K výkladu § 1116а obč. zák. а § 6 (1) zák. o ochr. náj. Byl-li v nájmu chráněn zůstavitel, jest chráněna také jeho neujatá pozůstalost a po odevzdání pozůstalosti dědic. Předpis § 6 (1) zák. o ochr. náj. nemá za účel založiti záštitu zákona pro dědice, nýbrž ustanoviti, kteří z několika dědiců mají přednostní nárok na vstup do nájemní smlouvy zemřelého nájemníka.

Vlastnice domu dala soudní výpověď z obchodních místností universální dědičce zemřelého obchodníka. Ani okresní ani krajský soud nevyhověly námitkám proti výpovědi. Nejvyšší soud změnil rozsudky nižších soudů a prohlásil výpověď za zrušenou.
Důvody: Dovolání jest oprávněno (§ 503, č. 4 c. ř. s.). Nelze souhlasiti s odvolacím soudem, že nájemní smlouva manžela žalované strany zanikla jeho smrtí, že po jeho smrti stala se žalovaná novou nájemnicí a že již není chráněna podle § 31 (1), čís. 4 zákona ze dne 28. března 1928, čís. 44 Sb. z. a n. Pravdu má odvolací soud jen potud, že se § 6 zákona o ochraně náj. nevztahuje na tento případ. V tom směru není dovolání v právu, tvrdíc, že § 6 zákona o ochr. náj. platí také pro obchodní místnosti. Ale tím není žalovaná vyloučena ze záštity zákona o ochraně nájemníků, jak bude hned vyloženo.
Nižšími soudy bylo zjištěno a jest ostatně nesporné, že byl manžel žalované již z doby před válkou nájemníkem obchodních místností, o které v tomto sporu jde. Po jeho úmrtí roku 1928 byla pozůstalost i s obchodem odevzdána jeho manželce — nyní žalované — jako universální dědičce, která platila dále činži a které byla dána dne 3. ledna 1930 čtvrtletní soudní výpověď.
Rozhodnutí sporu závisí na výkladu § 1116 a) obč. zák. a jeho poměru k zákonu na ochranu nájemníků. První věta § 1116 a) obč. zák. obsahuje zásadní předpis, že smrtí jedné ze smluvních stran se nájemní smlouva nezrušuje. Tento předpis platí jak pro místnosti obytné, tak pro jiné. Dědic vstupuje v nájemní práva zůstavitelova, která také náležejí k souhrnu pozůstalostního jmění (§§ 531 a 547 obč. zák. а k tomu rozh. čís. 5528 sb. n. s.). Jde tu o sukcesi dědice v nájemní právo zůstavitelovo a proto není správným názor odvolacího soudu, že smrtí manžela zanikla jeho nájemní smlouva a že jest dědičku (žalovanou) pokládati za novou nájemnici. Tím také padá jeho důvod čerpaný z § 31 (1) čís. 4 zák. o ochr. náj.
Předmět nájmu má význam jen pro další trvání nájemní smlouvy. V té příčině nutno rozeznávati mezi byty a jinými místnostmi a mezi předpisy občanského zákona a zákonů na ochranu nájemníků.
Byl-li předmětem nájmu byt, může podle občanského zákona dáti jak pronajímatel, tak dědic zákonnou výpověď podle druhé věty § 1116 a) obč. zák., nehledíc k tomu, zda byla smlouva uzavřena na určitou delší dobu. Byly-li však předmětem nájmu jiné místnosti, zejména obchodní, a je-li smlouva uzavřena na určitou dobu, nedopouští zákon jejího předčasného zrušení z důvodu smrti nájemníkovy, protože zavedený obchodní podnik zůstavitelův tvoří nezřídka jediný zdroj výživy pro celou jeho rodinu a má zůstati zachován i dědicům, aby v něm pokračovali (sr. motivy k III. dílčí novele str. 322 a rozhodnutí čís. 5674 sb. n. s.).
