Kraškovič Ludwig Dr., Die Psychologie der Kollektivitäten. Aus dem Kroatischen übersetzt von S. von Posavec. Vukovar 1915.
Spis Kraškovičův důstojně se řadí ke kollektivně psychologickým dílům staršího rázu, jako jsou známé spisy Sighele-ho a Le Bon-ovy. Pravíme „staršího rázu", poněvadž v poslední době jmenovitě vlivem Wundtovy Völkerpsychologie, již Kraškovič sice cituje, ale jejímuž základnímu pojetí celého problému nevěnuje dostatečné pozornosti, ujímá se v kollektivně psychologických úvahách filosoficky prohloubenější a kritičtější oceňování jednotlivých dat z okruhu hromadné psychické činnosti lidské.
Nedostatek tento vrhá svůj stín na celé jinak záslužné dílo. Především jest jeho důsledkem nejasnost ohledně vlastního předmětu pojednání. Necháváme tu stranou úvahy o tom, zda i zvířecí společnosti jsou předmětem sociologie, jak auktor se domnívá, poněvadž v dalších rozborech přirozeně toto příliš široké, a jak proti auktorovi za to máme, dnes již překonané pojetí sociologie, nejeví stop. Za podstatnější pokládáme, že auktor pod názvem kollektivní psychologie pojednává nejen o psychologii davu, nýbrž konstruuje i psychologii volnějších svazků, ano na jednotlivých místech jedná pod tímto názvem o vlivu společnosti na psychické dění vůbec, tak že mu kollektivní psychologie splývá s psychologií národů ve smyslu Wundtově, což mu však nevadí, aby na jiném místě pod tímtéž záhlavím nejednal o suggesci a nevplétal obšírné úvahy o jejím vlivu na trestní odpovědnost. Toto široké pojetí úkolu ovšem o sobě by nebylo vadou, kdyby právě auktor si byl uvědomil, že tu jde o různé skupiny zjevů, jejichž vzájemnou příbuznost teprve by bylo nutno prokázati. To by ovšem bylo předpokládalo zaujetí jasného stanoviska k celé řadě psychologických, snad i psychiatrických, právnických, sociologických a filosofických problémů. Ale bez ujasnění o těchto otázkách celý spis jest spíše zajímavou snůškou jednotlivých dat, jejichž vědecké zpracování téměř úplně chybí. Neboť bez tohoto jasného podkladu pozbývají i příležitostní kritické úvahy auktorovy přesvědčivosti, postrádáme vyššího jednotného hlediska, s něhož právě auktorovo řešení bychom mohli chápati jako nutné.
Hlubšímu zpracování problémů vadí do jisté míry i technika vědecké práce auktorovy. Aspoň dvě třetiny textu totiž tvoří citáty z jiných auktorů, tak že spis podobá se spíše kollektaneím pilného čtenáře, než skutečnému vědeckému dílu. Tento dojem se ještě sesiluje, přihlédneme-li blíže k rázu použitých excerptů. Jsouť to z největší části úsudky, k nimž jiní auktoři dospěli, kdežto material, s nímž pracovali, i myšlenkové postupy, jimiž ke svým úsudkům došli, jsou nechány téměř úplně stranou. A to pokládáme za nejvážnější nedostatek spisu. Neboť, co ten neb onen auktor míní, je nám celkem dosti lhostejno, dokud nevíme, oč své mínění opírá. Když tedy Kraškovič své mínění buduje na takových neopřených projevech autorit, postupuje podobně, jako se pracovávalo a pracuje u scholastiků, vědeckou v dnešním slova smyslu však taková práce není.
V každém směru platí tedy o spise Kraškovičově, že ,,méně by bylo bývalo více". Obdivujeme se jeho píli a sečtělosti i trpělivosti, ale rozhodně by bylo radno, aby některý ze spousty problémů, jichž se dotýká, ještě jednou zpracoval, jen naň se omezil, а рak material, jejž patrně má po ruce, skutečně kriticky rozebral. Jako přípravu k takové práci bychom pak jeho spis upřímně vítali.
