Smlouva mezi nerozvedenými manželi uzavřená, podle níž mají manželé napříště žíti odděleně a manžel platiti manželce výživné, jest neplatná, a nelze o ni opříti žalobní žádost o placení, resp, zvýšení výživného.

Nerozvedená manželka, žijící se svým manželem ve společné domácnosti, podala v roce 1922 na svého manžela žalobu o placení výživného. V tomto sporu byl uzavřen smír dne 28. 8. 1922, podle něhož zavázal se žalovaný manžel poskytovati žalující manželce na výživném 120 Kč měsíčně, avšak teprve od té doby, jakmile se vystěhuje ze společné domácnosti.
Tuto podmínku však manželka nesplnila, ježto se jí nepodařilo nalézti pro sebe vhodného bytu, a podala na svého manžela dne 27. 12. 1922 novou žalobu o placení výživného bez ohledu na původně smluvenou podmínku, že se vystěhuje ze společné domácnosti. V tomto sporu byl dne 6. 4. 1923 uzavřen soudní smír, podle něhož zavázal se žalovaný manžel platiti žalující manželce jménem výživného 90 Kč měsíčně; mimo to vyhradil žalovaný své manželce doživotní služebnost bytu, záležejícího z jedné oddělené světnice s příslušenstvím. Žalovaný svolil k tomu, aby doživotní renta 90 Kč měsíčně i služebnost bytu byly knihovně zajištěny na jeho usedlosti.
Dne 26. července 1928 podala manželka, žijící stále odděleně od svého manžela ve světnici, zřízenou služebností jí vyhrazené, na něj novou žalobu, a to o zvýšení výživného z dosavadních 90 Kč měsíčně na 180 Kč měsíčně а k odůvodnění svého nároku uvedla, že je již 63 roky stará a nemocná, takže si svou prací zcela nic nemůže vydělati, a výživné dosud jí placené v částce 3 Kč na den, že k její nejnuznější výživě dostačiti nemůže. Procesní soud žalobě částečně vyhověl a uznal žalovaného povinným, aby platil žalobkyni vedle dosavadních 90 Kč měsíčně ještě 60 Kč, celkem tedy 150 Kč měsíčně. V důvodech uvedl procesní soud, že na základě výslechu slyšených lékařů má za zjištěno, že se zdravotní stav žalobkyně v posledních letech značně zhoršil, že žalobkyně jest k výdělečné práci naprosto nezpůsobilá, a že se tudíž zdravotní i výdělkové poměry žalobkyně od posledního smíru ze dne 6. dubna 1923 podstatně změnily.
Odvolací soud odvolání žalovaného nevyhověl.
Nejvyšší soud však vyhověl dovolání žalovaného a naříkaný rozsudek změnil v ten smysl, že se žalobní prosba zamítá, a to z těchto důvodů:
Žaloba se opírá o smír, uzavřený mezi spornými stranami dne 6. dubna 1923, tedy o smlouvu a nikoliv o zákonnou povinnost manželovu, poskytovati manželce slušnou výživu podle § 91 obč. zák. Smyslem a účelem smíru bylo definitivně uspořádati věci manželů ve smyslu trvalého zrušení manželského společenství, a ne snad jen přiznat manželce výživné po dobu odděleného bydlení bez úmyslu zrušiti manželské společenství. Dohoda o výživném je v těsné spojitosti s umluveným zrušením manželského společenství. Zrušení manželského společenství jest ale bez šetření předpisů o soudním rozvodu manželství od stolu a lože, pokud se týče předpisů o rozluce, neplatné. Touto smlouvou mělo býti dosaženo toho, co manželům zakazuje předpis § 93 obč. zák., a bylo by obcházením zákona, kdyby byla takové smlouvě přiznána platnost. Není-li manželům dovoleno, aby o své újmě zrušili manželský svazek, nesmí nic podniknouti, co slouží tomuto účelu a jej podporuje. Smír odporuje imperativnímu předpisu § 93 obč. zák. a žalobkyně nemůže oň opírati žalobní nárok. O zákonnou alimentační povinnost manželovu žaloba opřena není.
Bylo proto dovolání pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem vyhověti a v důsledku hořejších právních úvah žalobu zamítnouti, aniž bylo třeba zabývati se ostatními námitkami dovolání.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 1929 č. Rv I 561/29. Dr. Svatopluk Volf.

Citace:

Smlouva mezi nerozvedenými manželi uzavřená, podle níž mají manželé. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1929, svazek/ročník 68, číslo/sešit 19, s. 610-612.