Nyní jest nutno uvažovali, jakým způsobem zasáhly do tohoto právního stavu zákony na ochranu nájemníků. Předpokládá se ovšem, že jde o místnosti, které nejsou podle § 31 vyloučeny ze záštity těchto zákonů. Této ochrany se nedotkla smrt nájemníkova. Vždyť nejde o nový nájem, nýbrž o vstup do starého nájmu a pokračování v něm. Byl-li chráněn nájemník, jest po jeho smrti a až do odevzdání pozůstalosti chráněna hereditas iacens (sr. na př. rozh. čís. 4903, 5862, 6112 sb. n. s.), a po odevzdání pozůstalosti dědic, jako universální sukcesor, jehož práva jsou totožná s právy zůstavitelovými (§ 547 obč. zák. a rozh. čís. 5674 sb. n. s.). Nic na tom nezáleží, jsou-li předmětem nájmu obytné či jiné místnosti, neboť co platí o bytech, platí podle § 30 zákona na ochranu nájemníků o jakýchkoli jiných místnostech. K tomuto důsledku dojde se již podle §§ 1, 4 a 30 zákona o ochr. náj. Chce-li tedy pronajímatel dáti výpověď buď neujaté pozůstalosti nebo dědici, ať z bytu nebo z jiné místnosti, musí si k tomu vyžádati svolení soudu v mimosporném řízení. Neučiní-li tak — jak se stalo v souzeném případě — a brání-li se vypovězená strana z tohoto důvodu proti výpovědi, nutno vysloviti rozsudkem, že se výpověď zrušuje, protože není pro ni věcného a právního podkladu (§ 572 cřs. a na př. rozh. čís. 6813 sb. n. s.).
Protože se nižší soudy i strany obíraly také předpisem § 6 (1) zákona o ochr. náj. a protože jak první, tak druhý soud připustily výpověď bez svolení mimosporného soudce právě proto, že se § 6 vztahuje jen na byty, nezbývá než vyložiti také význam a poměr tohoto předpisu jednak k §§ 1, 4 a 30 zákona o ochr. náj., jednak k § 1116 a) obč. zák. Ustanovení § 6 zák. o ochr. náj. nemělo za účel založiti záštitu zákona také pro dědice bytu, jehož nájemník zemřel. K této záštitě stačily již předpisy § 547 obč. zák. a §§ 1 a 4 zák. o ochr. náj., takže k tomu cíli nebylo třeba nějakého zvláštního ustanovení. Účel tohoto předpisu byl jiný. Účelem bylo stanoviti, kteří z dědiců mají přednostní nárok, aby vstoupili v nájemní smlouvu zemřelého nájemníka. Podle § 1116 a) obč. zák. vstupují v nájemní smlouvu všichni dědicové, ať bytu potřebují, nebo ne. Tato sukcese byla v § 6 zák. o ochr. náj. (nyní v doslovu zákona ze dne 28. března 1928 čís. 44 sb. z. a n.) obmezena jen na ony dědice, kteří, jsouce příslušníky rodiny zemřelého nájemníka, bydleli v jeho bytě v době jeho smrti a nemají vlastního bytu. Tyto dědice možno co do bytu nazvati dědici privilegovanými. Cíl zákona jest jasný: v případě konkurence dědiců v řečeném smyslu privilegovaných a dědiců neprivilegovaných mají nárok na pokračování v nájmu bytu jen ti, kteří již se zůstavitelem bydleli a jiného bytu nemají, kteří jsou tedy bytu potřební. Není-li takových privilegovaných dědiců, nemá vůbec místa předpis § 6 zák. o ochr. náj. a nastupuje zase obecný předpis § 1116 a) obč. zák. obmezený předpisy §§ 1 a 4 zák. o ochr. náj.
Z toho je vidno, že v souzeném případě, kde nejde o byt, nehraje § 6 zákona o ochr. náj. žádné role a že dědička jest chráněna v převzatém nájmu obchodních místností již podle § 547 obč. zák. a §§ 1 a 4 zákona o ochr. náj.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 1930, č. j. Rv I 1656/30. V. Cícha.

Citace:

K výkladu § 1116a obč. zák. a § 6 (1) zák. o ochr. náj.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1931, svazek/ročník 70, číslo/sešit 3, s. 113-115.