Vymáhání poplatku notářských.

I. Minuly ony doby, kdy bylo každému za jeho práci řádně a hned placeno. Dnešní doba hospodářské krise uvolnila značně dlužnickou morálku a mnozí, kteří s krisí nemají naprosto nic společného, vymlouvajíce se na poměry — neplatí. Aneb prostě ignorují svoje platební povinnosti a ponechávají úplně svému věřiteli na vůli, aby se domáhal svého práva způsobem, který uzná sám za vhodný. Z toho pramení dnešní katastrofální záplava našeho soudnictví spory, vedenými »ze svévole« dlužníky; z toho vznikají též četné finanční nesnáze u příslušníků povolání svobodných, ke kterým patří též notáři i advokáti.
Notář i advokát je dnes namnoze věřitelem velikého množství nezaplacených palmárních pohledávek, jež musí proti svému klientovi vymáhati soudně, a tam, kde jest dlužník insolventní, prostě odepsati. S placením palmárních pohledávek prodlévá se často až na hranice promlčení, které bohužel dle § 1485 obec. zák. obč. ve znění § 194 třetí dílčí novely a ve spojení s § 1 zákona z 25. března 1925 č. 47 Sb. z. a n. jest — počínaje dnem 1. dubna 1925 — tříletá, tudíž s účinností od 1. dubna 1928, doba pro dnešní poměry příliš krátká a nutící k brzkému vymáhání nedoplatků palmárních, pakliže se notáři (neb advokátovi) nedostane výslovného uznání ; jeho pohledávky dlužníkem (§ 1497 obec. zák. obč.); ani i rukojemský závazek jiné osoby, jenž — mimochodem i řečeno — vyžaduje ke své platnosti dle § 1346, odst. 2 obec. zák. obč. listinné formy (stačí pojmouti do listiny I jednostranné prohlášení, smluvní konsens věřitele může se státi ústně, avšak musí ho zde býti; § 1346 obec. zák. obč. slovo »smlouva«), nepřetrhuje promlčení a zanikne-li promlčením pohledávka hlavní, zanikne tím i pohledávka rukojemská jako pohledávka akcessorní (§ 1363 první věta obec. zák. obč.). Notáře a advokáty nutí k vymáhání palmárních pohledávek i nezbytnost, dostáti vlastním četným závazkům platebním, zatěžujícím jej režií dříve nebývalou, jako jsou dnešní vysoké daně a sociální břemena, platy zaměstnancům, zvýšené poplatky a kolky státní, poplatky za telefon a kancelářské potřeby a řada jiných položek, а k přesnému dodržování nutí jej prestiž stavu. Víme z denního tisku, že takové poměry vedou někdy až k sebevraždám praktických právníků.
Není divu, že za takových poměrů mnohé, zejména větší kanceláře, jsou nuceny zaříditi si takřka zvláštní výkonná oddělení, jejichž starostí jest bdíti nad nebezpečným promlčením palmárních pohledávek a dle možnosti snížiti stav nedoplatků těchže a potýkati se při vymáhání s nejrůznějšími námitkami dlužníků, kteří dovedou často využiti všech fint a nejasností, které zákon bohužel tak často obsahuje, aby rafinovanými námitkami čelili postupu svého věřitele a z nepatrného formálního důvodu hleděli zmařiti soudní vymáhání pohledávky, na kterou jinak věřitel má plné právo.
Dnes více než kdy jindy sahá praktický právník k ustanovení právních předpisů exekučních a z uvedených důvodů vystupuje notář i advokát velmi často ve sporech a v exekuci jako procurator in re sua.
II. Jelikož stav notářský v důsledku svého postavení veřejného a úkonů s tím spojených, upravených notářským řádem, jest podroben četnějším povinnostem a zatažen hustší sítí právních předpisů než stav advokátní, zejména má povinnost §em 35 not. ř. mu uloženou, neodpírati úkon naň vznesený, byť i platební neschopnost neb nechuť žadatele byla mu dobře známa (§ 176 not. ř. a contr.: může žádati jen zálohu za hotové výlohy), jest docela pochopitelno, že tvůrcové notářského řádu chtěli jej na druhé straně odměnit! kreací právních předpisů, jež mu umožňují privilegovanějším a snadnějším způsobem než stavu advokátnímu dosáhnouti zapravení poplatků za úkony třeba proti vůli vnucené, z čehož se zrodila příslušná ustanovení notářského řádu, a to jednak povahy materielněprávní (§ 175 o ručení) jednak povahy formálněprávní (§ 179 ve spojení §§ 171 a 174, § 180, § 184 ve spojení s §§ 1 a 5 not. ř. o úpravě a vymáhání notářských poplatků). Měla to býti jakási náhrada za privilegium stavu advokátního, které stavu notářskému bylo odepřeno, totiž privilegium zákonného práva zástavního podle § 19 advokátního řádu.
Poplatky soudního komisaře vymáhají se soudem, který dal příkaz, po příslušné úpravě notářovy likvidace jako poplatky soudní a to podle ustanovení § 30 poplatkové sazby připojené k notářskému řádu z 21. května 1855 č. 94 ř. z., který nebyl zrušen zákonem z 5. listopadu 1919 č. 600 Sb. z. a n.
Chci v tomto článku svrchu uvedená ustanovení notářského řádu à judikaturu o ně se opírající podrobiti rozboru a zkoumati, zda zákonem notářům daná privilegia jsou skutečným dobrodiním pro stav notářský aneb zda vzhledem ke stylisaci těchto zákonných ustanovení a praksi Nejvyššího soudu nezvrhla se v privilegia odiosa pro stav notářský.
III. Rozsah ručení.
§ 175 not. ř. zní: »Für die Bezahlung der Qebüren haften ausser dem Falle besonderer Verabredung alle Personen, welche die Vornahme des Geschäftes verlangt haben oder das Geschäft schliessen, zur ungeteilten Hand.«
Slovo »ručí« tohoto paragrafu v souvislosti s posledními slovy »rukou společnou a nerozdílnou« ukazuje na primérní, nikoliv sekundérní (subsidiární) závazek osob tam uvedených, což také potvrzují rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Osoby tyto jsou:
1. Žadatel o úkon notářský,
2. Účastník úkonu notářského,
3. Ten kdo se k ručení zvláště zavázal.
ad 1. Žadatel jest osoba vždy určitelná. Žádost za úkon notářský nemusí býti výslovná, lze na ní souditi z celého jednání i chování určité osoby, tedy může býti učiněno též per facta concludentia (§ 863 obec. zák. obč.), na př.: někdo přijde k notáři na poradu a po výkladu notářem dá se z chování této osoby souditi, že si přeje, aby příslušný úkon byl předsevzat, na př. zanechá určité listiny u notáře, určí se hodina k podpisu, notář mu sdělí, že jej k sobě písemně obešle atp. Plné moci, byť i jen ústní (§ 1005 obec. zák. obč.) není třeba (Rozh. č. 5582 sb. Vážný), je však vždy radno, zejména ve větších a komplikovanějších případech, nedá-li se věc zcela hladce provésti neb je-li předem pochybná dobrá vůle objednatele k placení, dáti si podepsati plnou moc aneb aspoň krátkou informaci, z níž je zcela zřejmo, že o úkon bylo žádáno.
