Úmysl zlý (v právu trestním)

.
1. Pojem.
O zlém úmyslu (dolus) mluvíme, když při předsevzetí neb opomenutí činu, jenž stihá se dle práva trestního, bylo zlo, jež je spojeno s dotyčným deliktem, přímo uváženo a umíněno, aneb bylo něco předsevzato neb opomenuto, z čehož zlo, které tím vzniklo, obyčejně vzniká neb aspoň snadno vzejíti může (§ 1 tr. z.). Bez zlého úmyslu není zločinu. Jsou však též dolosní přečiny a přestupky; s druhé strany nevyžadují ale některé přečiny a přestupky zlého úmyslu. Dolosní přečiny a přestupky trestají se přísněji. Zlý úmysl jest nejpodstatnější známkou každého zločinu a jest zpravidla zapotřebí, by každý znak zločinného jednání byl prodchnut zlým úmyslem (rozh. ze dne 22. prosince 1879 č. 10684, č. sb. 216).
2. Druhy zlého úmyslu.
1. § 1 tr. z. rozeznává mezi přímým (dolus directus) a nepřímým zlým úmyslem (dolus indirectus). Přímý zlý úmysl směřuje přímo k určitému zlu, jež jest se zločinem spojeno, kdežto nepřímý úmysl je tu tehdá, když bylo něco vůbec ve zlém úmyslu předsevzato neb opomenuto, z čehož vzešlo zlo, byť i pachatel toto zlo hned původně nezamýšlel. Jest celá řada zločinů, kde stačí nepřímý úmysl (viz rozh. ze dne 16. září 1878 č. 10341 č. sb. 188). Pachatel jest v tomto případě zodpověden za všechny další následky, jež čin jeho má v zápětí, byť i následky tyto předvídati nemohl (rozh. z 18. ledna 1890 č. 10927 č. sb. 1294). Okolnosť, že mohl pachatel předvídati následky, nepatří k pojmu nepřímého zlého úmyslu (rozh. ze dne 1. října 1886 č. 7878 č. sb. 961).
2. Zákon nečiní však rozdílu, zda pojat byl zlý úmysl před či při předsevzetí neb opomenutí činu trestního, tak že jak dolus praemeditatus (jednání s rozvahou a rozmyslem) tak i dolus repentinus (jednání v afektu) vždy nutno považovati za zlý úmysl s tím rozdílem, že v posledním případě jsou zde mnohé polehčující okolnosti, jež mají vliv na vyměření trestu. Jest však nepochybno vzhledem k jasnému znění § 1 tr. z., že dolus subsequens (dolus pojatý teprve po spáchání činu trestního) není zlým úmyslem ve smyslu § 1 tr. z. Dolus subsequens má jen tehdá praktický účinek, že při pokračování v činech trestních nutno posouditi, která z následujících částečných jednání byla spáchána ve zlém úmyslu.
3. Mluví se dále o určitém a neurčitém zlém úmyslu. Toto rozdělení je však totožným s rozdělením na přímý a nepřímý zlý úmysl. Při určitém úmyslu je úmysl přímý, čili jak zákon praví »přímo« (»geradezu«) směřuje k nastalému výsledku, kdežto při neurčitém úmyslu jest pachateli lhostejno, který z následků by mohl nastati; jest mu lhostejno, nastane-li větší zlo, než jak doufal, nebo menší.
4. Posléz rozeznává se mezi dolus generalis a dolus specialis dle toho, je-li tu jen jediný zlý určitý úmysl, či očekává-li a zamýšlí-li se při jednotlivých částech zločinné činnosti zlý výsledek, který není všem těmto částem společný, nýbrž odpovídá jen dotyčné části zločinného jednání.
3. Důvody vylučující zlý úmysl (§ 2 tr. z.).
Zlého úmyslu není:
1. když je pachatel úplně zbaven užívání rozumu;
2. když čin při střídavém pomatení smyslů spáchán byl v tom čase, pokud pomatení trvalo neb
3. spáchán byl v úplném opojení, do kteréhož se pachatel připravil zločinu v úmyslu nemaje, neb v jiném pomatení smyslů, v němž si pachatel nebyl vědom činu svého;
4. když pachatel nedokonal ještě 14. roku věku svého;
5. když se sběhl při tom takový omyl, pro který nelze v činu spatřovati zločin;
6. když zlo povstalo z náhody, z nedbalosti neb z neznalosti následků činu;
7. když čin stal se z neodolatelného donucení neb u výkonu spravedlivé nutné obrany.
O těchto zvláštních důvodech zlý úmysl vylučujících jednají čl. »Blbci«, »Příčetnosť a opilost’«, »Omyl«, »Obrana nutná« a v dodatcích »Náhoda«. Věcí soudu jest dbáti důvodu trestnost’ vylučujícího, jenž je odůvodněn stavem věci, i tehdá, když se ho obviněný nedovolává (§ 3 tr. ř.).
4. Zlý úmysl dle voj. z. tr.
§ 1 voj. z. tr. definuje zlý úmysl právě tak, jako § 1 ob. tr. z. Zvláštní předpisy o důkazu zlého úmyslu obsahuje dv. d. ze dne 19. ledna 1848 č. 1 voj. sb. z., kde se stanoví: Tam kde k uložení řádného trestu smrti nestačí pouhá vina, nýbrž třeba důkazu zlého úmyslu a obviněný sice čin doznává, neb udává, že nejednal ve zlém úmyslu, neb že zamýšlel jen menší zlo, než které skutečně nastalo, dlužno jeho udání jen tenkrát víru dáti, když čin stal se náhle a zlo dle přirozeného stavu věcí nemusí z jednání takových nezbytně vzniknouti. Připravil-li si však obviněný příležitostí a prostředky ke skutečnému vykonání činu, aneb snažil-li se odstraniti překážky, jež stály v cestě vykonání činu, jest usvědčen i ze zlého úmyslu, ač nezjeví-li se během vyšetřování zvláštní okolnosti a poměry; z nichž lze konečně na jiný úmysl souditi. Popírání zlého úmyslu nevylučuje, jestliže je obviněný dle těchto předpisů ze zlého úmyslu usvědčen, užití řádného trestu zákonem na zločin uloženého. § 2 voj. tr. z. obsahuje ještě ustanovení, zvláštní právu vojenskému, že totiž dopouští se výjimka z pravidla, že ke každému zločinu jest třeba zlého úmyslu, tehdá, když voj. tr. zák. stihá jistá porušení povinnosti vojenské, služební neb stavovské co zločin, aniž tu musí býti zlý úmysl. § 3 voj. z. tr. obsahující důvody vylučující zlý úmysl a přičítání činu co zločinu souhlasí úplně s § 2 ob. z. tr. Konečně i přečiny mohou býti spáchány cum dolo a sine dolo (§ 4). Četné normy trestní voj. z. tr. obsahují zvláštní průvodní pravidla ohledně zlého úmyslu při jednotlivých deliktech, tak na př. §§ 184, 185 a 186 ohledně důkazu zlého úmyslu při deserci a j.
5. Zlý úmysl v důchodkovém právu trestním. Viz čl. Zákon trestní důchodkový.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Úmysl zlý (v právu trestním). Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 244-246.