Sedláček Jaromír, O smlouvě schovací se zvláštním zřetelem k bankovnímu uschování cenných papírů. Knihovna sborníku věd právních a státních. Rada právovědecká č. XXVIII., Praha, Buršík a Kohout, str. 120.
Dvacet let po stkvělém pojednání Scheyově o smlouvě schovací (Obligationverhältnisse str. 281 sl.), přichází mladý autor se spisem stejného celkem jména. Lze chopiti se knihy s opravdovou zvědavostí, a maně naskytne se otázka, zdali je vhodno znovu se zabývati látkou vzorně spracovanou a zdali by nebylo lépe věci nové, ať již novost jejich je prostředkována novým zákonodárstvím, ať novými zařízeními technickými, ať konečně lepším poznáním, sděliti ve formě jinaké, snad ve formě článku obracejících zřetel k jednotlivým otázkám a t. p. Lektura II. hlavy spisu (str. 16—56) dosvědčuje jasně, že otázka výše daná není marna. Jak uspořádání látky, tak obsah výkladů zřetelně ukazují k práci Scheyově jako ke svému vzoru, a při tom nelze říci, že by přesnost, přehlednost a jasnost tohoto vzoru byla všude dosažena. Nelze také nevytknouti, že leckteré pochybnosti a spory, odklizené, jak lze za to míti, definitivně, znovu dosti široce se rozpřádají.
Naproti Scheyovi vyskytují se arci některé odchylky. Autor má především v některých otázkách jinaké mínění než Schey. Na větším díle nejde o otázky příliš významné a leckde jde jen o odchylné formulování obsahu shodného (posléz uvedené platí, tuším, o definici smlouvy schovací, jež zvláště vytýká závazek schovatelův věc vkladateli na požádání vrátiti). Pokud opravdových odchylek se týče, sluší přiznati, že leckde mínění autorovo postavené proti mínění Scheyovu dovede vzbuditi zájem čtenářův, ale polemická argumentace vyžadovala by z pravidla hlubšího rozboru a zejména větší pečlivosti. — Autor vydatně (měrou daleko větší než Schey) cituje a také rozebírá ustanovení cizích práv: německého, francouzského a anglického. Tu i tam všímá si i starého práva českého. Tuto snahu o srovnávání různých právních řádů sluší dojista schvalovati a vítati, a to i tam, kde nejde o více než o zběžnou informaci o právních pramenech k té neb oné otázce se vztahujících.
Co bolestně postrádáme v této kapitole, je plná znalost literatury práva občanského, která po Scheyovi obrátila se k četným otázkám, o kterých autor se zmiňuje.
In merito bych к této hlavě poznamenal:
Není naveskrz pravda, že jen věci jsoucí v právním obchodu mohou býti předmětem smlouvy schovací (str. 18), po případě bylo by upozorniti, že pojem extrakomerciality je pojmem relativním. Sr. k tomu Schey О. V., str. 284 a § 26 dodatek 1.
Při určení hranic mezi smlouvou schovací a nájemní (str. 24) bylo vhodno, zmíniti se o antithesi: opatrování věci a propůjčení místa k uložení věci. Výklady o hranicích mezi smlouvou námezdní a schovací (str. 24 sl.) zdají se mně zcela nejasny. Vidí snad autor znak smlouvy námezdní v úplném propůjčení práce službodárci a co rozumí propůjčením práce, po případě kvanta práce? Trvám, že zevrubnější seznámení se s literaturou smlouvy pracovní bylo by autora vedlo, ne-li k jinakým názorům, tož aspoň k jasnějšímu formulování.
Spory o pojem smlouvy mandátní byly by dojista vyžadovaly větší pozornosti a zejména nelze schvalovati, že autor zcela pominul výkladů Stupeckého ve Versio in rem p. 256 a ve Sborníku věd právních a státních III., str. 141 sl. 1
Výklady o tom, které formy odevzdání (sr. § 426 sl.) hodí se ke sjednání smlouvy schovací (str. 26 sl.), nejsou naveskrz správné nebo jsou aspoň mýlivé. Constitutum possessorium a signifikace v technickém smyslu (třetí případ § 427) při sjednání smlouvy schovací význam mají, máme-li na zřeteli převody vlastnictví spojené se sjednáním smlouvy schovací: Kdosi převádí vlastnictví na druhého pouhým konsensem s tím, že věc zůstane u něho ve schování. Věc bude převedena signifikací a zůstane u převodce ve schování. Tyto případy měl tedy autor jasně odlišiti od oněch, které kryje slovy, že tradice znameními a constitutum posserorium jsou vyloučeny.
