Nárok na prozatímní výživné přísluší manželce, jíž bylo povoleno byt opustiti, nebo manželce, která ho sice opustila svémocně, měla však k tomu zákonný důvod (§ 107 vš. obč. z. a § 382 č. 8 ex. ř.).
První stolice vyhověla žádosti za povolení prozatímního výživného.
Rekursní soud ji zamítl.
Nejvyšší soud dovolacímu rekursu nevyhověl.
Důvody. Zda žalovaný jest povinen platiti žalobkyni výživné požadované žalobou ode dne jejího podání, bude rozhodnuto teprve rozsudkem vyřizujícím žalobu. Nyní jde toliko o prozatímní opatření, kterým má býti žalobkyni zajištěna zákonná výživa pro dobu sporu. Tento nárok nelze posuzovati, jak stěžovatelka míní, podle §§ 109 a 91 obč. zák., nýbrž podle § 107 obč. zák. a § 382 č. 8 ex. ř. Navrhované prozatímní opatření by bylo lze povoliti jenom, kdyby žalobkyně osvědčila, že delším setrváním ve společné domácnosti se žalovaným manželem by byla ohrožena na některém právním statku, jehož porušení zákon uznává za důvod k rozvodu. Žalobkyně poukazuje v té příčině toliko na výstup ze dne 3. července 1928, kdy žalovaný našel u ní navštívenku cizího muže a v rozčilení prohřešil se proti ní zlým nakládáním a nadávkou »kurva«. Avšak rekursní soud uznal správně, že ona příhoda pro svou ojedinělost za tříletého trvání manželství nedostačuje k osvědčení, že žalobkyně nemůže dále žiti s manželem bez ohrožení své tělesné bezpečnosti a cti, zvláště když musila přiznati, že žalovaný uznal, že se unáhlil, a pokoušel se, arci bez úspěchu, o smír. Nutnost svémocného odstěhování se žalobkyně z domácnosti žalovaného nebyla tudíž prokázána. Jelikož povolení prozatímní zákonné výživy předpokládá, že manželce bylo buď soudně povoleno oddělené bydliště, neb aspoň svémocné odstěhování se od manžela uznáno za zákonem odůvodněné, bylo navrhované prozatímní opatření rekursním soudem právem odepřeno.
Dovolacímu rekursu musil býti úspěch odepřen a návrh na přisouzení jeho útrat zamítnut.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 21. února 1929 R II 29/29.
Karel Jelínek.