Prameny (v právu vodním

).
1. Pojem.
Prameny jsou vody obsažené v pozemku a z něho vyvěrající. Prameny mající oblasť svou i vznik v pohoří (v horách) slují prameny horskými, kdežto četné prameny vznikají z vod pozemních, a jen tyto prameny mohou zpravidla jeviti se předmětem soukromého práva, jsouce zůstaveny užívání vlastníkovu a nabývány jsouce zpravidla zřízením studní. Rozeznávají se pak prameny stálé (permanentní) a prameny občasné (periodické), podle toho, jsou-li tu trvale nebo jen jistý čas a na to se ztrácejíce; dále se činí rozdíl mezi prameny stojícími, stoupajícími, a tekoucími. Stojící a stoupající prameny mají jen pohyb kolmý stoupajíce a klesajíce v nějaké kotlině (prohlubině), v které jsou uzavřeny a odtékají teprve tehdy, překročí li voda tuto prohlubinu. V četných případech nevyvěrá však zdroj těchto pramenů vůbec nad povrch, nýbrž snaží se odtéci, pokud se týká, odtéká pod zemí. Tekoucí prameny vystupují však ihned se svislým pohybem z půdy. Stav výšky pramenů v půdě řídí se stavem hladiny vody v řekách; množství a trvání pramenů závislo jest na množství a rozdělení meteorického podkladu, na povaze kamení, kde se tvoří prameny, na objemu oblasti, kterou pramenu přivádí atmosférická voda. Ztratí-li se pramen, nalezne se zpravidla opět prohloubeným kopáním.
2. Vodní zákony
pojednávají v § 4 lit. a) d) o pramenech a jich odtoku. Zákon přiznává držiteli pozemku vodu pod zemí utajenou v jeho pozemcích a odtud pramenící t j. přiznává mu vlastnické právo k vodě této. Zdroj na světlo nevyvěrající, avšak obsažený pod zemí v pozemcích není pojat v § 4 lit. a). Peyrer táže se proto, jakou právní povahu má zdroj t. j. ona voda, která nevyvěrajíc na povrch skrývá se v pozemcích, občas též tu i tam (na některých místech) na povrch vyráží nebo nalézá se ve spojení s nějakou vodou nad povrchem; dále se táže, má-li zákonodárství vůbec a zákon o právu vodním zvlášt nějaký vliv na zdroj, a dospívá k tomu výsledku, že otázky tyto posuzovati jest podle ustanovení občanského zákonníka. Jestiť věcí ve smyslu obč. zákonníka vše to, co slouží potřebám člověka; jen takováto věc jest předmětem práva majetkového, zdroj nad povrch nevyvěrající není zpravidla způsobilým sloužiti potřebě vlastníka pozemku a stává se teprve tehdy předmětem práva soukromého, jakmile se ho upotřebiti dá; při tom podotýká Peyrer, že § 297 o. o. z. pokládá za příslušenství nějaké nemovité věci prostor Prameny.
567
vzduchový nalézající se nad věcí tou v kolmé čáře, nikoli však ony věci, které jsou pod pozemky ve svislé čáře, pročež nelze považovati zdroj nad povrch nevyvěrající za příslušenství pozemku. (Jinak soudí Randa; viz jeho Právo vlastnické.)
3. Vlastníku pozemku
jsou však bezpodmínečně odňaty:
1. Solné prameny, které mohou býti ku příkazu úřadů finančních zničeny nebo vyvlastnený (§§ 409, 410 ř. cel. a monop.).
2. Vody cementové náležejíce k předmětům regálu horního (§ 3 hor. z.).
3. Co se však týče pramenů minerálních, léčivých a zdravotních studní, příslušejí prameny tyto ve smyslu § 4 lit. a) vlastníku půdy, jakož i užívání jich, pokud ovšem třetí osoby nenabyly k nim nějakého práva. Co do (zavření) používání a prohloubení léčivých pramenů, co do zřízení a udržování k tomu potřebných zvláštních zařízení, jako: vodovodů, pump atd., dále co do užívání jich vod a vodních zařízení mají průchod předkem ustanovení zákona o právu vodním (§§ 10 a 16 atd.). Pokud se pak léčivých pramenů užívá jako zdravotních prostředků, podléhají všeobecným zákonům zdravotním, jakož i zvláštním ustanovením, která byla v té příčině pro jednotlivé prameny vydána.
