Dr. Max Ludwig Müller, Privatdocent an der Universität Tübingen. Die Bedeutung des Kausalzusammenhanges im Straf-und Schadenersatzrecht, Tübingen, 1912.
Problem kausálního vztahu je ze starých problémů, jež zůstávají věčně mladými. Nepozbylť dosud své zajímavosti a důležitosti ani v právu trestním, jež, nemohouc se dosud odhodlati k bezvýjimečnému provedení principu odpovědnosti za vinu, je nuceno ohlížeti se po přijatelném obmezení širokého pojmu příčinnosti, tím méně pak v právu civilním, kteréž, uznávajíc případy ručení za škodu nezaviněnou a dávajíc tím z ruky korektiv viny, přímo volá po jiném kriteriu umožňujícím přetíti někde kausální řetěz do nekonečna se rozvinující. Jakkoli pak i literatura tímto problémem se zabývající podlehla všemocnému zákonu příčinnosti potud, že i ona ,,se rozvíjí do nekonečna" a ačkoli již jen s pochopitelnou obavou bereme do ruky každý nový spis zvolivší si toto thema, přece zase vřele vítati sluší literární zjevy, jež značí jakýsi krok ku předu na dráze vedoucí k rozřešení problému či správněji problémů, o něž jde.
Spis Müllerův zařazuju bez váhání mezi zjevy povahy posléz naznačené. Pro mne sama je tím zajímavějším, že vycházeje z problému příčinnosti dospívá ke stejným důsledkům, k nimž jsem došel ve svém spise o formách viny (Müllerem na četných místech citovaném), konstrukcí nebezpečí normálního, zvoliv za východisko nauku o zavinění.
Müller odmítá hned předem oblíbenou nyní theorii vztahu adekvátního i jiné theorie kausální, přijímaje jako jedině správnou theorii podmínky t. j. rovnocennosti všech podmínek spolupůsobivších k výsledku, dle níž je kausální každá podmínka jevící se jako conditio sine qua non výsledku. Široký pojem kausality takto vznikající nachází svůj korektiv v tom, že pouhý podmínečný vztah dvou skutečností není nikdy sám o sobě způsobilý k založení odpovědnosti trestní nebo závazku k náhradě škody, nýbrž vždy jen ve spojení s jinými předpoklady. Tyto další náležitosti nesluší však pokládati za znaky právnického pojmu kausálního, nýbrž sluší je naopak rozlišovati od náležitosti vztahu příčinného. Tím stává se široký pojem podmínky právnicky upotřebitelným. (Str. 1—20.)
Pokud k těmto dalším náležitostem náleží zavinění, sluší ovšem i zavinění přesně odlišovati od příčinnosti. Chováním zaviněným ve smyslu právnětechnickém může však býti jen takové, které odporuje objektivněprávní normě (das objektiv rechtsnormwidrige Verhalten) t. j. některému z požadavků, jichž soujem tvoří právo objektivní. Hledě pak k tomu, že chování se může býti buď positivní (konání) nebo negativní (opominutí) a že pro posouzení protinoremnosti chování se rozhodným je účel, jejž norma si vytkla, dospívá Müller k zásadě: normě odporuje opominuté jednání, jehož předsevzetí nebo předsevzetí jednání, jehož opominutí se jeví za okolností současně daných nutným k účelu normou vytyčenému. Zda jest tomu tak v jednotlivém případě, o tom rozhoduje ne subjektivní stanovisko jednajícího, nýbrž abstraktní poznání lidské (str. 20—28). Dle toho jeví se Müllerovi objektivně právně protinoremním jen takové chování, které hledíc k okolnostem, jež abstraktní poznání lidské může ex ante seznati, zvyšuje objektivní možnost zmaření účelu normou vytyčeného. (Str. 31.)
Tímto výsledkem přibližuje se Müller k oněm theoriím kausálním, které ku příčinnosti žádají vztahu adekvátního, neboť i ony budují — arci s různými variacemi — na objektivní prognose. Avšak ostrý rozpor oproti těmto theoriím jeví se v tom, že tyto theorie kriterium takto získané vkládají do samého pojmu kausality prohlašujíce je za pojmový znak její a obmezujíce pomocí něho široký pojem podmínky. Müller oproti tomu důsledně trvá při ryzí theorii podmínky, vkládaje kriterium ono do pojmu bezprávnosti či dle terminologie jím zvolené do pojmu objektivněprávní protinoremnosti, jíž požaduje kromě kausálnosti k založení odpovědnosti trestní i civilní. Při tom přiznává zcela loyálně mému spisu o formách viny prioritu této myšlenky. (Str. 29—34.)