Otázka, ručí-li ten, kdo jako zástupce někoho jiného žádá notáře za úkon, byla řešena důležitým rozhodnutím Nejvyššího soudu z 29. srpna 1930, č. j. Rv I 1677/29 č. 10.104 sb. Vážný v neprospěch notáře. Jediná jednatelka, zároveň jediná společnice společnosti s ručením obmezeným, na kteroužto společnost uvalen byl později konkurs, žádala notáře za účast na valné hromadě společnosti a osvědčení průběhu téže. Nejvyšší soud upřel notáři právo žádati zaplacení poplatku od žadatelky, odůvodňuje svoje stanovisko tím, že o úkon žádala společnost sama jako právnická osoba svým zákonným zástupcem, jimž byla jednatelka, a že ručí jedině společnost, nikoliv její zástupce. Nejvyšší soud vyvrátil odůvodnění opačného rozhodnutí soudu druhé stolice, který slovo »žadatel« v § 175 not. ř. vykládá jako »fysická osoba«, poukazem na to, že pod pojem žadatele lze podřaditi jak osobu fysickou tak i osobu právnickou. Řešen jest zde výslovně arciť pouze případ zákonného zastoupení, ale totéž platí zajisté i pro zástupce na základě plné moci, hlavně též právního zástupce. To jest velmi důležité pro praksi městskou, kde Často advokát požádá jménem svého klienta notáře za příslušný úkon. (Nejčastější případy jsou sepsání notářského spisu o úpravě majetkových poměrů mezi manželi před rozvodem neb rozlukou.) Jest zajímavé stanovisko soudu druhé stolice notáři příznivé, které nelpí přesně na slovech zákona, ale praví, že »duchem zákona jest, by se notáři dostalo zaplacení za úkony, o něž byl požádán a jež vykonal...« Jinde se praví: »Ustanovení § 175 not. ř. má za účel, by notář mohl poznati toho, kdo má platiti, v nejjasnějších případech a by nebyl nucen hledati osobu toho, kdo má platiti, přezkoumávaje nejasnou podstatu.« Bohužel i toto jest vyňato z rozhodnutí soudu druhé stolice zrušeného rozhodnutím Nejvyššího soudu č. 9352 sb. Vážný.
Jde zde o ochranu bonae fidei u notáře. Myslím, že právě § 175 měl býti dle úmyslu zákonodárců zřejmým výrazem této ochrany. Notáři mělo se dostati výhody tím, že nemusí pátrati po tom, kdo dle eventuelního vnitřního ujednání jest povinen nésti ze svého poplatky za notářský úkon, zejména že nemusí pátrati, zda byla udělena plná moc osobě s notářem jednající aneb zda týž jednal na vlastní pěsf. Hranici mezi nezmocněným jednatelem, který ručí, a zástupcem, který neručí, jest těžko vésti a tato nejistota jde podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu plně na vrub notáře, jemuž se §em 175 not. ř. mělo dostati co největší a nejširší ochrany, když se v rozhodnutí praví, že »z ustanovení § 175 not. ř. nelze vyčisti, že i zástupci stran jsou jako takoví zavázáni za notářské poplatky«.
ad 2. Těžší jest určiti, koho jest považovati za účastníka jednání.
Při spise notářském jest pojem účastníka stanoven jasně notářským řádem (§ 52 a násl., zejména též § 55 a 56) na rozdíl od svědků, kteří se sice také účastní jednání, zejména svědků úkonu, kteří jsou přítomni celému jednání, ale nejsou účastníky v technickém slova smyslu.
Při ověřování opisů (§ 77 not. ř.) nepřichází účastník v úvahu (nemůže jím býti zajisté osoba, které listina svědčí, neboť o opis vidimovaný může žádati kdokoli, kdo originál notáři předloží bez ohledu na souhlas neb nesouhlas osoby, které originál svědčí), nýbrž jen žadatel. Totéž platí o ověřování překladů (§ 78 not. ř.). Při ověřování podpisů (§ 79 not. ř.) bude účastníkem ten, jehož podpis se ověřuje, byť žadatelem byla jiná osoba.
Dle § 80 not. ř. bude účastníkem ten, kdo listiny předloží, dle § 81 not. ř. ten, o němž se potvrzuje, že je na živu. V obou případech mohou to býti osoby rozdílné od žadatele.
Při osvědčování o doručení prohlášení (§ 83 a násl. not. ř.) jest účastník totožný se žadatelem; není jím ten, komu se prohlášení doručuje, neboť ten zpravidla s úkonem nebude vůbec souhlasiti. Totéž platí o protestech (§ 89 not. ř.).
U osvědčování skutečných příběhů (§ 88 not. ř.) je účastník totožný se žadatelem aneb osobami přítomnými úkonu, v jejichž zájmu a za jejichž souhlasu se úkon předsebírá; není však účastníkem sám sebou ten, na němž neb na jehož věcech se úkon provádí, neboť týž třeba s provedením úkonu nesouhlasí a jej pouze trpí. Jest zde možná veliká rozmanitost případů a in concreto mohou vzniknouti snadno značné pochybnosti.
Velmi pochybným může býti, kdo jest účastníkem při osvědčování průběhu valných hromad. § 87 not. ř. nezmiňuje se o žadateli. Tímto bývá zpravidla orgán oprávněný k zastupování společnosti neb spolku, jejichž schůze se ověřují, tudíž vlastně ona právnická osoba sama, ale může to býti i třetí osoba (§ 37 odst. 2 zákona o společnostech s ručením obmezeným), dokonce i neoprávněná. Rozhodnutí z 9. listopadu 1929 č. j. Rv I 3/29 č. 9352 sb. Vážný zabývá se případem, kdy za notářovu účast na valné hromadě společnosti s ručením obmezeným žádal předseda dozorčí rady, jenž není k tomu oprávněným orgánem společnosti, ani neměl plnou moc této a ručí za poplatky notářské osobně jako žadatel. Jest otázka, kdo jest při valných hromadách, jichž se notář účastní dle § 87 not. ř., účastníkem podle § 175 not. ř. Jest jím zajisté společnost, i když nebyla žadatelem, když svým oprávněným orgánem s účastí notáře souhlasí. Vyplývá to z citovaného rozhodnutí soudního, které vyslovilo, že v uvedeném případe neručí společnost za notářský poplatek, byť jeho přítomnosti valná hromada neodporovala, neboť prý z toho nelze usuzovati na souhlas valné hromady jménem společnosti. Jak ručí jednotlivý účastník schůze? Z cit. j rozhodnutí Nejvyššího soudu dalo by se usuzovati, že by j ručil tehdy, když by se mu dalo dokázati, že projevil souhlas s přítomností notáře. Avšak to jest usuzování příliš teoretické. V praksi bylo by jistě těžko prokázati takový souhlas jednotlivého účastníka valné hromady, nehledě k absurdnosti, k níž by taková dedukce vedla, že totiž přítomný majitel jediné akcie, ručící za pasiva akciové společnosti pouze hodnotou této své akcie, ručil by za poplatky notáře, když by — nejsa si takového ručení naprosto vědom — projevil náhodou souhlas s přítomností notářovou. Bylo by snad za účastníka možno považovati osoby, jejichž totožnost se podle § 87 odst. 3 ověřuje, a osoby, jež protokol podle odst. 2 tohoto paragrafu podepisují protokol notářský? Proti kladné odpovědi svědčilo by, že jednají jako funkcionáři právnické osoby. Rozhodnutí č. 10.104 sb. Vážný praví, že by ten, kdo jménem společnosti žádal za účast notáře na valné hromadě, ručil osobně pouze tehdy, když by byl jednání i osobně přítomen jako soukromá osoba (na př. uzavíral se společností smlouvu). Z toho by se dalo souditi, že osoby valnou hromadou volené za funkcionáře, byli-li přítomni, ručili by za poplatky notářské, neboť přijetím funkce jim valnou hromadou udělené vzniká vlastně smlouva mezi společností a nově zvolenými funkcionáři (smlouva zmocňovací neb námezdní).