Jak rozsáhlý okruh problémů auktor si předkládá, patrno již ze základního rozdělení jeho díla. Členíť je ve tři kapitoly, z nichž první pod nadpisem (méně vhodným) „kollektivní duch" řeší otázku oprávněnosti psychologie kollektivity, a vymezuje předmět a povahu jejího zkoumání, druhá jedná o „morálce a intelligenci kollektivity", a třetí o „zločinu a trestu kollektivity".
Těžisko spisu leží v kapitole první, kde především auktor se snaží dokázati existenci kollektivního ducha. Přes téměř nepřehledné bohatství citátů z auktorů, kteří duši davu, národa a pod. uznávají nebo popírají, zdá se mi, že vlastní jádro otázky zůstává dosti nejasným. Neboť domnívá-li se auktor, že existence kollektivního ducha jest prokázána jednotlivými poučkami kollektivní psychologie, jmenovitě poznatky o závislosti řeči, náboženství, civilisace. umění, literatury, morálky, práva a institucí (str. 11) na společenském životě, nalézá se tuším v logickém kruhu. Nikdo ovšem nebude popírati, že společenský život na duševní vývoj vykonává vliv, ale o to právě jde, zda proto máme duševní život chápati jako funkci jednotlivcovu, či jako funkci celku. Jinými slovy: isolované individuum je právě tak jen pomůckou vědeckého poznání, jako celek, při němž nepřiblížíme k jeho součástkám, a jen cíl vědeckého badání je rozhodný proto, zda té neb oné ,,mezní hodnoty" používáme. A to právě auktor přehlíží, že jeho problém je jenom jedním z případů základního filosofického problému, poměru celku k částem a naopak. Kdyby to si byl uvědomil, stěží by se byl odhodlal napsati (str. 18), že psychologie kollektivit nám aspoň do jisté míry vysvětlila, proč jednotlivec kollektivně často jinak se chová, než ve stavu isolovaném a že psychologie kollektivit dokázala, že kollektivity mají samostatný život, svého ducha, a jednotlivec, člen kollektivity, podřizuje se zákonům zachování kollektivity, a podléhá z různých důvodů kollektivnímu duchu. Zdá se mi, že právě psychologie kollektivity nic z toho dokázati nemůže, dokud právě nedokáže, že kollektivita má samostatnou, na svých součástech nezávislou duševní činnost. Ale již tato otázka nám ukazuje, že celý problém spočívá ve smyslu slova „duševní". Rozšíříme-li smysl tohoto slova přes okruh individuelní činnosti, pak právě mu dáváme tak obsáhlý smysl, že slovo samo se stává vědecký bezcenným. To nejlépe patrno jest v tom, že auktor sám za příčinu, proč jednotlivec podléhá kolektivnímu duchu, uvádí vědomé a nevědomé nápodobení, suggesci, vliv čísla, vliv strachu a pod., a za hlavní důvod uvádí suggesci. To vše ale nepředpokládá právě kollektivního ducha, nýbrž stále tu jde o individuelně psychické zjevy, třeba by jejich karakteristický znak spočíval ve vzájemném na sebe působení různých individuí. Auktor ovšem na str. 24 blíží se tomuto poznatku, když praví, že z nedostatku individuelní psychologie vyplývá nutnost psychologie kollektivit. V tom bylo by správné jádro, kdybychom této větě mohli rozuměti tak, že psychologie nemá přihlížeti jen k psychickému dění individua, jež si představujeme jako isolované, nýbrž že i psychické dění v individuu ve společnosti stopovati má. Pak by právě předmětem psychologie kollektivit bylo zkoumati, jaké úchylky v psychickém dění nalézáme, stopujeme-li je v tom stavu, v němž ve zkušenosti jedině se vyskytuje, totiž ve společnosti. Psychologie by takto postupovala podobně jako fysika, jež zjistivši zákony volného pádu ve vzduchoprázdném prostoru stopuje, jaké úchylky nastávají tam, kde tření, odpor vzduchu, a jiné vlivy paralysují částečně vliv přitažlivosti zemské. Ale k tomu právě nepotřebujeme supposice nějakého kollektivního ducha. Praví-li auktor dále, že kollektivní duch jest výsledkem vztahů individuelních duchů ve