Přihláška o důchod je platná jedině, byla-li podána u příslušného úřadu. — Zemský úřad pro péči o válečné poškozence odmítl přihlášku vdovy po zemřelém vojínu, podanou dne 8. října 1924, pro opožděné podání a ministerstvo sociální péče rozhodnutí to potvrdilo z důvodů první stolice.
Nejvyšší správní soud zamítl stížnost jako bezdůvodnou s tímto odůvodněním:
Žalovaný úřad právem odmítl přihlášku stěžovatelčinu pro opoždění, ježto byla podána po 31. prosinci 1923, totiž dle spisů dne 8. října 1924. neboť zákon č. 146/23 stanovil v §u 1, že dodatečné přihlášky mohou býti podány do 31. prosince 1923. Ta lhůta nebyla dále prodloužena zákonným předpisem a nemůže býti povoleno ani navrácení v předešlý stav pro zmeškání lhůty, když zákon toho. výslovným předpisem nepřipouští. Z toho ale jde, že úřad nemůže přijati přihlášku po uplynutí poslední zákonité lhůty podanou, ani kdyby tu byly okolnosti ospravedlňující zmeškání lhůty.
Námitka stěžovatelkou vznesená, že bydlí na samotě více kilometrů od Prešova vzdálené a že o tom, že doba k přihlášce končila koncem roku 1923, vědomosti neměla, jest proto bezdůvodná, ježto, je-li zákon řádně Vyhlášen, nemůže se nikdo omlouvati tím, že mu nebyl znám.
Tvrzení stěžovatelčino', že obrátila se v řádné lhůtě se svou žádostí ha úřady, byla však bez sepsání zápisnice odmrštěna, nemá opory ve spisech, stěžovatelka ostatně netvrdí, že by byla u příslušné úřadovny podala před 31. prosincem 1923 písemnou přihlášku náležité doloženou, jak ustanovuje odst. 1. a 5. §u 26 zákona č. 142 z r. 1920.
Nejvyšší správní soud je povolán zkoumati jen, zda naříkané rozhodnutí neodporuje zákonů, nemůže však bráti v úvahu ohledy aequity. Proto jsou bezvýznamný vývody stížnosti, jimiž se dovozuje, že stěžovatelka beze své viny stanovenou lhůtu zmeškala. Že by byla nezvěstnost manžela stěžovatelčina stala se stěžovatelce známou v době kratší jednoho roku před podáním přihlášky, t. j. před 8. říjnem 1924, a že by tedy ještě nebyla uplynula lhůta 1 roku stanovená v § 28, odst. 2. zák. č. 142/1920, stěžovatelka ani v řízení správním netvrdila. Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.
(Nález Nejvyššího správního soudu ze dne 19. září 1927, č. 19150/27.)