Pro velikou rozmanitost nelze probrati všechny jednotlivé případy ze soukromé listinné agendy notářské a určiti, kdo jest účastníkem. Snad by se poněkud dalo užiti směrnic, jež platí při určení účastníka v řízení nesporném. Pojem účastníka dle § 175 not. ř. jest při nejmenším tak různorodý a těžce určitelný jako pojem účastníka dle § 6 zák. 100/1931 sb. z. a n. Zajisté budou účastníky všichni, kdož smlouvu podepsali, též ona j smluvní strana, která sice nepodepsala žádnou smlouvu, neboť listina byla vyhotovena jen v jednostranném prohlášení, ale která byla tomuto prohlášení přítomna a jej ústně přijala (věřitel při dlužním úpise, zmocněnec při vyhotovení plné moci) neb vůbec v této věci s notářem jednala. ad 3. Slova »Mimo případ zvláštního ujednání« v § 175 not. ř. svádějí při pouhém slovním výkladu k názoru, že, ujednáno-li, že poplatky zaplatí určitá třetí osoba, neručí ani žadatel ani účastník. Zaváže-li se třetí osoba notáři k placení poplatku, zajisté mu ručí za tento poplatek, ale tento převzatý závazek, jako každé jiné utvrzení práv a závazků, nemůže sám sebou ničeho meniti na původní povinnosti žadatele a účastníka (hlava I. třetího dílu obec. zák. obč.). Má-li však povinnost žadatele a účastníka zaniknouti, musí se tak státi podle ustanovení zákonných o převzetí dluhu (§ 1404 a násl. obec. zák. obč.), zejména za souhlasu notáře jako věřitele. Platí zde pak důležitá zásada § 1406 odst. 2 obec. zák. obč., že v pochybnostech prohlášení třetí osoby o převzetí dluhu má se pokládati za závazek kumulativní, nikoli vylučovací. Notář by tudíž musel dáti výslovný souhlas k tomu, aby třetí osoba notáři se zavázavší ručila na místě žadatele a účastníka výlučně a nikoli vedle něho, kdežto ke vzniku kumulativního závazku ručebního třetí osoby spolu se žadatelem a účastníkem netřeba vůbec souhlasu neb součinnosti notáře.
Jest tudíž dosah slov »Mimo případ zvláštního ujednání« v souvislosti s hlavou I. а II. třetího dílu obec. zák. obč. zcela jasný.
IV. Nyní budeme se zabývati otázkou formálně-právní, totiž jakým způsobem dosáhne notář zaplacení své palmární pohledávky na osobách, které jsou mu podle § 175 not. ř. zavázány?
Zde platí předpisy §§ 179 a 180, jakož i § 184 not. ř.
§ 179 not. ř. zní: »Wenn ein Partei Widerspruch gegen die von dem Notare vorgenommene Bemessung der Gebüren erhebt, und wenn die gütliche Vermittlung der J Notariatskammer ohne Erfolg bleibt oder von der Partei j nicht in Anspruch genommen werden will, sind die Gebüren über Anlangen des Notars oder der Partei durch den am Sitze der Kammer befindlichen Gerichtshof I. Instanz nach Vernehmung des anderen Teiles und allenfalls nach Einholung des Gutachtens der Notariatskammer zu bestimmen (§§ 171, 174).
Der von der Partei gegen den gerichtlichen Bescheid ergriffene Rekurs hemmt die Eintreibung des von dem Gerichte bestimmten Betrages nur dann, wenn die Partei diesen Betrag zu Gericht erlegt.«
§ 180 not. ř. zní: »Die Eintreibung der von dem Gerichte bestimmten Gebüren des Notars erfolgt nach den jenigen Vorschriften, welche fiir die Einbringung der für gerichtliche Amtshandlungen zu entrichtenden Gebüren bestehen.«
§ 184 odst. 1 not. ř. zní: »Die vorstehenden Bestimmungen mit Ausnahme jener des § 181 finden auch in Ansehung der dem Notar für die Verfassung von Privaturkunden gebürenden Entlohnung sinngemässe Anwendung.«
§ 179 odst. 1 not. ř. má ustanovení o úpravě poplatků, kdežto odst. 2 téhož paragrafu ustanovuje též o vymáhání, což poslední se obsahově přimyká k § 180 not. ř.
Úprava notářových poplatků jest možná dvojí:
1. Dobrovolná, notářskou komorou, za souhlasu obou stran. Že nejen účastník, ale i notář může odmítnouti činnost komory, vyplývá ze slov »přátelské prostředkování«. Důležité je, že komora nemá funkci rozhodčího, nýbrž funkci smírčího, takže nemůže žádati na stranách, aby se předem podrobily jejímu rozhodnutí, neboť k rozhodování ji § 179 vůbec neopravňuje a mohla by rozhodovati jen podle předpisů civilního řádu soudního o smlouvě o rozhodčím. Může však vypracovati zprostředkující návrh, může notáři (i druhé straně) k určitým ústupkům raditi a určitý způsob řešení doporučovati, nemůže ale nikoho, ani notáře, k ničemu nutiti. Výsledkem její činnosti bude smír, který ovšem, jakmile byl uzavřen, jako smlouva obě strany zavazuje. Notářská komora může se však prohlásiti o přiměřenosti účtu nejen k žádosti soudu (§ 179 not. ř.), i ale i strany (§ 135 lit. g ze slova »atd.«). Může arciť při přemrštěném účtování notářem proti témuž nastoupiti disciplinárně (§ 155 not. ř.).
2. Nucená soudem, na žádost jedné strany.
Postup soudu upraven jest takto:
a) Musí vyslechnouti druhou stranu; zejména, pakliže o úpravu žádá dlužník, musí vyslechnouti notáře o okolnostech, o něž tento svůj účet opírá (na př. odůvodnění použiti § 1 odst. 2 nařízení č. 102/1923 sb. z. a n. o poměrnosti zvýšení tarifních položek), neb o skutečnostech tvrzených dlužníkem jako žadatelem za úpravu. Žádá-li o soudní úpravu notář, nemusí jej soud již vyslechnouti, nýbrž jen »druhou stranu« a může rozhodnouti na podkladě materiálu notářem uvedeného v žádosti o úpravu neb v účtě palmárním k této žádosti připojeném, avšak vyslechnouti jej zajisté může. Musí jej slyšeti tehdy, když dlužník tvrdí něco opačného, než notář uvedl, a musí zde i důkazy připustiti, event, odkázati strany na pořad práva, jak níže bude uvedeno. Ze slova »vyslechnouti« plyne, že soud v nesporném řízení poplatky notářské upravující má naříditi stání ke slyšení druhé strany neb dožádati za tím účelem soud druhé strany nejbližší. Nestačí zjištění přijetím písemného podání, leda že by »vyslechnutý« dostal celý materiál do rukou, aby se mohl vyjádřiti, t. j. byl-li mu doručen opis žádosti o úpravu a příloh.
