Ústavní právo v časopisech r. 1901.

1
Výsledky za tento rok nejsou příliš povzbuzující. Vyšloť v oboru práva ústavního málo, co by zasluhovalo podrobnějšího povšímnutí; ve všeobecném právu státním a v politické filosofii jeví se i chudoba, třeba že v poslední době vyšlo několik děl o všeobecném právu státním. V časopisech, které byly k referátu přístupny, uveřejněny byly za r. 1901 tyto úvahy, články a rozpravy:
I. Všeobecné právo státní a politická filosofie. Přednáška univ. prof. v Brusselu P. Errery: Interdépendance des pouvoirs en Belgique (Rev. du droit publ. et d. l. science pol.) dotýká se všeobecné státovědy v otázce dělení mocí. Z positivních ustanovení belgické ústavy se dovozuje, jakou ingerenci má moc výkonná v oboru moci zákonodárné, moc soudcovská v oboru moci výkonné a naopak. Král je účastníkem moci zákonodárné, kterou vykonává společně s komorami (má právo initiativy, svolává sbory k mimořádným zasedáním, může je odročiti a obě rozpustiti), jmenuje soudce na doživotí, pouze vyšší soudce na návrh senátu. Ústava belgická z r. 1831 totiž přijala princip relativního dělení mocí, připustivši exekutivě obsáhlejší účast na moci zákonodárné, jináče však chtěla trvati při základní myšlénce vzájemné neodvislosti jednotlivých držitelů moci. Jako jinde, ani zde nebylo možno provésti theorii o dělení moci do důsledků, ježto by jinak (jak učí novější konstituční theorie), vláda parlamentarní byla nemožnou. — V témže časop. je čl. Moreauův o parlamentarní initiativě. — Ženevský dvokát Combothecra polemisuje krátce s náhledy Labandovými, Rehmovými a Jellinkovými o suverenitě států dílčích ve státu spolkovém. Odpovídá na výtky, které byly učiněny jeho dílu o právnickém pojetí státu, a hájí stanovisko tam zaujaté, že státy vstoupivše v stát spolkový jsou provinciemi, že stát spolkový je v pravdě státem jednotným, jehož různé územní svazky požívají velmi obsáhlé autonomie, různé dle dosahu jednotného státu; rozdíl mezi prostými svazky samosprávnými a státy dílčími spolkového státu je prý pouze v míře oprávnění. (Rev. gén. d. dr., d. l. legisl. et d. l. jur.) — Táž revue přinesla výtah z rozšířeného francouzského překladu Jellinkovy knihy o prohlášení práv člověckých, a to partii o ústavě anglické a americké. — V chorv. Mjesečniku pravn. druž. u Zagr. má článek Živ. Perić, Nekolko misli o promeni národnosti u slučaju aneksije. — Anarchistickou theorií poněkud zabývá se článek Hawelkův: Kníže Petr Krapotkin a anarchismus; referuje o pamětech tohoto šiřitele anarchismu a o jeho poměru k Bakuninovi (Zeitsch. f. Volksw., Soc. u. Verw.). — V »Revue d'économie politique« pokračuje M. Heins v pojednání o pojmu státu (dosud neukončeno). — Ročník VIII. »R. du dr. publ. et de la sc. pol.« přináší další stati rozpravy M. Deslandres-ovy, professora právn. fak. v Dijonu, o krisi vědy politické. Poslední oddíl jedná o methodě dogmatické, jejím užívání a kritice, a to se stanoviska nepříznivého (k rozpravě vrátíme se, až bude ukončena). — Článek: The economic interpretation of history (Polit. Science Quarterly) obsahuje posudek nauky o historickém materialismu. V témž čas., jejž vydává fakulta politických věd university kolumbijské v New-Yorku, vytýká prof. Merriam ve svém referátu, že Rehmova »Allg. Staatslehre« je více »deutsche« než »allgemeine«, a že tak jako Jellinek ve studii o státních fragmentech má velikou odvahu k tvoření terminologie pro anomalní typy polických svazkův. — Některých otázek všeob. státovědy dotýká se petrohradský docent Challandes: Das völkerrechtiche Rechtsverhältniss. (Arch. f. öff. R.).
