Exekuce na pohledávky a nároky čekatelské.
Prvý soud povolil na návrh strany exekuci
I. zabavením povinné straně jako členu stavebního a bytového družstva vkladatelů městských spořitelen v Praze a Král. Vinohradech »Spořilov« příslušícího práva: 1. na obývání celého domku a používání zahrady k němu patřící, 2. na vydání podílu členského a vkladu čekatelského složeného jako záloha na domek shora uvedený, který by připadl dlužníku při odchodu z družstva;
II. propachtováním práva nájemního v domku tom a zahradě se zmocněním, aby vymáh. strana uplatňovala veškerá práva proti družstvu »Spořilov« jménem dlužníkovým a za tím účelem zejména vypověděla nájem, členský podíl a čekatelský vklad a jinak podnikala vše potřebné k likvidaci těchto práv.
Ke stížnosti poddlužníka, družstva »Spořilov«, rek. soud návrh na povolení shora uvedené exekuce zamítl, uváděje v důvodech:
Pokud běží o právo strany povinné na obývání čekatelského domu a spojené s ním používání zahrady, běží tu o právo, které podle své povahy je právem ryze osobním, nemajícím nijaké hodnoty majetkové, poněvadž oprávněný nemůže je přenésti na jinou osobu. Čekatelství neznamená tu nic více, než že domek se zahradou může všeobecně prospěšným stavebním družstvem »Spořilov«, které je vlastníkem těchto realit, býti někdy čekateli prodán, při čemž však družstvo má možnost reality ty prodati i jiným osobám. Nemá tedy čekatelství, jak dovodil nejv. soud ve svém rozhodnutí sb. n. s. č. 6192, ani ceny práva předkupního, a nelze je proto, jako jakákoliv jiná ryze osobní práva, zabaviti. (Srov. sb. n. s. č. 2239 a 4218.)
To platí však i o dalším naříkaném zabavení práva dlužníků na vydání podílu členského a vkladu čekatelského, složeného u zmíněného družstva. Zabavitelnost členských (závodních) podílů členů společenstva s r. о., o jakéž, jak je soudu rek. známo, při družstvu »Spořilov« jde, zákonem výslovně vyloučena nebyla, jak se stalo ustanovením § 56 zákona ze dne 3. dubna 1873 čís. 70 ř. z. u společenstev s ručením neobmezeným, leč přes to nelze pokládati ani podíly členů společenstva s r. o. za zabavitelné. Neboť tyto podíly, jakmile byly vloženy do společenstva, přestávají býti vlastnictvím členů, stávají se společným majetkem celého společenstva (zásada § 1183 obč. zák.) a slouží dle § 48 čís. 1. cit. zák. z r. 1873 k uspokojení, pokud se týče ke krytí pohledávek věřitelů společenstevních. Teprve přebytek připadá dle § 48 čís. 2. a 3. a § 81 cit. zák. k dobru členů, tak že jejich soukromí věřitelé mohou i při společenstvech s r. o. vésti exekuci jen na to, co společníkům připadne na úrocích a podílu na zisku, nebo co pro ně vybude při zrušení společenstva nebo případném výstupu z něho. Pokud tedy společník ve společenstvu zůstává, jest exekuce na vklad jeho pro pohledávku jeho soukromého věřitele vyloučena. (§ 1203 obč. zák., viz sb. n. s. č. 3199.)
To však platí i při čekatelských vkladech, neboť i ty, podobně jako členské podíly, stávají se jich vložením rovněž společným majetkem celého společenstva.
Exek. návrh domáhal se povolení exekuce, a tato byla také povolena, mimo to na podíly a vklady čekatelské, které bу připadly dlužníkům při odchodu z družstva.
Běží tu tedy též o zabavení případných pohledávek budoucích, tedy pohledávek, které teprve v budoucnosti snad vzniknou neb vzniknou ti mohou. Zabavení však takovýchto pohledávek též povoliti nelze, neboť podle § 294 ex. ř. lze vésti exekuci na veškeré pohledávky, které již vznikly, třebas jest dospělost jejich podmíněna neb obmezena časem. (§ 317 č. 2 ex. ř.) Viz sb. n. s. č. 7313. Není-li však přípustno zabavení práv nájemních, jak shora bylo odůvodněno, jest i nepřípustná jich realisace navrhovaným a povoleným propachtováním jich.
Jest proto stížnost důvodnou a slušelo jí vyhověti.
Nejv. soud dovolacímu rekursu vymáhající strany nevyhověl s tímto odůvodněním:
Především nelze přisvědčiti názoru stěžovatelovu, že poddlužník nebyl legitimován ke stížnosti. Na návrh stěžovatele samého bylo poddlužníkovi, družstvu »Spořilov«, zapovězeno, aby povinným neplnil, a dle obdoby § 294 posl. odst. ex. ř. jest mu proto přiznati také právo, aby odporoval rekursem této zapovědí. Nesejde na tom, že zápověď nebyla doručena poddlužníkovi k vlastním rukám, nýbrž k rukám městské spořitelny na Kг. V. Tím poddlužník nepozbyl práva k stížnosti.
Ve věci samé jest dovolací rekurs rovněž neodůvodněný.
Pokud jde o exekuci podle bodu I 1) exekučního návrhu, souhlasí nejv. s. v této příčině plně s právním názorem rek. soudu a stačí proto poukázati stěžovatele na příslušné odůvodnění naříkaného usnesení, jež vývody dovolacího rekursu nebylo vyvráceno.
Pokud pak jde o exekuci podle bodu I 2) exekučního návrhu, nepotírá stěžovatel správnost názoru rek. soudu, s nímž souhlasí i nejv. s., že exekuce na členské podíly a ěekatelské vklady členů společenstva s ručením omezeným je nepřípustná a že soukromí věřitelé těchto členů mohou vésti exekuci jen na to, co společníkům připadne na úrocích a podílu na zisku nebo co pro ně vybude při zrušení společenstva nebo případném výstupu z něho (§ 56 zákona čís. 70/1873 ř. z., srov. rozhodnutí čís. 3/99, 10181 sb. n. s.); namítá jen, že byť i exek. návrh mluvil o vydání »podílu členského a vkladu čekatelského«, byly tím vpravdě míněny uvedené zabavitelné nároky, příslušející dlužníku při rozvázání členského, pokud se týče čekatelského poměru. To však ze znění exek. návrhu, pro posouzení případnosti navržené exekuce jedině rozhodného, nikterak nelze vyčisti, a to ani ze závěrečné věty »který by připadl dlužníku při odchodu z družstva«, když se před tím výslovně mluví toliko o členském podílu a o vkladu čekatelském. Není pak na soudu, aby teprve vypátral, o jaké nároky navrhovateli vpravdě jde. Bylo naopak na stěžovateli, aby podle třetího odstavce § 54 ex, ř. přesně a určitě označil části majetku, na které exekuce má býti vedena, a udal vše, co podle povahy případu jest důležité pro nařízení, která soud povolující nebo exekuční má vydati k vedení exekuce. Neuěinil-li tak, nevyhovuje ex. návrh požadavkům uvedeného § a bylo jej již z tohoto důvodu zamítnouti.
Rek. soud nepochybil tedy, zamítnuv i tuto část exekučního návrhu.
Tím padá ovšem i další část exekučního návrhu, týkající se zpeněžení nároků uvedených pod I 1) 2) tohoto návrhu.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 13. února 1931, č. j. R I 932/30-2. Dr. Koutník.