spojení s okolím, „zkrátka výsledkem associace", a že associace jest tvůrčí synthese, něco jiného než její složky, má nepochybně pravdu, alе tato pravda je spíše zakryta, než objasněna tvrzením, že tento celek bychom byli oprávněni nazývati kollektivním duchem. Tento celek právě jest associace lidská, čili společnost sama, jejíž funkce je to, co auktor jmenuje kollektivním duchem. Zcela nemístným zdá se mi, táže-li se auktor (str. 24.) dále, zda kollektivní duch má nějaký fysický substrát, ku př. nějaký druh vlnění zvláštní povahy, a domnívá-li se, že snad časem věda takový substrát nalezne, i těší-li se, že prozatím, i není-li ještě tento fysický substrát objeven, jsme přece oprávněni o kollektivním duchu mluviti. Jest auktorovi skutečně neznámo, že moderní psychologie přenechává klidně otázku po substrátu duševní činnosti, po existenci duší, theologii, a správně za předmět vědeckého badání pojímá jen určité funkce lidské? A tu bychom na počátku dvacátého století měli hledati ještě nějakého ducha kollektivity? A kdyby nakonec bylo možno vůbec mluviti o substrátu kollektivně psychického dění, rozličném od kollektivity samé, nešlo by tu jistě o součást psychologie, nýbrž o jakousi kollektivní fysiologii, neboť i v individuelním psychickém dění hmotný jeho substrát netvoří předmět psychologie, nýbrž fysiologie. Jako pak psychické dění nikdy nemůže býti vysvětleno fysiologií, poněvadž tu jde o zcela různý předmět, methody i cíle poznání, právě tak měla by se věc s famosním auktorovým substrátem kollektivního ducha.
Dokud nemáme rozřešenu otázku, zda nám jde o psychické dění, či o dění sociální, jinak zda chceme přihlízeti více k částem nebo k celku, jest i členění psychických celků, jímž auktor dále se zabývá, nejasným. Stále právě vadí nepřesné vymezení předmětu. Buď totiž se tážeme, jak psychicky jednotlivec se chová v celku, a pak jde o otázku psychologickou. Anebo se tážeme, jak funguje společenský celek, a pak jde o otázku socioogickou. Je jasno, že jiné rozdělení celků dostaneme, klassifikujeme-li je dle stanoviska psychologie, a jiné, jde-li nám o poznatky sociologické.
V kapitole druhé, nadepsané ,,Morálka a intelligence kollektivit" nejvíce vystupuje zvláštnost techniky auktorovy práce, již nahoře jsme charakterisovali. Neníť tato kapitola, než snůškou citátů z auktorů nejrůznějších dob a národů, při čemž jediný výsledek jest, že byli a jsou spisovatelé, kteří morálku a intelligenci celku posuzovali méně příznivě, a jiní, kteří je posuzovali příznivěji, než morálku a intelligenci jednotlivců. Chceme-li ale mluviti o hodnotách, musíme míti nějaké měřítko, a to nám tu vůbec chybí. Vždyť jest docela dobře možno, ano pravděpodobno, že podle různosti vývojového stupně, podle různosti složení společenského celku, konečně podle různosti cílů, se v proudu dějin mění poměr mezi intelligencí i morálkou společnosti na jedné, a jednotlivců ji tvořících na druhé straně. Ostatně nemyslím, že by intelligence a morálka byly psychologické pojmy, a že by tedy psychologie kollektivity, kdybychom již o ní chtěli mluviti, se mohla tak nejasnými pojmy zabývati. Vždyť těmito výrazy hodnotíme psychické dění. Předpokládají tedy již znalost těchto procesů samých. Hodnocení pak dopadne zcela různě podle toho, co pokládáme za cíl psychické činnosti. Zajímavé poznámky o morálce a intelligenci soudů a zákonodárných shromáždění byly by velmi cenné, kdyby právě auktor byl základ, na němž své poznatky budova ti chce, aspoň poněkud jasněji propracoval. L254
Dnes nezbývá nám po přečtení této kapitoly, než neuspokojující dojem, že, jako jsou hloupí a špatní lidé, tak jsou méně moudré a méně dobré společenské celky. Potřebujeme ale k takovémuto poznatku kollektivní psychologie?
