Božek Jarosl. "O sehnání poddaného sedláka se statku čili odsadě v Čechách." — V 3. sešitě letošního Agrár. Archivu uveřejněna jest druhá (závěrečná) část této rozpravy, k níž v minulém svém referátu slíbili jsme se vrátiti. V této části své práce Božek sleduje osudy odsady po r. 1740 až do jejího zániku.
A) Za vlády Marie Terezie a Josefa II. počet odsad se zmenšuje, protože ubývá příčin, pro které jindy k nim docházelo.
1. Panovník omezuje předně libovůli vrchnostenskou, vydávaje četná nařízení na ochranu poddaných sedláků a vytvářeje si nové úřednictvo zeměpanské, na zemských stavech a pozemkových vrchnostech nezávislé, aby přísně bdělo nad prováděním jeho rozkazů. Zprva jde mu o to, aby pro potřebné zvýšení finančního nákladu na rozmnožené vojsko (po r. 1748) zachoval státu nejčetnější třídu poplatnickou; později přistupují k tomu prvotnímu motivu i podněty z tehdejších theorií národohospodářských (zvláště z populační a fysiokratické) a posléze cit lidskosti, buzený rostoucí osvětou. Osvícení absolutisté nehledí již na moc patrimonialních vrchností jako na soukromé právo a příslušenství držby statku, nýbrž jako na moc, která jim byla od státu pouze svěřena a může jim býti zase odňata, kdyžby jí zneužívaly. Právo, stěžovati si na utiskování od pána neb jeho zřízenců, přiznané poddaným selským již před r. 1740, znova zdůrazněno; úřady k vyřizování těchto stížností a instanční postup podrobněji upravován.
2. Již také nové zeměpanské orgány záhy zjišťovaly, že na některých panstvích, kde sháněni byli sedláci s gruntů pro neplacení pozemkové činže v smluvených lhůtách, zadlužení a pustnutí statků, nebývala vždy skutečná a celá vina na jejich straně, nýbrž že odsazovaní stali se obětí přílišných a nespravedlivých břemen berničných, nemírně zvyšovaných povinností urbárních od svého pána, jakož i nedostatečnosti dosavadních právních řádů, které poddanému držení a dědění jeho majetku dosti nezabezpečovaly. Na některých panstvích berně, povolená zemským sněmem, rozvrhována na jednotlivé sedláky nesprávně, vymáhána na nich i z opuštěných gruntů poddanských, ač gruntů těch užívala vrchnost sama, a z peněz vybraných od kontribuční kassy poddanské přiživoval se také pán, když potřeboval na extraordinarium a jiné své výlohy.
Hospodáři na statcích nezakoupených často přesazováni na pozemky horší s pozemků lepších, které pílí svou zvelebili; jiní nutkáváni od úředníků panských, aby předčasně odevzdali grunt synovi nejmladšímu, jenž vedle taxy za ujetí statku měl rodičům dávati výměnkem i užívání některých polí a zároveň ostatní dědice vybývati penězi, takže hned na počátku svého hospodaření byl těmito závazky vysilován.
Zeměpán snažil se rozličnými patenty a dekrety (někdy i po úřadě se stavy zemskými) učiniti konec těmto nešvarům; zejmena usiloval o to, aby bylo poddaným usnadněno zakupování gruntů a tím bezpečnější jich držení a dědění. Pragmatikou z 22. pros. 1770 stanoveno zákonné dědické právo poddaných pro movitý majetek vůbec a pro pozemky zakoupené až do 10. stupně příbuzenstva včetně; vrchnostem zůstaveno, aby ze stejně blízkých dědiců vybraly si nejzpůsobilejšího, který by převzal statek nedělitelný a vyplácel ostatním mírné dědické podíly v snesitelných lhůtách; brzy potom zakázáno vymiňovati si při výměncích též užívání pozemků (vedle bytu, dobytka a obilí). Patentem z 1. list. 1781 povoleno poddaným, aby statků, náležejících jim požitečným vlastnictvím, mohli ,,užívati, je zastaviti, prodati a směniti", z čehož Kalousek dovozuje, že nabyli tím práva o zakoupených statcích též pořizovati poslední vůlí. Vrchnostem (dekrety z r. 1789 a 1790) vzato pro budoucnost právo odúmrtné vůbec, i když jim bylo staršími smlouvami vyhrazeno; právo tisku na statky poddanské, zůstavené bez dědiců, bylo jim však r. 1792 vráceno.
