Živnost kloboučnická.

I. Část všeobecná.
Živnost kloboučnická patří k živnostem řemeslným a záleží ve zhotovování klobouků z nejrozmanitější látky. Z příčiny této i fabrikace klobouků čítá mnoho průmyslových odvětví. Nejrozšířenější jest pak výroba klobouků plstěných; v Anglii a ve Francii staly se pokusy zavésti i v tomto odvětví průmyslu práci strojovou, než skutečný výsledek mohl býti docílen doposud jen při hrubších a polojemných tovarech. Německé živnosti kloboučnické nestačí uspokojiti potřebu říše své a proto dováží se neustále ještě mnoho klobouků z Francie, Belgie a Anglie. Kloboučnictví stalo se tam průmyslem domácím a provozuje se velice příhodně uspořádanou dělbou práce. Francie (jmenovitě Paříž) vyváží klobouky výborné jakosti; vedle klobouků plstěných a hedvábných největšího rozšíření docházejí klobouky slaměné. Ony nízké klobouky se širokými okraji, kteréž za doby revoluce se začaly nositi a jako klobouky demokratů prvotně obliby nedocházely, jsou opětně s rozmanitými obměnami ve tvaru i barvě pro účelnost svoji dnes u všeobecné potřebě.
II. Rakouský průmysl kloboučnický.
Co do rozsahu těchto živností naskytuje se více sobě nezřídka odporujících dobrozdání komor obchodních a živnostenských (srv. sbírku Frey a Mareše). Kloboučníci jsou oprávněni veškery druhy plstěných klobouků vyráběti, cíditi a upravovati i prodávati (dobrozdání obch. a živn. komory štýrskohradecké a vídeňské). Kloboučník jest přirozeně oprávněn nikoli jen zhotovovati nové klobouky, nýbrž i spravovati a čistiti staré klobouky (obch. a živn. komora linecká). Již pojmenování kloboučnické živnosti samo o sobě mělo by vylučovati veškery pochybnosti co do provozování a rozsahu jejího; kloboučník oprávněn jest vyráběti klobouky vůbec, tedy klobouky druhu libovolného, a to tím spíše, jelikož nijaká jiná živnost nezabývá se výrobou klobouků, jakožto výhradným předmětem své činnosti. Potud, pokud by slušelo klásti váhu na přísudek »vyzdobených« (»aufgeputzte« t. j. dámské klobouky), jest kloboučník rovněž k tomu oprávněn, a to hlavně vzhledem ku předpisu § 37 řádu živn. Hlavní součástkou každého dámského klobouku jest přece klobouk sám, tedy při plstěných dámských kloboucích jest výrobkem živnostenské činnosti kloboučníkovy, výzdoba ona pak jest vlastně při tom jen věcí vedlejší. Výzdoba klobouků — předpokládáme-li, že se provozuje po živnostensku — jest živností svobodnou, a to z toho důvodu, že lze si ji osvojiti, aniž by potřebí bylo zručností nějakých, jichž nabýti lze jen několikaletým vyučením a praktickým zaměstnáním v této odborné práci; u vykonávání živnosti Živnost kloboučnická.
