Vydávání zločinců a smlouvy o tom.

Důležitým odvětvím mezinárodní právní moci, kterou si moderní státy v zájmu právní bezpečnosti navzájem poskytují, jest vydávání obžalovaných a odsouzených zločinců v širším slova smyslu. Jelikož evropské právo mezinárodní všeobecné takovéto právní povinnosti neuznává, závisí vydání zločince v určitém případě od dobré vůle dotyčného státu, nebo bývá upraveno mezinárodními státními smlouvami v té příčině uzavřenými.
Takové smlouvy státní uzavřelo Rakousko s těmito státy:
1. s Belgií smlouvou ze dne 12. ledna 1881 č. 28 ř. z.;
2. s Brasilskem ze dne 21. května 1883 č. 142 ř. z.;
3. s Černou Horou ze dne 23. září 1872 č. 124 ř. z. z r. 1873;
4. s Francií ze dne 13. listopadu 1855 č. 12 ř. z. a ze dne 12. února 1869 č. 56 ř. z.;
5. s Anglií ze dne 3. prosince 1873 č. 34 ř. z. z r. 1874;
6. s Itálií ze dne 27. února 1869 č. 100 ř. z. a ze dne 21. prosince 1882 č. 112 ř. z. z r. 1883;
7. s Lucemburskem ze dne 11. února 1882 č. 127 ř. z.;
8. s Monakem ze dne 22. února 1886 č. 13 ř. z.;
9. s Nizozemskem ze dne 24. listopadu 1880 čís. 34 říš. zák. z r. 1881;
10. s Ruskem ze dne 15. března 1874 č. 128 ř. z. z r. 1875;
11. se Srbskem ze dne 8. května 1881 č. 90 ř. z.;
12. se Španělskem ze dne 17. dubna 1861 č. 69 ř. z.;
13. se Švédskem a Norvéžskem ze dne 2. června 1868 č. 11 ř. z. z r. 1869;
14. se Švýcarskem ze dne 17. července 1855 č. 210 ř. z. a konečně
15. se Severní Amerikou smlouvou ze dne 3. července 1856 č. 14 ř. z. z r. 1857.
Vydávání zločinců mezi Rakouskem a Německem nebyla upravena mezinárodní smlouvou a vyskytují se tudíž v tomto ohledu četné pochybnosti. Dle výn. min. sprav. ze dne 7. prosince 1870 č. 14158 jest sice ministerstvo spravedlnosti a ministerstvo zevn. zál. toho souhlasného názoru, že zrušením německého spolku a zřízením německé říše, kteráž k rakousko- Vydávání zločinců a smlouvy o tom.
uherskému mocnářství není v žádném státoprávním poměru, pozbylo platnosti spolkové usnesení ze dne 18. srpna 1836 resp. cís. pat. ze dne 24. října 1837 jednající o vydávání původců jistých politických zločinů, nikoli však též spolkové usnesení ze dne 26. ledna 1854 č. 76 ř. z. a že toto usnesení nebylo dotčeno ani pozdějšími změnami v politických poměrech Německa nastalými, tak že je sluší považovati i na dále za platnou mezinárodní úmluvu příslušných států; avšak tento výnos min. sprav. není zákonem, nýbrž pouhým nařízením, a mají tudíž soudy v jednotlivém případě právo platnosť jeho, kteráž není zcela nepochybná, zkoumati (Lammasch, Auslieferungspflicht str. 102 a n.).
Pokud jde konečně o poměr Rakouska k Uhrám, kteréž vzhledm k trestnímu právu se pokládají za cizinu, má dle výn. min. sprav. ze dne 26. května 1875 č. 6742 v souhlase s král. uh. min. sprav. na základě reciprocity průchod vzájemné vydávání osob, pokud nejsou státními příslušníky, pro zločin nebo přečin ve druhém státě spáchaný odsouzených nebo stihaných; jde-li o pouhý přestupek, nemá vydání pachatele místa. Jelikož však Uhry s Rakouskem v ohledu mezinárodním tvoří jediný stát, ustanovuje výn. min. sprav. ze dne 28. ledna 1877 č. 966, že příslušníci uherské polovice říše, kteří mimo rakouské mocnářství dopustili se trestního činu a v obvodu zemí na říšské radě zastoupených byli dopadeni, nemají býti nikdy vydáni cizozemsku, nýbrž jedině, jedná-li se o zločin nebo přečin, Uhrám. I v Rakousku platí zásada ve všech státech za pravidlo uznaná, že stát svého příslušníka cizině nikdy nevydává (§§ 36, 235 tr. z., § 102 voj. tr. z., § 72 tr. z. pro Bosnu a Hercegovinu).
Pokud se týče řízení ve příčině vydání obviněného, ať již úřadu uherskému či cizozemskému, příslušným jest sborový soud I. stolice, v jehož obvodu bydlí nebo se zdržuje ten, jenž má býti vydán, nebo nemá-li stálého bydliště a pobytu, v jehož obvodu byl dopaden. K návrhu příslušného úřadu na vydání nebo po prohlášení zatykače buďtež sice učiněna potřebná opatření k zamezení útěku obviněného, návrh na jeho vydání však nechť učiní u sborového soudu II. stolice radní komora po slyšení státního zástupce teprve tenkráte, když úřad za vydání žádající takové důkazy nebo důvody podezření ihned nebo v přiměřené lhůtě uvedl, jež podezřelý při svém zatčení na místě nemohl vyvrátiti. Sborový soud II. stolice slyšev prve vrchního státního zástupce rozhodne pak o žádaném vydání usnesením, kteréž musí vždy ministrem spravedlnosti býti předběžně schváleno (§ 59 tr. ř.).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Vydávání zločinců a smlouvy o tom. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 524-525.