Daň ze psů.

Daň ze psů náležející mezi daně z přepychu, zavedena byla z důvodů zdravotních a bezpečnostních, zvláště však za tím účelem, aby člověk chráněn byl před vzteklinou. V Rakousku nevybírá daň ze psů stát, nýbrž pouze obce.
Pro království české byla zák. ze dne 29. března 1873, č. 24. z. z. vydána následující ustanovení o vybírání daně ze psů:
Obce mají právo uložiti daň na držení psů starších 4 měsíců, kterážto daň nesmí v obcích městských obnášeti více než 4 zl. a v obcích venkovských více než 2 zl. ročně z každého psa. Na psy, kteří ku hlídání domu a dvora na řetěze se drží, pak na psy, kteří slouží k účelům živnostenským, hospodářským nebo honebním, smí se uložiti daň nejvýše v obnosu polovičním. Majitelé psů, kteří se pouze na čas v některé obci zdržují, nemusí platiti daň, platí-li ji v obci jiné.
Psi, z nichž daň zapravena byla, mají nositi k vůli kontrole na nákrčníku známku, kteráž se při placení daně majiteli psa vydá. Majitelé domů jsou povinni předložiti každoročně úřadu obecnímu seznam nájemníků, kteří psy mají. Ze psů nepřihlášených musí majitelé jich zaplatiti daň v obnosu dvojnásobném. Psy známky nemající má pohodný zničiti. V Praze vybírá se daň ze psů na základě výn. zem. výb. ze dne 24. listopadu 1873 č. 29325.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Daň ze psů. Všeobecný slovník právní. Díl první. Accessio - Jistota žalobní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1896, svazek/ročník 1, s. 210-211.