I proti upřílišovaným břemenům urbárním, jako proti neslušnému zvyšování činže pozemkové, dávek naturálních a dní robotních v týdnu, proti nemírným a četným taxám, které ukládaly vrchnosti nebo jejich zřízenci sedlákovi při rozmanitých příležitostech, dále proti přímusům a trucku byla mnohá zeměpanská nařízení na prospěch utiskovaných vydána. Již také poznáváno, že i pustnutí statků selských může souviseti s upřílišeným robotováním na pozemcích panských, jak patrno bylo též ze stížností poddaného lidu za povstání jeho na některých panstvích a rovněž z ostýchavého váhání vrchností s přikázaným jim sestavením nových řádných urbářů, z nichžto bylo by lze zjistiti, čeho kde na robotězích požadují. Robotní patent Marie Terezie (z r. 1775) stanovil aspoň přesně míru robot, tak aby byla poměrná k výšce roční daně pozemkové, kterou který poddaný platil, a soudobým zaváděním soustavy Raabovy (zprva na statcích komorních a některých kdysi jesuitských) dána sedlákům možnost, aby se z roboty vykoupili buď na čas anebo trvale. Záměr Josefa II. proměniti robotu se všemi jinými urbárními povinnostmi sedlákovými v jednu dávku peněžitou, zmařen arci za nedlouho zrušením jeho berničné soustavy (již v květnu r. 1790) od Leopolda II. Stalo se to na žádost vrchností, mimo to však i na stížnosti sedláků na některých panstvích, kde neměli postranních výdělků tolik, aby se hotovými penězi mohli vypláceti ze všech všudy dávek a služeb, kterými povinni byli své vrchnosti. Proto připomínalo se v zrušovacím patentě Leopoldově, že při soustavě Josefově bylo by se obávati, aby se sedláci víc a více nezadlužovali, a tím odsad zase aby nepřibývalo. Odtud později zeměpanská nařízení přestávala na zásadě, že poddaný se sice smí vykoupiti z roboty a jiných urbárních závazků, ale jen když se o tom dohodne se svou vrchností.
3. Posléze i v příčině odsad pro zločin byl již sedlák lépe chráněn od nejedné křivdy, ježto zeměpán omezil trestní právo vrchností vůbec, zakázal tresty nelidské a ukvapené, nařídil, aby vrchnostenští úředníci byli dokonaleji odborně vzděláni, za své přehmaty pokutováni a to po případě i s pánem svým, jenž za správnost jejich úřadování měl ručiti; nad to i druhy zločinů, pro které bylo možno provinilce se statku sehnati, určitě byly označeny.
В) Bezprostřední podnět k některým řádům, vydaným od panovníka na ochranu sedláků, daly nově objevené zlořády na některých panstvích, zejmena na dobříšském, na které vládu upozorňovali vzdálenější pozorovatelé pamětními spisy, a ,,Přednáška válečné rady dvorské", líčíc (dne 8. července 1771) Marii Terezii hrozné poměry obyvatelstva (po výtce selského) v Čechách, tak jak je seznali vojenští důstojníci při konskripci duší a tažného dobytka v této zemi. Ježto vycházelo odtud na jevo, že vrchnosti a jejich zřízenci dopouštějí se zhusta neodůvodněných a nespravedlivých odsad, vyšla pak celá řada zeměpanských nařízení, kterými shánění sedláků se statku bylo podrobováno přesnějším pravidlům. Z těchto pravidel uvedena zde buďte nejdůležitější:
