. zv. test, non jure factum, imperfectum, injustum). Tak zejmena, nebyl li zůstavitel způsobilým testament učiniti (§ 566 o. o. z.), neb nezachoval-li předepsanou formu (§ 601 o. o. z.), neb jsou li tu nedostatky obsahu testamentu, zvláště nedostatek určitosti (§§ 565, 572, 778 o. o. z.), projevu (§ 570 o. o. z.) neb obsahu vůle (§§ 564, 698, 712 o. o. z.). § 601 o. o. z. zahrnuje tyto nedostatky podstatných náležitostí testamentu pod marginální rubriku »neplatnosť neformálních posledních pořízení« a ustanovuje, že je poslední pořízení neplatné, byla li opomenuta některá z náležitostí v 9. hlavě II. dílu předepsaných, ač není li to taková, k jejíž zachování zákon pouze radí.
b) Jen nedostatky formy zůstavitelem zaviněné mají v zápětí neplatnosť pořízení (rozh. sb. »Gl. U.« č. 7546).
c) Soud pozůstalostní nevysloví neplatnosť testamentu z moci úřední (rozh. sb. »Gl. U.« č. 3494).
d) Důkaz nepravosti posledního pořízení přísluší tomu, kdo mu odporuje (dědici zákonnému) (rozh. sb. »Gl. U.« č. 306, 793, 4282, 5031), rovněž důkaz nedostatku jinakých náležitostí (roz. sb. »Gl. U.« č. 1883, 4554, 5420, 6880).
e) Neplatnosť testamentu nesahá dále, než důvod neplatnosti, zejmena nemá neplatnosť ustanovení dědice v zápětí neplatnosť ostatních testamentárních nařízení.
f) Testament od počátku neplatný nestane se platným, odpadne-li později překážka; nebylo-li v takovém případě něco jiného nařízeno, nastane posloupnosť zákonná (§ 576 o. o. z.).
g) Neplatnosť testamentu, jenž na první pohled nezdá se býti neplatným, dlužno žalobou k platnosti přivésti, pokud dědic testamentem povolaný dědictví před soudem nastoupil (§§ 797, 799 o. o. z.). Tato žaloba pro neplatnosť testamentu promlčuje se ve 3 letech od té doby, kdy se dědic testamentární přihlásil (§ 1487 o. o. z.).
h) Soud prohlásí každý testament, jenž ho dojde, třebas mu chybí některá zákonná náležitosť (§ 61 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208 ř. z.).
i) Právo popírati testament přísluší jen dědici přihlášenému, ne však opatrovníku pozůstalosti. (§§ 125 — 127 a 129 cit. pat.).
2. Neplatnosť potomní: Platný testament může pozdějšími okolnostmi platnosti pozbýti; může se tak státi buď z vůle zůstavitelovy neb okolnostmi jinými:
a) předpisem právním: Z pravidla nemůže testament platně zřízený pro pozdější překážky platnosti své pozbyti (§ 575 o. o. z.), zvláště ne proto, že zůstavitel pozbude později ať již z přirozených neb jinakých důvodů způsobilosti pořizovací. Zůstává tudíž na př. platným testament zřízený před prohlášením za marnotratníka (§ 273 o. o. z.), ježto teprve doručením nebo veřejnou vyhláškou počíná se částečná pořizovací nezpůsobilost’ marnotratníka (§ 568 o. o. z.).
α) Testament zůstavitele, který má jediného dědice nepominutelného a kterého omylem mlčky pominul (§ 777 o. o. z.), podobně i testament bezdětného zůstavitele, jemuž se po zřízení testamentu narodí dědic nepominutelný, na něhož nijak nebylo pamatováno, pozbývá tím platnosti (§ 778 o. o. z.);
β) výsadné testamenty pozbývají platnosti projitím určité lhůty:
b) vůlí zůstavitelovou (viz níže odst. X.).