Šediva (str. 315) vyvrací tvrzení, že žádost o úpravu má býti podána tolikráte, aby každý z více účastníků druhé strany byl zpraven o obsahu; správně tvrdí, že druhá strana má býti vyslechnuta, ne o obsahu žádosti vyrozuměna. I z toho plyne, že výslech má býti ústní, nikoliv písemný. V praksi arciť většinou provádí se »výslech« písemně aneb, žádá-li o úpravu druhá strana, nebývá notář vyslýchán vůbec a dostane se mu teprve konečného vyřízení. Takový postup soudu jest však podstatnou vadou nesporného řízení, které jest neúplné, což opravňuje ke stížnosti se žádostí na zrušení rozhodnutí a doplnění řízení.
b) Soud má si vyžádati dobrozdání notářské komory; soud není zajisté vázán tímto dobrozdáním, musí však odchylné své stanovisko náležitým způsobem odůvodniti; soud nemůže na př., na rozdíl od komorního dobrozdání, uvésti prostě, »že shledal obnos za tarifu odpovídající neb přiměřený«, »za dostatečný« atp., což se často stává. Komora má se zejména vyjádřiti o tom, byl-li tarif zachován, jsou-li zvláštní důvody pro překročení jeho na místě (§ 171 odst. 3 not. ř. a § 1 odst. 2 nař. č. 102/23), je-li náhrada za nedokončené úkony přiměřená (§ 174 not., ř. a § 6 nař.) atp.
Jak výslech strany, tak dobrozdání komory jsou v každém případě nutný a nezachování předepsaného postupu zakládá vždy vadnost rozhodnutí a jest rekursním důvodem (§ 42 zák. z 19. června 1931 č. 100 sb. z. a n. o základních ustanoveních řízení nesporného), ba v prvém případě tvoří dokonce všeobecný důvod zmatečnosti (§ 41 odst. 2 lit. g) tohoto zákona).
V. Otázku, zda ve věcech úpravy jest přípustný revisní rekurs, řešil Nejvyšší soud záporně, a to rozhodnutím z 24. srpna 1920 č. j. R I 706/20 č. 634 sb. Vážný a rozhodnutím ze 16. února 1927 č. j. R I 91/27 č. 6805 sb. Vážný, vysloviv totéž ohledně přísudku notáře jako soudního komisaře v rozhodnutí z 45. května 1923 č. j. R I 421/23 č. 2614 sb. Vážný. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v prvních dvou případech jsou zcela nesprávná. Tato rozhodnutí posuzují totiž poplatky notářské jako součást tak zv. »útrat řízení«, ohledně kterých jest ovšem podle § 528 civ. ř. soud. cesta ke třetí instanci vyloučena. V rozhodnutích se praví, že nezáleží na označení poplatků notářských jako »poplatků« v tarifu notářském neb nařízení tento tarif uvádějícím, rovněž tak, jak i advokátní tarif užívá výrazu »poplatky«. To je sice pravda, ale není správná další argumentace cit. rozhodnutí, že mezi poplatky notářskými a advokátními není podstatného rozdílu, ani tvrzení, že všechny poplatky advokátní jsou zřejmě součástí útrat řízení soudního. Rozhodnutí tato zaměňují dva zcela rozlišné pojmy: pojem útrat řízení a pojem poplatků advokáta i notáře. Útraty řízení, ať již sporného, nesporného, trestního, správního neb jakéhokoliv jiného zahrnují výlohy, které straně vzejdou tímto řízením a během řízení na poplatcích státu (zejména kolky), znalcům, zástupcům právním, i úředním osobám řízení provádějícím atp., a mluví-li zákon o útratách řízení, stanoví, kdo tyto útraty ponese, zejména, kdy jedna strana jest povinna nahraditi tyto útraty straně druhé (§ 40 a násl. civ. ř. soud., § 11 zák. nesp., § 380 a násl. tr. ř., § 74 ex. ř. atd.). Poplatky advokáta i notáře mohou býti součástí takových útrat řízení, pokud jde o úkony těmito osobami během řízení úředního prováděné, ve kterémžto případě může pak soud neb jiný úřad provádějící příslušné řízení stanoviti, kdo tyto útraty ponese neb jinému nahradí, v druhém případě tudíž stanoví regresní nároky jedné strany proti druhé. Ve většině případů půjde o poplatky za úkony, které byly konány mimo souvislost s jakýmkoliv řízením, a tu jest zejména rozdíl mezi poplatky notáře a advokáta patrný, neboř advokát jest převážně zástupcem stran v řízení před úřady, notář provádí však většinou samostatně úkony, o něž byl stranou dožádán bez souvislosti s jakýmkoliv řízením úředním. Ale i samy poplatky advokáta nelze vždy počítati k útratám řízení, i nýbrž lze o nich jako o útratách řízení mluviti pouze v souvislosti s tímto řízením jako věci hlavní. Proto také jest vyloučena třetí instance z rozhodování o útratách řízení jako o vedlejší věci, o níž se rozhoduje soudem současně s rozhodnutím ve věci hlavní; zde jde právě o uvedené regresní nároky strany proti straně. V případě však, že nárok advokáta proti straně vlastní na odměnu za zastupování ve sporu tvoří o sobě předmět řízení na základě soudního postupu advokáta proti i straně o vymáhání tohoto poplatku, zajisté nemůže platiti ustanovení § 528 civ, ř. soud. o vyloučení třetí instance. Jde zde vlastně o pohledávku, vzniklou ze smlouvy zmocňovací, resp. smlouvy o dílo, jako pohledávka na odměnu, která přísluší každému řemeslníku za objednané dílo. Může-li řemeslník ve vymáhání odměny za svou práci fysickou jíti až k Nejvyššímu soudu, není důvodu, proč by tak nemohl mnohem výše kvalifikovaný pracovník duševní, jakým jest praktický právník, neustanovuje-li zákon výslovně něco tak absurdního. Důvodem pro toto stanovisko jest též okolnost, že civilní řád soudní ve věci útrat vylučuje pouze revisní rekurs, nikoliv dovolání, které bude zajisté na místě, pakliže poplatek advokáta a notáře jest předmětem samostatného sporu.
V řízení nesporném jest hlavním opravným prostředkem pouze rekurs a revisní rekurs, avšak vyslovuje-li § 46 odst. 1 zákona o základních ustanoveních řízení nesporného, že v otázce »nákladů« jest dovolací rekurs vyloučen, myslí tím pouze náklady § 11 tohoto zákona uvedené, kdežto úkony notáře nemají zpravidla s vedením jakéhokoliv soudního řízení nesporného souvislost.
Pakliže advokát vymáhá svou palmární pohledávku proti straně pouze řízením sporným, notář pak podle okolnosti. v řízení sporném neb nesporném, nemůže to přece býti důvod pro jakékoliv horší postavení notáře tím, že by neměl možnosti jíti k Nejvyššímu soudu, neboť i v řízení nesporném, v němž vymáhá notář svou pohledávku, jest tato hlavní součástí řízení a nikoliv jen jako otázka nákladů otázkou vedlejší. Jinak tomu ovšem jest v řízení pozůstalostním a jiném soudním: řízení nesporném, ke kterému bývá notář přivzat jako komisař j soudu. V tomto řízení přisuzují se poplatky notáře jako soudního komisaře během řízení nesporného, tvoříce vedlejší část tohoto řízení, a platí zde plně ustanovení § 46 odst. 1 zákona nesp., byť i ve výpočtu § 11 tohoto zákona nejsou poplatky soudního komisaře výslovně uvedeny, neboť tento výpočet jest pouze demonstrativní, nikoliv taxativní. Proto jest také správné svrchu citované rozhodnutí č. 2614 sb. Vážný, nejsou však správná rozhodnutí č. 634 a 6805 sb. Vážný, ač bohužel zde jsou a pravděpodobně ve většině případů budou se jimi říditi podřízené soudy.
V těchto posléze citovaných usneseních uvedený důvod, že zákonodárce chtěl Nejvyšší soud uchrániti záplavy rozhodování ve věcech poplatků, nenalézá opory v zákoně, zákonodárce chtěl zajisté jen vyloučiti nejvyšší instanci ze zatěžování rozhodováním o otázkách útrat řízení jako annexu řízení hlavního, považuje rozhodování o otázkách útrat za věc vedlejší.