1. O odsazení (neb i přesazení) sedláka zakoupeného rozhodovati smí pouze vrchnost sama (ne její úředníci).
2. V stupnici rostoucích trestů náleží odsadě až místo čtvrté a nelze ji prováděti bez přivolení krajského úřadu, vyjmouc případy, kde došlo k ní na základě nálezu soudního (jestliže totiž partikulární věřitel zakročil proti držiteli gruntu jakožto dlužníku, aby byl exekvován, aneb když na tohoto držitele uvalen konkurs) ; odtud různily se odsady, nastalé cestou politickou (z moci vrchnostenské a úřadů politických) od jiných, nastalých cestousoudní (z moci řádného soudce, pod jehož jurisdikci dle jurisdikční normy z 11. února 1784 exekvovaný nebo do konkursu upadlý náležel).
3. Cestou politickou odsada může stihnouti sedláka: a) když vzdorně odpírá konati pánu svému povinnosti (plynoucí ať ze svazku poddanského, ať z jakékoli smlouvy), a mírnější tresty, vytknuté v stupnici, zůstávají neúčinny; rovněž, když projevuje vzdornou neposlušnost k nařízením zemského neb krajského úřadu, pokouší-li se o to, aby vyvzdoroval si na vrchnosti abolici roboty;
b) dopouští-li se podloudnictví s cizím zbožím na hranicích zemských;
c) neplatí-li povinných dávek své vrchnosti po 3 léta, ač nebyl stíhán nezaviněnými nehodami, a toho dluhu nelze na něm dobýti ani zabavením jeho sklizně;
d) zůstavuje-li statek svůj (pole i stavení) tvrdošíjně v spustlosti, ač po 3 léta byl k sebenápravě napomínán;
e) když majetek svou vinou zadluží nad 2/3 jeho hodnoty, a není naděje, že by se dluhy zmenšily, a kontribuce že by mohla býti řádně placena.
I na panstvích, kde pozemky přecházely v držení sedláků smlouvami raabisačními, připomínány těmto držitelům podmínky, za jakými mohou býti odsazováni, jenže podmínky ty nezněly ve všech smlouvách jednostejně.
4. Odsadu pokládati jest za osobní toliko potrestání držitele gruntu samojediného; dědické právo jeho dětí na pozůstalost movitou (a jde-li o statek zakoupený) i na pozůstalost nemovitou zůstává jí nedotčeno. Vrchnost nesmí si podržeti vše, co strženo bylo za takový statek, nýbrž musí vydati sedláku, co zbylo z té summy po úhradě dlužných zeměpanských berní, vrchnostenských dávek a pohledávek soukromých věřitelů. Byl-li držitel gruntu odsazen pro zločin, může grunt býti odevzdán jeho rodině; totéž jest možno, když držitel sám k tomu svoluje, aby jeho rodina grunt ujala.
5. Postup, kterým prováděna byla odsada pro předlužení, byl (dle dvor. dekretu z 18. dub. 1785) tento: Vrchnostenský úředník vyšetřiv, co komu jest sedlák dlužen, obeslal si dlužníka (neb jeho zástupce) i jeho věřitele, přizval dva hospodářské úředníky z cizího panství jako nestranné znalce a dva zkušené odhadce. Majetek dlužníkův (movitý a nemovitý) kus po kuse odhadován dle té hodnoty, kterou právě v tu dobu měl. Vše zapsáno do inventáře, ve kterém byla vytknuta odhadnutá aktiva a vedle nich i passiva sedlákova (t. j. nedoplatky na běžné kontribuci, činži robotní a j.), načež obé pospolu k sobě přirovnáno, aby bylo na jevě, že se hospodář skutečně nad 2/3 hodnoty svého majetku zadlužil. Tento inventář, podepsaný ode všech jmenovaných účastníků, připojen k žádosti, podané od vrchnostenského úředníka, krajskému úřadu, aby navrhovaná odsada byla povolena. Krajský úřad, obeslav a vyslechnuv pak vrchnost i poddaného, pronesl nález, kterým odsadu buď povoloval aneb zamítal, oznamuje stranám zároveň lhůtu odvolací. Jestliže odsazovaný neodvolal se do 14 dní k vyššímu úřadu, přikročeno po veřejné vyhlášce k dražbě jeho statku; grunt se vším všudy prodán a odevzdán tomu, kdo zaň nejvíce nabídl.
