Nemocenské pojištění.
(Sděluje Dr. J. Lašťovka.)
K § 160, odst. 1, pism. a) zák. č. 221 S b. z. a n. z r. 1924. — Pojistné na nemocenské -pojištění' netřeba piatiti — třebaže pojistný poměr trvá — za neděle (a vůbec za dny), v nichž pojištěnec nevykonává prací nebo služeb povinně pojištěných a nepobírá mzdy. — Platebním výměrem č. 713 předepsala okresní nemocenská pojišťovna v Brandýse n. L. firmě Antonín Líman, kruhová cihelna v Záluží, za měsíc červenec
262 pojistného 5463 Kč 74 h. Z této částky připadá na nemocenské pojištění 3196,32 Kč. Z připojené konsignace se zračí, že pojistné bylo vyměřeno 5% střední denní mzdové třídy a účtováno za 31 dní.
Ve stížnosti proti tomuto platebnímu výměru uplatňovala zaměstnavatelka, že pojistné dle zákona jest platiti pouze za dny pracovní. Pokladna naproti tomu dovolávala se výměru ústřední sociální pojišťovny ze dne 19. července 1926 č. 476-S-26, jímž vydána byla „instrukce pro nemocenské pokladny o předpisu a stanovení výše pojistného“, dle něhož vyměřují se příspěvky za týdny, t. j. za 7 dní beze zření k tomu, pracuje-li se 6 nebo 7 dnů.
Zemská správa politická v Praze naříkaným rozhodnutím pořadem stolic správních vyslovila, že nemocenská pojišťovna nebyla oprávněna předpisovati pojistné pro nemocenské pojištění za neděle, pokud se v nich nevykonávaly práce neb služby povinně pojištěné, a že jest pojišťovna dle § 174 zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n. povinna vrátiti příslušný přeplatek, pakli pojistné bylo již zaplaceno, s 4% úrokem. Pokud firma si stěžovala do vyměření pojistného pro invalidní a starobní pojištění, byla stížnost zamítnuta jako bezdůvodná. Výrok, týkající se pojistného pro nemocenské pojištění, odůvodnila zemská správa politická takto:
„Pojistné pro nemocenské pojištění jest dle §u 160, bodu a) a c) zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n. piatiti po dobu, po kterou pojištěnec vykonává práce nebo služby povinně pojištěné, případně má nárok na mzdu, i když nevykonává prací nebo služeb povinně pojištěných. Z těchto ustanovení nutno souditi, že pojistné pro nemocenské pojištění dlužno platiti pouze za dny pracovní, za dny pak, v kterých se nepracuje, pouze za ony zaměstnance, kteří mají nárok na mzdu i za tyto dny, a to tím spíše, když bod b) §160 cit. zákona ustanovuje, že pojistné jest platiti dále po dobu, po kterou pojištěnec nebyl odhlášen, ačkoli byl přerušen pracovní poměr, zakládající pojistnou povinnost, a zákon tudíž přímo vypočítává jediný případ, kde dlužno platiti pojistné, i když pojištěnec prací nevykonává a nemá nárok na mzdu. Ježto se pak pojistné vyměřuje dle střední denní mzdy, dlužno dle analogie ustanovení 2. odst. § 12. zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., který stanoví, že, je-li smluvena mzda týdenní, považuje se za denní mzdu šestý díl její, jsou-li však práce nebo služby vykonávány po 7 dní, sedmý díl týdenní mzdy, pak-li zaměstnanec pracuje v podniku pouze po 6 dní v týdnu, vyměřiti za týden pouze za 6 dní a nikoli za 7 dní. Též okolnost, že pojistné týdenní za týden o 6 pracovních dnech, vyměřené za 7 dní, dělené 6, tudíž pojistné za jeden pracovní den přesahuje pak 5% střední denní mzdy, a odporuje tudíž ustanovení §u 159 výše citovaného zákona, mluví pro čítání pojistného pouze za 6 pracovních dní. Pro toto vypočítání denního pojistného za pracovní den za účelem porovnání se střední denní mzdou dle §u 159 cit. zákona dlužno zajisté použiti analogie §u 12. odst. 2 tohoto zákona.“
Stížnost, kterou na toto rozhodnutí podala okresní nemocenská pojišťovna v Brandýse n. L„ nemohl nejvyšší správní soud uznati důvodnou.
Jde o otázku, zdali za platnosti zákona ze dne 9. října 1924. čís. 221 Sb. z. a n. po dobu trvání pojistného poměru jest platiti pojistné i za neděle, pokud se v nich nevykonávají práce neb služby povinně pojištěné a nepobírá mzda.
