O zabavení v právu tiskovém.

Napsal JUDr. František Storch, c. k. dvorní rada a professor české university v Praze.

Oddíl prvý.

O účelu a způsobech zabavení vůbec.

Zabavením nebo, chceme-li se přidržet! označení všeobecnějšího, konfiskací v nejširším smyslu rozumíme všeliký úřední výkon, kterým se věc nějaká podrobuje disposiční moci veřejného orgánu, aniž bylo vyžádáno k tomu svolení toho, kdož posud měl možnost jí disponovati. Zda dotčený veřejný orgán převede věc při tom zároveň ve svoje držení resp. uschování, či ji ponechá v držení posavadním, arci s výhradou svého práva disposičního, jest jednostejno.1 Povahou svojí konfiskace náleží bud do práva hmotného nebo formálného. Do onoho zejména potud, pokud účelem jejím jest, buďsi způsobiti tomu, kdož nějakého činu trestného se dopustil, újmu majetkovou, anebo zabrániti dalším škodám, jež by z takového činu mohly vzniknouti, anebo konečně zameziti nebezpečenství, že nějaký čin trestný teprve budoucně bude spáchán. V prvém z obou případů máme činiti s opatřením rázu trestního, v obou ostatních policejního. Formálně povahy konfiskace jest tam, kde má sloužiti účelům processním, buďsi že má se jí zabezpečiti budoucí vykonatelnost rozsudku, nebo rozsudek ten má se skutečně vykonati, nebo že mají se zabezpečiti průvody potřebné k vedení důkazu. Platné právo vyjadřuje rozdíl mezi různými těmito způsoby konfiskace z části alespoň i co do terminologie. Pro konfiskaci náležející do hmotného práva trestního užívá názvu „propadnutí“ a „zničení“ (německé právo „zájem“, „zabrání“, „Einziehung“), pro konfiskaci processní „zabavení“, „Beschlagnahme“. Označení posléz uvedeného užívá jak rakouské, tak německé právo také o zabavení tiskopisů.
Účel a z toho plynoucí právní povaha konfiskace jsou ovšem rozdílný podle toho, do jakého právního oboru konfiskace sama náleží.

A) Konfiskace v právu trestním.

