Určení věna jest provésti v řízení nesporném tehdy, je-li nutno řešiti praejudicielní sporné otázky skutkové.
H. S. navrhla podle § 1220, 1221 obč. z., aby soud uložil jejímu otci, aby jí vyplatil věnem 250000 Kč; ten však navrhl zamítnutí tohoto návrhu s odůvodněním, že navrhovatelce věno způsobem mezi nimi smluveným již zřídil a vyplatil.
Soud první stolice návrh odmítl a odkázal navrhovatelku podle § 2 č. 7 nesp. pat. na pořad práva. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že základní předurčující otázka, zda věno bylo dáno či nikoliv, jest spornou, a její řešení nelze provésti bez řádného řízení průvodního, neboť nejedná se tu jen o zodpovědění otázek právních, nýbrž, a to hlavně, otázek skutkových, jež mezi účastníky jsou spornými (Ott, Rechtsfürsorgeverfahren str. 165, 183, 229).
Rekursní soud toto usnesení zrušil a uložil soudu první stolice, aby v řízení pokračoval a o návrhu rozhodl in merito.
Nejvyšší soud dovolací stížnosti proti usnesení rekursního soudu nevyhověl z těchto důvodů: O žádosti provdané dcery, aby soud určil věno, které jsou rodičové povinni jí zříditi podle § 1220 obč. zák., jest jednati a rozhodovati zásadně v řízení nesporném a nikoliv pořadem práva. Sporem bylo by vymáhati vyplacení věna, opírá-li se nárok na ně o určitý daný slib aneb o smluvní závazek rodičů nebo uplatňuje-li se proti dědicům zavázaného. Tvrdí-li otec, že svou zákonnou povinnost, dáti dceři přiměřené věno, již splnil výplatou peněz jejímu manželovi, což navrhovatelka popírá, lze i to vyšetřiti prostředky řízení nesporného a není k tomu potřebí formálního řízení podle předpisů civilního řádu soudního.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 1930 R I 934/30. Dr. Jan Petřík.