Naříkané rozhodnutí, v souhlase s rozhodnutím I. stolice, zodpovědělo tuto otázku záporně.
Stížnost naproti tomu především dovozuje ze znění §u 2, odst. 1., §u 7, odst. 1 a 3 a §u 17 cit. zákona a jejich genese, že zákon č. 221/1924 převzal z dosavadního pojišťovacího práva jak definici pojistné povinnosti nemocenské a rozsah její, tak i termíny vzniku a zániku pojištění. Tím dospívá stížnost k úsudku, že slova „vykonávati práce neb služby povinně pojištěné“, jež ve všech tuto citovaných paragrafech se opakují, nevyjadřují ničeho jiného nežli „pracovní poměr, zakládající pojistnou povinnost “. Ze souvislosti těchto paragrafů
263 s ustanovením §u 160 a z totožnosti výrazu použitého v §u 160, odst. 1. lit. a) „po kterou vykonávají práce nebo služby povinně pojištěné“, dovozuje pak stížnost, že jest platiti pojistné po dobu, „po kterou existuje pracovní poměr“, zakládající pojistnou povinnost, tedy i za neděle spadající do tohoto období.
Po této stránce uvážil nejvyšší správní soud toto:
Dle § 2, odst. 1. cit. zákona jest pojištěním povinen a podle tohoto zákona pojištěn, kdo... vykonává práce neb služby na základě smluveného poměru pracovního,’ služebního neb učňovského (volontérského, praktikantského) a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Pojištění pro případ nemoci vzniká pak podle § 7, odst. 1 dnem, kdy pojištěnec počal vykonávati práce neb služby povinně pojištěné, a zaniká podle §u 7, odst. 3, přestal-li pojištěnec vykonávati práce neb služby povinně pojištěné... ., a podle §u 17 jest zaměstnavatel povinen přihlásiti u příslušné nemocenské pojišťovny osoby u něho zaměstnané, jež podléhají pojistné povinnosti, nejpozději třetího dne ode dne, kdy pojištěnec počal vykonávati práce neb služby povinně pojištěné, a odhlásiti je v téže lhůtě ode dne, kdy pojištěnec přestal je vykonávati.
Z těchto předpisů se podává, že vznik pojištění nemocenského a jeho zánik nepojí se k pouhému faktu vykonávání či nevykonávání prací neb služeb, nýbrž že tu jest vždy spojitost se smluvním poměrem, takže pojistný poměr vyžaduje ke svému vzniku 1. uzavření smlouvy služební učňovské), 2. zahájení prací neb služeb na základě této smlouvy, a stejně zánik pojistného poměru předpokládá zrušení služební smlouvy (pracovního poměru) a zastavení práce smluvní, musí tu tedy býti vedle momentu právního (smluveného poměru pracovního) i moment faktický (zahájení a zastavení prací neb služeb ..). Pouhé nevykonávání prací neb služeb povinně pojištěných za trvání pracovního poměru nemá v zápětí zánik pojištění, vyjma případ §u 7. odst. 3 in fine, nastane-li pojistný případ a ztráta způsobilosti pracovní.
Možno proto přisvědčiti stížnosti potud, že nový zákon č. 221/1924 stanovil rozsah pojistné povinnosti nemocenské, vznik a zánik pojistného poměru zásadně shodně s dosavadním právním stavem (§§ 1, 31, 33 zákona z 30. března 1888, č. 33 ř. z. a jeho doplňků). I tu byl rozsah pojistné povinnosti, vznik a zánik pojistného poměru podmíněn shora zmíněnými dvěma složkami, jednak pracovním, služebním neb učňovským poměrem (smlouvou služební neb učňovskou), jednak faktickým vykonáváním prací neb služeb, resp. pohotovostí (srovnej také nálezy tohoto soudu ze dne 19. května 1924, č. 8892, sb. Boh. č. 3634, jenž vykládá § 1, odst. 1. nem. zák., v ten rozum, že ujednáním pracovní smlouvy nevzniká ještě pojistná povinnost, nýbrž pojistný poměr vzniká teprve dnem vstupu do zaměstnání, resp. dnem, kdy zaměstnaný dává zaměstnavateli svou pracovní sílu k disposici takovým způsobem, že zaměstnavatel jí může disponovati, a dále nález ze dne 9. ledna 1925, č. 237, sb. Boh. č. 4308, v němž vysloveno, že pojistný poměr nezaniká jakýmkoli zastavením práce, nýbrž jen tehdy, když je důsledkem ukončení pracovního poměru).