II. Státy cizí.
1. F. Schmid pokračuje v obšírném výkladu čl. 5. říš. ústavy něm. o vykonávání říšského zákonodárství spolkovou radou a říšským sněmem něm., a o náležitostech, jichž třeba k usnesení říš. zákona (Z. f. d. ges. Staatswiss.). — Arndt pojednává o publikaci říšských nařízení německých, k. př. nařízení spolkové rady (D. Recht). — Od Arndta je v témž časopise polemický článek, vztahující se k právní povaze správních předpisův německých, řízený proti článku Labandovu v D. Jur.-Z. — Buchka jedná o návrhu centra na placení diet poslancům německého říšského sněmu, jenž sice byl odkázán komissi a odhlasován, avšak sotva s úspěchem pro odpor spolkových vlád (D. Juristenz.). — O nedostatku obecných předpisův, týkajících se schopnosti zastávati čestné úřady, a o sporné otázce, jaký vliv má konkurs na zastávání mandátu poslaneckého dle říš. zákonů něm. a pruských, píše Bauke (Ann. des Deut. Reich.), — Výklad čl. 54. něm. říš. ústavy podává Kurs v Jahrb. f. Nationalök. u. Stat. (Conrad, Loening, Lexis). — Tajný justiční rada prof. Zorn, z Bonnu, uvažuje (v 1. seš. X. roč. Verwaltgsarch.) o německé státní řeči, i snaží se tento politický programový požadavek vědecky zdůvodniti. Klade si otázky: Které důsledky plynou z platného ústavního práva v říši německé; dále kterými předpisy ony důsledky by mohly býti omezeny; kterých zásad je užívati při úřadování orgánů státních; a konečně, zda-li zvláště pro vyučování náboženství ve školách národních platí zásady odchylné od zásad platných obecně pro správu státní. Rozumí se, že otázky zodpověděny jsou v neprospěch národností neněmeckých, při čemž se prof. Zorn nebojí ani takových argumentův, jako že každá velmoc byla by co nejtíže poškozena na své jednotě a síle, kdyby uznala stejné oprávnění více řečí ve státním životě a činnosti, nebo, že prý »zkušenost jasně ukázala«, že rovnoprávnost národnostní je nemožností a že předpis § 19. v rak. ústavě »přivedł stát na pokraj záhuby«. S prof. Zornem bylo na tomto místě těžko se příti; jsouť jeho důvody národnostně strannicky zabarveny: čteme-li na př., že jednací řeč úřadů je německá a kdo s úřady ve styk vstoupiti chce, že je mu této řeči užívati, tedy po případě dříve se jí přiučiti, patrno, že autorovi ještě není jasno, jsou-li úřady pro obecenstvo nebo obecenstvo pro úřady. Mlčení pruské ústavy připouští prý jediný výklad: Státní řeč je německá, protož užívání něm. řeči v celém oboru působnosti úřadův i úředníkův a ve styku všech státních příslušníků s nimi — není snad pouze ius dispositivum, nýbrž ius cogens, kteréž zachováváno býti musí. Nikdo nemá práva na úřední styk v jiné řeči než německé; žádný »poctivý právník neodváží se tvrditi před sebou a jinými, že v rámci německého práva je také polská národnost«. Úřední řeč říšské pošty je německá a proto prý návrhy k německým poštovním úřadům (adressy dopisů) musí býti v této řeči; návrhy v jiné řeči jsou právně neučiněny. O vyučování náboženství platí tytéž zásady: Německá říše a Prusko jsou německé státy a jejich státní řeč je výlučná. Žurnalistické namnoze vývody Zornovy jsou jen svědectvím toho, jak i mysl vědecky intelligentní dává se strhnouti obecným proudem národnostní nevraživosti, nechtějíc si uvědomiti poměry skutečné. — V článku »Das kaiserliche Heer« stěžuje si Bielefeld (Arch. f. öff. R.), že státoprávní upravení vojenských poměrů německých je obrazem nesoustavného a myšlénce jednoty národní se příčícího rozdělení mocenských poměrů. Mimo některé požadavky čistě vnější žádá zrušení vojenských ministerstev jednotlivých státův a s ústavního hlediska důležité podřízení říšského úřadu vojenského pravomoci říš. kancléře. Bavorsko je mu žárlivým zastancem federalistických snah při jednotě armády. — Ručením státu za škodu způsobenou státními orgány třetím osobám, zabývá se s hlediska všeobecného i dle positiv. ustanovení německých článek prof. Stengla z Mnichova (Ann. d. Deut. Reiches). — Keidel, Geburt und Aufenthalt als Anknüpfungspunkte für den Erwerb von Staatsangehörigkeit referuje o některých zákonodárných pokusech k tomu směřujících, aby byla zjednána souvisłost mezi bydlištěm a státní příslušností (Arch. f. öff. R.)
