Poměry pracovní.
(Sestavuje Dr. J. Kotek.)
U toho, kdo zastává v podniku zodpovědné místo orgánu, jemuž náleží celý podnik řídit i, vésti a spravovat i, nelze výkony nad osmihodinovou pracovní dobu poklad a ti za zvláštní práce přes čas, jež by musily býti zvláště odměněny. — Mezinárodní smlouva o omezení pracovních hodin, vyhlášená pod č. 80 S b. z. a n. z r. 1922, má v Československé republice platnost i vnitrostátní. Ustanovení §u 1, č. 1 zákona o osmihodinové době pracovní, z něhož stejně jako z důvodové zprávy (tisk 234) vysvítá, že pod ochranu zákona byly pojaty všechny osoby najímané za plat, může piatiti jen pro. osoby, jichž denní pracovní výkonnost dle povahy zaměstnání jest a může býti na určitý počet hodin omezena. Ohledně nich platí ustanovení zákona, že skutečná pracovní doba nesmí trvati déle než 8 hodin denně nebo 48 hodin týdně, af jde o práci tělesnou nebo duševní, úmluva o delší pracovní době byla by proti kategorickému zákazu zákonnému, tedy nicotná, místní zvyklosti, jež se jinak utvořily, již neplatí a nové nemohou vzniknouti, úkony přes čas nutno pak zvlášť odměniti. Jde-li však o osobu, která celý podnik řídí a spravuje a jejíž činnost nemůže ani dle povahy věci býti omezena na hodiny a, spočívajíc na zvláštní důvěře, nedá se ani dobře kontrolovali, nelze výkony nad osmihodinovou dobu pracovní pokládati za zvláštní práce přes předepsaný čas, jež by musily býti zvlášť odměněny. Vzhledem к této zvláštní povaze zaměstnání se vyžaduje, aby se osoba takto v závodě zaměstnaná věnovala jemu zcela a úplně, a dle toho pak bývá také určen plat, jenž, zahrnuje v sobě odměny za veškeru činnost.
(Rozh. ze 17. června 1926 Rv II 109.)
272