Nejlepším důkazem toho, že sám Nejvyšší soud není vždy zcela důsledným v těchto rozhodnutích, jest, že vůbec v mnohých případech o otázce poplatků notářských rozhodnutí Nejvyššího soudu vyšla.
Zajímavé jest jedno z nejnovějších rozhodnutí Nejvyššího soudu, konformní s dosavadní judikaturou, která »poplatky« notářské za úkony ryze notářské agendy (v daném případě jde o sepsání společenské smlouvy společnosti s ruč. obrn.) pokládá za »náklady«, resp. ; »útraty« řízení nesporného, zejména s ohledem na nový zákon o řízení nesporném.
Cituji pro zajímavost celé odůvodnění:
»Jde o dovolací rekurs proti rozhodnutí druhé stolice v otázce nákladů řízení, který jest podle prvního odstavce § 46 zák. č. 100/31 nepřípustný.
O tom, že jde o útraty, nemohlo by aspoň podle ustanovení § 14 nesp. pat. a podle výkladu dávaného tomuto ustanovení ustálenou judikaturou býti pochybnosti a není tomu tak ani podle ustanovení § 46 odst. 1 druhá věta zákona č. 100/31 nahrazujícího § 14 nesp. pat.; neboť i když znění § 46 odst. 1, druhá věta. se odchyluje od znění § 14 nesp. pat. potud, že § 46 mluví o rozhodnutí druhé stolice v otázce nákladů řízení, § 14 naproti tomu o rozhodnutí druhé stolice o útratách, přece z této odchylné stylisace neplyne nikterak i změna obsahu a ani důvodová zpráva tomu nenasvědčuje, když se nezmiňuje o tom, že v řečené otázce zákonodárce chtěl i obsahově stanovíti jiné právní pravidlo a omeziti nepřípustnost dovolacího rekursu jen na rozhodnutí druhé stolice o nákladech soudního řízení nesporného, o nichž je řeč v § 11 zák. č. 100/31. Bylo proto dovolací rekurs odmítnouti.«
VI. § 184 not. ř. cituje chybně § 481 na místě § 180 not. ř. (viz Šediva str. 317, pozn. 1 a Manz, Notariatsordnung, 1889, str. 74), což plyne ze samého smyslu. Podle způsobu vydobytí rozeznáváme několik druhů notářských poplatků:
1. Poplatky za vlastní činnost notářskou (dle § 1 a hlavy IV. а V. not. ř.); sem spadá sepsání spisů notářských a posledních vůlí notářských, notářská osvědčení, vydávání snímků, opisů, výňatků a vysvědčení a notářské deposice. Poplatky notářské upravují se soudně a vymáhají se jako poplatky soudní (ex offo) dle jednacího řádu soudního a výnosů k němu vydaných (§§ 179 a 180 not. ř.). podle § 105 jedn. ř. s. (nař. min. spr. z 5. května 1897 č. 112 ř. z.) jest vydati platební rozkaz, jenž jest exekučním titulem, a na podkladě jeho vede sám soud platební rozkaz vydavší svým vymáhajícím úředníkem podle § 110 a násl. jedn. ř. exekuci, v první řadě mobilární (§ 111 jedn. ř.) a, není-li možná tato, pak prostřednictvím finanční prokuratury immobilární (§ 3 nař. min. sprav. z 5. listopadu 1852 č. 227 ř. z., § 5 nař. min. spr. z 11. února 1855 č. 30 ř. z.). 2. Poplatky za sepsání listin soukromých (dle § 5 odst. 1 a 5 not. ř.); poplatky se soudně upravují, ale ne vymáhá je soud ex offo (§ 184 not. ř.). Ručení solidární podle § 175 not. ř. platí zde též (Rozh. č. 5582 sb. Vážný), avšak vykonatelnost usnesení je velmi pochybná vzhledem, k judikatuře, jak níže uvidíme.
3. Poplatky za sepsání podání (dle § 5 odst. 1, 3 a 4); poplatky se soudně ani neupravují ani nevymáhají (§ 184 not. ř. a contr.); notář musí svou palmární pohledávku zažalovati a sám věsti exekuci, jako každý jiný věřitel; co do výše poplatku platí jednak notářský tarif, a pokud tento nemá žádná příslušná ustanovení, § 1152 obec. zák. obč. o přiměřenosti úplaty (Rozh. č. 7093 sb. Vážný a č. 6276 sb. Glaser-Unger stará řada). Povinnost k placení stíhá jen objednatele, nikoliv též osoby v § 175 not. ř. uvedené, který zde neplatí (§ 184 not. ř. a contr.), tudíž jen osoby, s nimiž byla uzavřena notářem smlouva o dílo, resp. smlouva zmocňovací. Pokud jde o palmární pohledávku notáře, platí na tento případ důležité ustanovení § 1170 a 1170a obec. zák. obč. o zapravení platu, zejména o tom, že může býti žádána záloha nejen za hotové výdaje a že může býti rozpočet překročen, nezaručil-li se za rozpočet notář výslovně, ale notář má povinnost straně ihned podati oznámení, je-li nevyhnutelné značné překročení rozpočtu, v kterémžto případě může strana ustoupiti od smlouvy, avšak musí nahraditi námahu notáře za již vykonané práce, a to přiměřeně.
4. Poplatky za úkony soudního komisaře; zde platí ustanovení § 30 poplatkové sazby připojené k notářskému řádu z 21. května 1855 č. 94 ř. z. Mohou býti jen soudem upraveny, od něhož vyšel příkaz; pořad práva při vymáhání nemá nikdy místa, J nýbrž vymáhání děje se vždy ex offo, jako u poplatků j ad 1. uvedených; revisní rekurs jest vždycky vyloučen, ježto jde zde skutečně o útraty řízení a rozhodování i o nich jest součástí příslušného řízení nesporného.
5. Poplatky za zastupování ve sporu; platí zde obdobná ustanovení, jako u poplatků advokátních podle civilního řádu soudního a advokátního tarifu, resp. advokátního řádu.
6. Poplatky za zastupování a obhajování v řízení trestním. Platí, co ad 5. uvedeno.
Pozn: Případy ad 5. a 6. se článek tento zabývati nechce. Pokud jde o poplatky ad 5. uvedené, odkazuji na výbornou práci z péra kol. Dr. Eduarda Chloupka v č. 4. a 5. ročníku XIV. Soudcovských listů otištěnou.
7. Poplatky za jiné úkony. To mohou býti zejména porady právní, rozmluvy, soukromá deposita a jiné. Pro rozmanitost nelze všechny uvésti. Tyto úkony nedají se zařaditi pod žádnou z uvedených kategorií. Platí zajisté všeobecná ustanovení o smlouvě námezdní (§§ 1152 obec. zák. obč.) a vymáhání pořadem práva.
Pokud jde o přípravné práce k úkonům notářským, k sepsání soukromých listů a podání, platí příslušná ustanovení o poplatcích za tyto úkony samé (viz rozh. č. 5139 sb. Vážný).
Rozhodnutí č. 7093 sb. Vážný stojí na stanovisku, že všechny úkony, byť v jedné a téže věci provedené, netvoří co do vymáhání jednotný celek, nýbrž nutno je roztříditi do jednotlivých ze svrchu uvedených skupin a dle toho domáhati se zaplacení za jednotlivé úkony různým způsobem dle druhů úkonů. To znamená prakticky, že v případě, když notář sepsal spis notářský a soukromou smlouvu a pak obojí provedl knihovně jednou žádostí, jde o tři druhy poplatků (za úkony ryze notářské, soukromou listinu a podání), jež nutno trojím způsobem vymáhati. Celý účet těmže osobám svědčící nutno rozepsati, což zbytečně zatěžuje notářskou kancelář.
