al 4
Nepřípustnost pořadu práva pro žalobu pachtýře mýta proti soukromé straně o zaplacení mýtních nedoplatků.
První soud odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva. Rekursní soud uznal na přípustnost pořadu práva. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvního soudu z těchto důvodů:
Žalobce, jsa výběrčím mýta, povoleného obci k udržování mostu přes řeku Ohři, domáhá se na žalované firmě zaplacení nedoplatků mýta za čas od dubna 1929 do června 1930. I rekursní soud uznává, že oprávnění obce vybírati mýto a její další oprávnění převésti vybírání propachtováním na jinou osobu, náležejí nesporně do oboru veřejného práva, upraveného v tomto případě českým zákonem ze dne 2. dubna 1867, čís. 32 zem. zák. V tom jest zajisté rekursnímu soudu přisvědčiti.
Rekursní soud uvádí však dále, že smlouva, kterou uzavřela obec se žalobcem o propachto vání mýtních poplatků, jest čistě soukromoprávním jednáním a že v důsledku toho jest i nárok ža- lobcův, odvozovaný z tohoto soukromoprávního poměru a uplatňovaný proti žalované straně, nárokem soukromoprávním. Konečně uvádí rekursní soud, že pro otázku přípustnosti pořadu práva nezáleží na tom, že povinnost platiti mýtní poplatky je založena ve veřejnoprávních ustanoveních, jen když má přítomná rozepře za předmět »nepopiratelně soukromoprávní nárok«.
S těmito názory rekursního soudu nelze v této všeobecnosti souhlasiti a naopak jest přisvědčiti stěžovatelce, že jde o nárok veřejnoprávní.
Mýtní poplatky, jichž vybírání bylo obci podle zákona dříve zmíněného příslušnými správními úřady povoleno, jsou podle své povahy veřejnými dávkami. Kdo používá mostu, jako veřejné komunikace, jest povinen zaplatiti za to určitý poplatek podle schválené a vyhlášené sazby. Na této veřejnoprávní povaze mýtních poplatků nic nemění okolnost, že obec nevybírá mýta sama svým orgánem, nýbrž že vybírání přenesla na jinou osobu za určitou úplatu, a to smlouvou uzavřenou na základě vypsaného ofertního řízení a podle pachtovních podmínek. Netřeba tu vůbec zkoumati, jaké právní povahy jest smlouva mezi obcí t. zv. pachtýřem či nájemcem mýta, protože taková smlouva nic nemůže změniti na právní povaze mýtních poplatků, jako veřejných dávek a protože nájemce mýta nemůže na těch, kdož jsou poplatkem povinni, dobývati jiné pohledávky, než které měla obec, od níž on své právo odvozuje. Krátce tím, že bylo oprávnění vybírati mýto přeneseno na soukromou osobu, nezmění se povaha veřejné dávky v soukromoprávní pohledávku. Podobnou zásadu vyslovil nejvyšší soud v rozhodnutí čís. 156 sb. m. spr., že cessi se nezmění právní povaha veřejnoprávního nároku v nárok soukromoprávní a v rozhodnutí čís. 3944 sb. n. s., že uznáním se nestává veřejnoprávní nárok nárokem soukromoprávním. Povinnost osob používajících mostu, aby zaplatily mýto, nemá svůj právní důvod ve smlouvě mezi výběrčím a obcí, nýbrž ve veřejnoprávních předpisech, podle nichž bylo správními úřady obci povoleno vybírati mýto. Rekursní soud chybuje v tom, že směšuje právní poměr mezi obcí a výběrčím s právním poměrem mezi výběrčím a osobami, které jsou poplatkem mýtným povinny.
Na této povaze vymáhaných veřejných dávek nemění nic ani okolnost, že jsou zažalovány nedoplatky vzešlé za delší dobu, neboť tím nepozbyly své veřejnoprávní povahy.
Právem tedy uznal první soud, že nenáleží tento spor na pořad práva. Vysvitne to V souzeném případě tím spíše, uváží-li se i meritorní námitka žalované strany, podle které jest mezi stranami sporné, zda mýtní poplatek za jednu jízdu traktorem činí podle tarifu 5 Kč či jen 1 Kč. Tyto úvahy stačily k odmítnutí žaloby a netřeba zkoumati, jakým způsobem by měl žalobce svůj nárok na zaplacení nedoplatků uplatniti (srv. také Pražák »Spory o pří- slušnost« z roku 1883, díl II., str. 272 až 274 a str. 348, jenž zastává o mýtních poplatcích tytéž názory).
Rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně ze dne 2. března 1931, č j. R I 119/31-1. Václav Cícha.