Přepych a daň z přepychu. Přepychem, předměty přepychu jsou jednotlivé věci sloužící blahobytu nebo zpříjemnění, pokud se týká, ozdobě; daň vybíraná z těchto předmětů jest pak daní z přepychu. Dělí se pak v daň přímou a nepřímou; přímé daně z přepychu jsou vlastními daněmi z přepychu v užším slova smyslu a vybírají se od držitele předmětů přepychových, kdežto nepřímé daně z přepychu jsou t. zv. daněmi spotřebními a vyměřují i vybírají se dle zásad o těchto daních platných, tedy ve formě cla, daně potravní atd. Přímé daně z přepychu označují se tudíž právem jako přímá daň přepychová a dělí se dle předmětů, ze kterých se platí, na daň z kočárů, koní, služebnictva, z nádobí zlatého a stříbrného, z her, kulečníků atd. Věda finanční neupírá sice státu právo vymáhati daň z přepychu, avšak z nejednoho důvodu brojí proti této dani z ohledu na účelnost, a to předkem pro nepatrný a nejistý výnos, uváží-li se zejména nepoměrně značné náklady, které stojí vybírání, kontrola a potřebné k tomu orgány. Ve starších dobách, kde se hledělo zameziti přepychu zákazy a tresty, neměla daň z přepychu sice nynější formy své, nýbrž byla ukládána ve formě peněžitých pokut. Než jako nedá se potlačiti přepych ani samými zákony, tak i k nevalným výsledkům vedly veškery pokusy zavésti daň z přepychu. Finanční věda nepřeje dani z přepychu i z toho důvodu, že daní touto postižen jest toliko nepatrný počet zámožných osob přepychu se oddávajících, kdežto převážná část ostatních dani této nepodléhá. Daně z přepychu pochodí z Italie, odkudž dostaly se do Holandska, kdež proklestily si cestu idee finančníka Gogela o zavedení daně z koní a čeládky. Značného rozšíření nabyly pak daně z přepychu v Anglii a Francii. V Rakousko-Uhersku zavedena byla v 17. stol. pro určité účely, jmenovitě pro káznici a chudobinec ve Vídni daň každoročně odváděná z veřejných kulečníků a jiných her, později též daň z povozů. V Uhersku byla daň z mužských služebníků, kulečníků, heren a povozů k osobní potřebě, jakož i z jízdeckých koní. Jakousi daní z přepychu jest i daň ze psů — jakkoli se namnoze proti ní brojí, — která se vybírá jakožto obecní dávka ve větších obcích Rakouska (viz čl. Daň ze psů). Vede se živý spor o to, zda má být vymáhána daň přepychová, a zda tvořiti má vůbec část příjmů státních. Zkušenost svědčí rozhodně pro náhled, že daň z přepychu tam, kde má býti zavedena — jak tomu jest právě v Italii a Anglii — ponechána býti má obcím, ježto stěží dala by se uložiti všeobecná daň venkovu i městům, neboť povozy, koně, čeleď nejsou v hospodářství předmětem přepychu, nýbrž jest jich nezbytně potřebí ku provozování a hospodářství a ostatních hospodářských odvětví. Již z této okolnosti patrno, že daň z přepychu nemůže být všeobecnou daní státní, nýbrž dá se jen ve větších městech zavésti jakožto daň obecní.