VII. Přes svrchu uvedené rozvrstvení postupu při dobývání palmárních pohledávek notáře podle druhů úkonů není vymáhání samotné tak zcela jednoduché a nebude vždy nesporně jisté, jaký způsob vymáhání jest voliti. Co v této věci nevyřkl zákon, dopověděla judikatura Nejvyššího soudu, která však naprosto není jednoznačná, zejména pokud jde o kardinální otázku, kdy má místo pořad práva a kdy úprava v řízení nesporném. Zmatek, který vznikl z nepřesnosti a nedostatku jednoznačnost judikatury, tato právní, nejistota. ohledně poplatků notářských není ani zdaleka vývážena privilegiem zvláštního způsobu vymáhání těchto poplatků podle notářského řádu a ztěžuje pouze ve finančním ohledu postavení notáře, jehož vymáhání palmárních pohledávek stává se značně spletitým a nepřehledným.
Řekli jsme již, že poplatky na podání jest nutno vždy. j žalovati, a u těchto úkonů, které nejsou jaksi »privilegovány«, jest postup jednoduchý. Poplatky za úkony j ryze notářské a za soukromé smlouvy nutno podle notářského řádu dáti v nesporném řízení upraviti soudem. Toto však neplatí bezvýhradně. Většina rozhodnutí stanoví, že i v těchto dvou případech má místo pořad práva tehdy, když dlužník pohledávku uznal (to jest: jak co do povinnosti platební, tak i co do výše), aneb pakliže neuznává svou povinnost platební, byť by i zároveň popřel výši neb správnost jednotlivých položek. Není-li zde ani uznání pohledávky, ani popření platební povinnosti, jest nastoupiti cestou nespornou. Jsou však jiná rozhodnutí, dle nichž jest nastoupiti v případech §§ 179 a 184 not. ř. vždy cestu nespornou, neboť strany prý svými námitkami nemohou samy voliti mezi pořadem práva a mezi řízením nesporným, o kteréžto příslušnosti neplatí prorogatio fori.
Rozh. z 22. prosince 1925, č. j. Rv I 1549/25 č. 5582 sb. Vážný praví, že nastupuje pořad práva, popírán-li jen důvod závazku. Šlo o smlouvu dissoluční a notář domáhal se poplatku na straně, která smlouvu podepsala a tudíž podle § 175 not. ř. ručí, avšak která notáře za úkon nepožádala a svou povinnost platební popřela.
Rozh. z 22. března 1928 č. j. R I 193 28 č. 7897 sb. Vážný vyvrací názor soudu druhé stolice, jenž vyhověl námitce nepřípustnosti pořadu práva, a praví, že není příslušnou cesta nesporní, pakliže je »sporná, pokud se týče stranou popřena povinnost k placení poplatku«. Nemění na věci, že bylo odporováno i co do výše. Žalobce opírá nárok na zaplacení o uznání jeho výše. V případě uznání nemá určení poplatku podle § 179 not. ř. místa. Avšak dále se praví: »Ukáže-li se tvrzení o uznání nesprávným, bude žaloba o zaplacení zažalovaného peníze pro nedostatek jeho určení předčasnou a podle toho bude s ní naložiti. Odrnítnouti žalobu pro nepřípustnost pořadu práva, i pokud se v ní domáháno určení povinnosti žalovaného k placení (žádání event.), nelze.« Myslím, že stav jest tento: notář tvrdí, že žalovaný pohledávku uznal, žaloval a spojil patrně dvě žaloby, žalobu na plnění a žalobu o určení povinnosti dlužníka, poslední jako petitům eventuale. Popřel-li by dlužník výši, omezil by se soud pouze na druhé petitům žalobní. Soud vyslovil, že bude žalobě vyhověno, pakliže se ukáže správným tvrzení notáře, že žalovaný pohledávku uznal, jinak bude jednáno pouze o žalobě určovací a stanovena osoba povinná k placení, ale výše pohledávky musí býti určena v řízení upravovacím podle § 175 not. ř. cestou nespornou. Tedy nejen, že notář jest se I svými nároky palmárními mezi příslušností spornou a nespornou zaskřípnut jako mezi nůžkami, jsa vystaven vždy nebezpečí, že bude odkázán se svými nároky od Pontia k Pilátovi, ale popírána-li povinnost platební, rozpadne se celý postup o vymáhání na dvojí stadium, a to na stadium o určení platební povinnosti jako stadium předběžné, v němž jest nastoupiti pořad práva, a na stadium o určení výše poplatku jako stadium dodatečné, v němž jest nastoupiti cestu nespornou. Tedy opravdu cesta křížová!
Tento postup jest zcela jasně vysloven v rozhodnutí z 9. listopadu 1929 č. j. Rv 1 3/29 č. 9352 sb. Vážný. Pohledávka notáře byla popřena jаk co do výše, tak co do povinnosti, notář žaloval na určení (§ 228 c. ř. s.), že žalovaný je povinen nésti poplatky ze svého. Nižší stolice zamítla žalobu z důvodu, že lze žalovati hned na plnění. Nejvyšší soud žalobě vyhověl a argumentuje: Žalovaný popřel žalobu i co do výše, následkem čehož musí žalobce zakročiti soudně o úpravu podle § 179 not. ř., a »aby to mohl, nutno, ana je otázka sporná, by bylo určeno, kdo jest honorářem povinen. Zájem na určení jest dostatečně dán«.
Tedy poučení: Uznán-li nárok notářův dlužníkem plně, lze ihned žalovati, ovšem nutno toto uznání dlužníkovo ve sporu notářem prokázati. Popírá-li pak dlužník povinnost platební, nikoliv výši, rozhodne se ve sporu; popírá-li výši, nikoliv povinnost, bude dlužník odsouzen rozsudkem pro uznání, podal-li notář též eventuelní žalobu určovací o povinnosti k placení, notář musí však poplatky své co do výše si dáti upraviti. Popírá-li dlužník jak platební povinnost, tak i výši, platí rovněž, že se řízení rozštěpí na dvě fáze, avšak rozsudek k žalobě určovací nebude pro uznání, nýbrž vydán po ocenění příslušných důkazů žalobcem uvedených.
Každý omyl notáře-věřitele co do nastoupení pořadu práva nebo cesty nesporné a každá příslušná námitka protistrany jsou velmi osudnými, neboť naše právo procesní táhlo velmi silnou rozdělovači čáru mezi těmito dvěma druhy řízení solidního. Stačí na nepříslušnost i jen upozorniti soudce, ba tento musí zjistiti příslušnou vadu z moci úřední. (Podle § 41 odst. 1 jur. n. zkoumá soud příslušnost z povinnosti úřední; jen podklad, na němž soud rozhoduje je různý: v řízení sporném jest to podle § 41 odst. 2 jur. n. údej strany, v řízení nesporném podle § 41 odst. 3 jur. n. postup oficiosní.) Vada tato jak v řízení nesporném (§ 42 odst. 1 a 4 jur. n.), tak i v řízení sporném (§ 44 odst. 1 jur. n.) činí celé řízení kdykoli zmatečním a jen pravoplatností se tato zmatečnost zhojí (odst. 2 §u 42 jur. n. není citován v odst. 4 téhož paragrafu).