Prof. Laband uvažuje (D. Jur.-Z.) o návrzích centra a socialně-demokratické strany říš. sněmu německého na zřízení státního dvoru soudního pro říši německou. Dle čl. 17. ústavy pro tuto říši potřebuji nařízení císařova k platnosti své podpisu říš. kancléře, jenž tím přejímá zodpovědnost; poslední slova jsou však pouze »lex imperfecta«, ježto nelze kancléře před forem k zodpovědnosti pohnati, říš. ústava tu potřebuje doplnění. Nicméně Laband nevidí odpomoc ve zřízení stát. dvoru soudního; naopak chová se k návrhům sněm. odmítavě, ježto praktický význam ministerských obžalob poklesl. Dříve toto právo bylo cennou, ba nepostrádatelnou zbraní zastupitelstva lidu proti přehmatům vlády; avšak nyní po vývoji správního soudnictví, po zákonném uspořádání soustavy úřadův a jejich příslušnosti, jakož i za obecné zodpovědnosti všech úředníků za zákonnost jejich úředního jednání, je význam právní zodpovědnosti ministrů zcela zvláště ztenčen velkým vývojem politické t. j. parlamentární odpovědnosti ministerské; libovůle ministrova v porušování subjektivných práv a objektivných pravidel právních v největším oboru správy je nemožna. Vliv veřejné kontrolly a kritiky v parlamentu, tisku, shromážděních a spolcích, působí více, než stará zbraň min. obžalob, kdysi sice dobrá, během doby však z potřeby vyšlá, zrezavělá. Něm. říše neutrpěla dosud nedostatkem zodpovědnosti kancléřovy nijaké újmy na svém vývoji. Kritika návrhu centra je naprosto nepříznivá, jeť neúplný a zůstal by bez valného výsledku; návrh socialně-demokratický jde sice radikálně za cílem, avšak čelí jen k tomu, aby císař byl zbaven vší samostatné moci, a říšský kancléř byl úplně podroben straně v říšském sněmu panující (zodpovědnost kancléřova dle tohoto návrhu má se vztahovati na všechna jednání i opomenutí německého císaře). — O témže předmětu jedná prof. Arndt (D. Recht), taktéž odmítavě. Rozhodně obrací se proti návrhu centra, aby určité otázky ústavně-právní nebo povahy dynastické, na př. konflikty mezi císařem a spolkovou radou, mezi těmito a říšským sněmem, mezi říší a členy spolkového státu, spory na půdě spolkových ústav, spory o následnictví na trůn, rozhodovány byly zvláštním státním dvorem soudním. V otázce zodpovědnosti říš. kancléře nezdá se jemu, že již přišla doba, aby zodpovědnost politická říš. kancléře byla přeměněna v právnickou. V některých případech by prý dokonce stát. s. dvůr jen škodil, kdyby rozhodoval dle názorů práva a nikoli dle požadavků politiky. — Kulemann replikuje proti Arndtovi, tvrdě, že jeho vývody znamenají v poslední instanci: Síla jde před právem. Žádá zřízení stát. s. dvoru, jak po řešení jistých sporů výše jmenovaných, tak pro zodpovědnost kancléřovu, jelikož pro právní poměry každého druhu musí býti instance, která by spory rozhodovala s právnického hlediska (D. Recht). — Lucas jedná o sporu mezi pruským soudním dvorem pro řešení sporů kompetenčních a německým říšským soudem. Ve třech případech totiž říšský soud neuznal cestu právní za přípustnou, ale pruský (tedy provinciální) soudní dvůr pro řešení sporů komp. zrušil tato rozhodnutí říš. soudu a odkázal věc k řádnému vyřízení cestou právní. Rozhodnutím soudu pruského však říšský soud se nepodrobil a v jednom případě ani rozhodnutí onoho stranám nedodal, ve dvou ostatních pak prohlásil další jednání za nepřípustné. Spisovatel dovozuje ze zákonných ustanovení nesprávnost náhledu říšského soudu, kterýž je nejvyšší instancí processní pro záležitosti zemského soudnictví, nemůže však vykonávati jinou státní nebo soudní moc, tedy ani rozhodovati spory kompetenční (D. Juristenz.).