3. Bezúčinnost posledního pořízení:
a) Testament stává se bezúčinným odpadnutím povolaného dědice (§ 726 o. o. z.; t. zv. test. destitutum s. desertům). Nechce-li (§ 805 o. o. z.) neb nemůže-li (§§ 536, 545, 699, 703 o. o. z.) ani dědic ani poddědic dědictví přijati, připadne dědictví dědicům zákonným (§§ 726 a 727 o. o. z.). Tito musí však ostatní závazky zůstavitelovy splniti a zejména i odkazy zapraviti (§§ 726 a 563 o. o. z.).
b) Odřeknou-li se dědictví i dědicové zákonní neb odpadnou-li, pokládají se odkazovníci poměrně t. j. dle poměru velikosti svých odkazů za dědice a volají se k dědictví (§ 726 o. o. z.). Odkazovníci musí se v takovém případě k dědictví přihlásiti (§ 121 pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208 ř. z.).
c) Nepřijmou-li ani odkazovníci dědictví, připadne pozůstalost co odúmrť státu (§ 760 o. o. z.).
X. Zrušení posledních pořízení (§§ 713 — 726 o. o. z).
Testament se zrušuje:
1. zřízením testamentu nového (§ 713 o. o. z.);
2. odvoláním (§§ 717 a 718 o. o. z.) a sice :
a) výslovným (§§ 719 a 720 o. o. z.);
b) mlčky učiněným (§§ 721 — 723 o. o. z.);
3. odřeknutím se dědiců.
Kodicil se zrušuje:
1. zřízením kodicilu nového, avšak jen potud, pokud je se starým v odporu;
2. odvoláním a sice:
a) výslovným (§§ 719 a 720 o. o. z.);
b) mlčky učiněným (§§ 721 — 723 o. o. z.) a
c) domnělým (§§ 724 a 725 o. o. z.).
Sporno, zrušuje-li se kodicil pozdějším testamentem. Záporně odpovídá na otázku tuto Zeiller, Nippel, Füger; kladně Winiwarter, Unger, Stubenrauch, který poukazuje na § 713 o. o. z., dle něhož pozdější testament zrušuje nejen ustanovení dědice, nýbrž i všechna ostatní nařízení v dřívějším testamentu obsažená a je lhostejno, zda tato v testamentu či samostatně v kodicilu byla obsažena. První náhled dochází výrazu v rozhodnutích nej v. soudu ze dne 12. ledna 1886 č. 14866, sb. »Gl. U. č. 10889, ze dne 5. května 1857 č. 2963, sb. »Gl. U. č. 335 ze dne 16. ledna 1851, č. 7213; druhý v rozhodnutí ze dne 9. prosince 1886 č. 14081, sb. »G1. U.« č. 11292. Odkazy nařízené ve smlouvě dědické zrušují se dle rozh. nejv. s. ze dne 11. ledna 1870 č. 8352 (sb. »Gl. U.« č. 3651, pozdějším testamentem. Též zrušuje pozdější testament ustanovení třetích osob za dědice ve smlouvě dědické (roz. nejv. s. ze dne 15. června 1870 č. 7003, sb. »Gl. U.« č. 3812).