Nejhorší na celé věci jest, že notář nemůže věděti, co mu dlužník bude munitati, podle čehož se pak další postup řídí. To měla patrně na zřeteli rozhodnutí z 18. června 1925 č. j. R II 176/25 č. 5139 sb. Vážný a z 18. června 1925 č. j. R II 181/25 č. 5140 sb. Vážný, která stanoví, že má místo vždy cesta nesporná bez ohledu na důvod odporu strany, neboť nelze stranám ponechati volby pořadu práva, neb cesty nesporné. V případě č. 5139 sb. Vážný odmítla již druhá stolice žalobu, neboť povaha námitky dlužníka prý byla taková, že bylo lze zjištění provésti v řízení nesporném; i když by to nebylo možné, může dle cit. rozhodnutí soudce v řízení nesporném odkázati stranu vždy na pořad práva; pokud se tak nestalo, je nastoupení pořadu práva nepřípustné. Celé řízení jest zmatečné a nutno k tomu přihlížeti kdykoliv ex offo. (§ 42 jur. n., §§ 240 odst. 3, 477 č. 6, 478 a 494 c. ř. s.) Nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí druhé stolice, ale v důvodech šel dále, nezkoumaje ani povahu námitek, neboť zákon prý nerozeznává, z kterých důvodů strana vyúčtování notářských poplatků neuznává, a neponechává ani notáři ani straně, aby podle povahy námitek volili cestu spornou neb nespornou. Neuznává se ani námitka notáře, že již dle povahy námitek nedalo se vyřízení v nesporném řízení očekávati a nastoupení pořadu práva dle cit. rozhodnutí bylo nutné. Námitka nehospodárnosti nemá prý v zákoně opory. Rozh. č. 5140 sb. Vážný opakuje stručné vývody rozhodnutí předchozího a zamítá vývody notáře, že úprava nesporná má místo jen, když jsou všechny rozhodné skutkové okolnosti nesporný a zjištěny.
Co tedy přináší nového cit. rozh. č. 5139 a 5140 sb. Vážný? Přesunuje rozhodnutí o tom, kdy jest postupovat! ve sporu a kdy v řízení nesporném, se stran na soud. Ušetří notáře těžkého někdy rozhodování, má-li v daném případě žalovati nebo žádati o úpravu. Ušetří jej též nemilých důsledků event, námitek dlužníka. Ale neušetří jej prodloužení celého řízení směřujícího k vymáhání poplatků, neboť nutí notáře vždy zacíti řízením nesporným, byť by pak musel nastoupiti cestu sporu. Neušetří jej ani zbytečných výloh, neboť i tam, kde jest předem jasno, že se bude muset přece jen žalovati, musí notář zaliájiti řízení nesporné a útraty tohoto řízení jdou na jeho vrub, ježto jest řízení podmíněno jeho návrhem a koná se v jeho zájmu. (§ 11 odst. 1 zákon č. 100/1931 sb. z. a n.) Tvrzení Šedivovo, že je notář oprávněn účtovati přiměřenou náhradu útrat vymáhání (strana 315, Muczk. 583) dnes při platnosti § 11 odst. 1 cit. zákona neobstojí, leda že by druhé straně bylo lze dokázati v jejím postupu jednání zřejmě bezdůvodné nebo hrubé zavinění (§ 11 odst. 5. tohoto zák.), což je důkaz náramně nesnadný; v tomto případě musel by návrh na uložení útrat dlužníku býti podán v 15 dnech po tom, kdy notář byl zpraven o ukončení řízení (doslal rozhodnutí).
Narazil-li nesporný soudce na spornou otázku právní neb skutkovou, odkázal podle dosavadního práva strany vždy na pořad práva (»soll« v § 2 č. 7 nesp. pat.). Dnes může sám o sporné otázce pro účely svého řízení rozhodnouti, ale nemusí tak učiniti (§ 25 odst. 2 zákona č. 100/1931 sb. z. a n.). Jak známo z prakse, je dnešní přetíženost soudu často důvodem k hledání nepříslušnosti a je proto nebezpečí, že §u 25 odst. 2 bude velmi často používáno.
Jak vidíme, tento dnešní stav judikatury přináší do věci úžasnou komplikovanost a zatěžuje nejen kancelář notáře, ale i soudnictví řešením otázek převážně formálních, aniž se soudy dostanou k věci samé a z důvodů ryze formálních přímo ohrožuje notářovo právo na odměnu, neboť což jest plátno, má-li týž na odměnu právní nárok, nemůže-li tento nárok snadným postupem soudním realisovati; dnes platí při vymáhání pohledávek dvojnásob lidové pravidlo: »Čas jsou peníze.«
Představme si jen tento absurdní případ, který není jen řešením teoretickým, ale který se v praksi muže velice lehce přihoditi: Notář, jehož žaloba byla odmítnuta z důvodů posléze citovaných rozhodnutí soudních, bude v zahájeném pak řízení nesporném odkázán na pořad práva; v řízení sporném, které zahájí, popře strana výši poplatku, o jejíž určení bude notář nucen žádati opět cestou nespornou. Strana sice zaplatí útraty druhého sporu a může jí býti event, uložena pokuta pro svévoli, ale dosáhne třeba mnohaletého prodloužení v uspokojení notáře, zejména přihlédne-li se k možnosti vyčerpati všechny instance, a notář ponese nejen výlohy prvního sporu, ale i výlohy obojího řízení nesporného.
VIII. K takovým důsledkům § 179 not. ř. přistupují u poplatků za listiny soukromé ještě absurdnější důsledky ustanovení § 184 not. ř., na které ukazuje rozhodnutí z 25. května 1927 č. j. R I 377/27 č. 7093 sb. Vážný. Toto rozhodnutí správně uvádí, že § 184 not. ř. vylučuje u usnesení o úpravu notářových poplatků za vyhotovení soukromých listin exekuci podle jednacího řádu soudního, neřeší však přímo otázku, lze-li podle takového usnesení vésti exekuci podle exekučního řádu. Dotýká se této otázky pouze nepřímo. Bylo by možno však též uvažovati o tom, je-li na základe takového usnesení možno vésti ještě třetí druh exekuce: podle zákona o řízení nesporném.
Aby mohla býti vedena exekuce podle exekučního řádu, muselo by usnesení býti exekučním titulem podle § 1 č. 6 ex. ř., t. j. muselo by jíti o »vykonatelné opa- tření« v nesporném řízení vydané podle § 12 nesp. pat. Takové opatření je ihned vykonatelné, t. j. i před pravoplatností, ledaže: 1. v zákoně je něco jiného ustanoveno, aneb 2. soudce má zvláštní důvod k tomu, aby vyčkal uplynutí lhůty rekursní. Po podání rekursu jest jen při naléhavém nebezpečí možno použiti zajišťovacích opatření, tudíž vésti exekuci zajišťovací, nikoliv uhrazovací. A contr § 12 nesp. pat. plyne, že pravoplatná usnesení, která jsou »opatřeními« (na rozdíl od »rozhodnutí v užším slova smyslu«: Rintelen, Verfahren ausser Streitsachen, str. 43), jsou vždy vykonatelná.