V právu trestním konfiskace vyskytuje se ve formě trestu propadnutí a zničení věci. „Zničení“ můžeme pokládati ovšem jen potud za zvláštní způsob propadnutí, pokud účinkem obojího jest, že posavadní vlastník věci pozbývá vlastnictví, jenže při propadnutí toto vlastnictví zároveň přechází na stát, čehož při zničení není. Někdy bývá tímto způsobem posuzován i trest záležející v tom, že se věc učiní neupotřebitelnou. Proti tomu však Schoetensack2 právem ukazuje k podstatnému rozdílu, který jeví se v tom, že tento posléz uvedený způsob trestu nikterak se nedotýká vlastnictví.
Věci samy, o něž tu běží, jsou t. z. „instrumenta et producta sceleris“. Totiž věci, které jsou určeny a zároveň způsobilé k tomu, aby jimi čin trestný byl spáchán; nebo kterých k účelu tomu skutečně bylo užito; nebo které činem trestným byly vyrobeny.
Německý zákon trestní rozeznává toliko „zabrání“, „zájem“ věci („Einziehung“) a učinění jí neupotřebitelnou („Unbrauchbarmachung“), neuváděje vedle toho ještě zvláště „zničení“ Zároveň pak § 40 určuje povšechné podmínky a meze „zabrání“ a to tímto způsobem:
„Gegenstände, welche durch ein vorsätzliches Verbrechen oder Vergehen hervorgebracht, oder welche zur Begehung eines vorsätzlichen Verbrechens oder Vergehens gebraucht oder bestimmt sind, können, soferne sie dem Täter oder einem Teilnehmer gehören, eingezogen werden.
„Die Einziehung ist im Urteile auszusprechen.“
Vedle toho § 41 má zvláštní ustanovení o tom, kdy lze učiniti neupotřebitelným nějaký spis, vyobrazení nebo znázornění a k jejich vyrobení určené plotny a formy:
„Wenn der Inhalt einer Schrift, Abbildung oder Darstellung strafbar ist, so ist im Urteile auszusprechen, dass alle Exemplare sowie die zu ihrer Herstellung bestimmten Platten und Formen unbrauchbar zu machen sind.
„Diese Vorschrift bezieht sich jedoch nur auf die im Besitze des Verfassers, Druckers, Herausgebers, Verlegers oder Buchhändlers befindlichen und auf die öffentlich ausgelegten oder öffentlich angebotenen Exemplare.“
Odstavec 3. stanoví zvláštní zmírnění, když jen část spisu atd. jest trestnou. Konečně § 42 připouští, aby tyto tresty byly ukládány i způsobem řízení objektivného: „Ist in den Fällen des §§ 40 und 41 die Verfolgung oder Verurteilung einer bestimmten Person nicht ausführbar, so können die daselbst vorgeschriebenen Massnahmen selbständig erkannt werden.“
Způsob řízení, jejž při tom sluší zachovávati, upravují §§ 477—479 něm. ř. tr.
Vedle těchto ustanovení všeobecných z. tr. německý také ještě při jednotlivých činech trestných zvláště — a to za podmínek z části odchylných — dovoluje nebo nařizuje takový zájem. Tak jest tomu v §§ 152, 295, 296a, 360, 367, 369.
Právo francouzské má alespoň všeobecné ustánovení o konfiskaci některých určitých věcí potud, že čl. 11 franc. zák. tr. prohlašuje za trest společný „aux matieres criminelles et correctionelles: „ . . . la confiscation spéciale, soit du corps du délit, quand la propriété en appartient au condamné, soit des choses produites par le délit, soit de celles qui ont servi ou qui ont été destinées á le commettre . . .“
V našem právu trestním naproti tomu, nehledíme-li k §§ 36 dd. tr. zák. důchodkového, takových všeobecných ustanovení není. Toliko § 240 lit. b) a § 241 z. tr., obsahují ustánovení rázu všeobecnějšího jmenujíce mezi tresty ustanovenými na přečiny a přestupky také „propadnutí zboží, věcí prodejných a nářadí“ a přikazujíce věci, jež byly za propadlé prohlášeny (resp. výtěžek jejich prodejem dosažený) chudinskému fondu místa, kde čin trestný byl spáchán. Jinak máme tu činiti jen s řadou předpisů zvláštních, jež týkají se toliko některých určitých činů trestných nebo některých jejich kategorií. Ustanovení, aby určité věci byly prohlášeny za propadlé, nebo byly zničeny nebo učiněny neupotřebitelnými, obsahují zejména: zbrojní patent z 24. října 1852, §§ 29—34 a 36; zákony o nakažl. nemocech zvířecích a dobytčím moru z 29. února 1880, ř. z. č. 35, §§ 46 a č. 37, § 39; zák. o třaskavinách z 27. května 1885, § 7; zák. o porušování potravin ze 16. led. 1896, § 20; zák. o ochraně práva známkového ze 6. ledna 1890, § 27, práva auktorského z 26. prosince 1895, § 56 a práva patentního z 11. ledna 1897, §§ 100 a 101; § 3 zákona o ochraně svobody volební a shromažďovací z 26. ledna 1907, č. 18 ř. z. při přečinu podplácení k účelům volebním; konečně některé zákony finanční.3 Z obecného zákona trestního náležejí sem ustanovení o propadnutí daru při zločinech §§ 104 a 105 a při přestupku § 311; potom o propadnutí zboží, věcí prodejných a nářadí (§ 240 lit. b) při přečinech a přestupcích obsažených v §§ 296, 325, 326—328; rovněž o „ztrátě“ — slovo znamenající patrně totéž, co v citovaných §§ „propadnutí“— zásob a zboží v §§ 362, 364 a 445 a o povinnosti tyto zásoby vydati stanovené v § 355. Konečně lze sem i počítati ustanovení, arci velmi kusé i neurčité, § 136 tr. ř. o falšovaných veřejných papírech úvěrních a mincích.4 Jestliže konfiskaci (ve formě propadnutí a zničení) ve všech těchto případech počítáme k trestům po rozumu hmotného práva trestního, nechtěli jsme tím předstihovati rozhodnutí o právní její povaze. Zákonodárný důvod pro tento způsob trestů dán jest, byť i ne