NPD documents search: Všehrd, 8 (1927) - Parlament nebo vláda jako normotvůrce?

Zprávy.

Parlament nebo vláda jako normotvůrce? Učili jsme se vždycky v právu ústavním, že parlament dává zákony, podle nichž vláda vyšlá z parlamentní vůle a trvající, pokud parlament dovolí, vykonává moc ve státě. Podle tohoto učení byl vždy parlament faktorem, jenž nesměl se zanedbávati, a kterému byla přičleněna určitá práva, v nichž byla jeho pravomoc jediná a nenahraditelná. Každý zásah do těchto jeho práv, jak se dělo na příklad známým § 14 ústavy prosincové, byl pokládán za něco naprosto neslučitelného s výše uvedenou zásadou. Zdá se nám, že u nás nepraktikuje se tato zásada tak, aby všichni zastánci její mohli býti spokojeni. Příkladů bychom mohli uvésti mnoho. Vybereme z mnoha jeden. Zákonem č. 253/26 Sb. z. a n. byla prodloužena platnost prozatímního zákona č. 53/25 Sb. z. a n. do konce roku 1929. Zákon onen jest velice stručný: má tři články, jedním se platnost starého zákona prodlužuje, druhým se v jednom bodě mění, třetí má klausuli o účinnosti a výkonu. Zákon jedná nikoli o nedůležité věci: o dávkách za úřední výkony, jichž sazbu může stanoviti vláda s tím, že příslušné nařízení musí předložiti do 14 dnů od vydání moci zákonodárné — parlamentu, — jenž může se usnésti o tom, zda nesouhlasí s ní. Jinak platí sazba beze změny. Postup jest naprosto obrácený, než nás učili učitelé ústavního práva: Vláda vydává normy, které může teprve moc zákonodárná zrušiti, kdežto dříve měl parlament právo vydati předpis, který moc vládní (president) mohla na určitou dobu (v některých státech více méně dlouhou) odsunouti. — Postup ten může býti odůvodněn buď naléhavostí vydání normy (jako v ústavním právu anglickém, nebo konečně i § 14 býv. rakouské ústavy) nebo tím, že není dostatečně připravena látka pro zákonodárné ústavní projednání a věc přece bude museti býti vydána co nejdříve. Avšak tyto oboje důvody nebyly pravděpodobně u zákona o dávkách za úřední výkony. Zákon byl uveřejněn pod číslem 253 Sbírky zákonů a nařízení, a hned za ním pod číslem 254 a současně s ním vyšlo obsáhlé nařízení, které stanovilo sazby, o nichž v zákoně není ani zmínky. Nejde nám zatím o obsah těchto sazeb, poukazujeme zde na formu, jakou byly uveřejněny. Byly-li vydány současně se zákonem, který zmocňoval vládu k jejich vydání, forma to podle našeho názoru proti duchu ústavní listiny naší, pak byly jistě sestaveny již v době, kdy byla podána osnova zákona, a pak bylo nutno, aby bylo nařízení předloženo parlamentu ve způsobu osnovy zákona. Jiný výklad snad ani možný není. A je-li tomu tak, pak jest snad na místě otázka, proč se tak nestalo? Zkušenost učí, že zásada: »Noli me tangere« jest vtělena spíše korporacím, než jednotlivcům, a jest proto nutno, aby poměry, jak jsme se učili, že jsou ve vládě demokracie nutny, byly obnoveny. V prvé řadě musí býti norma vydána parlamentem, který musí míti preventivní možnost osnovy zkoumati dříve, než stanou se závaznými pravidly. Obrácený postup pokládáme za nesprávný.
dnk.

Citace:

Parlament nebo vláda jako normotvůrce?. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1927, svazek/ročník 8, číslo/sešit 8, s. 244-245.