§ 12 nesp. pat. zrušen byl výslovně §em 53 odst. 1 zákona č. 100/1931 sb. z. a n. a nahražen §em 50 téhož zákona. Tento paragraf převzal § 12 nesp. pat. s těmito změnami : 1. odstranil rozdíl mezi »opatřeními« v nesporném řízení a »rozhodnutími v užším smyslu«, neboť mluví jen všeobecně o rozhodnutí. Tím odpadá zjištění, jsou-li usnesení dle § 179 not. ř. opatřeními;
2. stanovil, že usnesení o náhradě nákladů podle § 11 zák. 100/1931 sb. z. a n. mohou býti vykonána až po pravoplatnosti; to se netýká poplatků notářských, jež nejsou náklady, jak uvedeno výše, přes opáčení nesprávné stanovisko Nejvyššího soudu;
3. po podání rekursu jest přípustná nejen exekuce zajišťovací. nýbrž i uhrazovací. Zákon č. 100/1931 sb. z. a n. nezrušil § 1 č. 6 ex. ř., ale na místě tam citovaného § 12 nesp. pat. nastupuje nyní § 50 zákona č. 100/1931 sb. z. a n. Jo určení, která usnesení jsou exekučním titulem podle exekučního řádu. Podle takového usnesení lze vésti dvojí exekuci:
1. Výkon soudem nesporným podle odst. 6 §u 50 zák., k návrhu strany (nejde-li o řízení ex offo); v tomto případně nesporný soud nejen exekuci.povolí, ale i provede; vymáhajícím věřitelem není oprávněný, nýbrž vymáhání provádí se jménem samého nesporného soudu, na rozdíl od exekuce podle jednacího řádu soudního přímo u tohoto nesporného soudu, nikoliv vymáhajícím úředníkem nesporného soudu u obvyklého soudu exekučního;
2. exekuci podle exekučního řádu.
Náležitosti usnesení pro oba druhy exekucí jsou tytéž; řízení samotné jest různé, zejména co do příslušnosti soudní, při čemž při postupu ad 1. se používá obdobně prostředků podle exekučního řádu.
Jak již bylo uvedeno, rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 7093 sb. Vážný nezabývá se otázkou, lze-li usnesení podle § 179 not. ř. považovati za usnesení podle § 1 č. 6 ex. ř., nýbrž ustanovuje jen, že v případě, kterým se toto rozhodnutí zabývá, nebylo lze exekuci podle exekučního řádu povoliti z těchto důvodů:
1. Nebylo z doložky usnesení patrno, že je usnesení pravoplatné, 2. usnesení neobsahovalo příkazů k plnění, nýbrž jen úpravu poplatku,
3. nebylo z usnesení patrno jaká částka z upraveného obnosu připadá na jednotlivé druhy úkonů,
4. k povolení exekuce nebyl příslušný soud exekuční (§§ 18 a 19 ex. ř.), nýbrž soud nesporný (§ 4 č. 3 ex. ř.) byl výlučně příslušný (§ 51 ex. ř.) a bylo nutno postoupili návrh na povolení exekuce tomuto soudu (§ 4 jur. n.).
Vzhledem k tomu, že:
1. V usnesení č. 7093 sb. Vážný nebyla řešena otázka, je-li usnesení o úpravě notářských poplatků za vyhotovení soukromé listiny podle § 179 a 184 not. ř. exekučním titulem podle § 1 č. 6 ex. ř., resp. usnesením vykonatelným podle § 50 zák. č. 100/1931 sb. z. а n., naopak cit. usnesení uvedlo tuto otázku v nejvyšší míře v pochybnost,
2. soud druhé stolice v rozhodnutí, které bylo základem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyslovil vůbec pochybnosti, zda usnesení podle § 179 not. ř. ohledně poplatků za soukromou listinu, kde neplatí předpis § 180 not. ř. o vymáhání poplatků, jest vůbec vykonatelným, již proto, že zákon mluví jen o úpravě výše poplatku, nikoliv o určení povinnosti, takže o zaplacení poplatku mělo by se vlastně žalovati, pakliže by strana nemohla podati exceptionem rei judicatae: jest otázka vykonatelnosti rozhodnutí soudních ohledně poplatků notářských za soukromé listiny na velmi vratkém podkladě a v zájmu stavu notářského bylo by nejvýše žádoucno, aby se notářské komory obrátily na ministerstvo spravedlnosti s dotazem, jak se má zachovati notář při vymáhání poplatků za tyto úkony, aby vůbec ke svému právu přišel.
Shrneme-li nevýhody, které pro stav notářský ve věci vybírání poplatků z platných zánonných ustanovení a judikatury o ně se opírající plynou, dojdeme k těmto výsledkům:
1. Notáři bude těžko zkoumati, od koho má poplatky žádati, jednal-li s ním někdo jménem jiného (jako zástupce),
2. notáři upírá se ve věci vymáhání poplatků cesta k Nejvyššímu soudu,
3. notář musí poplatky za všechny úkony roztříditi dle jednotlivých druhů těchto úkonů na různé skupiny a u vymáhání postupovati odděleně a různě,
4. těžko je notáři rozhodnouti se v případě, jde-li o poplatky za úkony ryze notářské nebo za soukromé listiny, má-li jíti k soudu spornému nebo nespornému, vzhledem k rozporům v judikatuře Nejvyššího soudu,
5. strana může svými námitkami zmařiti postup notáře v jednom z uvedených druhů řízení a nutiti jej k nastoupení jiného druhu řízení aneb soud vysloví ve sporu zásadně příslušnost v řízení nesporném a v tomto — odkáže notáře případně na pořad práva,
6. řízení může se rozštěpit! na oddělené projednávání otázky povinnosti placení ve sporu a otázky výše poplatků v řízení nesporném,
7. event, nesprávně nastoupená cesta k vymáhání může způsobiti zmatečnost celého řízení i ve stolici nejvyšší,
8. vymáhání poplatků notáře za vyhotovení soukromých listin jest postaveno na velmi pochybný základ, ne-li vůbec znemožněno.
Přehlédneme-li tuto řadu vypočtených nevýhod, vnucuje se nám otázka, v čem vlastně spočívá výhoda notáře před advokátem, když mu na druhé straně nepřísluší veliké privilegium, které má advokát v zákonném právu zástavním.
Jest nejvýše nutné, aby při uzákonění nového řádu notářského bylo pamatováno na bezpečnou finanční základnu notáře a za tím účelem na lepší úpravu předpisů o poplatcích notářských, než je desolatní stav přítomný.
Za tímto účelem doporučovalo by se toto řešení:
1. Mimo případ poplatků soudněkomisařských, kdy jde skutečně o útraty řízení a jest správně vyloučiti žalobu, měla by se odstraniti příslušnost nesporného soudu pro úpravu poplatků notářových, která neskýtá ani urychlení ani usnadnění postupu, nýbrž z důvodů ryze formálních vede k prodloužení a znesnadnění vymáhání a ke zbytečnému přetížení soudů, aneb připustiti fakultativně dle výběru forum sporné i nesporné.
2. Ručení solidární podle § 175 not. ř. mělo by se rozšířiti i na poplatky za podání, aby mezi všemi třemi hlavními druhy poplatků notářských (to jest poplatky úkonů ryze notářských, za soukromé listiny a za podání) byla zavedena rovnost, nejen co do postupu vymáhání (ad 1.), ale i co do osoby zavázané; ručení toto by se mělo výslovně rozšířiti i na osobu zástupce žadatele za úkon.
3. Měla by se zavésti rovnoprávnost se stavem advokátním zavedením zákonného práva zástavního.
4. Retenční právo §u 176 odst. 3 not. ř. mělo by se rozšířiti na soukromé listiny, na cizí listiny legalisované, na vidimace, překlady, protestované směnky atd.
5. Právo požadovati zálohy nejen za hotové výlohy, platné dosud při vyhotovování podání, mělo by se rozšířiti i na úkony ryze notářské a vyhotovení soukromých listin vzhledem k ustanovení § 35 odst. 1 not. ř., podle kterého nemůže notář úkon naň vznesený odepříti.

Citace:

Živnostenský řád díl III.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1934, svazek/ročník 16, číslo/sešit 1, s. 20-20.