napořád, přece z veliké část samou povahou věcí, na nichž tyto tresty se vykonávají. Jsou to totiž většinou věci, jejichžto ponechání v rukách posavadního držitele mohlo by způsobiti nebezpečenství pro statky a řád právní. Na př. nebezpečenství, že jich bude užito k opakování dřívějšího nebo spáchání nového činu trestného; nebo nebezpečenství, že neopatrným s nimi zacházením, ba snad i zcela nahodile vzejde někomu škoda na životě, zdraví, majetku a pod. Tuto povahu mají na př. zbraně, třaskavinv, zkažené potraviny, nástroje a materiálie ke spáchání činů trestných. Při věcech, jež byly vyrobeny činem trestným, na př. porušením cizího práva známkového, auktorského nebo patentního, jde hlavně o to, aby jejich prodejem, rozšiřováním atd. nedála se další škoda tomu, jehož právo již činem trestným jako při falšování veřejných aby byly staveny další škodné samým bylo porušeno; nebo papírů úvěrních nebo mincí účinky činu trestného.
Kdežto tedy vřadění těchto způsobů konfiskace do zákona trestního nasvědčovalo by tomu, že v nich máme spatřovati tresty po rozumu hmotného práva trestního: zmíněný zákonodárný důvod ukazuje patrně za hranice tohoto právního oboru, v obor práva policejního, a vtiskuje oněm „trestům“ ráz opatření správního, policejně předstižného. Není proto divu, že o právní jejich povaze doktrína jest v rozporu. Platí to zejména o doktríně německé, kteráž touto otázkou zvláště horlivě se zabývala. Přehled různých o tom projevených mínění podává Schoetensack str. 7—26, kterýž citátem z vládních motivů k osn. z. tr. něm. (str. 8, pozn. 2) ukazuje, jak málo ujasněné byly představy o této věci při zdělávání tohoto zákona.
„Učinění neupotřebitelným“ (§ 41 tr. z. něm.) pokládá se většinou5 jen za předstižné opatření policejní, poněvadž při něm nezáleží na tom, čí věc jest, ani nejde o to, aby tím vinníkovi byla způsobena jaká újma. „Zabrání“ (§ 40) naproti tomu jen někteří, jako Liszt, Beling, Frank, Nissen, Koebner, prohlašují vždy za opatření správní (policejní), poněvadž — jak praví Liszt L. B. des deutschen Str. R. § 58, I. 2 jeho „účelem není, aby byl porušen nějaký zájem zločincův,“ kdežto mínění, že by mělo výlučně povahu trestu, zastoupeno jest jen ojediněle Glücksmannem.6 Obecné mínění však, jež nejostřeji formulovali Merkel7 a Binding8, a jež také zevrubně vymezil a obšírně odůvodnil Schoetensack str. 7—19, trvá na obojakém rázu zabrání, prohlašujíc je potud za policejní, soudem nařízené opatření, pokud zasahuje věci nenáležející vinníkovi, ostatek pak za pravý (vedlejší) trest. V podobném smyslu i Finger9 přiznává mu povahu trestu tam, kde „jen vedle trestu hlavního může býti uloženo a má vinník jím býti postižen“: tam pak, kde samostatně a bez zmíněného účelu lze je naříditi, je prohlašuje za „ryzí opatření policejní“.
I pro právo rakouské nezbývá než uznati, že právní povaha konfiskace není jednotná. Sluší pak tu rozeznávati moment materielný a formálný. Co do stránky materielné jsou četné případy propadnutí, při kterých jest zcela nepochybným účelem zákonodárným, způsobiti vinníkovi újmu majetkovou, jíž by zvýšena byla intensita trestu hlavního na čin trestný uloženého. Tak jest tomu při propadnutí daru podle §§ 104, 105 a 311 z. tr. (přijímání darů ve věcech úředních a svádění ke zlému užívání moci úřední) a § 3 zákona z 26. ledna 1907 a při propadnutí pokladen a nářadí tajné společnosti podle § 296 z. tr. Co do §§ 104 a 105 již Herbst, komm. I. při § 104 č. 6 poukázal k tomu, že propadnutí daru nebo jeho ceny jest nařízeno bezvýminečně, tedy i pro ten případ, kdyžby úřadník daru nebo jeho ceny již neměl v rukou nebo je byl zatím vrátil. Z toho Herbst, arciť s dávkou opatrnosti, vyvozuje: „. . . so scheint der gedachte Erlag allerdings die Natur einer Strafe an sich zu tragen“. Důvod Herbstův jest zajisté správný a platí rovnou měrou i o propadnutí podle § 3 cit. zák. z 26. led. 1907. Na jiný účel nelze tu již proto mysliti, že zákon nehledí k povaze a určení věci, jež byla dána darem, a ukládá povinnost jej nebo cenu jeho složiti výslovně vinníkovi (§ 104: „Auch hat er . . . zu erlegen“). Při deliktu § 296 nastává z propadnutí pokladen a nářadí újma majetková jen nepřímo, pokud ztráta uložená společnosti zasahuje i její členy. Intencí zákona však jest, aby právě tyto osoby fysické trestem byly dotčeny, již proto, že společnost sama jakožto nedovolená po právu neexistuje. Tu všude můžeme tedy propadnutí pokládati za trest.
V ostatních nahoře vytčených případech nelze sice tvrditi, že by zákon vylučoval účel, způsobiti vinníkovi újmu majetkovou; ba lze se i domnívati, že jest mu dosažení tohoto účelu žádoucím. Avšak není to ani účel jediný, ani hlavní. Spíše vystupuje tu v popředí onen z počátku naznačený účel předstižně-policejní, jenž určuje materielnou povahu konfiskace. V těchto případech nezbývá ovšem než připustiti, že zabavení jest bud výlučně opatřením předstižně-policejním anebo, sloužíc jak účelům policejním, tak trestním, má povahu smíšenou.
Přece však zbývají pravidelně některé momenty rázu formálného, jež zabavení, i když materielný jeho účel jest ryze policejní, jsou společný s tresty a činí z něho proto instituci práva trestního. To jsou tyto:
