Odborné třídění a vážení plechů v závodě Bánské a hutní společnosti nelze hodnotiti jako vyšší služby nekupecké ve smyslu zákona ze dne 16. ledna 1910. č. 20 ř. z., zakládající podle § 1. odst. 2. lit. b) pens. zákona č. 89/1920 pojistnou povinnost. Definice „vyšších služeb“ ani služeb podřízených neuvádí ani zákon o obchodních pomocnících ani zákon pensijní. Dle názoru Nejvyššího správního soudu je při řešeni otázky, jakou činnost je považovati za „vyšší služby“, přihlížeti k tomu, že zákonodárce zákonu o obchodních pomocnících podrobil všechny zaměstnance, kteří vykonávají služby kupecké; nelze proto předpokládati, že by z dobrodiní zákona tohoto chtěl vyloučiti ony zaměstnance, kteří sice nekonají služeb kupeckých, kteří však k výkonu svých služeb nekupeckých potřebují vyšší kvalifikace, mají větší zodpovědnost a konají práce pro podnik důležitější a význačnější než osoba vykonávající sebe podřízenější práce kupecké. Naopak nelze však přehlédnouti, že zákon na rozdíl od služeb kupeckých při službách nekupeckých rozeznává „vyšší služby“ a „služby podřízenějšího rázu“ a jen vykonavatele vyšších služeb Činí účastnými dobrodiní z něj vyplývajících. Z těchto úvah podává se dle názoru Nejvyššího správního soudu, vysloveného ostatně již v nálezu ze dne 26. června 1924, č. 9611/24. Boh. č. 3817. že zákon o obchodních pomocnících vztahuje se vedle zaměstnanců konajících práce kupecké jen na takové zaměstnance, kteří konají takové služby, které vzhledem na požadavky určité kvalifikace zaměstnané osoby a vzhledem na význam a důležitost jejich výkonů pro podnik vybočují z mezí prací obyčejných, rázu podřízeného.
Otázku, zda činnost toho kterého zaměstnance je „vyšší službou“, či je-li službou rázu podřízeného, lze zodpověděti jen, hodnotí-li se práce jimi konané vzhledem k zvláštním schopnostem a vlastnostem vykonavatele prací těch, vzhledem k jich významu a důležitosti pro závod, vzhledem k zodpovědnosti vykonavatelů prací těch a jich postavení v celkovém rámci organisace zaměstnanců toho kterého závodu.
Odborné třídění plechů za pomoci třídičů, vážení stohů, vypočítávání a zaznamenávání váhy jich nelze považovati za činnost, která by vyžadovala nějaké zvláštní kvalifikace osoby činnost tu konající, ani nelze o ní tvrditi, že by významem svým a důležitostí vybočovala z mezí prací obyčejných, rázu podřízeného. Vždyť třídění plechů, třeba za pomoci třídičů a třeba dálo se odborně, nevyžaduje nějaké zvláštní kvalifikace neb způsobilosti toho, jemuž bylo uloženo: vážení stohů a zaznamenávání jich váhy také nikoli. Vypočítávání váhy stohů těch může zřejmě spočívati jen v tom, že nejvýše váha jednotlivých plechů, stoh takový tvořící, se sečte a k tomu, krom znalosti základních pravidel početních, není ničeho jiného potřeba. Že by činnosti ty vzhledem na svůj význam a důležitost pro podnik, v němž zaměstnanci tito jsou zaměstnáni, mohly a měly býti považovány za vyšší služby, žalovaný úřad ani netvrdí, stejně jako netvrdí, že by jejich zodpovědnost a postavení v souhrnu zaměstnanectva stěžovatelčina činnost jejich jako vyšší činnost kvalifikovaly. Kvalifikaci tu vidí žalovaný úřad jedině v povaze prací samých. To však neprávem a to neprávem u každé z jednotlivých činností, následkem čehož není zapotřebí zabývati se otázkou, která z činností těch je významu časově podřaděného.
Otázkou, zda oba zaměstnanci, o něž v tomto sporu jde, podléhají pojistné povinnosti, protože pravidelně dozírají k pracím jiných osob (§ 1, odst. 2, lit. a) pens. zák.) nemohl se Nejvyšší správní soud zabývati, jelikož žalovaný úřad oba zaměstnance s tohoto hlediska pojistné povinnosti pensijní nepodrobil.
(Nález ze dne 11. dubna 1927, č. 7544/27.)