Z těchto úvah se však podává dále, že není správným závěr, k němuž dospívá stížnost, že zákon nemocenský z r. 1888 a jeho doplňky používaly premisene několika různých výrazů pro jeden a týž pojem „výkon prací neb služeb“, a „pracovní poměr“.
Tím ovšem ztrácí půdu argumentace stížnosti na tomto závěru vybudovaná, že výraz §u 160, odst. 1. lit. a) „...po kterou jsou vykonávány práce neb služby povinně pojištěné“ znamená totéž jako slova „po kterou existuje pracovní poměr, zakládající pojistnou povinnost“.
Však kdyby ani toho nebylo, vyvrací názor stížnosti o významu předpisu §u 160, odst. prvého lit a), samo znění tohoto §u 160.
Tento § 160, nadepsaný „Za kterou dobu pojistné se platí“, ustanovuje v odstavci prvém:
„Pojistné jest platiti po· dobu, po kterou pojištěnec:
264 a) vykonáva práce neb služby povinne pojištěné,
b) nebyl odhlášen (§ 17), ačkoli byl přerušen poměr, zakládající pojistnou povinnost,
c) má nárok na mzdu, i když nevykonává prací neb služeb povinně pojištěných nebo ze zaměstnání vystoupil“.
Z ustanovení toho jest především zřejmo, že zákon zde neváže platební povinnost na předpoklady, jež určují — jak shora vyloženo — existenci pojistného poměru, totiž na střetnutí se pracovního poměru a výkonu prací neb služeb povinně pojištěných, nýbrž že vytýčil pro určení platební povinnosti předpoklady odchylné, nezávislé na trvání a existenci pracovního poměru, zakládajícího pojistnou povinnost, nebof podle lit. b) a c) cit. ustanovení platí se pojistné i po skončení pracovního poměru.
Z totožnosti obratu „vykonává práce..(lit. a) a „nevykonává prací.,.“ (lit. c) jest usuzovati na totožnost jich významu, tedy, že výraz „vykonává práce neb služby..použitý pod lit. a), znamená faktické vykonávání prací neb služeb stejně jako výraz „nevykonává prací neb služeb..použitý pod lit. c), vyznačuje zřejmě stav faktický. Ostatně zákon používá téhož obratu ve stejném smyslu i v §u 12, odst. 2. „jsou-li však práce neb služby vykonávány po 7 dní“ a v §u 95, bod 2, „vykonával práce neb služby po 7 dní“.
Každou pochybnost o tom, že § 160, odst. 1. lit. a) má na mysli faktické vykonávání prací, odstraňuje srovnání s předpisem lit. c) téhož paragrafu jehož znění jest svrchu uvedeno. Z disjunktivního uspořádání (slůvko „nebo“) se podává, že jsou tu upraveny dva případy platební povinnosti: 1. když pojištěnec nevykonává prací neb služeb povinně pojištěných, za trvání pracovního poměru a 2. když pojištěnec ze zaměstnání vystoupil. V obou případech se platí pojistné, má-li zaměstnanec nárok na mzdu,
Ustanovení ad 1. nemělo by smyslu, kdyby se pojistné platilo — jak míní stížnost — již dle předpisu lit. a) za každý den pracovního poměru, ať pojištěnec pracuje čili nic. 1 kdyby nebylo ostatních momentů shora vyložených, již z tohoto předpisu a contrario by plynulo, že pojistné se neplatí za období, v nichž nevykopává pojištěnec prací neb služeb povinně pojištěných, třebas pojistný poměr trval, nemá-li v období tom nároku na mzdu.
Vyložil si tedy žalovaný úřad správně předpis §u 160, když nepřiznal stěžovatelce nárok na pojistné za neděle, pokud v nich pojištěnec nevykonává prací neb služeb povinně pojištěných a nepobírá mzdy.
Pokud stížnost hledí z parlamentárních materiálu k zák. č. 221/1924 a průběhu porad užšího výboru sociálně-politického dovoditi úmysl zákonodárce odchylný c-d výkladu, k němuž nejvyšší správní soud dospěl ze znění zákona, nemohl soud vývody ty sledovati, ježto při výkladu zákona lze k úmyslům a náhledům Činitelů, zúčastněných na sdělávání zákona, přihlížeíi a přiznati jim významu jen, když se staly též vůlí zákonodárce, t. j. došly projevu v zákoně samém (srovnej zdejší nálezy sb. Boh. č. 3115, 3403 a j.). Nebylo by proto lze přiznati rozhodujícího významu pro výklad zákona materiáliím těm, pokud by byly v rozporu se zněním zákona resp. s jeho výkladem podávajícím se z vlastního smyslu slov v jich spojitosti.