I v tom se jeví potěšitelná shoda, že ani Müllerovi nestačí, aby z činu vzešlo jakékoli, i sebe menší ohrožení právního statku či, jak Müller se vyjadřuje, „účelu normou vytyčeného" lidským chováním, nýbrž že objektivně právně protinoremním je mu jen takové chování se, které ohrožuje způsobem hodným povšimnutí (in beachtlicher Weise) účel normou člověku vytyčený (t. j. aby způsobil nebo nezpůsobil skutečnosti určitého druhu) s hlediska prognosy objektivní. Správnost této formule zkoumá pak spisovatel na několika příkladech praktických, při čemž přidává se k mínění rovněž již mnou a později Exnerem hájenému, že při posuzování otázky, zda ohrožení nepřestoupilo míry přípustné, rozhodným je kromě míry ohrožení a důležitosti ohroženého účelu normy (statku právního) zejména i účel, k němuž jednající směřoval. (Str. 34—42.)
Pochopitelným způsobem dospívá Müller — zabývaje se případy vyžadujícími de lege lata jednání zaviněného — od otázky chování se objektivně právně protinoremního k náležitostem chování se subjektivně zaviněného. Není proň pochyby, že zaviněným ve smyslu technickém může býti jen takové chování se, jež ohrožuje účel vytyčený normou, způsobiti neb nezpůsobovati skutečnosti určitého druhu, nejen s hlediska prognosy objektivní, nýbrž i se stanoviska prognosy subjektivní t. j. se stanoviska poznávací možnosti konkrétního individua. Při tom dotýká se přirozeným způsobem i známé sporné otázky, sluší-li tuto možnost poznávací posuzovati dle zvláštní — po případě subnormální — způsobilosti jednajícího či dle jakéhosi měřítka průměrného — kontroversa, která, jak známo, má důležitost pro pojmové určení nedbalosti. Müller hájí pro trestní právo stanovisko ryze subjektivní, nepopíraje, že v okruhu civilního práva lze uvésti vážné důvody pro mínění té doby panující, dle něhož nerozhoduje individuální, snad podprůměrná schopnost jednajícího, nýbrž stačí, že nebezpečnost jednání je poznatelna pro přiměřené schopnosti člověka téhož životního postavení (Verkehrstypus). Sám má pochybnosti o správnosti tohoto mínění, zejména an nepochopuje, jak by pak se dalo ospravedlniti zvláštní posuzování osob nepříčetných, jakož i takových, jež pro vady tělesné jsou nezpůsobilé k normálnému chování se. (Str. 45, p. 1.) Pokud tato výtka směřuje, jak nepochybno, i proti těm, kdož zastávají naznačené měřítko objektivní i pro obor práva trestního, odpovídám k ní, že pro stižené vadou tělesnou, která je činí nezpůsobilými k normálně opatrnému chování se člověka zdravého, platí měřítko zvláštní z té příčiny, poněvadž právě tací lidé tvoří zvláštní typus v životě (Verkehrstypus), (školní příklad: slepý chodec na ulici!), kdežto k abnormalitám duševním lze přihlížeti jen s hlediska trestní způsobilosti (nepříčetnosti nebo příčetnosti zmenšené).
Theorie pokoušející se vymeziti úmysl a nedbalost roztřiďuje Müller správně dle toho, pokládají-li rozdíl obou těchto forem viny za kvalitativní či kvantitativní. K prvním čítá theorii vůle a theorii představy, jichž společné známé kriterium Frankovo však pokládá za neudržitelné. De lege ferenda prohlašuje se pro rozdíl toliko kvantitativní t. j. pro vymezení forem viny dle intensity předvídání výsledku. 1
Podivným způsobem žádá Müller k dolu i značnější objektivní míru ohrožení než k nedbalosti. Důvodem je mu, že by bylo ,,neodůvodněným skokem", kdybychom ohrožení nepatrného stupně (ještě normální) пероkládali vůbec za trestno, ohrožení pak jen o něco málo vyšší, ale již povšimnutí hodné (dle mé terminologie již nadnormální) trestali hned jako dolosní. Proto chce Müller na př. toho, kdo střílí na soka svého na tak značnou vzdálenost, že ,,ani výtečný střelec" nesmí doufati, že by na takovou vzdálenost mohl trefiti, a soka zastřelí (příklad Trägerův) a rovněž i toho, kdo dlaždice v průjezdě poleje olejem, aby strýc, po němž má děditi, zlomil vaz, trestati jen pro jednání nedbalé.(!) Tím ovšem jednak přichází ve formální rozpor s pojmem úmyslu jak přirozeným tak i právním, jednak úplně přehlíží materiální význam subjektivní nebezpečnosti pachatele dolosního pro zvýšenou trestnost činu. Dává-li pak v té příčině v úvahu, nemělo-li by k dolu býti požadováno ohrožení účelu normou vytyčeného tak značné, že čin se jeví se stanoviska objektivní prognosy prostředkem k účelu právě opačnému, sluší proti tomu namítnouti, že roztřiďování lidských činů jako prostředků k určitému účelu se stanoviska nějaké objektivní prognosy je nemyslitelno. Ostatně kdyby navrhované kriterium bylo způsobilé, musil by Müller v případě, že úmyslné ohrožení by nedosahovalo této míry, důsledně sprostiti a nikoli trestati pro nedbalost, jak chce učiniti v obou případech svrchu uvedených (Uvádí-li Müller (str. 50) mezi zástupci tohoto mínění vedle Löfflera a Klee-a také mne se vztahem na můj spis: str. 42—55).