a) Povšechnou podmínkou zabavení jest spáchání určitého činu trestného. Při ustanoveních, jež uvedli jsme ze všeobecného zákona trestního, věc ani nemůže býti pochybnou, poněvadž zákon trestní co do přečinů a přestupků uvádí propadnutí výslovně mezi způsoby trestu (§ 240 lit b), co do zločinů pak tato podmínka v §§ 104 a 105 nepochybně jest vyjádřena. Podobně i zák. tr. důchodkový uvádí propadnutí mezi „způsoby trestu“ (§ 36) a zahrnuje je spolu s trestem peněžitým společným názvem „trestů majetkových“ (§ 37). Rovněž i ostatní citované zákony speciálně připínají zabavení ke skutkové povaze zcela určitých činů trestných. Nelze sice popírati, že by i potřeba nějakého opatření policejního mohla býti odůvodněna spácháním nějakého činu trestného. Ale i potom trvá tu zásadný rozdíl ten, že pro opatření policejní spáchání činu trestného nemůže býti podnětem jediným a tedy také ne nezbytnou podmínkou, ježto nebezpečenství, jemuž má býti zabráněno, může nastati a poznáno býti, i když ani žádný takový čin trestný spáchán nebyl. Jest-li tedy opatření nějaké vázáno takovou podmínkou, stírá se tím s něho částečně ráz pouhé předstižnosti, na místo které v tomto směru nastupuje repressivnost vyznačující opatření trestní.
b) Formou, ve kteréž nařízení konfiskační může býti učiněno, jest vůbec rozsudek odsuzující, kterýmž se propadnutí atd. ukládá jakožto trest vedlejší ke zostření trestu hlavního. I to jest náležitost, jež by při opatřeních rázu jen policejního byla nevysvětlitelnou. Že pak náležitost tato jest podstatnou, to jest pro obor obecného zákona trestního, jenž, jak jsme viděli, propadnutí zcela zřejmě počítá mezi způsoby trestu, odůvodněno již podle § 1. ř. tr., kterýž nedovoluje, aby někdo byl „potrestán“ pro čin trestný soudům k rozsuzování přikázaný leč jen „vedle rozsudku příslušným soudcem vyneseného.“
Ale i ostatní sem náležející zákony jsou v dokonalé shodě s tímto názorem. V některých z nich stanoví se dotčený formálný požadavek výslovně. Tak jest tomu nejen v § 38 zák. tr. důchodkového, nýbrž i v § 56 zák. o právu aukt., v § 100 zák. o pr. patentním, v § 20 zák. o potravinách. Tu všude se nařizuje, že propadnutí má býti vysloveno „trestním nálezem“, „při odsouzení“ nebo „s odsouzením“, podle § 23 zák. o potrav. také „trestním příkazem“. V ostatních citovaných zákonech pak se totéž alespoň docela samozřejmě předpokládá, ježto by jinak tyto zákóny nebyly opominuly dáti ustanovení o tom, kterým orgánům a za kterých podmínek přísluší takový výrok činiti. Nebudiž proti tomu namítáno, že i v jiných případech přikazuje se soudům trestním, aby v rozsudku odsuzujícím činili výrok o některých opatřeních, jež jsou zcela nepochybně rázu správního resp. policejního, jako jsou: odevzdání do pracovny a do polepšovny a dozor policejní. Tu všude soud prohlašuje se toliko o přípustnosti těchto opatření, ale sám jich přímo nenařizuje. Soudcovský výrok znamená tu tedy jen formálnou podmínku, kterou se sice obmezuje, avšak nevylučuje nařizovací moc úřadů administrativních. Zabavení naproti tomu nařizuje se přímo výrokem soudním, úřadům správním pak přísluší jen obsah tohoto výroku vykonati, když onen výrok nabyl právní moci (§ 408 řádu trest.).
c) Předpokládá se, že věc, jež má býti zabavena, náleží vinníkovi. Konečně
d) propadnutí, jakožto trest vedlejší ukládá se vedle jiného trestu hlavního.
Z těchto pravidel jsou arci hojné výjimky, jimiž konfiskace i po stránce formálně nabývá povahy opatření policejního. Od podmínky vytčené pod lit. a) neupouští se sice výslovně nikdy, ale nezřídka tato podmínka pozbývá praktické účinnosti tím, že zákon nežádá, aby její splnění bylo formálně zjištěno výrokem soudním (podmínka lit. b), ano přestává někdy i na tom, že zjištěny byly okolnosti, které mohou odůvodniti snad jen povšechné podezření, že takový čin byl spáchán (sr. na př. § 38 odst. 3, 4 a 5 zák. o dobytčím moru). Nejčastěji upouští se od podmínky lit. c) a dovoluje se prohlásiti věci za propadlé, i když ani odsouzenému nenáležejí (§ 7 zák. o třaskavinách, § 46 resp. 39 zákonů o nákažl. nemocech zvířecích a dobytčím moru, § 20 zák. o potrav., § 56 zák. o právu auktorském a § 101 zák. o pr. patentním).
Různých modifikací docházejí také podmínky vytčené pod lit. b) a d). Nejprve rozumí se samo sebou, že tam, kde rozhodování o některém činu trestném přikázáno jest úřadům správním, přísluší těmto úřadům také nařizovati propadnutí. Příklad podává § 31 zák. o ochraně známek. Další modifikaci obsahuje § 46 odst. 4 zák. o nákažl. nemocech zvířecích, podle kteréhož úřad politický může se svolením státního zastupitelství veřejnou dražbou prodati věci, které lze prohlásiti za propadlé (zvířata a suroviny), i když ještě propadnutí nebylo soudně vyřčeno, „když jeví se toho třeba z ohledů veřejných nebo udržování jest spojeno s náklady nepoměrně velikými“.
Nejzávažnější modifikace však nastává z obou těchto podmínek v ten způsob, že dovoluje se někdy učiniti výrok o propadnutí ve formě nálezu objektivného, a to buďsi v rozsudku osvobozujícím (§ 101 zák. pat.) anebo i tam, kde vůbec ani nedostává se podmínek, aby určitá osoba trestně byla stíhána nebo odsouzena (§ 46 zák. o nákažl. nemocech zvíř. a § 20 odst. 2 zák. o potravinách).