2. Hatschek, »Session, Prorogation und Dissolution des Parlaments« (Zeit. f. d. ges. Stw.) jedná o vzniku těchto pojmů v parlamentarismu anglickém. Dle dnešního práva angl. pojem rozpuštění a zasedání parlamentu shoduje se s pojmem kontinentálním; avšak »prorogation« a »adjournment« mají svůj význam zvláštní. Prorogace znamená jednak ukončení zasedání, ale mimo to zároveň případ odročení bez předchozího zasedání, když totiž parlament byl svolán na určitý den a před svým sejitím se byl odročen na jiný den (prorogation by countermanding); odročení děje se tu pravidelně korunou. »Adjournment« (adjournare) znamená pak odročení z vlastní moci parlamentu, na kterémž parlament se usnesl. Důležitý je rozdíl, že prorogace úplně přerušuje parlamentní práce, tak že veškery nevyřízené předlohy musí býti znovu podány; adjournment však práce pouze odročuje a nezrušuje jich. H. zabývá se otázkami: 1. Kdy a jak pojem prorogace odlišil se od pojmu dissoluce parlamentu, a 2. kdy a jak nastal rozdíl mezi významem prorogace a adjournmentu. Uvažuje o vzniku pojmu »sesse« jako umělého přerušení prací parlamentarních a klade jeho vznik do období mezi 1380—1577. Za doby nejstarší technika svolávání a propouštění parlamentu pro pouhou prorogaci byla táž, jako pro ukončení parlamentu; vždy znovu se vydávaly volební dopisy k sheriffům a poukázky na diety poslancům. Později však po pouhé prorogaci nebyly již vypisovány nové volby, ani neobdrželi poslanci po prorogaci ad continuandum parlamenti (to continue the parliament) hned poukázek, nýbrž to dálo se až na konci parlamentu, až totiž veškery práce poslanci vyřídili. Poslanec mohl žádati diet jen po ten čas, kdy v parlamentě seděl a hlasoval; kdo po prorogaci v parlamentu se neobjevil, nemohl žádati writ de expensis, třeba tam před prorogací byl býval. Vnější totožnost prorogace a dissoluce tím zmizela. Prorogace stala se umělým vyřízením prací a zakončením jich, neboť právnické účinky, které spojeny byly původně s vystavením writ de expensis (po vyřízení prací), zůstaly při pojmu prorogace. Z těchto skutečností vzniká pojem »sesse« jako umělého oddílu celého období parlamentarního, a adjournment omezuje se na prosté odročení bez přerušení prací. Sněmovna lordů neměla dle H. na tomto vývoji účasti, ježto v době ustálení se oněch pojmů nebyla ještě samostatným orgánem státním, nýbrž pouze pomocným sborem královým, jmenovitě pro činnost soudcovskou. Celý vývoj parlamentarismu odůvodňuje prý větu: The english constitution had not been made, but had grown.
H. Rehm (D. Recht) píše o ústavním konfliktu, jenž vznikl mezi Švédskem a Norvéžskem. Z všeobecného hlediska má sice Norvéžsko nárok, aby zahraničné úřady měly ráz společný, t. j. Švédska i Norvéžska, avšak positivní právo je na straně švédské. Zřízení samostatných zahran. zastoupení norvéžských bez souhlasu Švédska bylo by porušením mezinárodní smlouvy — unie — a též norvéžské platné ústavy. Konfliktem švédsko-norským zabývá se též čl. prof. Varenia z Upsaly o významu konvence moosské r. 1814 (Grünh. Z.) — O otázce finské jednají: Prof. Bar (D. Recht) a professoři Michoud a Lapradelle v rozsáhlé úvaze »La question Finlandaise« (Rev. d. dr. publ. e. d. la sc. pol.); obě rozpravy jsou psány celkem příznivě pro Finsko, uznávajíce jeho samostatné a zvláštní postavení. — W. Hamm, A study of presidential votes, ukazuje, jak s rozvojem politického uvědomění vzrůstá účast voličstva na výkonu volebního práva při volbách presidentů ve Spoj. Státech za posledních let; ovšem není poměrná k obecnému stoupání počtu obyvatelstva (Pol. Science Quarterly).