Došlo-li k dražbě z příčin zeměpanskými řády vytknutých a zvláště při nahromadění vrchnostenských pohledávek, poddanské pozemky a selské živnosti neměly (dle úmyslu zeměpánova) přecházeti nikdy v ruce vrchností; těmto zakázáno též urbární nedoplatky, pohledávané ze svazku poddanského, zažalovati u svého justiciára a vésti exekuci i na nemovitý majetek selský.
Nicméně některé vrchnosti odsazovaly sedláky (a to i zakoupené) i po vydání uvedených norem bez předchozího odhadu a dražby jejich statku. Nepodal-li odsazený proti tomu stížnost do 3 let a 18 neděl, promlčel své právo a byl již proti vrchnosti bezbranným podobně, jako když stížnost jeho byla zamítnuta. Jestliže však prokázal, že sloužil jako voják ve válce nebo mimo zemi, aneb že byl po dlouhá léta nemocen, mohl zakročiti u krajského úřadu (buď sám nebo vdova a děti jeho), aby odňatý grunt byl mu zase vrácen. Z toho vznikaly rozličné právní spory, často mnoholeté, zvláště když odsazený měl býti podle nálezu úředního skutečně zase na svůj statek uveden, ale vrchnost zatím již odevzdala jeho živnost hospodáři jinému, jenž pak domáhal se náhrady za to, oč ji zvelebil, co dluhů na ní váznoucích splatil a p.
C) Hlavní zeměpanské předpisy o odsadě vyšly v l. 1770—1800, přihlédajíce sice k obvyklostem již dříve ustáleným, ale podmínky odsady přesněji vyměřujíce a chování vrchnosti neb jejich zřízenců při ní kontrole krajských úřadů podrobujíce. Začátek 19. století připojil k těmto předpisům již jen některé dodatky (z nichžto část pojata též do občanského zákoníka z r. 1811), citované rovněž v stati Božkově. Odsada zůstala i nadále možná, pokud při selském gruntě existovali právně vlastníci dva (vrchní a požitečný), ale musila ovšem zaniknouti, jakmile toto dvojí vlastnictví bylo zákonem zakázáno. Zákaz ten byl důsledkem usnesení říšského sněmu ve Vídni ze dne 7. září 1848, potvrzeného téhož dne od císaře Ferdinanda Dobrotivého; neboť podle toho usnesení mělo poddanství a poměr vrchnostenské ochrany býti prohlášeny za zrušeny, půda vyvážená, všeliký rozdíl mezi grunty dominikálními a rustikálními co do placení berně odklizen, a všecka břemena (služby, práce a dávky) lpící na poddaném gruntě vyzdvižena. Patentem císaře Františka Josefa ze 4. března 1849 stanoven pak způsob, kterým články jmenovaného zákona měly býti prováděny od komisí vyvažovačích, zřízených v každé zemi. Podle toho patentu:
a) bez náhrady zaniklo (vedle jiných práv) i vlastnické právo vrchností k nezakoupeným selským statkům, jichž užívali poddaní;
b) za mírnou náhradu peněžitou povinníci měli býti osvobozeni od dosavadních vrchnostenských robot, dávek urbárních a pravého desátku (jakožto aliquotního dílu z naturálních plodin); posléze
c) za plný výkup měli býti vybaveni z neměnitelných dávek (fundačních ke kostelům, farám a školám) a ze závazků jim uložených smlouvami emfyteutickými jakož i jinými, tak aby pro budoucnost bylo vlastnictví pouze jedno.
Božkově práci, která snaží se osvětliti odsadu a její osudy po všech stránkách, bylo by nemálo prospělo, kdyby byla přihlédala k podobným zjevům v dějinách agrárního práva i u jiných Slovanů a tím srovnáváním doplňovala výklad svůj o zjevech českých.
X. Y.