Státní filosofie Spinozova.

V jubilejním roce Spinozově vyšla knížka J. Dvorského »Spinoza — slavný a neohrožený filosof státního demokratismu« (Hranice 1933 — vlast. nákladem). Toho, kdo se zabýval podrobněji dějinami právní filosofie, na první pohled poněkud snad zarazí podtitul, jímž autor doprovází nadpis svého spisu, pravě, že osobnost, jíž jest věnován jeho spis, má býti posuzována jako filosof státního demokratismu. V nauce státovčdecké Spinoza dosud neplatil za zvláštního zastánce demokratického zřízení státního. Jeho demokracie bývala považována jen za obvyklý výraz smýšlení tehdejší doby a Spinoza býval v nauce státovědeckě počítán mezi vyznavače nauky, jíž říká se mocenská státní nauka. Spis jeho .»Tractatus politicus« (1677), uveřejněný za doby, kdy již nežil, pokládán bývá za obranu učení, vystupujícího kdysi již v politické filosofii řecké, že stát pouze na moci spočívá a že pro silného jest právem pouze to, co mu prospívá. Také Spinoza i v novějších dílech státovědeckých pokládán byl za přívržence státní teorie mocenské, že stát jest pouhá skutečnost moci a právo že jest pouze mocí. Přirozené právo každého sahá jen tak daleko, pokud jde jeho skutečná moc.
Toto politické učení, jež státní poměry líčí pouze jako odlesk násilí, maluje v barvách hodně černých. Bezútešný pesimismus se zde ozývá, jak silnější slabšího tiskne a jak mocný a silný panuje tak dlouho, pokud má za to, že jest mu to k užitku. Naproti tomuto černému obrazu, který nauka mocenská kreslí o vzniku státu z násilí a o právu jen jako skutečnosti moci, naproti tomuto ideálu pouze negativnímu, obral si přítomný spis autorův za úkol, zdůrazňovati také světlejší stránky Spinozova učení a je sestavovati v obraz příznivější, aby Spinoza sympaticky přiblížen byl době moderní.
Jest ovšem pravda, že také učení Spinozovo vychází z vládnoucí tehdy nauky, že stát založen byl smlouvou jednotlivců a že jednotlivec onou smlouvou společenskou jest jen tak dalece vázán, pokud smlouva jest mu ku prospěchu. Občané vycházejí od společenství svých zájmů a aby si společné své zájmy zajistili, podřídili se moci společného vládce. Ale touto podrobovací smlouvou nevznikají skutečná práva nebo právní povinnosti mezi vládcem a ovládanými, nýbrž právem vládcovým jest pouze jeho moc a jeho právo jde také jen tak daleko, pokud jeho síla stačí. Zvláště v právu mezinárodním má stát silnější více práva, než slabší, silnější slabšímu svoji vůli může vnutiti. A když stát silnější chce podrobiti si státy jiné, má právo k tomu, aby to zkusil, neboť k vedení války stačí, když silnější má k tomu vůli. (Spis Dvorského str. 104.) Než hned zde spis Dvorského upozorňuje, že učení Spinozovo není válečné, nýbrž že válka sloužiti má jen účelům míru a po jejím skončení má přestat veškera moc ! zbraní. Na státě především Spinoza žádá mír; s jeho stanoviskem míru jest přirozeně v souvislosti další jeho učení, že moc panovníkova, jíž lid se drží pohromadě, nemusí spočívati vždy výhradně na násilí, nýbrž že základ státní jednoty tvořiti mohou stejně i společné duševní zájmy ovládaných, jako jejich společná Láska k vlasti, jejich úcta a věrnost k vynikající osobnosti, jejich pocity obdivu k vládci moudrému. A tak dospěje se k úvahám, že spolehlivým základem státní moci jest rovnou měrou také vnitřní přesvědčení a duševní jednota poddaných, a také onen stát bude mocnější, který říditi se bude rozumem za účelem dosažení oné vnitřní duchovní jednoty poddaných. Cílem státu jest poskytnouti lidu možnost, aby žil ve svornosti a j míru. I jest tedy lid uvésti na konec pod vládu rozumu, jenž zase zůstává přední zásadou svobody.
Než na státě nežádá Spinoza jen mír, nýbrž především svobodu. Účelem státu jest svoboda. Ať stát opatřen jest neobmezenou mocí, přece své oprávnění má pouze v účelu, aby zabezpečil svobodu občanů. Zvlášť svobodomyslnost jeho projevuje se v tom, jak uznávati chce volnost slova a projevu mínění každého způsobu. Volnost slova jest nejcennější právo občanské. (Doklady u Dvorského str. 68 a násl.) Občan jako bytost rozumná má právo vyjadřovati se, učiti a psáti, co mu rozum káže. Každý občan vždy si zůstavuje moc a právo mysliti, co se mu líbí, protože tohoto práva žádnou společenskou smlouvou nemůže postoupiti. Myšlenky jsou nezadatelným vlastnictvím každého občana, jenž nemůže se vzdáti schopnosti, souditi svobodně o věcech podle "toho, jak se mu zdají pravdivé. Následky potlačení svobody mínění jsou nedozírné a zákaz svobody projevu mínění jest pro stát neštěstím. (U Dvorského str. 71.)