B) Zabavení v právu processním.

Zabavením ve vlastním smyslu nazýváme to, jež děje se k účelům processním. Takové zabavení vyskytuje se v řízení civilním (§§ 259—262, 298, 346—348, 379, 382 exekučního řádu z r. 1896), v řízení trestním důchodkovém (§ 552 zák. tr. důchodkového, kdež užívá se pro ně názvu „Beschlagnehmung“) i ve vlastním řízení trestním. Nám tu jde jen o zabavení v tomto řízení posléz uvedeném. Tu pak podle účelu, pro který se předsebéře, můžeme rozeznávati zase trojí způsob zabavení, a to:
1. Zabavení exekuční. Trest propadnutí, o němž právě bylo pojednáno, vyznačuje Se tou zvláštností, že se vykonává přímo na určité věci. Tuto zvláštnost má společnou s tresty záležejícími v tom, že se nařídí, aby věc nějaká byla zničena nebo učiněna neupotřebitelnou. Tato zvláštnost jest příčinou, že výkon jejich není možný jinak, než když prve věci, na nichž má býti proveden, byly přivedeny v držení příslušného orgánu úředního nebo byla mu nad nimi zjednána možnost disposiční. Prostředkem k tomu jest zabavení, kteréž jeví se býti v tomto směru výkonem exekučním.
Již Friedmann str. 71 a 72 konstatoval, že o tomto způsobu zabavení nemáme vůbec podrobnějších ustanovení. Ba možno říci, že zákon opominul upraviti nejenom tento způsob zabavení, nýbrž skoro i sám způsob exekuce, k jejímž výkonům prováděcím zabavení náleží. Bezobsažný jinak § 408 ř. tr. přestává na tom, že odkazuje tento způsob exekuce k působnosti příslušných orgánů správních.
2. Zabavení k zabezpečení exekuce. Zabavení exekuční předpokládá rozsudek odsuzující (nebo nález objektivný) nabyvší právní moci. Avšak ještě před tím, než řízení trestní dospělo tohoto stadia, může se naskytnouti potřeba zabavení. Vykonatelnost soudního výroku, kterýmž nějaké věci prohlašují se za propadlé nebo nařizuje se, že mají býti zničeny nebo učiněny neupotřebitelnými, mohla by býti zmařena, kdyby se vyčkávalo, až bude lze provésti zabavení exekuční. Do té doby by věci ty mohly býti zniceny, zcizeny, ukryty, spotřebovány a pod., čímž by zmizel nebo se stal nedostupným předmět budoucí exekuce. Jestliže pak i řízení civilní pro případy obdobné poskytuje prostředků k zabezpečení budoucí vykonatelnosti rozsudku odsuzujícího („prozatímná opatření“ podle §§ 378 dd. exekučního řádu), jest úplně odůvodněno, aby podobná možnost byla zjednána i pro účely řízení trestního. Této možnosti poskytuje zabavení. Jím vymyká se věc, na které trest bude třeba vykonati, disposici dočasného držitele a zabezpečuje se tak proti nahodilostem právě dotčeným. Podle účelu svého toto zabavení nemůže trvati déle, než řízení trestní s právní mocí bylo ukončeno. Nebylo-li zrušeno již dříve, poněvadž vyšlo na jevo, že nedostává se podmínek, aby věc zabavená mohla býti stižena některým z trestů nahoře zmíněných, buďsi dotčeným okamžikem úplně pomíjí nebo přechází v zabavení exekuční.
Ustanovení práva našeho o tomto způsobu zabavení třeba shledávati po různých zákonech speciálných. Vedle trestního zákona důchodkového, jehož § 552 uvádí mezi účely zabavení „die auf dem Gegenstände und den Hilfsmitteln der Übertretung ruhende Haftung für die den Straffall treffenden Vermögensstrafen ... geltend zu machen,“ třeba vytknouti nejprve patent zbrojní. Zabavení („odnětí“) zbraně, o němž mluví § 25 tohoto zákona, má patrně účel, zabezpečiti vykonatelnost trestu propadnutí zbraně uloženého v § 36. Zvláštností10 jest při tom, že zabavení děje se tu bez rozkazu soudního, z vlastní moci orgánu, který vinníka při činu trestném (neoprávněné nošení zbraně) postihl.
Týž účel processní vytýká § 105 zák. patentního slovy: „. . . . damit durch diese Sicherstellungsvorkehrungen Eingriffsgegenstände und Eingriffsmittel, dem künftigen Verfalle oder der Umgestaltung11 im Sinne des § 100 und 101 nicht entzogen . . . werden“. Ne sice výslovně, ale podle smyslu činí totéž i zákon o ochraně známek a zákon o ochraně práva auktorského. V § 28 odst. 1 prvého z obou zákonů dává se tomu, jemuž činem trestným bylo ublíženo, právo, „ještě před vynesením nálezu trestního žádati, aby byly zabaveny nebo jinak uschovány věci naznačené v § 27 odst. 1.“ To jsou právě ty věci, v příčině kterých škodující může žádati, aby byly učiněny k účelu svému neupotřebitelnými (nástroje výhradně nebo po výtce upotřebitelné k napodobení nebo neoprávněnému označování); nebo aby byly zničeny (zásoby snad pohotově jsoucí napodobených známek a neoprávněně zhotovených známek a označení); konečně pak neoprávněně připojené známky a taková též označení„ v jichžto příčině může žádati, aby ze zboží nalézajícího se v držení odsouzeného nebo z obalu byly odstraněny, byť i tím zboží samo bylo zničeno,“ — t. j. vesměs věci, které mají býti zasaženy tresty tu naznačenými.
Zcela podobně § 59 zákona o právu aukt. dává tomu, komu bylo ublíženo, přečinem naznačeným v § 51, právo, „ještě před vynesením nálezu trestního . . . žádati, aby byly zabaveny nebo uschovány věci naznačené v § 56 . . .“ K těmto věcem náležejí nejprve ty, jež mohou býti prohlášeny za propadlé, t. j. rozmnoženiny a nápodobeniny určené k odbytu a při neoprávněném provozování také rukopisy, knížky textové, partitury a úlohy; potom ty, o kterých může býti nařízeno, aby byly učiněny neupotřebitelnými, t. j. zařízení výlučně určená k rozmnožování nebo nápodobení (otisky, odlitky, plotny, kameny a formy). Processní účel zabavení jest i tu samozřejmý.
Za to v řádě trestním samém nemáme o tomto způsobu zabavení výslovných ustanovení žádných.
O tom, zdaž ustanovení obsažená v §§ 139 dd. ř. tr., jež týkají se v prvé řadě zabavení k účelům důkazním, možno rozšiřovati i na tento jeho způsob, lze uvažovati teprve ve spojení s výkladem o dalším způsobu zabavení processního, kterýmž jest právě.
3. zabavení k účelům důkazním, t. j. zabavení, jež děje se k tomu konci, aby v drženi soudu byly přivedeny věcné průvody nebo zjednána mu byla možnost jimi disponovati. Pokud jde o to, kterak platné právo naše se zachovává co do těchto dvou posledních způsobů zabavení, sluší vytknouti toto:
Řád trestní dává nejprve v § 98 odst. 2 právo soudci výšetřujícímu konajícímu přípravné vyšetřování, aby, pokud to možná, vzal v soudní uschování „věci, na nichž nebo jimiž čin trestný byl spáchán, nebo o kterých lze se domýšleti, že jich pachatel zanechal na místě činu, vůbec pak věci, jež mají obviněným nebo svědky býti uznány, anebo kterých lze jiným způsobem užiti k vedení důkazu.“ „Vzetí v uschování“, o němž jest tu řeč, jest výkonem, kterýmž provádí se i zabavení; zde však uvádí se — arci nevhodně ve spojení jen s účely důkaznimi.12
