Řízení.

— Stížnost vytýká především vadnost řízení, již spatřuje v tom, že úřady správní neprovedly stěžovatelkou nabízené průvody a nevyslechly stranu o výsledcích před vydáním rozhodnutí. Výtka ta není důvodná. Ani zákon o pojištění dělníků pro případ nemoci ze dne 30. března 1888, č. 33 ř. z., ani pozdější normy jej novelisující nevyřknuly úřadu pro řízení ve sporech mezi nemocenskými pokladnami a zaměstnavateli — a o takový spor zde jde — nijaké všeobecné směrnice, zejména nevytyčují požadavek osobního slyšení stran ve věci s předestřením průvodů. Bylo by ovšem podle všeobecných zásad, platných pro řízení správní vadou řízení, a to vadou podstatnou ve smyslu § 6 zákona o správním soudě, kdyby straně nebyl sdělen skutkový podklad rozhodnutí a tak jí byla odňata možnost účinné obrany. To se však v daném případě nestalo. Stěžovatelce byly v rozhodnutích I. а II. stolice sděleny veškeré rozhodné skutkové momenty a dána jí tím příležitost zaujmouti k nim své stanovisko jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní, kteréžto příležitosti strana také ve svých opravných prostředcích použila. Svědky stěžovatelkou vedené úřad sice neslyšel, nemusil však tak učiniti, když přednes stěžovatelem, těmito důkazy opřený, vzal za pravdivý.
(Nález Nejv. správ. soudu ze dne 3. května 1927, č. 9304/27.)

Citace:

Řízení.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1927, s. 395-395.