Biskupové.

I. Pojem. Biskup jest představený církevní, jemuž přísluší správa určitého území t. zv. diecése. Biskupové jakožto nástupci apoštolů pod nejvyšším řízením papežovým povoláni jsou ku provádění úkolů církve, a proto jim přísluší pravidelná vláda církevní, již ve své diecési vykonávají. Biskup jako pravidelný držitel moci církevní ve své diecési, nazývá se právem ordinarius, čímž je vyslovena myšlénka, že biskup drží moc církevní v diecési vůbec potud, pokud není výslovně omezen v této moci právy papežovými.
II. Práva. Souhrn práv biskupských nazývá se ius episcopale. Práva ta lze rozděliti jednak na práva vyplývající z trojí moci biskupovi příslušící, jednak na práva čestná.
1. Práva vyplývající z moci světící (potestas ordinis). Udílení svátostí biřmování a svěcení kněžstva může jen biskup platně předsebráti (iura ordinis propria). Ostatní práva z této moci plynoucí může vykonávati nejen biskup, nýbrž i presbyter (iura ordinis communia); jsou však některá práva, jež může sice presbyter platně vykonávati, jež však jsou biskupům vyhrazena (iura ordinis reservata) na př. svěcení zvonů, oltářů, kostelů, svatých olejů, udílení benedikce opatům a abatyším atd. Mimo to má biskup bdíti nad tím, aby služby boží byly vykonávány náležitě a nábožně.
2. Práva vyplývající z biskupské moci učitelské (potestas magisterii), záleží hlavně v tom, že v diecési pouze ten může úřad kazatele a učitele náboženství vykonávati, kdo byl approbován biskupem (missio canonica). Biskup approbuje, po případě zapovídá knihy, které se v diecési vydávají. (Schválení knihy nějaké přísluší biskupu, v jehož diecési kniha vyjde a nikoli biskupu diecése, v níž autor knihy sídlí.)
3. Z práv, jež vyplývají z biskupské potestas jurisdictionis, zmíniti se sluší hlavně o právu vydávati zákony pro diecési, o právu obsazovati beneficia církevní aneb je zrušiti a měniti, o právu udíleti dispense, vykonávati církevní soudnictví v první stolici, pečovati o zachování majetku církevního, vychovávati kleriky, udržovati kázeň mezi duchovenstvem atd. Biskupovi náleží též právo svolati synodu diecésalní. Usnesení synody nejsou však pro biskupa nijak závaznými. Konečně má biskup za účelem, aby mohl vykonávati dohled nad církevními ústavy své diecése vůbec a kláštery zvláště, aspoň jednou do roka, a je-li diecése objemnou, aspoň ob rok předsevzíti visitaci a sice buď osobně buď zástupcem svým (vikářem generálním); při visitaci má se přesvědčiti o stavu majetku církevního, o stavu budov církevních, o výkonech úředních duchovenstva a konečně o chování se kleriků i laiků; nemá však předsebráti akty vlastního soudnictví církevního. Biskup má právo vybírati od příslušníků duchovenstva jisté dávky (seminaristicum čili alumnaticum t. j. příspěvky ku vydržování biskupských seminářů a prokurace t. j. příspěvky na odbývání visitací).
4. Práva čestná.
a) Církevní. Biskup má právo používati jistých insignií: prstenu, hole pastýřské, zlatého kříže na řetězu (pectorale), Šatu pontifikalního a sedadla na způsob trůnu s baldachinem na evangeliové straně oltáře, k čemuž patří i zvláštní přikrytí hlavy t. j. mitra čili infula. Biskupovi přísluší zvláštní titul »Z božího milosrdenství a z milosti stolice apoštolské biskup« (tak se nazývá sám) »biskupská milost«, »reverendissime«, »venerabilis frater« (tak jej oslovuje papež), a zvláštní průkazy úcty (slavnostní vítání, právo přednosti před kleriky nižšího svěcení než biskupského). Ve vlastní diecési má biskup přednosť i před arcibiskupy, vyjímaje ovšem vlastního metropolitu. Při podpisu užívají biskupové jen jména se značkou †, což jest řecké τ, a bylo užíváno biskupy řeckými a znamená ταπεινός t. j. pokorný. Titul arcibiskup (archiepiscopus) byl původně jen zvláštním vyznamenáním pro biskupa; později byli tak zváni metropolité a nyní mají oba výrazy mnohdy význam stejný (Viz čl. Hierarchie.)