Ad 1. Zřízení nového testamentu nebo kodicilu: Má-li testament nový zrušiti testament starý, musí býti platným t. j. musí vykazovati všecky podstatné vnitřní i vnější náležitosti zákonem žádané. Nezruší se tedy testament starší, kdyby testament nový spočíval na př. na mylné pohnutce (§ 572 o. o. z.; rozh. nejv. s. ze dne 6. února 1867 č. 879, sb. »Gl. U.« č. 2734). Nový testament, který zůstavitel učinil v omylu, že instituce dědická dítěte nemanželského v dřívějším testamentu obsažená, je nepřípustnou, je neplatným, a nezrušuje tudíž testament dřívější (rozh. nejv. s. ze dne 6. února 1867 č. 879, sb. »Gl. U.« č. 2734), neb když zůstavitel testament nový sice počal, avšak nedokončil. Za to však zrušuje se testament starší, když pouze některá ustanovení nového testamentu jsou neplatna, testament však sám co testament v platnosti zůstává. Starší testament zrušuje se nejen ohledně jmenování dědiců, nýbrž ohledně veškerého svého obsahu. Rozumí se, že testament starší novým se nezrušuje, když je patrným úmysl zůstavitelův testament starší v platnosti zachovati, na př. když zůstavitel v pozdějším testamentu řekne: Mým dědicem buď také X. (rozh. nejv. s. ze dne 6. dubna 1850 č. 2552, č. 125 časop. »Ger.-Zeit.« z r. 1858). Nezrušuje se testament smlouvou dědickou dodatečně uzavřenou ohledně čtvrtiny ze smlouvy vyloučené (§ 1153 o. o. z.; rozh. nejv. s. ze dne 22. června 1887 č. 6229, sb. »Gl. U.« č. 11646). Kodicil zrušuje se kodicilem pozdějším jen potud, pokud sobě odporují (§ 714 o. o. z.), tak na př. táž věc odkazuje se v různých kodicilech rozličným osobám. Pokud tedy kodicily sobě, neodporují platí oba, leč že by se dalo prokázati, že zůstavitel chtěl kodicil starší novějším zrušiti (rozh. nejv. s. ze dne 16. července 1852 č. 6724 — 6730, časop. »Ger.-Zeit.« 1853 č. 86). Nelze li rozhodnouti, který testament neb kodicil je pozdějším, platí oba, pokud vedle sebe mohou obstáti, a dojde-li ke kolisím, sluší užiti zásad o spoluvlastnictví (§ 715 o. o. z.). Byla-li tedy na př. odkázána táž věc v různých pořízeních, jichž sled časový určiti se nedá, různým osobám, stanou se tyto spoluvlastníky věci odkázané a sice dle § 839 o. o. z. rovným dílem. Sporno je rozhodnutí takového případu, když odkazovníci konkurují s dědici. Winiwarter je toho náhledu, že v takovém případě sluší předkem odkazy úplně splniti (dle § 670 o. o. z.); Unger, že odkazy v obou neb jen jednom testamentu nařízené musí dědicové společně nésti, Stubenrauch, že nastati má poměrné dělení pozůstalosti mezi dědice a odkazovníky. Je-li testament neb kodicil opatřen doložkou, že žádné pozdější pořízení nebo pořízení, které nemá určitých známek (na př. dvojitý podpis, určitá úvodní neb závěrečná slova) platnosti žádné nemá, nebrání se tím zůstaviteli svou vůli poslední měniti, avšak, jestliže on v pozdějším nařízení tuto všeobecnou neb zvláštní doložku výslovně nezruší, platí jeho ne pozdější, nýbrž dřívější vůle (§ 716 o. o. z.). Mluví se tu o doložce zrušovací (clausula cassatoria s. derogatoria). Ji připojuje zůstavitel zpravidla z obavy, aby snad později nebyl přinucen k zřízení testamentu, a jest jí tudíž chráněn proti právním následkům jednání, jež by učinil pod nátlakem takového donucení, jež však s jeho pravou vůlí se nesrovnává. Pouhé označení posledního pořízení co neodvolatelné není ještě zrušující doložkou (rozh. nejv. s. ze dne 27. března 1866 č. 2073, sb. »Gl. U.» č. 2428, ze dne 13. února 1855 č. 700, sb. »Gl. U.» č. 72). Prohlášení v testamentě, že každý jiný testament má se pokládati za neplatný neb za zrušený, nepostačí k zrušení právního účinku derogační klausule (rozh. nejv. s. ze dne 4. února 1876 č 9354, sb. »Gl. U.« č. 6013, ze dne 19. prosince 1855 č. 10872, sb. »Gl. U.» č. 147). Též pouhá zmínka (bez výslovného zrušení) o derogační doložce nestačí (rozh. nejv. s. ze dne 19. prosince 1856 č. 10872 sb. »Gl. U « č. 147).
