Péče o válečné poškozence.(Podává Dr. Vojtěch Elsnic.)Nárok na důchod předků. — Zemský úřad nepřiznal předku důchod po padlém synu. ježto šetřením bylo zjištěno, že předek má majetek a že má kromě padlého syna ještě jiné děti, jež k výživě jeho přispívají, takže se nedá důvodně předpokládati, že by byl zemřelý syn. k jeho výživě podstatně přispíval.Ministerstvo sociální péče zamítlo stížnost do rozhodnutí zemského úřadu z důvodů napadeného výměru.Stížnost proti rozhodnutí ministerstva sociální péče zamítl Nejvyšší správní soud z těchto důvodů:Zákon ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n. činí v §u 25 nárok na důchod předků závislým na podmínce, že předek jest výdělku neschopný, a že osoba, od níž předek nárok odvozuje, podstatně přispívala k jeho výživě nebo že by tak činila, kdyby byla na živu. Tendencí tohoto zákona a novely k němu ze dne 25. ledna 1922; č. 39 Sb. z. a n., jest poskytnouti alespoň částečnou náhradu za újmu vzniklou úmrtím nebo výdělečnou neschopností živitele, ale jen tekráte, když poškozená osoba nezbytně potřebuje této částečné náhrady k ukojení existence. Existence nároku na důchod předků závisí podle §u 25 na splnění obou shora uvedených podmínek a na tom. že osoba nárok na důchod činící neměla majetku nebo příjmů zajišťujících jí potřebnou výživu. Okolnost, zdali osoba nárok na důchod činící měla dostatečného majetku anebo je-li výživa její dostatečně zajištěna, jest otázkou skutkovou.V tomto případě měl úřad dostatečný podklad pro svůj závěr, že nejsou zde dány podmínky pro nárok na důchod předků ve správních spisech.Dle zprávy notariatu v S. pozůstává majetek ze 4% jiter pozemků a z domu a obnáší příjem za samostatné hospodářské činnosti ročně 2000 Kč, dále má stěžovatelka mimo zemřelého syna Ondřeje a 14letou dceru Marii ještě 20letou. dceru Janu, 18letého syna Adama a 24letého syna Jana, kteří dle zmíněné zprávy přispívají k její výživě.Vyslovil-li vzhledem k této skutkové podstatě žalovaný úřad, že nelze předpokládati, že zemřelý syn Ondřej podstatně stěžovatelku podporoval a také nelze předpokládati, že by ji podporoval i nyní, vycházel zřejmě z předpokladu, že výživa stěžovatelky jest zajištěna i bez podpory zemřelého syna a to vzhledem ke skutkovým okolnostem svrchu uvedeným.Poněvadž Nejvyšší správní soud jest na skutkovou podstatu, o niž správní úřad svoje rozhodnutí opřel, vázán a neshledal vad v §u 6, odst. 2. zákona vytčených (což v daném případě se nestalo), slušelo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.(Nález Nejvyššího správ. soudu z 19. září 1927, č. 19149/27; srv. též nál. N. s. s. z 8. června 1926, č. 12104, off. sb. č. 5750-A, uveř. též v Soc. Revui roč. 1926, str. 425.)