této obráží se jen individuální vkus určité osoby. Nemělo by smyslu odepírati poplatnému kloboučníkovi práva ku výzdobě vlastního svého výrobku a za všech okolností přiznávati právo toto pouze nějaké modistce, poněvadž, jak právě poznamenáno bylo, výzdoba klobouků jen podmíněna jest individuelním, čistě osobním krasocitem, vkusem, nikoli a nikdy ale osvojením si zvláštních schopností (zručností) a všeobecně pořizována jest ženami, kteréž i kloboučník beztoho již zaměstnává k rozmanitým vedlejším výkonům dokonce při výrobě klobouků pro pány (ku př. přišívají ženy stuhy, podšívky atd.). Sluší tudíž bezpodmínečně a bez odporu přisvědčiti k té otázce, je-li kloboučník oprávněn ku výrobě výzdobných dámských klobouků (obch. a živn. komora brněnská). Ministerstvo vnitra ve shodě s ministerstvem obchodu uznalo k rekursu vídeňského společenstva kloboučníků právem, že vzhledem k přítomnému stavu а k vývoji živnosti kloboučnické přísluší kloboučníkům jako takovým v oboru výroby klobouků a ku prodeji panských klobouků i oprávnění k tomu, aby vyráběli a prodávali dámské a dětské klobouky z plstě a jiných látek obyčejně k výrobě klobouků pro pány upotřebovaných, ať s výzdobou nebo bez výzdoby; naproti tomu odepírá se jim každé právo ku zhotovování a prodeji dámských a dětských klobouků z jinakých látek, zejména z krajek, tylu, aksamitu atd., dále ze slámy a jiných pletiv, ať s výzdobou nebo bez výzdoby (rozh. minist. vnitra ze dne 10. července 1890 č. 3044 sb. »Frey a Mareše« č. 545). Co se týče otázky, jsou-li kloboučníci oprávněni míti na skladě ku prodeji plstěné střevíce koží podražené, prohlásila se obchodní a živnostenská komora innomostská takto: Má-li některý kloboučník býti oprávněn i ku výrobě, resp. ku prodeji střevíců plstěných, musí vedle §§ 36 a 37 řádu živnostenského jeho živnostenský list zníti asi takto: »výroba zboží plstěného«. Toto právo živnostenské odnáší se pak i ku prodeji plstěných střevíců koží podražených, kterýchž kloboučník sám nezhotovil.
V podobném smyslu vyslovila se i obchodní a živnostenská komora plzeňská, kdežto obchodní a živnostenská komora v Liberci a v Linci přimlouvaly se za to, aby kloboučníci směli vyráběti a prodávati plstěné střevíce. Obchodní a živnostenská komora vídeňská prohlásila naproti tomu v dobrozdání svém, že sice jest oprávněn kloboučník vyráběti plstěné střevíce a boty tak, aby požadavkům kupujícího obecenstva vyhovovaly, tedy s koženými vložkami a podrážkami, avšak nemá oprávnění zhotovovati ani obchodovati takovými střevíci, při nichž sluší považovati plsť jen za přištipek nebo vložku a jež tedy jeví se býti spíše koženými než plstěnými střevíci. V tomto smyslu vydáno bylo i jedno rozh. min. vnitra ze dne 31. července 1888 č. 12205.
Kloboučník oprávněn jest zhotovovati i čepice z oněch látek, ze kterých vyrábí klobouky, jelikož rozdíl mezi oběma pokrývkama hlavy přece spočívá toliko ve formě (ve tvaru) a i v této příčině oba tyto výrobky nezřídka velmi jsou si blízky (srv. dobrozdání obch. a živn. komor ve Vídni, v Linci a v Celovci). Obchodní a živnostenská komora brněnská prohlásila ve směru tomto, že kloboučník oprávněn jest ku výrobě a ku prodeji čepic plstěných. K otázce pak, jsou-li kloboučníci oprávněni obchodovati zbožím z kožešin a zhotovovati čepice z kožešin a pod., dána byla záporná odpověď obchodní a živnostenskou komorou celoveckou. Po rozumu dobrozdání obch. a živn. komory innomostské učiněného ve příčině té otázky, smí-li kloboučník chovati na skladě slaměné klobouky pro Živnost kloboučnická.
pány, jsou k tomu oprávněni vedle obchodníků, vedoucích obchod specielně jen tímto slaměným zbožím, pouze kloboučníci, dále obchodní živnosti bez obmezení na určité zboží (všeobecné obchodní oprávnění ve smyslu § 38 řádu živn.). Příznivě vyjádřily se v této příčině i obch. a živn. komory pražská, česko-budějovická a linecká, kdežto obchodní a živnostenská komora v Bolzanu prohlásila, že nejsou kloboučníci oprávněni ku prodeji slaměných klobouků s výzdobou nebo bez výzdoby, a obch. a živn. komora solnohradská opět přimlouvala se v dobrozdání svém za to, aby z ohledů slušnosti směli kloboučníci vésti obchod slaměnými klobouky.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Živnost kloboučnická. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 1054-1056.