Ad 2. Odvolání výslovné neb mlčky učiněné. Testament neb kodicil lze odvolati výslovně nebo mlčky (jistými konkludentními činy). Výslovné odvolání musí se státi ve formě testamentární. Písemné odvolání musí tudíž zůstavitelem býti buď vlastnoručně psáno a podepsáno aneb není-li jím vlastnoručně psáno, musí jím a 3 způsobilými svědky testamentárními býti vlastnoručně podepsáno (§ 719 o. o. z.). Neumí-li testator čisti neb psáti, třeba zachovati předpisy §§ 580 a 581 o. o. z., i když se jedná toliko o odvolání již zřízené poslední vůle.
Odvolání nemusí se však státi v té formě, ve které poslední pořízení učiněno bylo, může tedy zůstavitel ústní testament neb kodicil písemně, soudní mimosoudně odvolati a naopak. Ba nachází-li se zůstavitel v době odvolání v některém z poměrů v §§ 597—600 o. o. z. naznačených, může odvolati šetře méně přísných formalit těchto §§, byť i poslední pořízení za okolností podobných zřízeno nebylo. Arciť odvolati může testament jen zůstavitel způsobilý k pořizování (§ 718 o. o. z.). Ač soudně prohlášený marnotratník dle § 568 o. o. z. jen o polovici jmění svého pořizovati může, smí nicméně odvolati poslední pořízení o celém jmění učiněné, § 718 o. o. z. § 568 o. o. z. chce patrně zabrániti, by marnotratníci proti svým blízkým, kteří žádavše prohlášení jich za marnotratníka, přirozeně veliké oblibě jich se netěší, nespravedlivě neb aspoň neslušně se nezachovali. Avšak lze souditi z intence § tohoto, že by nebylo lze odvolati pořízení, pakli by tím opětně měla býti zjednána platnost (dle § 723 o. o. z.) poslední vůli zřízené před prohlášením za marnotratníka ve prospěch osob cizích. Doložka na kraji posledního pořízení: in suspenso není odvoláním (rozh. nejv. s. ze dne 26. října 1858 č. 11389 časop. »Ger.-Halle« r. 1860 č. 19). Nařízení zůstavitele, jímž on dědici neb odkazovníku zakazuje pod ztrátou výhody odporovati poslední vůli, netýká se případu, kde se jen pravost aneb smysl prohlášení v odpor béře (§ 720 o. o. z.). Odporuje-li se pro nedostatek formy (§ 579 o. o. z.) má místo sankce § 720 o. o. z. (rozh. nejv. s. ze dne 20. června 1861 č. 3558, sb. »Gl. U.« č. 1347). Mlčky odvolá zůstavitel dle § 721 o. o. z. (však jen) písemné poslední pořízení, když svůj podpis přeřízne neb přeškrtne aneb celý obsah vymaže (přeškrtne neb jinak učiní nečitelným aneb poslední pořízení zničí). Jsou-li však přeškrtnutá místa zcela čitelnými, třeba za to míti, že odvolána nebyla, poněvadž § 721 o. o. z. dlužno přísně vykládati (rozh. nejv. s. ze dne 4. prosince 1860, sb. »Gl. U.« č. 1240 a ze dne 27. listopadu 1862 sb. »Gl. U.« č. 4716). Byl-li však z několika stejně znějících posledních pořízení jeden exemplář zničen, nelze z toho ještě bezpečně souditi, že bylo pořízení odvoláno (§ 721 o. o. z.). Ovšem má-li se z činů těchto souditi na změněnou vůli zůstavitele, je třeba, by ony buď jím samým neb kýmsi třetím z rozkazu jeho byly předsevzaty vědomě a v úmyslu poslední pořízení zrušiť'. Není tudíž platným odvoláním, když zmíněné činy byly předsevzaty omylem, když na př. zůstavitel pokládal listinu za bezcennou aneb když listina byle