4. Ochrana pramenů
.
Rakouské právo nevykazuje zvláštního zákona na ochranu pramenů, nýbrž všechna ustanovení zákonná na ochranu pramenů obsažena jsou jednak v zákonu horním, jednak v zákonu lesním a jednak v zákonu vodním (srv. též čl. Prameny léčivé). Než ani tato veškerá ustanovení — jak nabyté zkušenosti s důstatek dokazují — nedostačují k vydatné ochraně pramenů léčivých, a tak se i stalo, že vynikající oblasti pramenů nanejvýš ohroženy jsou nebo nebezpečí vydány zvláště hornictvím. Aby se tato mezera v zákonodárství vyplnila, přikročilo se k tomu prostředku, že utvořeny cestou nařízení t. zv. ochranné okresy pramenů, v nichž podrobeno hornictví rozmanitým obmezením; než ani toto opatření neosvědčilo se býti dostatečnou ochranou proti zasahování do oblasti pramenů. Tak zvláště teplická katastrofa obrátila pozornost vlády a zákonodárných sborů na tento předmět; avšak doposud nepodniklo zákonodárství ničeho, aby léčivé prameny nepostradatelné pro veřejné a všeobecné zájmy došly trvalé a vydatné ochrany. Budiž zde je podotknuto, že na základě § 18 zák. hor. byly stanoveny pro celou řadu léčivých pramenů ochranné okrsky, mezi nimiž uvésti sluší: Baden u Vídně (nál. ze dne 3. října 1879 č. 1497), Karlovy Vary (rozh. min. orby a min. ze dne 17. ledna 1882, č. 5461 z r. 1881), Františkovy Lázně (rozh. min. orby a sprav. ze dne 7. května 1883, č. 13 867), Gastýn (nál. ze dne 22. srpna 1871, č. 530), Krondorf (nál. ze dne 5. února 1881, č. 263), Mariánské Lázně (nál. místodrž. ze dne 31. prosince 1866, č. 52754), Novou Ves (pol. okres Teplice, (nál. ze dne 20. prosince 1875, č. 3960), Bylany (nál. ze dne 8. června 1870), Římské Lázně (Römerbad) (nál. ze dne 3. srpna 1874, č. 1681), Sangerberg (nál. ze dne 27. října 1871, č. 3895), pro kyselku u Rohatce (nál. ze dne 1. dubna 1876, č. 1140), Teplice (rozh. min. orby a sprav. ze dne 4. června 1875, č. 4220), Tüffer (nál. ze dne 13. července 1885 č. 881). O řízení co do stanovení takovýchto ochranných okresů obsahuje bližší ustanovení § 222 hor. zák. a § 113 prováděcího předpisu. § 222 stanoví: Přihodí-li se při provozování horním události, které ohrožují bezpečnost pečnost osob, budov, pozemků, léčivých pramenů, studen neb jinakých zařízení, má horní úřad naříditi potřebná bezpečnostní opatření, k čemuž zpravidla přizvati jest politický úřad. Je-li nebezpečí v prodlení, má učiniti neodkladná opatření k ochraně a bezpečnosti bližší nebo dříve o události zvěděvší úřad, přibera potřebné znalce, o dalších opatřeních srozuměti se, jak předepsáno. Nastoupí-li některá událost naznačená v § 222 zák. hor., má revírní úřad horní vyslati komisaře a současně pozvati politický úřad okresní, který sám vyšle též k vyšetřování komisaře. Neshodnou-li se oba komisaři o volbě opatření, má horní komisař ihned pozvati dva osvědčené znalce. Protokol o tom sepsaný předložiti jest revírnímu úřadu hornímu, kterému přísluší podati nález a sděliti jej okresnímu úřadu k vyjádření; schválí-li okresní úřad nález ten, má jej revírní úřad horní ihned zhotoviti. Neshodují li se oba úřady, dlužno celý akt předložiti k rozhodnutí hornímu hejtmanství; mezí tím však má revírní úřad horní učiniti ona prozatímní opatření, která shledá nutnými a příhodnými ku bezpečnosti ohroženého předmětu (§ 113. prov. předpisu).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Prameny (v právu vodním). Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 582-584.