Další sem náležející ustanovení zákon obsahuje v §§ 139 dd., kdež jedná se o tom, jak sluší pátrati po věcech, „jichžto držení nebo prohlednutí může býti důležito pro určité vyšetřování“ (prohledávání domu a osoby) a (§§ 143 a 144) je zabaviti, byly-li nalezeny. Nemůže býti pochybno, že tím jsou míněny nejprve věci, které mají povahu věcných průvodů, jako jsou listiny (§ 143, odst. 2) a předměty ohledání (§ 98 odst. 2), a že tedy jde i tu o zabavení k účelům důkazním.
Avšak soudíme, a zastávali jsme toto mínění již dříve, že široké označení v § 139 zahrnuje v sobě vedle toho i věci, které podle ustanovení hmotného práva trestního mají prohlášeny býti za propadlé nebo mají býti zničeny nebo učiněny neupotřebitelnými, a že tedy, jinými slovy, v tom zahrnuto i zabavení k zabezpečení exekuce.13 Slovo „vyšetřování“ v § 139 neznamená totiž podle našeho mínění nic jiného, než „řízení trestní“, k tomu pak zajisté náleží také výkon rozsudku nebo nálezu, kterým věc nějaká prohlašuje se za propadlou. Za další doklad toho uvedli jsme §§ 126 a 127 instr. pro soudy tr. obsahující ustanovení o tom, jak mají býti po skončeném řízení trestním zničeny nebo nepotřebnými učiněny nebo prodány některé věci, jež byly v soudním uschování. Zvláště pak ukázali jsme k tomu, že podle našeho práva nelze v tomto směru činiti rozdíl mezi prohledáváním a zabavením, ježto § 139 odst. 1 a § 143 odst. 1 navzájem se doplňující nedávají k tomu nijaké příčiny. Dodati by slušelo, že tomu neodporuje ani § 367, kterýž má jen zvláštní ustanovení o věcech náležejících soukromému účastníku v ten rozum, že mají býti vráceny po nastalé právní moci rozsudku. Zabavení, o němž jedná ř. tr. v §§ 139 dd., týká se tedy obojí skupiny případů vytčených nahoře pod č. 2. a 3.
Není bez důležitosti a budiž proto znova zvláště vytčeno, že ř. tr. podle citovaných ustanovení uvádí zabavení ve spojitosti s prohledáváním domu a osoby. Toto prohledávání, jak známo, lze vůbec konati jen k rozkazu soudcovskému, důvody opatřenému, jejž vydává soudce pro vyšetřování příslušný (nebo dožádaný), když již řízení trestní (alespoň přípravné vyhledávání) bylo zavedeno (arg. § 139 odst. 1. slova: „für eine bestimmte Untersuchung“). V přípravném vyhledávání policejním dává prohledávání (domu) konati státní zástupce skrze úřady bezpečnosti za podmínek a náležitostí § 88 odst. 3. Mimo to mohou úředníci soudní nebo úřadu bezpečnosti naříditi a dáti vykonati prohledávání domu i bez rozkazu soudcovského, je-li nebezpočenství v prodlení. Ve zvláštním případě § 141 odst. 2 mohou pak dokonce i zřízenci úřadu bezpečnosti z vlastní moci vykonávati prohledávání domu. Zabavení věcí při takovém prohledávání nalezených přísluší tu všude předsebráti tomu orgánu, kterýž byl oprávněn konati prohledávání. Mimo to mohla by se k zabavení naskytnouti příležitost také při výkonu ohledání (§ 98 odst. 2 ř. tr. a § 102 instr. pro soudy tr.). Orgán konající ohledání, t. j. soudce k řízení příslušný, nebo soudce dožádaný, nebo za podmínek § 88 odst. 3 také úřad bezpečnosti, směl by předsevzíti i zabavení.
Pro otázky, jimiž vzhledem k tiskopisům bude se nám zabývati, třeba vytknouti zvláště dvojí věc: nejprve, že zabavení podle toho, jakým orgánem se koná, jest z pravidla soudcovské a jen v určitých případech a za určitých podmínek nesoudcovské (administrativní, policejní); potom, že koná se jen, když již řízení trestní pro určitou věc trestní bylo zavedeno. O tom, co má se státi s věcmi zabavenými, když jich není již třeba k účelu processnímu vytčenému pod. č. 2. a. 3., zákon nemá nijakého ustanovení. Toliko § 126 instr. pro soudy tr. ukládá soudu, aby po pravoplatně skončeném trestním řízení „učinil zákonným ustanovením přiměřená opatření“ „o věcech, které jsou buď v úřadě depositním, nebo vůbec v soudním uschování.“ K tomu pak dodává:
„Hiebei ist insbesondere auch zu bestimmen, welche Gegenstände aus dem strafgerichtlichen Depositenamte in das civilgerichtliche zu übertragen, oder einer Partei auszufolgen, . . . . seien . . . .“
Kusost tohoto ustanovení jest zřejmá z toho, že se netýká otázky, jak má soud sobě počínati, když by již před dobou zmíněnou v cit. § 126 se ukázalo, že není třeba, aby věci dále zůstaly zabaveny. A přece tato otázka vtírá se nám při zabavení, jež bylo předsevzato k zabezpečení exekuce, tenkráte, když se již za trvajícího řízení ukáže, že nedostává se podmínek, aby věc zabavenou bylo lze prohlásiti za propadlou, nebo naříditi, aby byla zničena nebo učiněna neupotřebitelnou; při zabavení pak, jež stalo se k zabezpečení důkazu, tenkráte, když důkaz věcmi zabavenými buďsi byl proveden (leč kde by možnost obnovy řízení kázala jinak, sr. cit. § 126), anebo se ukázalo, že jimi ani veden nebude. Avšak i bez výslovného ustanovení věc nemůže býti pochybnou, poněvadž jde o případy, kde pominul důvod, aby věci déle měly zůstati zabaveny. Mimo to nasvědčuje tomu i ustanovení § 367 ř. tr. týkající se věcí, „o kterých soud se přesvědčil, že náležejí soukromému účastníku“, nebo, jak se vyjadřuje odst. 2., „věcí odňatých škodujícímu“. Tyto věci mají zásadně vráceny býti vlastníkovi teprve, až rozsudek nabude právní moci, leč by obviněný svolil, aby se tak stalo ihned (§ 367 odst. 1). I před hlavním přelíčením má takové věci navrátiti již soudce vyšetřující, „není-li třeba je dále uschovávati k tomu konci, aby byl usvědčen obviněný, některý spolu vinník nebo účastník, a svoluje-li k tomu obviněný a žalobce.“ Zásadně tedy dopouští se i zde vrácení takových věcí ihned, jakmile se ukázalo, že jich k účelu processnímu (vedení důkazu) nebude potřeba. Že vyhledává se k tomu ještě dalších podmínek (svolení obviněného, resp. také žalobce), vysvětluje se zvláštní povahou těchto věcí. Uznáváť se tu vrácením jejich zároveň vlastnictví soukromého účastníka (škodujícího), čehož tam, kde věci zabavené vracejí se prostě tomu, u koho byly zabaveny, není.
4. Zabavení může se také díti za účelem restituce soukromoprávné, t. j. k tomu konci, aby byla vrácena vlastníku věc, která byla nalezena bud „mezi věcmi obžalovaného, některého spoluvinníka nebo účastníka činu trestného“ nebo „na místě, kam ji tyto osoby položily nebo daly jen k uschování“ (§§ 367 a 375 ř. tr.). I tu však možný jest zároveň účel processní (zabezpečení důkazu), jak vysvítá z toho, že věci mají býti vráceny z pravidla teprve, až rozsudek nabude právní moci, že však dovoluje se tak učiniti dříve, „není-li jejich uschování třeba k tomu konci, aby byl usvědčen obviněný, některý spoluvinník nebo účastník“ (§ 367).