zničena bez vědomí a vůle zůstavitele nebo náhodou Byla-li listina jen náhodou porušena aneb ztratila-li se, nepozbývá poslední pořízení své moci; ovšem musí býti jednak náhoda dokázána, jednak pak prokázán býti musí i obsah listiny a to takovým způsobem, jakým ústní poslední pořízení dokázáno býti musí (§ 722 o. o. z.). V tomto směru stanoví pak § 586 o o. z., že obsah posledního pořízení musí býti potvrzen srovnalou přísežnou výpovědí tří, nebo pokud by jeden z nich již více vyslechnut býti nemohl, aspoň ostatních 2 svědků. To zachováno i novým soudním řádem (čl. VII. odst. 2 uv. z k. s. ř.). Z toho plyne, že nahodilé zničení neb nahodilou ztrátu listiny dle předpisů soudního řádu dokázati lze, kdežto obsah písemného posledního pořízení jen svědky dokázán býti může a sice těmi svědky, kteří co takoví při zřízení posledního pořízení působili (arciť je to sporno). Zničil-li zůstavitel pozdější pořízení, dřívější písemní však neporušené zachoval, obživne platnost toho dřívějšího písemního pořízení. Ústní dřívější nařízení však tím neobživne (§ 723 o. o. z.). Roztrhaný a opět slepený testament pokládá se až do důkazu odpůrce za odvolaný a osoby, jež se odvolávají na takový testament, odkážou se na pořad práva (rozh. nejv. s. ze dne 13. března 1887 č. 2035, sb. »Gl. U.« č. 6405 a ze dne 5. ledna 1875 č. 59 sb. »Gl. U.« č. 5589). Písemnímu poslednímu pořízení je na roveň postavena poslední vůle ústně před soudem nebo notářem prohlášená, poněvadž protokolem, který se v obou těchto případech sepíše, promění se ona v písemnou.
Ad 2. c) Při odkazech zná zákon ještě domnělé odvolání, totiž činy, z nichž nutně souditi sluší na změněnou vůli zůstavitelovu. Sporno je, je-li vyčtení těchto činů v § 724 o. o. z. taxativní či jen demonstrativní. Dle § 724 o. o. z. pokládá se odkaz pohledávky za odvolaný, když zůstavitel odkázanou pohledávku dobyl a vybral a odkaz určité věci, když ji zůstavitel scizí a zase zpět nedostane neb když ji takovým způsobem v jinou promění, že věc své dřívější podoby a svého dřívějšího jména pozbývá (§ 724 o. o. z.). Zaplatil-li však dlužník pohledávku z vlastního popudu, neb byla-li scizena věc z rozkazu soudního neb byla-li změněna beze svolení zůstavitelova, nezrušuje se odkaz (§ 725 o. o. z.). Scizení nemovitostí, jež sloužiti mají ku pojištění nadace posledním pořízením založené, nezahrnuje v sobě odvolání nadace (rozh. nejv. s. ze dne 21. března 1866 č. 2387, sb. »Gl. U.« č. 2423) Odkaz všech věcí nalézajících se v obydlí zůstavitelově nevztahuje se v pochybnosti na dlužní úpisy později někomu třetímu v uschování dané (rozh. nejv. s. ze dne 26. ledna 1864 č. 399, sb. »Gl. U.« č 1856). Odkaz prominutí dluhu je odvolán postupem dotyčné pohledávky (rozh. nejv. s. ze dne 24. února 1874 č. 1504, sb. »G1. U.