Továrny

.
1. Pojem.
Dvor. dekret ze dne 17. února 1826 prov. s. z. pro Čechy sv. 8 č. 36 vypočítává jako podstatné znaky továren značný rozsah výroby, veliký počet súčastněných dělníků, značný kapitál provozovací atd. Nyní platný živnostenský řád nemá žádné definice pro továrny. Tuto mezeru mělo vyplniti min. výn. ze dne 18. června 1883 č. 22037, ve kterém jako továrny označeny jsou ony živnostenské podniky, ve kterých se vyrábějí neb spracovávají předměty živnostenské tržby v uzavřených dílnách, kde súčastněno pravidelně více než 20 živnostenských pomocných dělníků, zaměstnávaných tedy mimo jich vlastní obydlí, při čemž pravidlem jest používání strojů jako pomocných prostředků a zavedení dělby práce; které dále rozdílný jsou od řemeslně vedených výrobních živností již i tím, že živnostenský podnikatel sám sice podnik vede, leč nesúčastní se činně ruční výroby; rozdílny jsou i vyšším zdaněním, protokolováním firmy atd. I dle všeobecné mluvy a dle nauky národohospodářské přikládá se označení »továrna«, »tovární výroba« oněm podnikům, jež za účel mají výrobu neb zdokonalení živnostenských výrobků ve velkých množstvích a za tím účelem slučují v uzavřených místnostech větší počet dělníků, kteří po většině pracují pomocí strojů a motorů dle principu dělby práce, t. j. tak, že všichni jsou zaměstnáni při výrobě jednoho a téhož předmětu určitou prací, pravidelně se opakující (roz. spr. s. dv. ze dne 10. prosince 1891 č. 3968, sb. »Budwinski« č. 6302).
2. Rozdíly ohledně ostatních živností.
Živnostenský řád má celou řadu ustanovení, z nichž přesně vysvítají rozdíly továren a ostatních živností, a to:
1. § 96 a) živn. ř. vymiňuje pro tovární dělnictvo normální dobu pracovní (viz čl. Dělníci).
2. Pro továrny jest zákonem předepsán pracovní řád (§ 88 živ. ř. a viz čl. Dělníci).
3. Ustanovení živn. řádu ohledně učňů a mistrů (§ 98 a násl. živ. ř.); taktéž povinnost býti členem společenstva není pro továrny závaznou (§ 108 živ. ř.).
Majitelé továrních podniků nemohou býti nuceni ani ohledně místně odloučených pobočných závodů a skladů svých státi se členy společenstva, poněvadž tovární sklady nejsou samostatnými živnostenskými závody, nýbrž jen součástkou továrního závodu i tehdy, jestliže jsou od nich místně odděleny a zřízeny mimo stanoviště továren (roz. spr. s. dv. ze dne 23. dubna 1892 č. 1317, sb. »Budwinski« č. 6565).
4. Pro děti, které jsou zaměstnávány v továrnách neb větších živnostenských závodech a tím zbaveny možnosti účastniti se vyučování v obecních školách, mají majitelé továren zříditi buď sami neb ve spojení s jinými vlastníky továren dle norem, platných pro zřizování veřejných škol, školy samostatné (§ 60 zák. ze dne 14. května 1869 ř. z. č. 62, viz čl. Školy tovární).
3. Postavení majitele továrny.
Předpokládá se sice pravidelně, že majitel továrny pouze stojí v čele podniku a jej řídí, resp. dotýčnými továrními orgány říditi dává a za tím účelem jim dává direktivy a instrukce, že tedy ruční výroby se nesúčastní; leč z té okolnosti, že majitel živnosti nesúčastní se činně ruční práce, které je bezprostředně nutno ku výrobě produktu, tak jako jeho pomocníci, nemůže býti usouzeno, že tu živnostník výroby se nesúčastní, poněvadž by tu tomuto znaku — účastnění se totiž výroby — byl přikládán příliš úzký význam; neboť jednak z důvodů na snadě jsoucích nemůže býti prostá skutečnost nesúčastnění se ruční práce při výrobě pokládána vůbec za rozhodující znak, jednak však není možno souditi, že jen zaměstnávání se majitele živnosti i pomocníka stejnou prací činí rozdíl mezi obyčejnou a tovární živností. Spíše rozhodným jest jen to, zda dle zařízení podniku a dle spůsobu výroby, jež tím jest podmíněna, jeví se býti pracovní síla podnikatelova jako výrobní činitel (roz. spr. s. dv. ze dne 10. prosince 1891 č. 3968. sb. »Budwinski« č. 6903).
4. Úřední zjištění.
Zákon neudal, jak již připomenuto, znaky, dle nichž přesně dalo by se vyvoditi, zda v daném případě je tu tovární či jiná živnost, nýbrž ustanovuje toliko, že v pochybnosti, zda určitý živnostenský podnik jest továrnou, rozhoduje politická zemská správa po slyšení obchodních a živnostenských komor a súčastněných společenstev (§ 1 odst. 3 ž. ř.). Tím sice rozhodnutí není ponecháno svobodnému uvážení úřadu, přes to však zůstaveno jest úřadu, aby uvážil skutečnou přítomnou povahu podniku, tak že při zkoušení zákonnosti jednotlivého rozhodnutí může se jednati jen o to, zda směrodatné skutečné výrobní poměry dostatečně byly prozkoumány a správně posouzeny (roz. spr. s. dv. ze dne 26. října 1887 č. 1714, sb. »Budwinski« č. 23).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Továrny. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 113-115.