C) Zabavení v právu policejním.

Účelem opatření policejních jest, zabrániti nebezpečenství, jež by z nějakého faktického stavu mohlo vzejíti pro statky právní a řád právní. Poněvadž tu jde jen o možnost právního poškození, tedy o zabránění škodě, která by teprve budoucně mohla vzniknouti, jest tato činnost policejní vždycky povahy předstižné, praeventivné. Avšak možnost aneb i skutečná již existence takového nebezpečenství může býti objevena i tím, že byl spáchán nějaký čin trestný. Tím totiž může odůvodněna býti obava, že z takového činu trestného vedle škody již způsobené vzejdou nebo vzejíti mohou další následky záhubné pro statky právní. Tu bude úkolem policie, aby nebezpečenství těchto dalších následků odčinila. Poněvadž tu jde o následky již spáchaného činu trestného, můžeme tuto činnost policie nazývati repressivně-policejní, naproti čemuž ona prvnější její činnost, jež spáchání takového činu nepředpokládá, může býti označena jako předstižně-policejní ve vlastním smyslu.
Že také zabavení věcí může se díti k těmto účelům policejním, vysvitlo, tuším, již z výkladu, jejž jsme podali v předcházející stati A o propadnutí a ostatních podobných trestech podle ustanovení zákonů trestních. Kdežto však propadnutí atd., i když se děje za účely police]nimi, alespoň formálně zachovává sobe ráz trestu: zabavení policejní liší se od něho nejprve tím, že nepředpokládá nezbytně dřívějšího spáchání činu trestného, jímž by majetník věcí pro statky právní nebezpečných nabyl držení jejich. Ale i při zabavení repressivně-policejním14 zbývá ještě rozdíl, třebas jen formálný, přece dosti závažný. Nelze totiž činiti je závislým na podmínce, aby spáchání činu trestného bylo zjištěno prve pravoplatným výrokem soudním. Pro činnost policejní stačí, že příslušný orgán jakýmkoli způsobem nabyl vědomosti o spáchání takového činu trestného.
Konečně pak třeba vytknouti ještě jednu okolnost, která sice není neklamným příznakem opatření policejních, ale může přece přispěti ke stanovení rozdílu mezi nimi a tresty. Činnost policejní, má-li býti účelnou, může míti místa jen tam, kde zjištěny jsou okolnosti nasvědčující tomu, že určité nebezpečenství skutečně nastalo, nebo by nastati mohlo, t. j. kde běží o nebezpečenství in concreto. Má-li proto konfiskace míti ráz policejní, byť i jen repressivně-policejní, jest proto nezbytno, aby tu byly okolnosti, jež takovému konkretnímu nebezpečenství nasvědčují. K tomu konci však jest třeba, aby orgán konfiskaci nařizující nebo ze své moci vykonávající měl právo uvažovati, zda takové okolnosti tu skutečně jsou, a podle toho se rozhodnouti, zda konfiskace má se předsevzíti či nemá. Jinými slovy: konfiskace ve smyslu ryze policejním nemůže z pravidla býti obligatorní, nýbrž jen fakultativná. Jestliže tedy zákon nařizuje konfiskaci jen fakultativně, dovoleno jest z toho souditi, že tato konfiskace co do materielného svého účelu může alespoň (jakkoliv nemusí) býti rázu policejního. Naproti tomu obligatorní způsob jejího nařízení spíše zase nasvědčuje tomu, že zákonodárným důvodem bud vůbec nebylo žádné nebezpečenství, nebo leda toliko nebezpečenství in abstracto. Na tom, kterému orgánu přikazuje se právo konfiskaci nařizovati, potom nezáleží; i konfiskace od soudu vycházející může po stránce materielné míti povahu opatření policejního, jakož naopak bylo by lze mysliti sobě — a shledáme, že právě v příčině tiskopisů věc byla kdysi praktické důležitosti — konfiskaci sice policejní, avšak vzhledem k účelu svému mající materielně povahu trestu.
Ovšem, jak řečeno, zmíněné právě kriterium není neklamné. Zejména fakultativnost konfiskace (propadnutí, zabrání) přikázané soudům jest srovnatelná i s materielně-trestní její povanou; neboť i tresty bývají v zákonech ukládány fakultativně, poněvadž zákon chce ponechati soudu, aby uvážil, zda ten neb onen trest v některém případě pokládá za spravedlivý anebo vhodný. Na druhé straně obligatornost nějakého opatření není ještě naprostým popřením jeho rázu materielně-policejního; můžeť nebezpečenství, jež oním opatřením má býti odvráceno, býti takové, že, jak alespoň zákonodárce si věc představoval, nastává za všech okolností, že tedy nebezpečenství abstraktní jest vždy zároveň již také nebezpečenstvím konkrétním, z kteréž příčiny zakročení policejní nařizuje se tu kategoricky. Fakultativnost a obligatornost jsou tedy jen jedním momentem pro posouzení materielně-právní povahy příslušného ustanovení. Vedle toho bude však vždy třeba zkoumati také ostatní okolnosti, jako na př. povahu věci, jež má býti konfiskována, účel a povahu zákona obsahujícího ono ustanovení a pod. Tím vysvětluje se, že na př. „zabrání“ nařízené v § 40 zák. tr. německého jen fakultativně, přes to může míti povahu trestu, kdežto „učinění nepotřebným“, jež v § 41 nařizuje se obligatorně, materielně má nepochybně povahu opatření policejního.
Propadnutí, jež ukládá náš všeob. zák. tr. a nahoře uvedené zákony speciálně, má i po této stránce ráz trestu, ježto ukládá se napořád obligatorně.15 Naproti tomu zabavení jakožto opatření prozatímně může míti účel policejní podle některých zákonů speciálných, byť i bylo nařizováno soudem. Nejzřejměji jest to vyjádřeno v § 105 zák. pat., kdež uvádí se jako účel „soudního zabavení, soudního nebo jinakého uschování nebo opatrování“: „zabránili, aby se čin, který se jako trestný stíhá, dále nekonal nebo neopakoval.“ Podobně § 28 odst. 1 zák. o ochraně známek a § 59 odst 1 zák. o pr. auktorském mluví o „opatřeních potřebných k tomu konci, aby se zamezilo opakování, (zák o pr. aukt.: „spáchání nebo opakování“) činu trestného“.
Pokud se týká otázky, zdaž a v jakém rozsahu platné právo připouští konfiskaci policejní, nemáme žádného ustanovení, kterým by se úřadům správním (policejním) dávalo všeobecné právo konfiskace k účelům policejním. V literatuře naší sice se o této otázce zvláště neuvažuje, že však se k ní tímto způsobem hledí, zdá se býti nepochybilo. Nepřímý doklad toho podává Pražák I. c. kterýž připomíná, že se zabavení ospravedlňuje „výsledkem řízení trestního, v němž se buďto nařídí propadnutí věci zabavené jako trest vedlejší (§ 240 b zák. tr.), zničení její (§ 37 zák. tisk.), nebo se s ní učiní jinaké opatření (sr. §§ 367, 375 ř. tr.).“ Pokládá tedy Pražák konfiskaci — pokud ovšem nevystupuje ve formě propadnutí a pod. podle ustanovení trestních — za přípustnou jen k účelům řízení trestního (resp. restituce soukromoprávně v řízení trestním), čímž patrně konfiskaci k účelům policejním nepřímo vylučuje. I v řízení trestním — scill. administrativním resp. policejním — uznává pak možnost konfiskace ve formě processního zabavení jen potud, pokud některé zákony speciálně, jichž výpočet podává,16 dávají úřadům správním takové právo k tomu konci, aby byla zabezpečena vykonatelnost budoucího nálezu nařizujícího trest propadnutí nějaké věci nebo odnětí její a pod. Máme tu tedy činiti jen s obdobou zabavení k účelům processním, jak o něm bylo pojednáno nahoře pod lit. B, čís. 2.
Vysvětlení toho, proč zákony naše nedávají úřadům policejním všeobecného práva konfiskačního k účelům policejním, můžeme hledati jen v tom, že zákon pokládá tyto účely za dostatečně opatřené a zabezpečené již ostatními způsoby konfiskace. Jednak viděli jsme, že v některých případech konfiskace soudní vykonává se k účelům policejním a nabývá tak povahy opatření policejního. Jednak však i konfiskací, jež má povahu trestu nebo se děje přímo jen k účelům processním, dosahuje se zároveň nepřímo i účelů policejních: odstraňuje se nebezpečenství škody, již by mohly vžiti statky právní, kdyby na př. třaskaviny, zbraně, zkažené potraviny a pod. byly ponechány v rukách posavadního držitele. Tato zastupující účinnost konfiskace soudní činí tedy namnoze zbytečnou konfiskaci policejní. A to jest také žádoucí, ba se stanoviska svobody občanské nezbytno. Jinak by složena byla v ruce úřadů správních moc z míry veliká a do sféry soukromoprávně příliš hluboko zasahující.