3. Zimmermann (Ann. d. Deut. Reich.) zpravuje o nucení k volbě pod peněžitou pokutou, kteréž bylo nově upraveno zákonem o volení na zemský sněm brunšvický. — Kulemann, Fine staatsrechtliche Neubildung (Arch. f. öf. R.), referát brunšvického soudního rady o poměru regentství a zeměpána v Brunšvicku. Dochází k závěru, že vévoda Cumberlandský je sice »zeměpánem«, ze však pro trvalé překážky nemůže vykonávati zeměpanských práv, nepožívaje ani passivních práv vladařských, jak toho žádá zájem státní (vlastně toliko pruský). Jednání pruské vlády, kteráž po smrti posledního vladaře vévodství brunšvického Viléma (1884) prosadila dosazení regenta a neuznala práv nejbližšího dědice, vévody Cumberlandského, omlouvá důvody politickými. Státoprávní novotvar je v tom, že má býti činěn rozdíl mezi regentstvím nastupujícím pro nespůsobilost vladařovu a mezi regentstvím v době, kdy způsobilému panovníku jiné překážky (zde politické) vadí ve výkonu práv zeměpanských. — Braun, Die Zurückziehung von Titeln, Orden und Ehrenzeichen nach dem Verwaltungsrecht Preussens (Arch. f. öf. R.). Otázka, může-li král pruský odníti tato vyznamenání, jichž udělení je aktem vládním, nikoli osobním čestným právem koruny, a jichž užívání pisatel pokládá za subjektivné právo veřejné ve smyslu Jellinkově, zodpověděna je kladně; jeť odnětí jich též aktem vládním, i musí se díti za spolupodpisu a zodpovědnosti ministrovy. Udělení řádův a čestných odznaků propůjčuje právo užívací. — V čl. o právu petičním (Arch f. öf. R.) probírá Bornhak podstatu jeho a ustanovení pruské ústavy. Právu prosby neodpovídá nikdy závazek prosbě vyhověti, i kdyby to bylo v moci žádaného; právo prosby je ius merae facultatis a v život právní vstupuje pouze tehdy, když právní řád jemu ukládá meze právní; postrádá samo charakteru právního a je jen výrazem osobní svobody vůle, podléhá tedy všem omezením jako tato a je státoprávně bez obsahu. Omezení plynou buď z trestní povahy předmětu, nebo ze zvláštního stavu petentova (petiční právo úředníkův). Obce mohou (dle rozh. pruského vrch. soudu správního) podávati petice jen v záležitostech, které mají původ ve zvláštnosti poměrů místního společenství, v jich ochraně a zlepšování; v záležitostech jdoucích přes tento okruh petiční právo uznáno není, tak na př. ne ve věcech obecně politických. — Prof. Arndt, Noch einiges über das selbstständige Verordnungsrecht (Arch. f. öf. R.); stručná polemika, že dle ústavy pruské má koruna právo vydávati samostatná závazná nařízení v oborech zákonem neupravených (praeter legem), nikoli jen prováděcí nařízení. Srov. Sborník I. 320, II 231.
4. Z oboru samosprávy přináší Verwaltungsarchiv pokračování článku Ebnerova o právních poměrech městských úředníkův obecních v Prusku; zvláště jedná o jich služebném postavení a právní povaze služného. — U příležitosti nepotvrzení purkmistra berlínského německým císařem zabývá se býv. senátní předseda vrch. správ. soud. dvoru pruského Jebens ustanoveními pruského městského zřízení; posuzuje případ příznivě, pokud se týče jednání vrch. presidenta provincie brandenburské (D. Jurist.-Z.). — Hatschek (Verwltgsar.) uvažuje o anglické místní správě, její dnešní formě a významu pro prusko-německý vývoj právní (v. Sborník II. 235). — E. Bernstein v článku o demokratisaci místní správy v Anglii referuje o knize Redlichově »Engl. Localverwaltung« se stanoviska socialně demokratického (D. Zeit.). — Bohaté rozhledy po sociální a kommunalní politice měst severoamerických jsou v řadě článků čas. chicagského: The American Journal of Sociology. — Obecní zřízení anglického municipalního města popisuje článek: The municipal activity of an English City, týkající se města a hrabství Norwichu (Pol. Sc. Quart.). Tamtéž v čl.: Responsible county government, zabývá se Sparling theorií odpovědnosti tak, jak platí dle nynějšího zákonodárství o zřízení okresovém ve Spoj. Státech, zvláště kontrolou finanční těchto vyšších místních svazků správních. Dále ve čl. Four German Jurists v témž čas. kritisuje M. Smith Gneistovo učení o samosprávě, resp. o místní správě anglické.
