Advokát není oprávněn sraziti si proti vůli klientově svoji palmární pohledávku z peněz, jež přijal pro svého klienta.
První soud odsoudil advokáta, aby zaplatil žalobci zbytek hotovostí, jejž si srazil na uspokojení své palmární pohledávky ze sumy, která byla, k jeho rukoum vyplacena pro jeho klienta (nynějšího žalobce). Odvolací soud žalobu zamítl. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvního soudu.
Z důvodů nejvyššího soudu:
V tomto případě není třeba řešiti zásadní otázku, zda má advokát, jako zástupce strany chudé, nárok na zaplacení svých poplatků z majetku, jehož strana chudá dotyčným sporem nabyla, neboť žalovaný nebyl již podle předpisů zákona oprávněn, aby si o své újmě srazil své palmární pohledávky ze sumy, která byla k jeho rukám pro chudou stranu vyplacena. Třebaže tedy dovolatel neprovádí dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tímto způsobem, nevadí to, aby dovolací soud použil předpisů zákona, hodících se na tento případ, neboť právo musí znáti soud a strana nemusí se odvolávati na určit zákonný předpis a stačí jí, že popřela oprávnění druhé strany ke srážce advokátních poplatků.
Jak ze spisů jest zjevno a jinak nesporno, vyplacena byla pro žalobce k rukoum žalovaného částka 6428 Kč, z níž žalovaný vyplatil novému právnímu zástupci žalobcovu celkem 5219 Kč 78 h a srazil si na své advokátske odměny celkem 1208 Kč 22 h.
Nesporno jest také, že žalobce proti srážce protestoval, vyplacení celé sumy žádal a také na advokátní komoru se stížností se obrátil.
Žalovaný, který byl v první stolici odsouzen k zaplacení zadržené částky, tvrdil v odvolání na dvou místech, že si částku nezadržel u výkonu retenčního práva podle § 19 adv. ř., nýbrž že si ji srazil v cestě kompensace. Ale právě k tomu nebyl žalovaný oprávněn ani podle § 19 adv. ř., ani podle § 1440 obč. zák. Předpis § 19 adv. ř. ze dne 6. července 1868 čís. 96 ř. z. upravuje zevrubně postup advokáta v případě, že by se chtěl učiniti zaplacena za své výdaje a odměny z hotovosti, kterou přijal pro svého klienta. Může si příslušné částky sraziti, ale musí se hned o tom se stranou súčtovati. Jakmile však klient popře správnost a výši advokátovy pohledávky, není advokát již oprávněn sraziti si přesto o své újmě svoji pohledávku, nýbrž — nevedlo-li snad k cíli smírné zakročení výboru advokátní komory — jest jen k svému krytí oprávněn složití příslušnou částku k soudu a povinen dokázati správnost a výši své pohledávky. Teprve na složené částce přísluší mu zákonné právo zástavní (sr. také Ehrenzweig sv. 1/2, str. 455 a str. 443 pozn. 7).
Zákon chce chrániti v § 19 adv. ř. zájmy obou stran. Přijal-li advokát pro svého klienta hotovost, jest povinen ji klientovi na žádost vydati (§§ 961 a 1009 obč. zák.). Tím však by tnohlo vzniknouti nebezpečenství pro uspokojení nároku advokátova na zaplacení jeho poplatků a proto mu dává zákon v § 19 adv. ř. právo složití příslušnou částku k soudu s účinkem, že mu na ní vznikne zástavní právo. Naproti tomu nemá advokát proti vůli své strany ani práva, aby si spornou částku ve své ruce zadržel, tím méně, aby si svoji pohledávku samostatně kompensoval. Uložením u soudu chce zákon chrániti zase zájmy klientovy, aby hotovosti nezůstaly proti jeho vůli v rukou advokáta. Kdyby si směl advokát i spornou palmární pohledávku podle § 19 odst. 1. adv. ř. o své újmě sraziti, pak by byl odstavec třetí nesrozumitelný a bez praktického významu, protože by byl advokát »kryt« již srážkou a nepotřeboval by »ku svému krytí« teprve spornou částku skládati k soudu k tomu cíli, aby podle posledního odstavce nabyl právo zástavní; ale pak by také nemusil dokazovati správnost a výši. V témže smyslu vydal již roku 1904 výbor advokátní komory dolno-rakouské prohlášení, uveřejněné v Ger. Z. 1904, str. 80, ve kterém zdůrazňuje, že jest přísně zachovávati předpis § 19 adv. ř. a že advokát nesmí samovolně použiti hotovostí svého klienta k zaplacení své pohledávky, nebyla-li tato uznána nebo soudně určena, a že při diferenci má jen právo složití příslušnou částku k soudu. S tím souhlasí také důkladné pojednání Dra Reinholda v Ger. Z. 1906 str. 237 a 238 pod nadpisem »Advokatenpfand und Zwangspfand«, zejména poznámka 7.
Když tedy žalovaný nepoužil svého práva složiti spornou částku k soudu, pak nesmí tuto částku klientovi zadržovati, nýbrž jest podle všeobecných předpisů občanského zákona, zvláště podle §§ 961 a 1009 obč. z. k vydání celé přijaté sumy povinen (sr. také již rozh. č. 2249 Gl. U. n. ř.).
Ale nejen § 19 adv. ř., nýbrž i § 1440 obč. z. brání kompensaci. Jde tu o t. zv. depositum irregulare, pro něž však také platí zákaz kompensace podle §§ 961 a 1440 obč. zák. (srv. také Ehrenzweig sv. 2/1 str. 311, 354 a zejména 357).
Nutno ještě vyříditi námitku v dovolací odpovědi žalovaného, že prý mu žalobce podepsal prohlášení o zřízení práva zástavního. Tohoto prohlášení se žalovaný ve svém odvolání ani nedotkl, takže již odvolací soud neměl se jím podle §§ 462 a 467 čís. 3. c. ř. s. obírati, a nemůže proto ani odpůrce dovolatelův teprve v dovolací odpovědi na toto prohlášení k podpoře svého stanoviska poukazovati, nehledě ani k tomu, zda by takové prohlášení strany chudé před zákonem obstálo. Jest tedy žalovaný povinen vydati žalobci zbytek hotovosti, jak uznal první soud, třebaže tak uznal z jiných důvodů, než tuto uvedených.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 1928, čj. Rv I 316/28. V. Cícha.