Třetí oddíl, nadepsaný „zločin a trest kollektivity" vypadá již zcela z rámce pojednání věnovaného kollektivní psychologii. Neboť i když pojem psychologie sebe více rozšíříme, otázku trestní odpovědnosti a trestní reakce pod něj vpraviti nelze. Opět nás tu auktor zasypává citáty z nejrůznějších auktorů, kteří kdy o trestní odpovědnosti a o trestání kollektivity se zmínili, a opět postrádáme tu vymezení hlediska, s něhož auktor tyto zjevy posuzovati chce. Že král Zvonimír pro zločiny jednotlivců předpověděl trest celému národu (str. 89), je snad zajímavý výpisek z kroniky, ale s otázkou trestní odpovědnosti přece tento a podobná fakta nemají co činiti. Také kollektivní ručení za zločiny, s nímž ve starších právech se setkáváme, možno snad spíše posuzovati jako primitivní policejní opatření, nebo jako naivní uplatnění instinktivních snah rasově hygienických, že by tu však působily nějaké poznatky kollektivně psychologické, třeba sebe nejasnější, pokládám proto za vyloučeno, že tato ustanovení pocházejí z dob, kdy ještě ani při posuzování individuelní odpovědnosti psychologické momenty se neuplatňují.
Kriminologické úvahy o odpovědnosti ze zločinů suggerovaných nebo v hypnose spáchaných, konečně zločinů davových jsou celkem správné, ale chybí právě odůvodnění. Kdyby tu byl auktor šel poněkud hlouběji, byl by asi viděl, že právě jeho konstrukce kollektivního ducha je také kriminologicky neupotřebitelná. Vždyť proti celé řadě odchylných názorů naléhavě hájí individuelní odvažování odpovědnosti i při kollektivních deliktech. Obšírné úvahy o zločinných sektách a o vlivu veřejného tisku na zločinnost, konečně o zločinnosti a trestnosti korporací, jsou sice velmi zajímavé, ale trpí stejně nepropracovaností základního pojetí. Proto také výtěžek této obšírné partie spisu až překvapuje svou chudostí. Shrnujeť jej auktor ve slova: ,,Při zločinech davu, sekty a korporace musíme kollektivní vůli a kollektivní vinu davu, sekty a korporace rozlišovati od individuelní vůle a individuelní viny členů těchto kollektivit. Poměr kollektivní a individuelní vůle a viny mají určiti zákony individuelní psychologie a psychologie kollektivit. Členové kollektivity mají býti potrestáni jen podle míry své individuelní viny; kollektivity mají býti jen potud potrestány, pokud jest to možno, aniž by nevinní členové kollektivity trest pociťovali, i jest takový kollektivní trest jen v korporací možný. Korporace jest vedle toho za své jednání i soukromoprávně odpovědná ; podle tendence moderního práva jest také bez vlastní viny odpovědna, ale jen v tom případě, odpovídá-li to sociální spravedlnosti".
Pro naši úvahu, kde nemůžeme tyto výsledky jednotlivě rozebírati, stačí zjištění, že k nim jiní dospěli bez kollektivní psychologie, a že se auktorovi nepodařilo svými úvahami tyto pravdy učiniti nepochybnějšími, než již bez nich byly.
Kallab.