K praksi zákona na ochranu nájemníků (§ 1, odst. 2., čís. 17). Vypovídající majitelka domu uvedla jako důvod výpovědi, že vypovídaný jest vlastníkem domu, postaveného v r. 1926 až 1927 na Žižkově, v kterémžto domě má vypovídaný možnost bydleti, poněvadž byty v domě tom nepodléhají ustanovením zákona o ochraně nájemníků. Vypovídaný namítl, že sice tvrzení vypovídající strany jsou pravdivá, že však vypovídaný zřídil svým rodičům služebnost doživotního a nedílného požívání ku koupenému pozemku, na němž nalézá se také dům, na nějž poukazuje strana vypovídající, dům ten že pak obsahuje jediný byt pod jednou uzávěrou, obývaný právě rodiči vypovídaného. Nájemní soud I. stolice výpověď nepřipustil, zemský soud civilní v Praze pak usnesením stížnosti strany vypovídající nevyhověl a usnesení soudu prvého potvrdil. Z důvodů I. stolice: Vypovídající strana žádá o připuštění výpovědi proto, že vypovídaný jest vlastníkem domu v Žižkově, kterýžto dům obsahuje byty, nepodléhající zákonu o ochraně nájemníků. Má tudíž na zřeteli výpovědní důvod, uvedený v § 1, odst. 2. č. 17. zákona z 28. března 1928, č. 44 Sb. z. a n.
Skutkovým předpokladem tohoto výpovědního důvodu je, aby vypovídaný měl v obci dům, ve kterém jest přiměřeně veliký byt, nepodléhající ustanovením zákona o ochraně nájemníků.
Na základě výpisu z knih pozemkových, trhové smlouvy a výpovědi předzvědných osob V. T. а M. T., rodičů vypovídaného, které udaly, že mají k domu vypovídaného doživotní právo užívací a že v domku jest jediný byt, který nedávají vypovídanému k disposici, má soud za osvědčeno, že vypovídaný jest vlastníkem domu v obci, který nepodléhá zákonu o ochraně nájemníků, avšak k domu tomu mají Václav a Anna T. zajištěnou služebnost doživotního a nedílného požívání a že domek obsahuje jeden byt, který není vypovídanému k disposici.
Na základě takového stavu věci není dán skutkový předpoklad § 1, odst. 2. č. 17 cit. zákona, ježto vypovídaný nemá ve svém domku přiměřeně velký byt k disposici a proto výpověď připuštěna nebyla.
Z důvodů II. stolice: stížnost nebyla shledána opodstatněnou (čj. R I-1199-28 z. s. civ. v Praze).
Soud rekursní přezkoumav spisy a usnesení v odpor vzaté, poukazuje na správné odůvodnění prvého soudu, které vyhovuje zjištěnému stavu věci i zákonu.
S odůvodněním tím rekursní soud plně souhlasí a vývody stížnosti nejsou s to, aby zeslabily správnost odůvodnění toho, tím méně aby je vyvrátily.
K vývodům stížnosti se podotýká, že zákon slovy: »Má-li nájemník v obci dům...«, očividně má na mysli neobmezené vlastnictví domu, kdežto v daném případě jedná se výjimečně o vlastnictví obmezené služebností požívání pro třetí osoby (nuda proprietas), následkem čehož jest vypovídanému disposice jak s domem, tak i bytem odňata, a nelze tedy použiti zde uvedeného výpovědního důvodu. —
Toto rozhodnutí jest potud zajímavé, poněvadž v komentáři k zákonu o ochraně nájemníků (»Ochrana nájemníků« od Dra Jos. Zelinky z r. 1928) uvedeno jest k bodu čís. 17, odst. 2. § 1 zákona o ochraně nájemníků z r. 1928, že pravděpodobně podle znění zákona stačí vůbec i pouhé vlastnictví k domu a nevadí ani, jestliže jiné osobě k domu nájemnímu patří služebnost i výhradného užívání nebo požívání, v pozemkové knize zapsaná, neboť zákon nerozeznává (str. 29).
Jest zřejmo, že výše uvedená rozhodnutí duchu zákona lépe odpovídají, než názor, zastávaný komentářem výše citovaným, jenž ovšem jinak je výbornou příručkou pro praksi, kterou lze s nejlepším svědomím doporučiti.