K podepření svého právního názoru poukázal žalovaný úřad ještě na §§ 159 a 12 zákona č. 221/1924, uváděje, že pro tento názor „mluví“ též ustanovení §u 159 a analogie §u 12. odst. 2. zákona.
§ 159 stanoví, že výši pojistného, jež nesmí přesalmvati pravidelně 5% střední denní mzdy, stanoví Ústřední sociální pojišťovna. Nemá předpisu o tom, za která období resp. za které dny jest platiti pojistné, určuje pouze způsob jeho výpočtu a limituje jeho výši. Ze shora citovaných slov naříkaného rozhodnutí nelze dle náhledu nejvyššího správního
265 soudu usuzovati, že by byl úřad přehlédl význam tohoto ustanovení a si je vykládal jako normu určující platební období. Jdou proto vývody stížnosti, dovozující, že §em 159 jest dána norma pro výpočet denního pojistného, mimo cíl, poněvadž v daném případě není na sporu výpočet denního pojistného, nýbrž otázka, za které dny jest pojistné platiti.
Zřejmým účelem §u 159 jest, chrániti pojištěnce i zaměstnavatele před neúměrným vzrůstem pojistného v poměru ke mzdě. Účel ten došel výrazu tím. že zákon v cit. §u 159 stanovil maximum pojistného (5% střední denní mzdy), jež jen v případě potřeby se svolením Ústřední sociální pojišťovny smí býti překročeno.
Kdyby při práci 6 dní v týdnu trvající bylo předpisováno pojistné ve výši 5% střední denní mzdy sedmkráte, překročilo by efektivně maximální výši 5% v jednom týdnu o celé denní pojistné. Ještě křiklavějším byl by nepoměr mezi mzdou a pojistným v případech, kdy se nepracuje ani 6 dní v týdnu.
Zmíněnému účelu §u 159 bude vyhověno jen tenkráte, jestliže pojistné, vyměřené dle střední denní mzdy, bude předpisováno dle téže zásady, jež platí pro stanovení střední denní mzdy, t. j. bude-li v souladu s předpisem §u 12, odst. 2. předpisováno za dny pracovní.
Právem proto žalovaný úřad výklad §u 160 podepřel poukazem na §§ 159 a 12 cit. zákona a nelze shledati nezákonným, když tak učinil. Než i kdyby úřad si byl nesprávně vykládal § 159 — jak míní stížnost — jako normu určující i období, po které jest platiti pojistné, nemohl by takový nesprávný výklad zákona vésti ke zrušení naříkaného rozhodnutí, jež má dostatečnou oporu v §u 160 zákona.
Okolnost, zda v konkrétním případě hranice §u 159 byla překročena čili nic, jest dle hořeních úvah pro posouzení a rozsouzení sporu, omezujícího se na stanovení období, nerozhodna, a není proto vadou řízení, když úřad okolnost tu nevyšetřil. Ostatně jest z platebního výměru pojišťovny zřejmo, že pojistné bylo vyměřeno maximálním obnosem (5% střední denní mzdy dle tabulky věstníku Ú. S. P. č. 1, str. 5.).
Pokud ještě stížnost uvádí, že rozhodnutí Ústřední sociální pojišťovny z 19. července 1926 č. 476-S-1926 — jímž byla vydána „instrukce pro nemocenské pojišťovny o předpisu a stanovení výše pojistného“ — není v rozporu s ustanovením §u 169 a je pro pojišťovnu závazné, nahražujíc aspoň z části stanovy, jest námitka tato bezpředmětná již proto, poněvadž dle předchozích úvah tato instrukce, pokud ukládá pojišťovnám vyměřovati pojistné za týdny, t. j. za sedm dní beze zření k tomu, pracuje-li se 6 neb 7 dní jest v rozporu s §em 160, nemůže proto, i kdyby bylo správné, že nahražuje stanovy pojišťoven, tyto platně zavazovati k úkonům contra legem. Právem proto žalovaný úřad k instrukcí této při řešení tohoto sporu nepřihlédl.
Z těchto úvah dospěl nejvyšší správní soud k výroku jak shora uvedeno, t. j. k zamítnutí stížnosti jako bezdůvodné.
(Nález Nejv. správ, soudu ze dne 14. dubna 1927, č. 6399/27.)
266