Neodpovídá nikterak textování zákona, praví-li se, že ve smlouvě předchozí musí býti udáno, kdy bude uzavřena smlouva konečná a že tato musí býti uzavřena do roka (str. 28, sr. i str. 31). Pokud druhé části této věty se týče, sluší míti na zřeteli, že sjednání smlouvy konečně sluší se domáhati nejdéle do roka po uplynutí lhůty, do které ona smlouva měla býti sjednána. ý Výklady na § 1311 (sr. str. 34 st.) nezasluhují po mém soudě souhlasu. Nechť však jakkoli o věci sluší usouditi, lze vytknouti, že tomuto §u je v nauce práva rakouského věnována celá literatura a žé bylo na místě k ní přihlédnouti.
Třetí a čtvrtá hlava spisu (uschování věcí zastupitelných, o bankovním uschování cenných papírů, str. 57—117) přinášejí dojista mnoho nového a zajímavého. Základní nazírání juristické čerpáno jest arci i tu, jak ani jinak býti nemohlo, ze spisu Scheyova a řada věcí nových týká se méně otázek právnických než techniky bankovních obchodu. Ale sluší vysloviti povděk, že autor tyto věci, v jiných oborech vědních snad běžné, uvedl v souvislost s naukou civilistickou a že pokusil se (na větším díle se zdarem) určiti právní formy těchto jevu. Bude sotva možno tvrditi, že se to stalo naveskrz způsobem uspokojujícím. Je tu nahromaděno dosti syrového materiálu, který by byl snesl apreturu a přísnější odlišení otázek technických a právnických bylo by věci jen prospělo. Ale sluší konstatovati (při čemž arci spoléhá referent na přesnost sdělených dat), že byl vykonán kus práce, který dojista není bez zásluhy.
Ku konci budiž dovoleno, abych, jak je zvykem při posuzování spisů psaných jazykem českým, řekl několik slov o stránce formální. Této stránce (slohové, jazykové a také úpravě tisku) nebyla autorem věnována péče dostatečná a nebylo by nesnadno seznámená ti celý rejstřík vad. Nejsa odborným linguistou, nepokládám se kompetentním, abych se šířil o jazykových nedostatcích. Ale na dva body pokládám přece nutným upozorniti: Nedostatečná péče o přesný výraz činí leckdy vývody nejasnými anebo vede dokonce k nesprávnostem věcným. Připomínám poznámku 52 na str. 27, parafrasi §u 962 na str. 41 a výklady na str. 51 pod č. 2, kdež stěží lze se dopátrá ti, zda-li autor polemisuje s mým výkladem § 962 ve Smlouvě námezdní na str. 81 sl. či jen s jeho kritikou a jaký je vlasttní názor jeho. Mluví-li autor o bezúplatné smlouvě námezdní (p. 28 na str. 21), je to zřejmá contradictio in adiecto a chtěl se patrně zmíniti o bezplatné smlouvě pracovní. Nesprávné umístění pozn. 110 snadno může vzbuditi omylný názor. Co znamenají slova „právo obyvatelstva" na str. 75, bylo by bez paralelních výkladů Scheyových zhola nesrozumitelno. — Nápadné je také zavádění neobvyklých terminů, jehož důvodem může býti snaha po originalitě, ne vždy místná, ale také nedostatečná orientace v českém názvosloví právnickém a nedostatečné přilnutí k duchu jazyka. Ukladatele nazývá autor skladačem. Říkáme vkladatel, skladatel, zakladatel, nakladatel (arci také nakladač), nevidím příčiny, proč bychom neměli říkati ukladatel, jako činili a činí tvůrčí naší civilistické terminologie Randa, Stupecký a Heyrovský, zejména když ani autor neříká ani schovač ani schovávač, nýbrž schovatel. Říkáme s našimi kriminalisty „bezprávné jednání", „bezprávný stav“ a není tudíž snad nutno mluviti o „bezprávém" stavu atp. (či jde o chybu tiskovou?) Říkáme „originární" a nikoliv „originální" způsoby nabytí. (či zase chyba tisku?) Nepěkně zní, mluví-li se o vyinkassování (str. 102).
Po tom, co bylo pověděno, nemůže celkový soud o knize, kterou jsme se zabývali, zníti zcela příznivě. Ale lze vytknouti: Jde o práci, která osvědčuje schopnost se zdarem řešiti otázky právnické a získá-li její autor potřebnou dávku autokritiky a zejména pečlivosti, dovede jistě podati práci, které nebude potřebí činiti vážné výtky.
K.

1. Mimochodem řečeno, působí trochu podivně, čteme-li v poznámce 29»): dle našeho (t. j. autorova) stanoviska Schey I., str. 450 (spis Scheyův vyšel r. 1907) ačkoli bylo na místě říci: Přijímám stanovisko Scheyovo.