b) Biskupům vyhražuje též zákonodárství světské jisté přednosti veřejnoprávní: Biskupové jsou osvobozeni od ubytování vojska ve svých budovách residenčních, a spisy týkající se administrace diecése jsou sproštěny kolku i poštovného. (Cís. pat. ze dne 9. února 1850, § 50. ř. z. p. s. 75. popl. z.) Někteří vynikající biskupové mají titul knížete a sice arcibiskupové ve Vídni, v Praze, v Olomouci, v Solnohrade, v Gorici a v Ostřihomě a biskupové v Brixenu, v Trientu, v Kerku (se sídlem v Celovci), v Lavantu (se sídlem v Mariboru), v Lublani, ve Vratislavi (rak. Slezsko), v Sekově (se sídlem v Hradci), a v Krakově. Všichni biskupové mají virilní hlas na sněmech zemských a biskupové s hodností knížecí jsou mimo to členy panské sněmovny.
III. Obsazování biskupství vykonává dle vormského konkordátu z r. 1122 všude kapitola volbou. V Rakousku právo to ponecháno jest jen kapitole olomoucké a solnohradské. V ostatních biskupstvích vyjímaje Kerk, Sekov a Lavant přísluší císaři dle konkordátu z r. 1855 právo biskupy jmenovati. Biskupství v Sekově a Lavantu obsazuje arcibiskup solnohradský. V Kerku vykonává právo präsentační vždy ve dvou případech uprázdněných zeměpán, a ve třetím případu teprve arcibiskup solnohradský. Zvoleného aneb jmenovaného biskupa potvrzuje papež (konfirmace, präkonisace). Konfirmační bulou papežskou pokud se dotýče listinou propůjčecí arcibiskupa solnohradského nabývá nový biskup moci jurisdikční ve své diecési (arcibiskup obdržením papežského palia), konsekrací nebo svěcením biskupským však teprve moci světící (potestas ordinis). Před konsekrací má však biskup papeži složiti přísahu poslušnosti a učiniti vyznání víry a dříve než úřadovati počne, přísahati zeměpánu věrnosť dle formule čl. 20. konkordátu stanovené. Zemře-li biskup neb resignuje-li, přechází moc jurisdikční na kapitolu.
IV. Biskupové světící a titulární.
Biskupy, kteří byli ze svých diecesí v zemích východních nevěřícími vyhnáni, přijali ostatní biskupové k sobě, aby jim pomáhali při výkonech, k nimž bylo potřebí svěcení biskupského. Od té doby byly nicméně stolice biskupské v zemích nevěřících (in partibus infidelium) obsazovány a biskupové pro tyto diecése vysvěcení nazýváni episcopi in partibus infidelium, od vatikánského sněmu (1882) pak vůbec byli zváni biskupy titulárními. Někteří z těchto biskupů zaujímají postavení v kurii římské jako vyslancové nebo ve službě státní na př. jako biskupové vojenští. Většina těchto biskupů, kteří bývají vzati z duchovních světských, slouží však jiným biskupům na výpomoc (episcopi auxiliares, vicarii in pontificalibus). Světící biskup může jen v diecési, které jest přikázán, předsevzíti iura ordinis episcopalis, a jen pokud jej biskup, jemuž jest přikázán, zmocnil a pokud plná moc jeho nebyla odvolána. Jurisdikce světícímu biskupovi nepřísluší. Úřad světícího biskupa končí smrtí, exkomunikací neb suspensí biskupa, jemuž jest přikázán.
S biskupy světícími nelze stotožňovati biskupy titulární, které jmenuje král uherský v základě zvláštního privilegia papežského. Tito biskupové, jichž jest celkem 24, mají pouze titul biskupů, nikoli však svěcení biskupské a přísluší jim hlas v tabuli magnátů. Leč od r. 1883 zaujímají místa ta superintendenti církve reformované a nesou též titul »biskupa«.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Biskupové.. Všeobecný slovník právní. Díl první. Accessio - Jistota žalobní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1896, svazek/ročník 1, s. 96-98.