Dotýkaje se dále t. zv. deliktů výsledkem kvalifikovaných, při nichž zákon spojuje přísnější trest s těžším výsledkem nehledě k tomu, je-li zaviněn čili nic, dovozuje, že důvod toho může záležeti jedině v tom, že v takových případech bývá s lehčím (zaviněným) výsledkem zpravidla spojeno nebezpečí výsledku těžšího. Proto pokládá za podmínku přísnějšího trestu, že lehčí, zaviněný výsledek vedl k těžšímu právě v rámci této nebezpečnosti. Při tom si nijak nezatajuje, že řešení těchto případů způsobuje právě theorii podmínky značné obtíže, správně ihned podotýkaje, že by nebylo spravedlivo činiti této theorii výtky proto, že ,,se zdráhá zaplatiti dluhy tohoto zrůdného potomka dolu indirektního" (str. 61—66).
Další ne méně zajímavé úvahy spisovatelovy vztahující se na oblast práva civilního doporučuji pozornosti našich civilistů. Zde jen zcela stručně uvádím, že, pokud ku vzniku závazku náhradního je kromě způsobené škody třeba zavinění, žádá Müller důsledně i pro civilní právo, aby tu bylo jednání odporující objektivně právní normě t. j. jednání nebezpečné se stanoviska objektivní prognosy a aby škoda vzešla právě v rámci nebezpečí (str. 65—70). Ale také v případech, kde nezaviněné způsobení škody zakládá ručení, obmezuje se toto na škodu vzešlou uskutečněním onoho nebezpečí, ,,vzhledem к němuž byla stanovena náhradní závaznost jednání, o něž jde", tedy na př. při podniku železničním na nehody vznikající uskutečněním nebezpečí vlastního provozu železničnímu. Ani zde tedy není třeba sám pojem příčinnosti nějak obmezovati (str. 71—81).
Druhý díl spisu je věnován jednak pojmovému určení škody — (zajímavo je tu tvrzení, že hodnota se nehodí k určení škody) — jednak úvahám o rozsahu a obsahu závazku náhradního. (Str. 81—137.)
Chtěl-li spisovatel, jak v doslovu praví, spisem svým přispěti k objasnění „podstaty otázek, jež se skrývají pod škraboškou problému ka sálního," „aby tato škraboška s tajemnými rysy jednoho z praproblemu lidského poznání konečně pozbyla své moci zmatky působící", sluší uznati, že tohoto účelu svého dosáhl potud, ano se mu podařilo s jiného hlediska, než se stalo prvé, a zejména i pro oblast práva civilního doličiti možnost, za důsledného setrvávání při neobmezeném pojmu podmínky přikázati obmezující prvky nauce o bezprávnosti. Namítá-li pak Kriegsmann (Zeitschrift f. die gesamte Strafrechtswissenschaft sv. 37, str. 731), na obranu theorie vztahu adekvátního, že je nepřípustno takto „rozbíjeti" jednotný pojem příčinnosti, zdá se mi spíše, že pojem ten rozbíjí sama theorie posléz uvedená, vylučujíc svým restriktivním určením pojmu příčinnosti z něho řadu případů, kde výsledek — aspoň ve smyslu jak filosofie tak i mluvy lidové — nesporně byl způsoben.

Miřička.

1. Uvádí-li Müller (str. 50) mezi zástupci tohoto mínění vedle Löfflera a Klee-a také mne se vztahem na můj spis: Formen der Strafschuld (1903), je patrně na omylu. Neboť odlišení forem viny, jež v tomto spise oproti Löfflerovi navrhuji: úmysl = obmysl (výsledek je účelem jednání), vina vědomá a vina nevědomá je nesporně qualitativní a to dokonce s hranicemi velmi ostře vytýčenými.