III. Mocnářství rakousko-uherské. 1. Ústava říšská: B. Rieger: Ústava únorová z r. 1861 (Osvěta). — Dr. F. Fiedler píše o závazných společenstvech zemědělských a zákonodárné kompetenci. Z osnovy rámcového zákona patří do působnosti říšské rady předpis zaručující společenstvům úlevy poplatkové; kompetence o předpisech, jimiž se organisace prohlašuje za závaznou, je sice sporna, avšak v skutku prý byly spory podobného způsobu na základě prosincové ústavy rozhodovány ve prospěch zákonodárství říšského, aniž jsme měli moc, praxi tuto zvrátiti. Předpisy, přiznávající společenstvům ukládati daně, i předpisy povahy administrativní, jimiž je upraveno řízení, kompetence a dozor úřední, přísluší před sněmy zemské (Čes. Revue). — Pelikán jedná o § 19 st. z. z. o všeob. pr. st. obč. a řeči samosprávných obcí. Právo volného sebeurčování, které přísluší obcím dle říš. zák. obecního, nezaručuje prý jednotlivci toho, aby v úřadě i veřejném životě mohl svého jazyka užívati; potřebí k tomu zvláštního zákona o užívání jazyků při úřadech samosprávných (Oest. Z. f. Verw.). — Prof. Pfersche, Das österr. Sprachenrecht, referuje o stejnojmenné knize Alfreda Fischela (D. Zeit). — Eglauer jedná o zájmovém zastoupení, příspěvkem k návrhu na opravu volebního řádu do říš. rady; článek dr. Krále o právu interpelačním a jeho užití při zabavených tiskopisech, je replikou na článek nejmenovaného v Oesterr. Ger.-Ztg. č. 17 (Oest. Z. f. Verw.). V Záhřebském Mjesečniku: Dr. Badaj A., Dva važna slučaja nadležnostnog reciprociteta naprama Austriji i Ugarskoj.
2. Ústava zemská. Opravy volebního práva do zemského sněmu českého a zavedení přímých voleb v obcích venkovských r. 1901 týká se článek prof. Spiegla, při čemž podán také přehled starších řádů volebních (Oest. Z. f. Verw.). — O témž předmětu článek v »Naší Době«. — O ústavě českého státu dle uspořádání státoprávního, návrhy podává Joklík v »Rozhledech«. — Návrh zákona o řízení v inkompatibilních záležitostech členův uherského říš. sněmu, jak byl předložen plenu, jest otištěn v Zt. f. ung. öf. u. Privatr. — Gross-Croatien und die croatische Staatsidee (D. Zeit). — V Przeglądu prawa i administracyi prof. St. Starzyński: Sprawy prawnopolityczne na sesyach sejmowych 1900, 1901, podává rozhled po právně-politických otázkách, projednávaných v sezeních sněmu haličského v l. 1900, 1901 (reforma volební, reforma jednacího řádu, úřední jazyk polský).
3. Korporace samosprávné: Ve »Věstn. samospr. a národohosp.« uvažuje B. Rieger o vedoucích myšlenkách naší samosprávy a Dr. Albín Bráf o ideách a skutečnostech v samosprávě (v. Sborník II., 239). — Řadu článků z oboru samosprávy obecní a okresní přinesl »Samosprávný Obzor«; zvláště buďte uvedeny: článek Dra. Fr. Fiedlera, o provádění změn v území obecním, dotýká se otázek sloučení a rozloučení obcí, svazku osadního a sporův o hranice obecní a osadní; z díla prof. Pražáka otištěné stati: O vydržení práva domovského a Úředníci a jinací zřízenci obecní; dále některé články Uhlířovy: z práva domovského, o výkonné moci okresního výboru, o příslušnosti říš. rady či sněmů ve věcech přenesené působnosti obcí, o pojišťování samosprávného úřednictva a j. Přehledně podává »S. O.« též rozh. nejv. spr. dv. soud. ve věcech samosprávy. — Mjesečnik pravničkoga družstva u Zagrebu 1901 obsahuje z práva veřejného: Dr. M. Brezinščak, Misli o budućem našem obćinskom zákonu (o budoucím obecním zákonu). — Müller (Oest. Z. f. Verw.) jedná o vydržení domovského práva manželčina. — K domovskému právu vztahují se dále Roztočilovy články v Ger. Halle. — O nemocenském pojišťování živnostnictva a naší samosprávě jedná Dr. Polák (Sam. Obzor). — Bunzel jedná o novějším chudinském a domovském zákonodárství v Rakousku (Z. f. d. ges. Staatsw.). — O novém právu domovském článek též v Oest. Z. f. Verw.
—řk.

Přehled práva správního bude podán příště.

Citace:

Ústavní právo v časopisech r. 1901.. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1902, svazek/ročník 2, s. 434-440.