Jako se nemůže občan zříci prvotního práva svobody ducha, tak nemůže k tomu býti přinucen. Ať žije vláda jakékoli obratnosti, může se jí podařiti, aby upravila až po jisté meze smýšlení občanů, nejde to však nikdy tak daleko, aby svobodu smýšlení mohla jim odníti docela. Cílem státu není přetvořiti lid ve stroje, nýbrž učiniti z lidu osobnosti rozumné a svobodné. Ale právo svobodně mysliti může jíti jen až tam, kde začíná vzpoura. Občan má svobodu mínění, ale jen tehdy, když tak činí bez nenávisti a nesměřuje k tomu, aby volností slova svého rozvracel stát. Když občan má zákon za nespravedlivý, má volnost to říci, ale pod podmínkou, že prozatím poslechne zákona, jehož neschvaluje, a nevybízí druhých k neposlušnosti, pokud zákon nespravedlivý řádnou cestou zrušen nebude. Taková jest Spinozova mírumilovnost ve vnitřních poměrech občanských.
Vláda mírumilovná bude vládou zároveň svobodnou jen tehdy, když řídí se rozumem a vydává zákony rozumné. Praktická státní filosofie Spinozova nutně vybíhá v doporučení vládní soustavy, rozumu přiměřené, v níž každý byl by poslušen zákonů, které si dal sám, jsa sám účasten na vládě. Zde tkví základy Spinozovy demokracie, neboř každé sdružení občanské, vedle úkolu chrániti osobní svobodu svých členů zabraňováním násilí, má celkový úkol vyšší, sloužiti rozvoji rozumu. Ve společnosti, která tomuto rozvoji slouží, bude občan u větší míře svoboden, než ve společnostech jiných. Rozumu nejvíce sloužiti se může v soustavě demokratické, v níž dále uznáváním svobody a rozumu nejsnáze se dojde ku pravému pojmu ctnosti, sebezapření a lásky k bližnímu. Druhů demokracie může býti velmi mnoho, ale nejdokonalejší jest ona, která nejvíce se blíží k svobodě. Právo býti připuštěn k úřadům а k účasti na vládě budou však míti jen lidé čestní. (U Dvorského str. 92.) V tomto idealistickém dovršení demokratické myšlenky, která především má vychovávati k ctnosti a lásce k bližnímu, zjevuje se na konec Spinozovo Čisté lidství, jak na tento humanitní směr Spinozovy filosofie již také upozrnil náš právní filosof profesor Emil Svoboda u příležitosti Spinozova jubilea v časopise »České Slovo«. I v životě osobním Spinoza klade ctnost nade vše.
Racionalism Spinozův, jeho vláda rozumu ve spojení s občanskou svobodou smýšlení, určuje proň také soustavu, kterou jako vzor pro praktickou politiku by doporučoval. I když stát snad vznikl násilím, přece svoji povahu a podstatu během doby musí změniti. Pro politickou budoucnost nakreslil Spinoza ideální vzorec, jehož jednotlivé vlády měly by následovati. Nejvíce svobodě blížiti se bude soustava, kde pečovati o věci společné náleží shromáždění, sestavenému z celého národa. Správa věcí jest zde v rukou všech a zákony jsou podporovány souhlasem všech. (Dvorský, str. 93.)
Národ zůstává svoboden, když nejedná z vůle někoho druhého, nýbrž ze souhlasu vlastního. Ale i tam, kde národ dějinami svými již postaven jest pod moc panovníkovu, má dojiti k soustavě, aby vladaři položeny byly meze a jeho vláda aby byla založena na základních zákonech, jichž by nemohl podle své vůle překročiti. Vladař měl by býti obklopen vysokou radou, a tento poradní sbor měl by za úkol chrániti základní práva a podávati dobrá zdání o veřejných záležitostech. Dělo by se tak závazně s účinkem, že by panovník nemohl rozhodovati o žádné veřejné záležitosti bez slyšení úsudku svého poradního sboru. I justice byla by vykonávána za pomoci odborného sboru poradního, složeného ze znalců zákonů. Jinak celá rada vůbec zabývala by se správou země a vyhlašovala by nařízení panovníkova.
Uvedená jako vzor myšlená vládní soustava má podávati další stupeň demokratismu politické filosofie Spizonovy. Bylo však v nauce státovědecké již často upozorněno, že navrhovaný jím mírný způsob ústavně obmezené vlády jest pouhým odrazem názorů tehdejší současné doby, a že není ani demokraticky příliš radikální, ani pro budoucnost příliš originelní. Od doby monarchomachů, zvláště stol. XVI., nejsou podobné umírněné návrhy nic zvláště neobvyklého; proti absolutistické moci panovníkově za oné doby vždy se bojovalo podobnými návrhy. Měly býti položeny meze neobmezené moci královské. Ale ony meze nebývaly příliš ostré. Tak i u Spinozy. Nejen že právo voliti si rádce svěřeno jest panovníkovi podle jeho vůle, také pouhý poradní vliv rádců, vladařem vybraných, není prostředkem působivým, aby hlas lidu došel pravé váhy. Neobmezený způsob vlády při vladaři energickém, ale také svévolném, byl by asi jen málo zmírněn. A to ještě k tomu, kdyby vládce odvolal se na nauku Spinozovu, že právo není ničím jiným, než mocí a silou.