D) Odvádění falšovaných veřejných úvěrních papírů a mincí podle § 136 odst. 2 a 3 ř. tr.

Ve spojitosti s úvahami předcházejícími nelze vyhnouti se zmínce o § 136 odst. 2 a 3 ř. tr. Nařizujeť se tam, že falšované veřejné úvěrní papíry sluší po skončeném řízení trestním zaslati ministerstvu financí, falšované bankovky a úvěrní papíry rakouskouherské banky této bance a falšované kovové peníze příslušnému úřadu mincovnímu, a to se všemi z činu trestného pocházejícími nástroji, látkami a jinými k tomu náležejícími věcmi.
Povaha tohoto opatření jest velmi pochybná. Ukládaje soudu povinnost odvésti tyto věci zmíněným úřadům a ústavům, zákon patrně předpokládá, že soud držení jejich má. Nehledíme-li však k případům více méně nahodilým, kdy věc odevzdal soudu na př. sám držitel nebo nálezce věci, soud nabývá držení toho právě jen zabavením. A tu jest otázka, k jakému účelu a na jakém právním základě soud smí zabavení takových věcí předsevzíti.
Bylo by zajisté zcela vysvětlitelno a jak účely práva trestního, tak z důvodů policejních ospravedlněno, kdyby zákon nařizoval propadnutí těchto věcí. Zákon sám podává pro to obdoby takřka makavé v § 325, kdež pro případ velmi podobný („pozlacování nebo postřibřování mincí a padělání mincí nebo veřejných úvěrních papírů bez úmyslu podvodného“) zcela vhodně se nařizuje „propadnutí všech nezákonných výrobků“. Avšak pro zločiny falšování veřejných papírů úvěrních a mincí podobného zákonného nařízení není! Zabavení věcí zmíněných v cit. § 136 ř. tr. nemůže se tedy státi k účelu propadnutí trestního a důsledně tedy ani k processním účelům provedení a zabezpečení exekuce (nahoře lit. A a B, čís. 1 a 2). Zbývají tedy — poněvadž na zcela singulární účel restituce soukromoprávně (nahoře lit. B čís. 4) tu vůbec nelze pomýšleti — toliko účel policejní a důkazní. Pro zabavení k účelům policejním však není rovněž zákonného podkladu, tak že zbývá jen účel důkazní, vzhledem k němuž zabavení jest arciť ospravedlněno všeobecnými předpisy §§ 98 a 139 dd. tr. ř.
Tu však zase namanuje se neshoda jiného druhu. Samo odvedení falsifikátů atd. nařízené v § 136 tr. ř. děje se patrně k účelům policejním — že soud může za vydání těchto věcí znova žádati, kdyby jich k nějakému výkonu řízení trestního zase bylo třeba, jest důležitosti podřízené — a mělo by tedy zasahovati co možná všecky falsifikáty i nástroje k jejich výrobě určené. Tento účel nemusí zajisté shodo váti se s účelem důkazním řízení trestního, ku kterémuž by stačilo snad jen zabaviti několik exemplářů oněch falsifikátů. Pro to však, aby byly odváděny i látky, ze kterých falsifikáty byly vyrobeny, na př. kovy a pod., jak nařizuje týž § 136, nedostává se ani zmíněného účelu policejního. Tu bylo by si mysliti jen propadnutí jakožto trest, pro kterýž však nedostává se zákonného podkladu. Nezbývá tedy než vyvozovati ze samého § 136 odst. 2 a 3 i právo soudu věci tam zmíněné zabaviti k tomu konci, aby mohl vyhověti příkazu tam obsaženému.
Z toho jest viděti, že toto ustanovení neobsahuje v sobě nijaké jasné myšlenky zákonodárné, zvláště pak, že zákonodárce nebyl sobě náležitě vědom jeho účelu ani poměru, v jakém jest opatření tam nařízené k propadnutí po rozumu zákona trestního ani k zabavení podle řádu trestního.

Sr. Pražák, „Beschlagnahme“ v Mischlerově a Ullbrichově Oesterr. Staatswörterb. 2. vyd. I. str. 484 dd. O rozličném významu, jaký má slovo „zabavení“ v různých zákonech, v. zvláště Mothes, Die Beschlagnahrne, 1903 str. 2—8. Sr. také čl. Dochowüv „Einziehung“ v Holtzendorffově Rechtslex. I. (3. vyd.).
Schoetensack, Der Konfiskationsprozess, 1905, str. 23.
Eglauer, Gefällsstrafrecht (Oesterr. Staatswörterb. 2. str. 212) uvádí tyto zákony a příslušná jejich ustanovení.
Sr. níže oddíl lit. D. (str. 394 dd.).
Mínění odchylná jsou ovšem také zastoupena. Sr. Schoetensack 1. c. str. 19.
Glücksmann, Die Rechtskraft der strafprozessualen Entscheidüngen über Einziehung und Unbrauchbarmachung, 1898, (citováno u Schoetensacka str. 19).
Merkel, Lehrbuch des deutschen Strafrechts, 1889, str. 227 a 228.
Binding, Die Normen und ihre Übertretung I. 2. vyd. 1890, str. 31 a 32; Handbuch des deutschen Strafrechts I. 1885, str. 84, 85, 497 (odchylně však v Grundriss des deutschen Strafrechts I. 5. vyd. 1897, § 97 II. 1).
Finger, Lehrbuch des deutschen Strafr. I. 1904, str. 496.
Zvláštnost vyskytuje se v § 25 ve spojení s § 39. Tu má zabavením zbraně obzvláště toho býti dosaženo, aby majetník její byl donucen k zaplacení trestu peněžitého.
„Přeměnou“ jest míněna taková, kterou se věc činí neupotřebitelnou k trestnému účelu.
Sr. naproti tomu § 94 ř. tr. něm., kdež označují se věci, jež sluší vžiti v uschování anebo jinak zabezpečiti, slovy: „Gegenstände, welche als Beweismittel für die Untersuchung von Bedeutung sein können oder der Einziehung unterliegen.“
Sr. Storch, Říz. tr. rak. II. str. 48, pozn. 3.
Sr. nahoře str. 382.
Výjimku činí § 20 zák. o porušováni potravin, kdež propadnutí ukládá se fakultativně, obligatorně pak tenkráte, když bylo shledáno, že dotčené věci jsou zdraví škodlivé. Tu tedy důvodem obligatornosti jsou patrně ohledy policejní.
Jsou to zejména: zákon o ochraně vzorků ze 7. pros. 1858; zák. na ochranu zemědělství z 16. června 1872; předpisy policejně-honební; zemské zákony rybářské; zák. o měrách a váhách z 23. července 1871; patent zbrojní; zák. o porušování potravin.

Citace:

STORCH, František. O zabavení v právu tiskovém. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1907, svazek/ročník 7, s. 389-409.