« č. 5277). Odkaz pohledávky pokládá se však dle § 724 o. o. z. jen tehdá za odvolaný, když zůstavitel pohledávku nejen dobýval (upomínaním, zažalováním), nýbrž i vybral. Pouhé dobývání bez vybrání k odvolání nestačí. Rovněž nelze pokládati odkaz určité věci za odvolaný, když věc byla scizena ne s vůlí zůstavitelovou, nýbrž na př. z rozkazu soudního (exekucí neb expropriací). V takovém případě měl by odkazovník nárok na docílenou cenu, pokud se týče věc samu, pokud by se tato ať již úplatně, ať bezplatně stala zase vlastnictvím zůstavitelovým. Odvolání odkazu přeměnou věci ve věc jinou (specifikace) shledáváme zejména, když na př. bylo obilí semleto, nebo když zlatý pohár byl roztaven a z něho jiné náčiní zhotoveno. Ovšem to neplatí, když věc nebyla přeměněna, nýbrž jen rozmnožena neb zlepšena (na př. na domě přistaveno bylo nové poschodí), aneb když věc byla přeměněna beze svolení zůstavitelova neb sice jím samým, avšak omylem anebo pouhou náhodou. V takových případech trvá odkaz a odkazovník může dle Zeillera, Nippla a Ungra žádati věc v té podobě a složení, jakou nyní má, kdežto dle Winiwartera a Stubenraucha má nárok na onu hodnotu, kterou věc v čas přeměny měla.
Ad 3. Zrušení testamentu odřeknutím dědiců: Nechce-li neb nemůže-li dědic neb substitut dědictví přijati, připadá ono dědicům zákonným. Tito jsou však povinni ostatní nařízení splniti. Odřeknou-li, připadá dědictví poměrně odkazovníkům (§ 726 o. o. z.). V tomto případě rozdělí se dědictví po zapravení odkazů je tížících, mezi odkazovníky a sice dle poměru hodnoty jich odkazů; ovšem musí se odkazovníci dle § 121 pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208 ř. z., šetříce předpisů §§ 791 a 800 o. o. z. k dědictví přihlásiti. Není-li zákonných dědiců nebo nejsou-li způsobilými děditi, připadne pozůstalost jako odúmrť státu a nepřísluší odkazovníkům nárok na pozůstalost co takovou. Unger chce obdobně předpis § 726 o. o. z. i na tyto případy rozšířiti. Samo sebou se rozumí, že odkazovníci obdrží své odkazy — pokud arciť pozůstalost stačí — i tenkráte, když dědictví připadne státu jako odúmrť.
XI. Výkaz o splnění posledního pořízení.
Dědic nechť splní pokud možno vůli zůstavitelovu neb splnění pojistí a se soudu ohledně splnění vykáže (§ 817 o. o. z.). V testamentárním výkazu nechť dědic bod za bodem prokáže, jak splnil to, co mu bylo zůstavitelem v poslední vůli nařízeno (§ 177 říz. ve v. nesp.), zejména, že zpravil odkazovníky o odkazech jim učiněných a že zaplatil aneb aspoň pojistil odkazy zbožným neb užitečných účelům věnované, podobně jako odkazy nezletilcům neb poručencům neb osobám neznámým připadlé (§ 817 o. o. z., §§ 159, 160, 161 říz. ve v. nesp.). Ustanovil-li zůstavitel vykonavatele testamentu (viz tento čl.), podává výkazy tento společně s dědicem. Výkaz o splnění posledního pořízení kolkuje se 50 kr. na každém archu.
XI. Poplatky.
Právní listiny o převodu majetku na případ smrti, jako poslední pořízení (testamenty, kodicily), vzájemné testamenty, smlouvy dědické, darování na případ smrti, ustanovení ve smlouvách svatebních a jiných smlouvách mezi manžely o právech, jež příslušeti mají manželu jednomu pro případ smrti manžela druhého, podléhají kolku 1 zl. z prvního archu. Poplatek buď vyměřen současně s převodem majetku a vázne na pozůstalosti.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Pořízení poslední. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 455-470.