Není ovšem pochyby, že i politická filosofie Spinozova má oči otevřeny stejnou měrou pro možné vady demokratické soustavy. (U Dvorského str. 95.) Nedoporučuje také její zavedení násilím a za každou cenu pro každý stát bez výhrady. Empirii v tomto směru nelze se zcela vyhnouti, jak ukazuje jeho doporučení aristokratické soustavy pro Holandsko. Skutečně vřelého přímluvce dostalo se takto demokracii ve Spinozovi jen tam. kde mluví o svobodě rozumu a vládě všech. Než jeho naděje, že bude-li lidové shromáždění četné, není možno, aby se většina jeho usnesla na něčem pošetilém, není vždy oprávněna. (Traktát theologicko-politický, XVI., 30.) Za demokratické vlády jest se podle jeho tvrzení méně obávati pošetilých činů. Že však i v demokracii mohou vládnouti ostré předpisy, obmezující nebo dokonce vylučující volnost projevu mínění, Spinoza zvláště nerozvádí, spokojuje se tím, že občané nemají přesvědčení svého využívati k odboji.
Různé rozpory politického učení Spinozova bývají v nauce státovědecké vykládány tím, že myšlení jeho prodělalo různý vývoj podle dějinných událostí oné doby a podle politické skutečnosti, kterou měl před očima. Zajisté mezi jeho Traktátem theologicko-politickým (1670) a mezi jeho Traktátem politickým (1676) není jednotnost a důslednost smýšlení zecla zachována. Zvláště nepříznivě posuzováno bylo jeho učení, že právo není ničím jiným než mocí a silou. Pak má tedy každý právo, podnikati vše proti státu, jen když může. Naopak zase stát bude miti právo dčlati všecko proti občanům, jen když bude moci. A také když právo sahá jen tak daleko, jak dalece jde moc, může každý občan naproti druhému spoluobčanu míti právo na všecko, nač sahá jeho moc a pokud jde jeho síla. Tak nakonec ve stavu společnosti objeví se náhle boj všech proti všem.
Tento bod učení Spinozova o podmíněnosti práva užíváním síly, přispěl nejvíce k tomu, že v nauce státovědecké jeho celá nauka byla odsuzována. Byla próstě odbývána poukazem, že jde jen o jednu z obvyklých teorií mocenských, jaké vystupovaly za oné doby. A do popředí spíše stavěny byly již tehdy teorie politické, hájené jasněji i zřetelněji se vztahem na současné poměry a přesvědčující také svým skvělejším způsobem i výkladu (Locke). Theologický způsob výkladu Spinozova
10 s převládajícím ještě pozorováním náboženským nebyl jistě pro rozšíření jeho nauky příznivý.
Jest tedy nepochybnou zásluhou uvedeného svrchu spisu Dvorského, že přesvědčivě poukázal na význam učení Spinozova pro dějiny vědy politické a upozornil na zásady, jimiž myslitel onen spjat jest s dobou moderní. Spis Dvorského (str. 127.) také po zásluze správně dovozuje, že učení Spinozovo zřejmě a vědomě nemůže dospěti ku anarchii a věsti k boji všech proti všem. I když násilí snad někdy dalo podnět ku vzniku společnosti státní, nesmí trvati dále a stále, nýbrž musí přejiti ve svobodu, věrnost a občanské ctnosti, nutné pro udržení státu. Jak občané ku ctnosti mají býti vedeni, to poznati jest věcí těch, kdož stát spravují a jej v moci mají. Zdůraznění momentů etických, jak vládcové si mají počínati a jak odsouzení zasluhují vládcové špatní, vyniká zvláště v Traktátu theologicko-politickém (hlava 16. až 20.).
Spis Dvorského svědomitě podnikl obranu učení Spinozova a to opravdu s pílí všeho uznání hodnou. I tam, kde methoda Spinozova jest ještě nedokonalá, i tam, kde zásady filosofovy podány byly s důmyslem a bystrozrakém kritickým. Spis Dvorského náleží zřejmě mezi spisy ctitelů učení Spinozova. Někdy budí se až dojem, že spis se zásadami filosofie Spinozovy se příliš ztotožňuje. Učení Hobbesovo snad nezasloužilo si odsouzení tak příkrého, když naproti tomu obdiv pro Spinozu jest tak nadšený. Ale jest zajisté povznášejícím úkolem vědeckého pracovníka, že o svém předmětu jedná vždy s nadšením. Zvláště když jde o velikost nepomíjejících statků duševních.

Citace:

Soutěž a tvorba. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1933, svazek/ročník 15, číslo/sešit 3, s. 31-32.